21 Cdo 435/2014
Datum rozhodnutí: 19.02.2015
Dotčené předpisy: § 152,§ 156 odst. 1, § 157 odst. 1, § 161 a § 39 obč. zák. ve znění do 31.12.2001, § 11 předpisu č. 265/1992Sb.




21 Cdo 435/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce P. B. , zastoupeného Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v Příbrami I, Pražská č. 140, proti žalované Druhé Poběžovické, a.s. se sídlem v Poběžovicích, Vranovská č. 142, IČO 25227131, zastoupené Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem se sídlem v Plzni, Lochotínská č. 1108/18, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 117/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. září 2013, č. j. 12 Co 241/2013-309, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Veroniky Holé, advokátky se sídlem v Příbrami I, Pražská č. 140.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že zástavní právo ke stavebním parcelám parc. č. st. 667/1, parc. č. st. 667/2, parc. č. st. 668, parc. č. st. 669, parc. č. st. 861, parc. č. st. 1007, parc. č. st. 1508/2, parc. č. st. 1850/3, parc. č. st. 1850/5, parc. č. st. 1850/7, parc. č. st. 1913/2, parc. č. st. 1926, k pozemkovým parcelám parc. č. 1576/22, parc. č. 1580/3, parc. č. 1580/4, parc. č. 1581/4, parc. č. 1581/6 a parc. č. 1581/8, k průmyslovému objektu bez č.p./č.e. na stavební parcele parc. č. st. 668, k objektu občanské vybavenosti bez č.p./č.e. na stavební parcele parc. č. st. 667/1, k objektu občanské vybavenosti bez č.p./č.e. na stavební parcele parc. č. st. 669, k objektu občanské vybavenosti na stavební parcele parc. č. st. 861 a k zemědělské stavbě bez č.p./č.e. na stavební parcele parc. č. st. 667/2, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Tachov, pro obec P. a katastrální území P. u M. L. na LV č. 2641, zřízené smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 4. 4. 2001 k zajištění pohledávky žalované ve výši 8.752.745,11 Kč, vložené do katastru nemovitostí pod č. j. V-513/2001-410 s právními účinky vkladu ke dni 9. 4. 2001, tu není . Žalobu zdůvodnil zejména tím, že společnost NAMAPEX spol. s. r. o., která smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 4. 4. 2001 zřídila pro žalovanou zástavní právo k předmětným nemovitostem, vlastníkem těchto nemovitostí nikdy nebyla (tedy ani v době uzavření zástavní smlouvy), že vlastníkem předmětných nemovitostí se stalo na základě zákona č. 172/1991 Sb. dnem účinnosti tohoto zákona dne 24. 5. 1991 Město Planá, neboť tyto nemovitosti byly historickým majetkem města (určeno rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 8. 3. 2006, č. j. 6 C 77/2002-226, který nabyl právní moci dne 15. 3. 2006), a že uvedená zástavní smlouva je proto v části, kterou je zřizováno zástavní právo k uvedeným nemovitostem, od počátku neplatná, protože Město Planá nedalo jako vlastník souhlas se zřízením zástavního práva; zástavní právo k uvedeným nemovitostem proto nevzniklo. Žalobce, který koupil předmětné nemovitosti ( areál jatek) od Města Planá se záměrem je provozovat, má zájem na odstranění právní nejistoty ve svém právním postavení, neboť zástavní právo k těmto nemovitostem je stále zapsáno ve prospěch žalované v katastru nemovitostí.

Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 6. 12. 2006, č. j. 3 C 117/2006-74 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 13.932,50 Kč. Dovodil, že žalobce neosvědčil naléhavý právní zájem na uvedené určovací žalobě a že žalobce není k podání předmětné žaloby aktivně legitimován, neboť nebyl účastníkem zástavní smlouvy ze dne 4. 4. 2001, kterou bylo sporné zástavní právo zřízeno .

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. 5. 2007, č. j. 12 Co 116/2007-88 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem a že k podání předmětné žaloby je aktivně legitimován.

Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 10. 1. 2013, č. j. 3 C 117/2006-253 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 83.080,- Kč. Z provedeného dokazování dovodil, že k uzavření zástavní smlouvy ze dne 4. 4. 2001 mezi společností NAMAPEX spol. s. r. o. a žalovanou nebyl dán souhlas vlastníka pozemků, kterým bylo v té době Město Planá (rozsudek Okresního soudu v Tachově sp.zn. 6 C 196/2006), a že Ing. J. H. jako místopředseda představenstva žalované zcela určitě věděl, že v době před podpisem zástavní smlouvy byl zpochybněn vlastník pozemků, neboť Město Planá žalovanou opakovaně kontaktovalo a požadovalo vrácení předmětných nemovitostí jako historického majetku obce. Žalovanou navržený výslech svědků Ing. P. a Ing. Š., považoval soud prvního stupně za nadbytečný s ohledem na provedené listinné důkazy. Uzavřel, že zástavní právo podle zástavní smlouvy ze dne 4. 4. 2001 k zajištění pohledávky žalované ve výši 8.752.745,11 Kč neexistuje.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 9. 2013, č. j. 12 Co 241/2013-309 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení ho změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 69.081,- Kč k rukám advokátky Mgr. Veroniky Holé, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.232,- Kč k rukám advokátky Mgr. Veroniky Holé. Dovodil, že ustanovení § 161 občanského zákoníku ve znění účinném ke dni 4. 4. 2001 obsahovalo pouze jeden odstavec týkající se movité věci a až novelou provedenou zákonem č. 317/2001 Sb. účinnou od 1. 1. 2001 došlo k zařazení 2. odstavce, který upravil podmínky zřízení zástavního práva k cizí nemovité věci, že tedy právní úprava účinná v době rozhodné se vznikem zástavního práva k cizí nemovitosti výslovně nezabývala. Tento stav však nelze interpretovat tak, že v době od 1. 1. do 31. 12. 2001 bylo možné libovolně a bez omezení zřizovat zástavní právo k cizím nemovitým věcem, ale že je logické a plně se zásadou a minori ad maius, že, stanovil-li zákonodárce omezení pro vznik zástavního práva k věcem movitým, musí toto omezení platit i pro věci nemovité . Žalovanou namítaná okolnost (že její dobrá víra je založena tím, že jednala v souladu se stavem zápisu v katastru nemovitostí) sama o sobě dobrou víru nezakládá, v řízení bylo prokázáno, že zástavní dlužník, jeho statutární orgány beze všech pochybností věděly o tom, že Město Planá uplatnilo nárok na předmětné nemovitosti jako na historický majetek obce, a že žalovaná jako zástavní věřitel a společnost NAMAPEX spol. s. r. o. jako zástavní dlužník tvořily personálně a kapitálově propojenou podnikatelskou skupinu. Dospěl k závěru, že přestože v době, kdy byla zástavní smlouva uzavřena, platná právní úprava možnost či nemožnost zastavit cizí nemovitou věc bez souhlasu vlastníka neupravovala, zástavní dlužník i zástavní věřitel věděli, že vlastníkem nemovitostí může být někdo jiný, proto nemohli být v dobré víře o tom, že se zástavní právo zřizuje na majetku společnosti NAMAPEX spol. s. r. o. a zástavní smlouva nemohla být platným právním úkonem. Existovalo-li omezení pro vznik zástavního práva k cizím věcem movitým, muselo stejné omezení platit i ve vztahu k věcem nemovitým. Shodně se soudem prvního stupně považoval navržený důkaz výslechem Ing. P. za nadbytečný, když opak tvrzení žalované vyplývá i z výpovědi dalších svědků. Jako nedůvodnou odmítl i námitku žalované týkající se důkazů zápisů z porad představenstva, když dovodil, že tyto zápisy nemají na posouzení věci vliv a nemohly skutečnosti zjištěné provedeným dokazováním zpochybnit.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že řízení je postiženo vadou, neboť soud prvního stupně se ve svém rozsudku nevypořádal se všemi provedenými důkazy (zápisy ze schůze představenstva společného podniku STAŇKOV), které měly prokázat skutečnost, že žalovaná neměla žádnou vědomost o historickém majetku Města Planá , a že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena otázka zřízení zástavního práva k cizí nemovité věci v době od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001. Uvedla, že v období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001 zákon nevymezoval přesné podmínky zřizování zástavního práva k cizí nemovité věci a že podle ustanovení § 161 odst. 2 občanského zákoníku, které nabylo účinnosti až ke dni 1. 1. 2002 (které aplikoval soud prvního stupně), vznik zástavního práva posuzovat nelze. Domnívá se, že zástavce nepotřeboval souhlas vlastníka nemovitosti k platnému vzniku zástavního práva, neboť tato podmínka nevyplývá z žádného, v okamžiku uzavření zástavní smlouvy, účinného zákonného ustanovení . Předmětné zástavní právo tedy platně vzniklo (podle § 157 odst. 1 občanského zákoníku vkladem do katastru nemovitostí), a pokud až ex post bylo určeno, že v době zřízení zástavního práva byl skutečným vlastníkem zástavy subjekt odlišný od zástavního věřitele i zástavního dlužníka, a to v rozporu se zápisem v katastru nemovitostí, nemůže takové určení plodit právní následky, o nichž rozhodl soud prvního stupně a které potvrdil soud odvolací. Rozhodnutím odvolacího soudu tak došlo k nepřiměřenému zásahu do práv osob nabytých v dobré víře a takový výklad jde proti výslovnému textu zákona . Odvolací soud tedy chybně podmínil platnost zástavní smlouvy dobrou vírou zástavního dlužníka a zástavního věřitele. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně považuje za věcně správná.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (za jakých podmínek vzniká zástavní právo k cizí nemovité věci podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2001), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.

Platnost zástavní smlouvy ze dne 4. 4. 2001 a vznik zástavního práva z této zástavní smlouvy je třeba i v současné době posuzovat podle právních předpisů účinných v době jejího uzavření, a to zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb. a č. 229/2001 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2001 (dále jen obč. zák. ) [srov. Čl. IV bod 1. zákona č. 317/2001 Sb.].

Podle ustanovení § 152 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení ze zástavy.

Podle ustanovení § 156 odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy (§ 552 obč. zák.), soudem schválené dohody o vypořádání dědictví nebo na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu; zástavní právo může vzniknout také ze zákona.

Podle ustanovení § 157 odst. 1 obč. zák. zástavní právo k nemovitosti vzniká vkladem do katastru nemovitostí, pokud zákon nestanoví jinak.

Podle ustanovení § 161 obč. zák. dá-li někdo do zástavy cizí movitou věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo, jen je-li movitá věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit.

Podle ustanovení § 164 odst. 1 obč. zák. zástavní právo působí vůči každému pozdějšímu vlastníku zastavené věci, souboru věcí a bytu nebo nebytovému prostoru ve vlastnictví podle zvláštního zákona, nestanoví-li zákon jinak. Totéž platí, jde-li o každého pozdějšího věřitele zastavené pohledávky, o každého pozdějšího oprávněného ze zastaveného jiného majetkového práva nebo předmětu průmyslového vlastnictví a o každého pozdějšího majitele zastaveného obchodního podílu nebo cenného papíru.

Ten, vůči němuž působí zástavní právo podle odstavce 1, má postavení zástavního dlužníka (§ 164 odst. 2 obč. zák.).

Z uvedeného vyplývá, že zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy; má-li někdo k zástavě věcné právo neslučitelné se zástavním právem, může vlastník věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zastavit jen se souhlasem této osoby. Dává-li do zástavy věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu ten, kdo není jejím vlastníkem, může tak učinit jen se souhlasem vlastníka, popř. též se souhlasem toho, kdo má k zástavě věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§ 39 obč. zák.).

Na základě neplatné zástavní smlouvy může zástavní právo vzniknout jen tehdy, stanoví-li to zákon. Na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2000, která připouštěla při zastavení cizí věci bez souhlasu vlastníka vznik zástavního práva vždy, byla-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (srov. § 151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000 a právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněném pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002), z ustanovení § 161 obč. zák. vyplývá, že umožňuje při splnění těchto podmínek vznik zástavního práva, jen je-li zástavou cizí movitá věc (oproti úpravě účinné do 31. 12. 2000 zákon již neobsahuje vyvratitelnou domněnku dobré víry zástavního věřitele, bude proto na něm, aby v případném soudním sporu její existenci prokázal).

Ochrana dobré víry v českém právním řádu neplatí u nabývání zástavního práva obecně, ale jen v případech stanovených zákonem. Zákon (ustanovení § 161 obč. zák.) stanoví, že dobrá víra zástavního věřitele má právní význam jen při zastavení cizí movité věci. Stanoví-li zákon, že dobrá víra zástavního věřitele má právní význam jen při zastavení cizí movité věci, nelze dovozovat stejný právní režim u nemovitých věcí jen proto, že zákon ve vztahu ke vzniku zástavního práva bez souhlasu vlastníka nemovité věci žádnou zvláštní právní úpravu neobsahuje (neobsahoval). O to méně by bylo možno dovozovat vznik zástavního práva, dal-li zástavce do zástavy cizí nemovitou věc aniž byl zástavní věřitel v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. Jinak řečeno, u cizích nemovitých věcí (nebo jiných než movitých věcí) se princip dobré víry neuplatní, a je vyloučeno (platné) zřízení zástavního práva, i kdyby zástavní věřitel byl v dobré víře, že zástavce byl oprávněn zástavu zastavit, a i kdyby mu zástava byla odevzdána. Zastavení cizí věci je tedy omezeno jen na věci movité.

Na uvedeném závěru nic nemění ani ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). I kdyby byl zástavní věřitel v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu (a že tedy podle stavu katastru je zástavce vlastníkem zastavované nemovitosti), není to pro nabytí zástavního práva k cizí nemovité věci rozhodné už (a právě) proto, že stavem katastru nemohou být dotčeny skutečné právní vztahy k nemovitosti. Neodpovídá-li stav katastru skutečnému právnímu stavu, nemá dobrá víra zástavního věřitele žádný právní význam.

Zástavní smlouvu k nemovitostem (jiným než movitým věcem) je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001 oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy (popříp. ten, kdo má souhlas vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem). Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí nemovitou věc (jinou než movitou věc), bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná (§ 39 obč. zák.) a zástavní právo nevznikne, i kdyby byl zástavní věřitel v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. Uvedené odpovídá obecně zastávané zásadě, že nikdo na jiného nemůže převést více práv, než má sám . Je-li zástavní smlouva neplatná, nemůže na základě neplatné zástavní smlouvy vzniknout zástavní právo, jestliže to zákon nestanoví.

Vzhledem k tomu, že zástavní věřitel nemůže při zastavení nemovitostí spoléhat na to, že by je přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn tyto hodnoty zastavit , musí se vždy náležitě přesvědčit zejména o vlastnickém právu zástavce. U nemovitých věcí to především znamená, že zástavní věřitel nemůže vycházet jen ze stavu katastru nemovitostí, ale že se musí - v zájmu dosažení jistoty, že zástavce byl (je) vlastníkem zástavy (popř. že dává zástavu se souhlasem vlastníka) - náležitě přesvědčit o skutečných vlastnických vztazích, zejména ukazuje-li se, že stav zápisu v katastru nemovitostí neodráží (nemusí odrážet) skutečné právní vztahy.

V projednávané věci bylo soudy zjištěno, že zástavní věřitel i zástavní dlužník před uzavřením zástavní smlouvy k nemovitostem věděli, že vlastníkem těchto nemovitostí může být někdo jiný - Město Planá, které uplatnilo nárok na tyto nemovitosti jako na historický majetek obce podle zákona č. 172/1991 Sb. - a přesto zástavní smlouvu k předmětným nemovitostem dne 4. 4. 2001 uzavřeli. Protože společnost NAMAPEX spol. s r. o. jako zástavní dlužník dala do zástavy cizí nemovitou věc bez souhlasu (skutečného) vlastníka, jednalo se o neplatnou zástavní smlouvu, podle které zástavní právo nemohlo - i když došlo ke vkladu práva do katastru nemovitostí - vzniknout.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je (i když ne ze zcela přiléhavých důvodů) správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalované bylo zamítnuto a žalovaná je proto povinna nahradit žalobci náklady potřebné k uplatňování práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátkou ve výši 10.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokátky vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokátka Mgr. Veronika Holá osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2.163,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 12.463,- Kč žalobci zaplatit k rukám advokátky, která jej v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. února 2015


JUDr. Mojmír Putna předseda senátu