21 Cdo 433/2006
Datum rozhodnutí: 17.10.2006
Dotčené předpisy: § 35 odst. 1 písm. a) předpisu č. 65/1965Sb., § 130 odst. 1 písm. a) předpisu č. 65/1965Sb., § 266a odst. 1 písm. a) předpisu č. 65/1965Sb.





21 Cdo 433/2006


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému I. V., zastoupenému advokátem, o 603.225,80 Kč, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 13 C 5247/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. května 2005, č. j. 11 Co 901/2003-96, ve znění usnesení ze dne 24. června 2005, č. j. 11 Co 901/2003-99, takto:


I. Dovolání žalovaného se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 435.500,- Kč a na úrocích z prodlení za 67 měsíců 167.725,80 Kč. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 29. 8. 1996, č. j. 13 C 2076/94-65, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 8. 1997, č. j. 9 Co 1071/96-90, 9 Co 1072/96-90 , bylo za neplatné prohlášeno okamžité zrušení pracovního poměru, jež žalovaný dal žalobci dopisem ze dne 18. 7. 1994, a, přestože žalobce trval na dalším zaměstnávání, žalovaný mu pokračování v práci neumožnil. Požaduje proto za dobu 5 let a 2 měsíců (od 1. 7. 1994 do 30. 9. 1999, kdy došlo k ukončení pracovního poměru výpovědí ze strany žalobce) náhradu za měsíční plat ve výši 6.500,- Kč a náhradu za dovolenou; celkem částku 435.500,- Kč. Protože dopisem označeným jako výzva ze dne 30. 11. 1999 vyúčtoval žalobce žalovanému také úrok z prodlení ve všech případech neuhrazených měsíčních mezd ve výši 14 %, požaduje také na úroku z prodlení za 67 měsíčních mezd 167.725,80 Kč.





Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 21. 12. 2000, č. j. 13 C 5247/99-31, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech řízení 34.250,- Kč. Vyhověl návrhu žalovaného, aby žalobci nepřiznal náhradu mzdy za dobu delší než 6 měsíců ve smyslu ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce, neboť žalobce se zapojil do pracovního poměru za výhodnějších podmínek, než za kterých pracoval u žalovaného. V mezidobí mezi čtyřmi pracovními poměry s vyšším příjmem žalobce sice nepracoval a nebyl přihlášen ani na úřadu práce, ale nelze souhlasit s jeho tvrzením, že do evidence nebyl vzat proto, že neměl zápočtový list, protože měl zápočtové listy od dalších svých zaměstnavatelů, které mohl předložit. Požadavek na zaplacení náhrady mzdy za dobu 6 měsíců od 18. 7. 1994 do 18. 1. 1995 považoval vzhledem k námitce žalovaného za promlčený.





K odvolání žalobce (které směřovalo do výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 172.023,48 Kč a do výroku o náhradě nákladů řízení) Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. 10. 2002, č. j. 47 Co 161/2001-59, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil, pokud jím byl zamítnut návrh na zaplacení částky 43.005,96 Kč, a zrušil, pokud jím byl zamítnut návrh na zaplacení další částky 129.017,88 Kč a pokud jím byly přiznány žalovanému náklady řízení, a v této části věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení . Nárok žalobce na náhradu mzdy za dobu ode dne, kdy oznámil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání (tj. od 21. 7. 1994), do pravomocného rozhodnutí o neplatném rozvázání pracovního poměru (tj. do 26. 3. 1998) posuzoval podle ustanovení § 61 zák. práce. Souhlasil, že nárok žalobce za dobu do 18. 1. 1995 je promlčen a další období do pravomocného rozhodnutí soudu o neplatném rozvázání pracovního poměru nepřezkoumával, neboť nebylo odvoláním dotčeno. Nesouhlasil však s názorem soudu prvního stupně, že nárok žalobce na náhradu mzdy za dobu od 26. 3. 1998 (kdy bylo pravomocně rozhodnuto o neplatném rozvázání pracovního poměru) posuzoval podle ustanovení § 61 zák. práce. Nárok žalobce od pravomocného rozhodnutí soudu o neplatném rozvázání pracovního poměru je podle jeho názoru třeba posoudit podle ustanovení § 130 zák. práce a zabývat se tím, zda jsou splněny zákonné podmínky pro přiznání náhrady mzdy žalobci podle tohoto ustanovení. Uložil proto soudu prvního stupně, aby se zabýval tím, zda žalovaný neplnil svoji povinnost přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy, jak mu ukládá ustanovení § 35 zák. práce, a v takovém případě (nikoli pro postoj či překážky na straně žalobce), nekonal-li žalobce práci, přísluší mu po celou dobu trvání překážky v práci náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.





Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 7. 10. 2003, č. j. 13 C 5247/99-78, uložil žalovanému zaplatit žalobci 118.182,- Kč s 6,5 % úrokem od 27. 3. 1998 do zaplacení a na nákladech řízení 31.321,40 Kč; co do částky 10.835,88 Kč žalobu zamítl. Vycházeje z toho, že žalobce se dopisem dožadoval umožnění nadále u žalobce pracovat a že dopis, o němž žalovaný prokazoval, že jej žalobci zaslal a jímž žalobce vyzýval k nástupu do zaměstnání, nebyl žalobci doručen podle ustanovení § 266a odst. 1 zák. práce do vlastních rukou, dovodil, že žalovaný nesplnil svoji povinnost přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy, a proto je třeba věc posoudit podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce. Vypočetl dále náhradu mzdy za jednotlivá období a za důvodnou považoval v tomto směru žalobu pouze do částky 118.182,- Kč.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 5. 2005, č. j. 11 Co 901/2003-96, ve znění usnesení ze dne 24. 6. 2005, č. j. 11 Co 901/2003-99, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném odstavci prvním výroku (o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 118.182,- Kč s 6,5 % úrokem od 27. 3. 1998 do zaplacení) potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 23.264,- Kč k rukám advokáta L. E. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že jestliže žalovaný ani poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, a poté, co jej žalobce požádal, aby mu přiděloval práci, žalobci práci nepřiděloval, je třeba věc posoudit podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce. Vyšel přitom z toho, že žalobce byl připraven práci pro žalovaného konat, což je zřejmé z dopisu, který žalovanému zaslal doporučeně dne 30. 4. 1998, tedy měsíc poté, kdy rozsudek o neplatném rozvázání pracovního poměru nabyl právní moci. Naopak žalovanému se nepodařilo prokázat, že žalobce vyzval k nástupu do zaměstnání a že tak vyjádřil ochotu přidělovat mu práci. Nesouhlasil sice se závěrem soudu prvního stupně, že výzva zaměstnavatele k nástupu do práce je písemností, kterou je třeba doručit do vlastních rukou ve smyslu ustanovení § 266a odst. 1 zák. práce, žalovaný však neprokázal, že výzva k nástupu do zaměstnání se dostala do dispozice žalobce, a v průběhu řízení ani netvrdil, že by nějakým jiným způsobem projevil vůči žalobci svoji připravenost opět mu přidělovat práci.





V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že skutečnost, že došlo k učinění výzvy směrem k žalobci, byla prokázána již v předchozím řízení, zejména svědeckými výpověďmi Ing. V. H. a V. P., která dokonce uvedla, že písemnou výzvu k nastoupení do práce osobně nesla na poštu a předala k odeslání . Domnívá se, že ze srovnání argumentací soudů obou stupňů dochází k paradoxní situaci , kdy soud první instance má za prokázané, že k odeslání výzvy na poslední zaměstnavateli známou adresu došlo, což je nedostatečné, neboť dle jeho názoru musí být výzva doručena do vlastních rukou, a odvolací soud nutnost doručení do vlastních rukou popírá, avšak na základě stejného zjištěného skutkového stavu má za to, že žalovaný neprokázal připravenost žalobci přidělovat práci. Dovolatel je přesvědčen, že žalobce vůbec neměl v úmyslu pracovat pro žalovaného a výzvu k nastoupení do práce obdržet nechtěl. Účelovost tvrzení žalobce v tomto směru dále spatřuje v tom, že žalobce měl uzavřen pracovní poměr s jiným zaměstnavatelem a, ač tvrdí, že byl dohodnut na okamžitém skončení pracovního poměru, jakmile dostane práci u žalovaného, jednalo se vlastně o pracovní poměr hlavní uzavřený na dobu neurčitou s průměrným měsíčním příjmem 10.300,- Kč, zatímco u žalovaného vydělával toliko 6.500,- Kč.





Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.





Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání a, je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu toliko z důvodů uplatněných v dovolání.





Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (žalovaný v tomto směru skutková zjištění soudů nezpochybňuje), že poté, co bylo rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 29. 8. 1996, č. j. 13 C 2076/94-65, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 8. 1997, č. j. 9 Co 1071, 1072/96-90, určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 18. 7. 1994, které dal žalovaný žalobci, je neplatné, žalobce dopisem ze dne 30. 4. 1998 prokázal, že byl připraven práci pro žalovaného konat.





Za tohoto skutkového stavu bylo pro posouzení důvodnosti žaloby podstatné, zda žalovaný jako zaměstnavatel projevil ochotu a připravenost žalobci přidělovat práci v souladu s ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce.





Žalovaný se v řízení bránil tvrzením, které opakuje i v dovolání, že žalobce dopisem vyzval, aby do práce nastoupil.





Podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v předchozím ustanovení, poskytne mu zaměstnavatel náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, pokud předpisy uvedené v § 131 nestanoví jinou výši náhrady mzdy.





Písemný projev vůle (písemnost) je - obecně vzato - doručen druhému účastníku, jakmile se ocitne ve sféře jeho dispozice, ledaže zákon stanoví určitý způsob doručování. Písemnost se ocitne ve sféře dispozice druhého účastníka tím, že získá možnost seznámit se s jejím obsahem. Není přitom vždy nezbytné, aby se druhý účastník opravdu s obsahem projevu vůle seznámil; rozhodující je, aby měl - objektivně vzato - možnost obsah písemnosti poznat.





Zákoník práce předepisuje určitý způsob doručování písemného projevu vůle (písemnosti) pouze v ustanovení § 266a zák. práce; vyplývá z něho, že určitým způsobem ( do vlastních rukou ) se v pracovněprávních vztazích doručují jen písemnosti zaměstnavatele určené zaměstnanci a jen tehdy, týkají-li se vzniku a zániku pracovního poměru nebo vzniku, změn a zániku povinností zaměstnance vyplývajících z pracovní smlouvy anebo vzniku, změn a zániku práv a povinností vyplývajících z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr (srov. § 266a odst. 1 zák. práce).





V projednávané věci bylo před soudy zjištěno (zejména z výpovědí Ing. V. H. a V. P.), že žalovaný napsal dopis, kterým žalobce vyzval k nástupu do zaměstnání, a že tento dopis byl odevzdán k poštovní přepravě. Žalovaný však netvrdil a v řízení ani nenavrhl žádný důkaz k tomu, že tento dopis byl skutečně žalobci doručen (dostal se do sféry dispozice žalobce). Za této situace odvolací soud správně dovodil, že žalovaný v řízení neprokázal, že dal žalobci najevo svoji připravenost přidělovat mu práci v souladu s pracovní smlouvou a pracovněprávními předpisy. Správně proto také uzavřel, že se za této situace jednalo o překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce a že proto žalobci za dobu existence této překážky náleží náhrada mzdy.





Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.





O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o. s. ř.), v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly; za takové náklady nelze totiž považovat jednovětné vyjádření k dovolání, jež neobsahuje ani skutkový, ani právní názor na věc.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 17. října 2006





JUDr. Mojmír Putna


předseda senátu