21 Cdo 4306/2008
Datum rozhodnutí: 24.02.2010
Dotčené předpisy: § 195 předpisu č. 65/1965Sb., § 202 předpisu č. 65/1965Sb., § 218 písm. c) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve znění do 30.06.2009




21 Cdo 4306/2008

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně V. Š., zastoupené Mgr. Martou Hrubešovou, advokátkou se sídlem ve Varnsdorfu, Na Příkopech č. 1228, proti žalované Krajské nemocnice, příspěvkové organizaci se sídlem v Ústí nad Labem, Sociální péče č. 3316/12A, IČ 00673544, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 1305/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. srpna 2007 č.j. 35 Co 577/2004-234, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou dne 27.6.1994 u Okresního soudu v Teplicích (posléze změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.1.1994 do 31.12.1998 částku 373.522,- Kč s úroky z prodlení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že za trvání pracovního poměru u právního předchůdce žalované (Okresního ústavu národního zdraví v Teplicích) u ní byla zjištěna v roce 1975 nemoc z povolání, pro kterou byla od 17.6.1976 do roku 1978 v plném invalidním důchodu a posléze v částečném invalidním důchodu, a že v roce 1982 nastoupila zpět na svou původní práci. V důsledku neshod na pracovišti skončila u právního předchůdce žalované pracovní poměr a od 1.4.1987 pracovala u Československých státních lázní, lázeňská organizace Teplice, jako vedoucí archivářka. V prosinci 1991 se žalobkyně odstěhovala do Nového Oldřichova a z tohoto důvodu rozvázala pracovní poměr. Do nového zaměstnání však nebyla přijata, a to z důvodu nemoci z povolání a svého věku, od 1.1.1992 až do 24.11.1998 byla evidována u Úřadu práce v České Lípě jako uchazečka o zaměstnání a od 25.11.1998 pobírá starobní důchod. Žalobkyně má za to, že z důvodu odškodnění nemoci z povolání má nárok na náhradu za ztrátu na výdělku i za dobu, kdy nebyla přijata do zaměstnání a kdy byla vedena jako uchazečka o zaměstnání u úřadu práce.
Žalovaná potvrdila, že žalobkyně onemocněla za trvání pracovního poměru u jejího právního předchůdce nemocí z povolání. Náhradu za ztrátu na výdělku jí vyplácela od roku 1976 do konce roku 1993. Po konsultaci věci na Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR v roce 1994 žalovaná výplatu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zastavila.
Okresní soud v České Lípě, kterému byla věc usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.9.1999 č.j. 34 Nc 162/99-89 přikázána podle ustanovení § 12 odst.2 o.s.ř. k projednání a rozhodnutí, rozsudkem ze dne 9.4.2001 č.j. 12 C 1305/2000-126 žalobu zamítl a rozhodl, že "žádnému z účastníků se náklady řízení nepřiznávají". Při svém rozhodování vycházel z toho, že u žalobkyně byla v době trvání pracovního poměru u právního předchůdce žalované (Okresního ústavu národního zdraví v Teplicích) dne 16.3.1976 zjištěna (správně hlášena) nemoc z povolání (hepatitis virosa profes.), že žalovaná odpovídá žalobkyni za škodu vzniklou následkem nemoci z povolání v plném rozsahu a že žalobkyně byla od 1.1.1992 až do odchodu do starobního důchodu bez zaměstnání. Soud prvního stupně dále zjistil, že pracovní poměr žalobkyně u právního předchůdce žalované skončil dnem 31.3.1987 "z podnětu žalobkyně" a že její pracovní poměr u Československých státních lázní skončil dnem 31.12.1991 "z podnětu žalobkyně, a to z důvodu stěhování do bydliště na okrese Česká Lípa", a dovodil, že "nedosahování výdělků žalobkyně po 1.1.1994 není v příčinné souvislosti s nemocí z povolání", ale následkem jejího vlastního rozhodnutí "nesetrvat dále ve stávajícím pracovním poměru". Na požadované odškodnění proto žalobkyně nemůže mít nárok.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 9.10.2001 č.j. 35 Co 137/2001-132 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že "v případě žalované jde o objektivní odpovědnost zaměstnavatele", a dovodil, že z hlediska příčinné souvislosti ztráty na výdělku s nemocí z povolání je třeba "odlišovat, zda a na kolik je snížení příjmu zaměstnance odškodňovaného náhradou za ztrátu na výdělku v důsledku vzniku nezaměstnanosti v příčinné souvislosti s odškodňovanou nemocí z povolání a na kolik je toto snížení příjmu důsledkem nezaměstnanosti". Jestliže se "příjem zaměstnance sníží v důsledku nezaměstnanosti, což je vyjádřeno rozdílem mezi průměrným výdělkem před vznikem nezaměstnanosti a podporou v nezaměstnanosti", nelze podle názoru odvolacího soudu "takové snížení odškodnit v rámci náhrady za ztrátu na výdělku". Kdyby u zaměstnance "nevznikla nezaměstnanost, vydělával by si pravděpodobně dále tolik, kolik je vyjádřeno průměrným výdělkem, z něhož byla vypočtena podpora v nezaměstnanosti"; i "v době nezaměstnanosti" je proto třeba stanovit náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zákoníku práce "jako rozdíl mezi průměrným výdělkem rozhodným pro odškodňování a tzv. stop průměrným výdělkem ke dni vzniku nezaměstnanosti, z něhož je vypočítávána podpora v nezaměstnanosti, samozřejmě se započtením případného částečného invalidního důchodu poskytovaného z důvodu nemoci z povolání". Podmínkou pro trvání tohoto nároku současně je, aby se "v době nezaměstnanosti" zaměstnanec "průběžně aktivně zajímal o získání zaměstnání; kdyby neměl vůli být dále zaměstnán nebo podnikat, muselo by být uzavřeno, že mezi ztrátou na výdělku a nemocí z povolání není příčinná souvislost". Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení provedl důkazy potřebné pro rozhodnutí věci podle uvedeného právního názoru.
Okresní soud v České Lípě poté rozsudkem ze dne 13.5.2002 č.j. 12 C 1305/2000-145 žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 170.362,40 Kč, žalobu o zaplacení dalších 203.159,60 Kč zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaná je povinna zaplatit "do pokladny Okresního soudu v České Lípě" na soudním poplatku 6.816,- Kč. Vycházejíc z právního názoru odvolacího soudu, že náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je třeba stanovit jako rozdíl mezi "průměrným výdělkem rozhodným pro odškodňování a stop průměrným výdělkem ke dni vzniku nezaměstnanosti, z něhož je vypočítávána podpora v nezaměstnanosti", zjistil, že průměrný výdělek žalobkyně ke dni vzniku nezaměstnanosti činí 2.583,- Kč čistého měsíčně a že výdělek žalobkyně rozhodný pro odškodňování činí 4.396,- Kč hrubého měsíčně, tj. 3.736,- Kč čistého měsíčně. Při výpočtu výše náhrady za ztrátu na výdělku přihlédl k tomu, že do 31.5.1994 byla výše náhrady limitována do té doby platným ustanovením § 195 odst.2 zákoníku práce a že od 1.6.1994 takové omezení neplatilo, a k "valorizacím průměrného hrubého výdělku" provedeným nařízeními vlády č. 263/1994 Sb., č. 291/1995 Sb., č. 298/1996 Sb. a č. 318/1997 Sb. a dovodil, že za dobu od 1.1.1994 do 24.11.1998 žalobkyni náleží náhrada ve výši 170.362,40 Kč čistého. Ode dne 25.11.1998 náhradu za ztrátu na výdělku žalobkyni nepřiznal, neboť "přijetím starobního důchodu odpadla podmínka pro přiznání náhrady, a to průběžný aktivní zájem o získání zaměstnání".
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 2.12.2002 č.j. 36 Co 309/2002-158 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně se řídil závazným právním názorem vysloveným v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu a že na základě úplně a správně zjištěného skutkového stavu v souladu se zákonem dovodil, že je tu příčinná souvislost mezi ztrátou na výdělku žalobkyně a nemocí z povolání a že správně stanovil náhradu za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi "průměrným výdělkem rozhodným pro odškodňování a tzv. stop průměrným výdělkem před vznikem nezaměstnanosti". Námitku žalované, že soudy vycházely z rozsudku "Nejvyššího soudu ČR 2 Cdon 22/97", které aplikovaly tak, že jím přenesly "rizika vyplývající ze stavu na trhu práce do oblasti odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že rozsudek "Nejvyššího soudu ČR 2 Cdon 22/97" řeší situaci, kdy došlo k rozvázání pracovního poměru dohodou z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce; v projednávané věci rovněž došlo k rozvázání pracovního poměru dohodou, byť důvodem nebyla nadbytečnost zaměstnance, ale "rodinné důvody, motivované změnou trvalého bydliště mimo okres Teplice".
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 20.8.2003 č.j. 21 Cdo 990/2003-187 zrušil rozsudek odvolacího soudu a, s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby o 203.159,60 Kč, též rozsudek soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud v první řadě dovodil, že u žalobkyně, která po zjištění nemoci z povolání znovu nastoupila v roce 1982 na původní práci, došlo z tohoto důvodu k podstatné změně poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce a že proto mohla mít od té doby nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jen jestliže její průměrný výdělek před vznikem škody převyšoval dosahovaný výdělek po zjištění nemoci z povolání a jestliže pokles na výdělku neměl jinou příčinu než následky nemoci z povolání. V případě, že u žalobkyně od roku 1982 došlo ke ztrátě na výdělku, bylo podle názoru dovolacího soudu dále významné posouzení, že žalobkyně rozvázala s právním předchůdcem žalované (Okresním ústavem národního zdraví v Teplicích) pracovní poměr z jiných důvodů než pro následky nemoci z povolání, že od 1.4.1987 pracovala u Československých státních lázní, lázeňské organizace Teplice, a že od 1.1.1992 nebyla pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí zaměstnána; rozvázala-li žalobkyně pracovní poměr bez souvislosti s nemocí z povolání, nemá právo na náhradu ztráty na výdělku, která by jí tím vznikla. Za situace, kdyby žalobkyně měla po roce 1982 nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a kdyby v zaměstnání u Československých státních lázní, lázeňské organizace Teplice, dosahovala pravidelně vyšší než průměrný výdělek před vznikem škody, dovolací soud dále dovodil, že taková změna výdělkových poměrů na straně žalobkyně by představovala změnu poměrů na straně žalobkyně, v důsledku které by zaniklo její právo na tuto náhradu za ztrátu na výdělku. Nejvyšší soud uložil soudům, aby v dalším řízení si opatřily potřebná skutková zjištění k posouzení věci podle jeho závazného právního názoru.
V dalším řízení žalobkyně sdělila, že na náhradě za ztrátu na výdělku požaduje za období od 1.1.1994 do 24.11.1998 celkem 231.716,- Kč; Okresní soud v České Lípě usnesením vyhlášeným při jednání dne 17.5.2004 toto "rozšíření žaloby" připustil.
Okresní soud v České Lípě poté rozsudkem ze dne 19.7.2004 č.j. 12 C 1305/2000-215 žalobu o 231.716,- Kč "před zdaněním (tj. hrubého)" zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z výsledků dokazování zjistil, že průměrný výdělek žalobkyně před vznikem škody činil 2.324,- Kč hrubého (1.860,- Kč čistého) a že žalobkyně dosahovala při výkonu práce u Okresního ústavu národního zdraví v Teplicích, u něhož pracovala od 1.5.1982 po odnětí částečného invalidního důchodu na plný pracovní úvazek až do 31.3.1987, kdy pracovní poměr skončil "z podnětu" žalobkyně, v období let 1982 až 1987 od 2.250,- Kč do 2.830,- Kč hrubého. Soud prvního stupně dovodil, že po nástupu do zaměstnání u Okresního ústavu národního zdraví v Teplicích od 1.5.1982 byla žalobkyně schopna dosahovat "takový výdělek, jaký měla před poškozením", a že proto její nárok na náhradu za ztrátu na výdělku zanikl. Ke změně poměrů ve smyslu § 202 odst.1 zákoníku práce, která by odůvodňovala, aby náhradu začala znovu pobírat, podle soudu prvního stupně nedošlo, když žalobkyně ukončila pracovní poměr u Okresního ústavu národního zdraví v Teplicích bez jakékoliv souvislosti s prodělanou nemocí z povolání a pracovní poměr u Československých státních lázní, lázeňské organizace Teplice, rozvázala z důvodu stěhování na okres Česká Lípa; i když žalobkyně byla od 1.1.1992 bez zaměstnání, nešlo o následek nemoci z povolání, ale o stav vyplývající ze situace na trhu práce.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 16.8.2007 č.j. 35 Co 577/2004-234 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházeje ze závazného právního názoru dovolacího soudu přihlédl odvolací soud k tomu, že průměrný měsíční výdělek žalobkyně před vznikem škody činil 2.324,- Kč hrubého, že výdělek žalobkyně u Okresního ústavu národního zdraví v Teplicích činil v období let 1982 až 1987 v průměru 2.476,- Kč měsíčně hrubého a že výdělek žalobkyně u Československých státních lázní, lázeňské organizace Teplice, činil v období let 1987 až 1991 v průměru 2.852,- Kč měsíčně. Její právo na náhradu za ztrátu na výdělku proto zaniklo a neobnovilo se ani po 1.1.1992, neboť nedošlo ke změně poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že náhrada za ztrátu na výdělku jí byla vyplácena až do konce roku 1993 a že nesouhlasí s názory soudů obou stupňů, podle kterých jí bylo "po roce 1982 placeno bez jakéhokoliv právního titulu"; je totiž "zřejmé, že i po odnětí částečného invalidního důchodu v zaměstnání dosahovala nižších výdělků než před vznikem škody" a že jí proto také "tato náhrada byla vyplácena, přičemž v opačném případě by se tak jistě nestalo". Žalobkyně nepovažuje za správné "pouhé porovnání s průměrným výdělkem za dobu, kdy byla zaměstnána u OÚNZ v Teplicích či u Československých státních lázní, lázeňské organizace Teplice, bez hodnocení dalších kritérií, např. zda se jedná o výdělek za činnost běžnou či získaný v důsledku dočasného zvýšeného úsilí, zda ke zvýšení průměru nedošlo v důsledku vyplacení mimořádných mzdových položek (odměn) či např. v důsledku celkového (výkonem práce jednotlivých zaměstnanců neovlivněného) mzdového nárůstu v daných organizacích". Podle žalobkyně není ani významné to, že pracovní poměr u Okresního ústavu národního zdraví v Teplicích a u Československých státních lázní, lázeňské organizace Teplice skončil dohodou, neboť žalovaná měla "po dobu její pracovní aktivity jako zdravého člověka prospěch z její rizikové práce" a žalobkyně byla nezaměstnaná "nikoliv pouze v důsledku její nečinnosti či pouze v důsledku obecné situace na trhu práce", ale "skutečně v důsledku svého zdravotního stavu". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení dosavadní žalovaná Nemocnice Teplice, příspěvková organizace, zanikla dnem 1.1.2008 a usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 9.9.2008 č.j. 12 C 1305/2000-257 bylo pravomocně rozhodnuto, že na jejím místě bude v řízení pokračováno s příspěvkovou organizací Krajské nemocnice se sídlem v Ústí nad Labem, Sociální péče č. 3316/12A, IČ 00673544. Nejvyšší soud ČR proto dovolací řízení dokončil s touto procesní nástupkyní žalované.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. I když odvolací soud zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9.4.2001 č.j. 12 C 1305/2000-126 a i když soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 13.5.2002 č.j. 12 C 1305/2000-145 rozhodl (zčásti) jinak než ve svém dřívějším (zrušeném) rozsudku a odvolací soud svým rozsudkem ze dne 2.12.2002 č.j. 36 Co 309/2002-158 tento (nový) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, není dovolání žalobkyně přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř., neboť rozsudky soudu prvního stupně ze dne 13.5.2002 č.j. 12 C 1305/2000-145 (s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby) a odvolacího soudu ze dne 2.12.2002 č.j. 36 Co 309/2002-158 byly zrušeny dovolací soudem (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20.8.2003 č.j. 21 Cdo 990/2003-187), který pro další řízení vyslovil závazný právní názor. Vzhledem k tomu, že v dalším řízení soudem prvního stupně vydaný rozsudek ze dne 19.7.2004 č.j. 12 C 1305/2000-215 byl rozsudkem odvolacího soudu ze dne 16.8.2007 č.j. 35 Co 577/2004-234 potvrzen, může být dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustálené judikatury soudů nárok zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (poskytované podle ustanovení § 195 zákoníku práce) zaniká (ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce), jestliže výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, jehož zaměstnanec dosáhl, aniž by musel vynakládat zvýšené pracovní úsilí, přesahuje (spolu s případně pobíraným částečným invalidním důchodem) pravidelně za delší období jeho průměrný výdělek před vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.8.1999 sp. zn. 21 Cdo 786/98, který byl uveřejněn pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 998/2001).
V projednávané věci soudy zjistily, že průměrný měsíční výdělek žalobkyně před vznikem škody činil čistého 1.860,- Kč a hrubého 2.324,- Kč a že žalobkyně poté, co začala od 1.5.1982 znovu vykonávat původní práci na plný pracovní úvazek a co již nepobírala ani částečný invalidní důchod, dosahovala u zaměstnavatele Okresní ústav národního zdraví v Teplicích výdělek v průměru 2.476,- Kč měsíčně hrubého a u zaměstnavatele Československé státní lázně, lázeňská organizace Teplice, výdělek v průměru 2.852,- Kč měsíčně hrubého. I kdyby bylo přihlédnuto k možné "valorizaci" průměrného výdělku žalobkyně před vznikem škody podle nařízení vlády č. 60/1982 Sb. (dřívější "valorizace" podle nařízení vlády č. 138/1976 Sb. se na průměrný výdělek žalobkyně před vznikem škody zjevně nevztahuje a další jeho možná "valorizace" podle zákona č. 297/1991 Sb. je již obsoletní), je - byť výdělky žalobkyně v období po 1.5.1982 nebyly zjištěny postupem plně odpovídajícím právním předpisům - nepochybné, že nejpozději v souvislosti se zaměstnáním žalobkyně u Československých státních lázní, lázeňské organizace Teplice, jí dosahovaný výdělek pravidelně po delší období přesahoval (i případně "valorizovaný") průměrný výdělek žalobkyně před vznikem škody.
Ohledně výdělku žalobkyně, dosahovaného po 1.5.1982, nebylo za řízení před soudy zjištěno (a ani skutkově tvrzeno), že by ho žalobkyně opravdu dosahovala zvýšeným pracovním úsilím. Poukazuje-li ve svém dovolání na další okolnosti, které mohly v té době ovlivnit výši jejího výdělku, nebere náležitě v úvahu, že jí uváděné skutečnosti (vyplácení mimořádných odměn, mzdový nárůst u zaměstnavatelů apod.) ovlivňují výši výdělku po zjištění nemoci z povolání v souladu se zákonem.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel z ustálené judikatury soudů, nemá napadený rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam a dovolání žalobkyně proti němu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2010

JUDr. Ljubomír Drápal,v.r. předseda senátu