21 Cdo 430/2008
Datum rozhodnutí: 13.01.2009
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 430/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalované T. s. B., a. s., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 98/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2007 č.j. 15 Co 70/2006-186, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.588,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

Odůvodnění:

Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3.4.2007 č.j. 15 Co 70/2006-186, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11.10.2005 č.j. 54 C 98/95-164 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce daná žalobci dopisem žalované ze dne 9.1.1999 je neplatná), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (všemi rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně o věci samé vždy stejně žalobu zamítl) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].

I když žalobce v dovolání uvedl, že jeho přípustnost proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, a s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil (jestliže namítá, že z dokazování nevyplývá vyslovení jednoznačného souhlasu odborové organizace s kvalifikací zameškané pracovní doby jako neomluvené absence , že výpovědi účastníků zasedání příslušného odborového orgánu ze dne 9.1.1995 jsou značně nepřesné a nekonkrétní a že z jejich výpovědí se soud nemohl nic dozvědět o obsahu jednání odborové organizace ), a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné, zdůrazňuje-li, že odborová organizace zřejmě si vědoma absence výslovného souhlasu s neomluvenými absencemi následně formální nedostatky na svém mimořádném zasedání dne 19.1.1995 odstranila, nicméně v té době již byla žalobci doručena výpověď . Dovolatel současně na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího soudu [že o neomluvené absenci žalobce bylo rozhodováno v dohodě s odborovým orgánem , neboť žalobci se v řízení nepodařilo prokázat, že by odborová organizace již dne 9.1.1995 (tedy ještě před dáním předmětné výpovědi) neoznačila jeho nepřítomnost v práci jako neomluvenou absenci ] v dovolání předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry (zejména, že v době doručení výpovědi žalobci nebyl výslovně vyjádřen souhlas odborové organizace s kvalifikací zameškání práce jako neomluvené ), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, že jednání žalobce vytčené ve výpovědi nelze - s ohledem na nesplnění podmínky uvedené v ustanovení § 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., ve znění účinném do 31.12.2000 považovat za neomluvené zameškání práce, a tedy ani za porušení pracovní kázně. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.

Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale jen dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.; skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, však nezakládá jak uvedeno výše přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou JUDr. P. U. náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. § 7 písm.c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., a č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 2.175,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka JUDr. P. U. osvědčila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 413,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 2.588,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta JUDr. P. P., který žalovanou v tomto řízení naposledy zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. ledna 2009

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu