21 Cdo 4296/2015
Datum rozhodnutí: 10.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



21 Cdo 4296/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce OLMA, a. s. se sídlem v Olomouci, Pavelkova č. 597/18, IČO 47675730, zastoupeného JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Přerově, Čechova č. 1184/2, proti žalovanému Mgr. J. V. , zastoupenému JUDr. Tomášem Hulvou, advokátem se sídlem v Opavě, náměstí Republiky č. 2/1, o 1.188.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 198/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. května 2015 č. j. 16 Co 99/2013-569, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.113,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Hulvy, advokáta se sídlem v Opavě, náměstí Republiky č. 2/1.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2015 č. j. 16 Co 99/2013-569 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl přímo v této věci vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 č. j. 21 Cdo 496/2014-535, a je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k závěru, že manažerská smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným dne 23. 1. 2007 není neplatná, neboť náplní práce žalovaného podle této smlouvy nebyla (neměla být) stejná činnost, kterou žalovaný vykonával (měl vykonávat) u žalobce jako místopředseda jeho představenstva, srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, uveřejněný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, jakož i odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 737/2004, ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. 21 Cdo 894/2004, ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, ze dne 30. 8. 2006 sp. zn. 29 Odo 801/2005 nebo ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4028/2009; k rozlišování, zda plnění zaměstnavatele z pracovního poměru představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složku mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok bez ohledu na splnění dalších sjednaných předpokladů a podmínek pro její poskytnutí až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy), srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004 sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1486/2005]; není proto důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesouhlasí-li se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil svůj závěr, že žalovanému vznikl nárok na pohyblivou část mzdy přiznanou a vyplacenou mu žalobcem za první až třetí čtvrtletí roku 2008), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. listopadu 2015

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu