21 Cdo 4261/2011
Datum rozhodnutí: 04.09.2012
Dotčené předpisy: § 56 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb., § 38 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb., § 39 obč. zák.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 21 Cdo 4261/2011-159

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně SPEDITION SCHAUMBERGER spol. s r. o. se sídlem v Karlových Varech Tašovicích, U Ohře č. 227/22, IČO 47309458, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská č. 4, proti žalovanému T. P. , zastoupenému Mgr. Miroslavem Šipkou, advokátem se sídlem v Sokolově, ul. Jednoty č. 1628, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 7 C 40/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. března 2011 č.j. 15 Co 105/2011-114, takto:


Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Dopisem ze dne 7.12.2007 (doručeným žalobkyni dne 10.12.2007) žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 56 písm. b) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že mu žalovaná v rozporu se zákoníkem práce po celou dobu trvání pracovního poměru od 31.10.2006 do dnešního dne opakovaně nevyplácí část mzdy příplatky za práci přesčas, příplatky za práci v noci a příplatky za práci v sobotu a v neděli .

Žalobkyně se žalobou podanou dne 11.2.2008 u Okresního soudu v Sokolově domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovanému, který u ní pracoval na základě pracovní smlouvy od 6.11.2006 jako řidič v silniční nákladní dopravě s nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobou, nevznikl a ani nemohl vzniknout nárok na proplacení příplatků za práci o víkendech a v noci , neboť podle vnitřního předpisu žalobkyně dostávají její zaměstnanci v souladu s platnou právní úpravou náhradu, resp. příplatek ke mzdě, nazvaný jako kapesné, jež nahrazuje a současně i převyšuje příplatky, které by zaměstnancům náležely za práci o víkendech či v noci . Ohledně příplatků za práci přesčas pak bylo v článku 16 vnitřního předpisu žalobkyně ze dne 2.1.2007 výslovně ujednáno, že počet hodin práce přesčas a počet hodin čerpaných v náhradním volnu bude účtován vždy 1x za rok, a to po uplynutí kalendářního roku s tím, že náhrada mzdy za práci přesčas bude zaměstnanci proplacena za celý rok ve mzdě za prosinec . Vnitřní předpis je u žalobkyně vyvěšen po celou dobu své platnosti na přístupném místě, tedy každý její zaměstnanec byl s tímto vnitřním předpisem seznámen a kdykoli mohl do tohoto předpisu nahlédnout a vznést případné námitky . Žalovaný však nikdy za celou dobu trvání pracovního poměru nenavštívil žalobkyni za účelem nesouhlasu s tímto předpisem , ani nevznesl jakoukoli námitku ohledně neproplácení přesčasů . Kromě toho se žalobkyně domnívá, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo podáno předčasně , neboť žalovanému ke dni skončení pracovního poměru nárok na proplacení přesčasů ještě nevznikl .

Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 30.4.2008 č.j. 7 C 40/2008-35 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 11.757,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Tomka. Ve věci samé dospěl k závěru, že předmětné okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 7.12.2007 nesplňuje všechny podmínky § 60 zák. práce , neboť postrádá bližší časové určení, za který měsíc či měsíce žalobkyně žalovanému příplatky (a konkrétně jaké) nevyplatila , což neumožňuje soudu zjistit, zda žalovaný dodržel lhůtu stanovenou v § 59 zák. práce .

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20.10.2008 č.j. 15 Co 431/2008-44 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že časové vymezení údajně dlužných příplatků žalovaný ve skutečnosti provedl dostatečně určitě tak, že se má jednat o dobu od začátku pracovního poměru až do sepisu okamžitého zrušení pracovního poměru, tj. o časový interval od 31.10.2006, resp. přesněji ode dne 6.11.2006, do dne 7.12.2007 , a protože takto provedené časové vymezení nelze zaměnit s jiným časovým intervalem, je tedy specifikováno určitým způsobem . Zdůraznil však, že z hlediska běhu objektivní jednoleté lhůty budou relevantní pouze důvody, které vznikly v době po dni 10.12.2006, neboť okamžité zrušení bylo doručeno dne 10.12.2007 , a že z hlediska běhu subjektivní dvouměsíční lhůty pak obdobně budou přicházet do úvahy pouze důvody, o kterých se žalovaný dozvěděl po dni 10.10.2007 . Soudu prvního stupně, který veden odlišným právním názorem se tímto nezabýval, proto uložil, aby v naznačeném směru zjednal nápravu.

Okresní soud v Sokolově poté rozsudkem ze dne 1.12.2010 č.j. 7 C 40/2008-86 žalobě opět vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni v plném rozsahu náhradu nákladů řízení ve výši 24.224,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Tomka. Soud prvního stupně dovodil, že za situace, kdy žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr dne 10.12.2007, tak s ohledem na znění § 59 zák. práce důvodem k tomuto kroku mohly být pouze nevyplacené příplatky od 10.10.2007 do 10.12.2007 . Vzhledem k tomu, že příplatky za práci v noci, v sobotu a neděli za jednotlivé měsíce byly splatné nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém na ně žalovanému vzniklo právo (§ 141 odst. 1 zák. práce), mohou se důvody okamžitého zrušení pracovního poměru vztahovat na nevyplacené příplatky za měsíce srpen a září 2007 (splatné 30.9.2007 a 31.10.2007), neboť jak zdůraznil pouze u příplatků za tyto měsíce totiž lhůta 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti spadá do období mezi 10.10.2007 a 10.12.2007, konkrétně u příplatků za měsíc srpen 2007 na den 16.10.2007 a za září 2007 na den 16.11.2007 . Ačkoli z provedených důkazů na straně jedné vyplynulo, že podle znaleckého posudku Ing. Antonína Filipa žalovaný odpracoval v měsíci srpnu 2007 v noci 14 hodin 37 minut a v neděli 3 hodiny 39 minut, za což mu náležely příplatky v celkové výši 1.511,- Kč, a v září 2007 v noci 22 hodiny 26 minut a v sobotu a v nedělí 10 hodin 26 minut, za což mu náležely příplatky v celkové výši 3.124,- Kč, na straně druhé bylo zjištěno, že dne 3.10.2007 (spolu se mzdou za měsíc září) a dne 5.11.2007 (spolu se mzdou za měsíc říjen) byly žalovanému vyplaceny tzv. ostatní složky ve výši 2.508,- Kč a 5.367,- Kč, tedy ve větším rozsahu než činil nárok žalovaného na příplatek za práci v noci, v sobotu a v neděli za září a říjen 2007 . Za toho stavu podle názoru soudu prvního stupně žalobkyně prokázala, že tyto příplatky vyplatila žalovanému před uplynutím 15 dnů po termínu splatnosti , a že tedy důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru dle § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce nebyl dán , když jeho dalším důvodem spočívajícím v nevyplácení příplatků za práci přesčas se soud vůbec nezabýval, a to s ohledem na jeho zjevnou předčasnost vyplývající ze znění § 16 odst. 4 mzdového předpisu žalobkyně .

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28.3.2011 č.j. 15 Co 105/2011-114 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 31.600,- Kč k rukám advokáta Mgr. Miroslava Šípka. Odvolací soud vycházeje z tvrzení žalobkyně, které přednášela před soudem prvního stupně, o tom, že podle jejího vnitřního předpisu poskytovala zaměstnancům (tedy i žalovanému) kapesné v cizí měně v maximální možné částce (ve výši 40% stravného příslušejícího podle předpisů o cestovních náhradách), která převyšovala to, co by žalovanému příslušelo jako příplatek za noc a za víkendy dle zákona , se v první řadě zabýval tím, zda žalobkyně mohla příplatky za práci v noci a za práci v sobotu a v neděli nahrazovat tímto kapesným . S ohledem na zcela jiný účel kapesného než u příplatků za práci v noci či v sobotu a neděli i na odlišný režim zdanění a placení pojistného , však podle jeho názoru kapesné s příplatky nelze zaměňovat a jedno druhým nahrazovat , z čehož pak plyne závěr, že žalobkyně žalovanému příplatky za práci v noci a za práci v sobotu a neděli nezaplatila . I kdyby ovšem bylo možno vnitřním přepisem žalobkyně nahrazovat příplatky kapesným, pak nelze přehlédnout, že vnitřní předpis žalobkyně z 1.1.2004 nahrazuje kapesným pouze příplatky za práci v noci, nikoliv za práci v sobotu a neděli, což žalobkyně opakovaně opomíjela, když na předpis odkazovala . Podle názoru odvolacího soudu lze tedy uzavřít, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným bylo odůvodněno skutečností (nevyplácením příplatků), jejíž existenci žalobkyně, nesoucí břemeno tvrzení a břemeno důkazní, nevyvrátila , nýbrž naopak sama žalobkyně tuto skutečnost svým tvrzením o nahrazení příplatků jinou složkou potvrdila ; proto již s ohledem na její tvrzení nemohla být žaloba úspěšná , přičemž nadbytečná je za této situace odpověď na otázku, zda okamžité zrušení bylo důvodné i z důvodu nevyplácení příplatků za práci přesčas , případně na otázku správně vznesenou v odvolání, jak soud prvního stupě dospěl k závěru, že příplatky za práci v srpnu byly žalovanému vyplaceny ve výplatě za září a příplatky za práci v září ve výplatě za říjen .

V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítala, že se odvolací soud v rámci své právní argumentace soustředil na posouzení tvrzení, zda žalobkyně mohla příplatky nahrazovat kapesným , ačkoli toto tvrzení žalobkyně bylo prokazatelně a v souladu se zásadou koncentrace řízení v rámci řízení soudu prvního stupně překonáno , kdy žalobkyně upřesnila svá tvrzení v tom smyslu, že nahrazování příplatků bylo prováděno platbou nad rámec zákonné mzdy v rámci termínu výplaty mzdy kolonka ve výplatním lístku nazvaná ostatní složky . Odvolací soud tak podle názoru dovolatelky zcela pominul podstatu sporu, tedy úhradu příplatků prostřednictvím finanční částky vyplácené žalovanému nad rámec zákonné mzdy ve formě ostatní složky . Vznikl-li tedy žalovanému za měsíce srpen 2007 nárok na příplatek za práci v noci a za práci o sobotách a nedělích ve výši 424,- Kč, avšak namísto hrubé mzdy ve výši 7.924,- Kč (základ 7.500,- Kč + příplatky 424,- Kč) obdržel 13.111,- Kč, je zřejmé, že na účet žalovaného kromě nárokové základní mzdy dorazila částka vyšší, navýšená mimo jiné i o složku ostatní, která tvoří paušalizovanou náhradu za výše uvedené příplatky , a že tedy žalovaný nebyl hmotně zkrácen na svých právech . Stejně tak i za měsíc září 2007, kdy žalovanému vznikl nárok na příplatek za práci v noci a za práci o sobotách a nedělích ve výši 362,- Kč, a tedy měl spolu se základem 10.000,- Kč obdržet celkem 10.362,- Kč hrubého, avšak ve skutečnosti obdržel 14.467,- Kč hrubého. Vzhledem k tomu, že důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 10.12.2007 mohlo být - jak soud prvního stupně správně vyhodnotil - pouze nevyplacení části mzdy za měsíce srpen a září 2007, je zřejmé, že taková situace v daném případně nenastala, neboť - jak žalovaná zdůraznila v uvedených měsících žalobce fakticky obdržel na mzdě daleko více, než na co měl nárok , přičemž problém je pouze v tom, že tato částka nebyla uvedena v konkrétní kolonce příplatky na výplatní pásce, nýbrž byla uvedena v kolonce vedlejší , což však neznamená hmotné krácení žalovaného . Dovolatelka je přesvědčena, že v tomto ohledu není možno okamžité zrušení pracovního poměru považovat za úkon v souladu s dobrými mravy . Kromě toho poukázala na skutečnost, že příplatek za práci přesčas byl žalovanému vyplácen dle vnitřního předpisu žalobkyně ze dne 2.1.2007 jednou do roka (souhrnně za celý rok), a to spolu s výplatou za měsíc prosinec , přičemž příplatek za práci přesčas byl ve výplatě za měsíc prosinec 2007 žalovanému skutečně uhrazen a žalovaný toto nemohl popřít . Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle usta­novení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání pří­pustné, přezkou­mal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které jí bylo doručeno dne 10.12.2007 podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2007 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákony č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb.) dále jen zák. práce .

Podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce je zaměstnavatel od vzniku pracovního poměru povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem.

Podle ustanovení § 56 písm.b) zák. práce zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit, jestliže zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti (§ 141 odst. 1).

Smysl (účel) ustanovení § 56 písm. b) zák. práce spočívá v tom, že zaměstnanci umožňuje, aby mohl ihned (bez nutnosti rozvazovat pracovní poměr výpovědí) ukončit pracovní poměr u zaměstnavatele, který porušil povinnost uloženou ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce vyplatit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat (nebo mu poskytnout v zákonem stanovených případech náhradu mzdy nebo platu) a který svou povinnost nesplnil ani v dodatečné lhůtě 15 dnů po splatnosti těchto práv, neboť nelze po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby pro takového zaměstnavatele, který tak (nevyplacením mzdy, platu, náhrady mzdy nebo náhrady platu) významně porušil svou povinnost z pracovního poměru, nadále pracoval. S přihlédnutím k tomu, že zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení § 56 písm. b) zák. práce, přísluší při skončení pracovního poměru odstupné (srov. § 67 odst. 1 zák. práce), představuje okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 písm. b) zák. práce ve svých důsledcích sankci za porušení povinnosti zaměstnavatele vyplatit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat (nebo mu poskytnout v zákonem stanovených případech náhradu mzdy nebo platu).

Z uvedeného vyplývá, že je dán důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 písm.b) zák. práce zejména tehdy, nevyplatil-li zaměstnavatel mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti proto, že není schopen plnit své závazky a že tedy pro úpadek (hrozící úpadek) není schopen uspokojovat nejen práva svých zaměstnanců. O významné porušení povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce platit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat jde nepochybně také tehdy, jestliže zaměstnavatel, který je jinak schopen plnit své závazky, neuspokojí právo zaměstnance na mzdu nebo plat (náhradu mzdy nebo platu) v plné výši, ačkoliv právo zaměstnance je nesporné nebo ačkoliv zaměstnanci mzda nebo plat (náhrada mzdy nebo platu) zřejmě náleží. Na druhé straně institut okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 písm.b) zák. práce není (a nemůže být) právním prostředkem pro řešení sporu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem o to, zda zaměstnanci náleží mzda nebo plat (náhrada mzdy nebo platu) anebo jejich části. Vznikne-li v pracovním poměru spor o to, zda zaměstnanec má právo na mzdu (plat) nebo jejich části (jednotlivé složky), popřípadě právo na náhradu mzdy (platu), musí být řešen k tomu určenými právními prostředky, včetně podáním žaloby u soudu o zaplacení mzdy (platu) nebo jejich části anebo náhradu mzdy (platu). Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 písm. b) zák. práce jako uplatnění sankce za porušení povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce vyplatit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat (nebo mu poskytnout v zákonem stanovených případech náhradu mzdy nebo platu) je na místě teprve tehdy, není-li tu spor o právo a není-li zaměstnavatel schopen nebo ochoten uspokojit právo zaměstnance na mzdu (plat) nebo jakoukoliv část mzdy (platu) anebo právo zaměstnance na náhradu mzdy (platu); je-li právo zaměstnance na mzdu (plat) nebo náhradu mzdy (platu) anebo jakoukoli jejich část, kterou mu zaměstnavatel nevyplatil, sporné, důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 písm. b) zák. práce není dán (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.12.2011 sp. zn. 21 Cdo 4042/2010, uveřejněném pod poř. č. 99 v časopise Soudní judikatura, ročník 2012).

V projednávané věci žalovaný přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 písm. b) zák. práce z důvodu, že mu žalobkyně po celou dobu trvání pracovního poměru opakovaně nevyplácí část mzdy příplatky za práci přesčas, příplatky za práci v noci a příplatky za práci v sobotu a v neděli . Z obsahu spisu a skutkových zjištění soudů však vyplývá, že mezi účastníky pracovního poměru je zde spor o právo žalovaného na uvedené části mzdy. Mezi žalovaným a žalobkyní, která mu poskytovala mzdu za vykonanou práci (včetně příplatků) podle svých (byť třeba i nesprávných) vnitřních mzdových předpisů, je sporné jednak to, zda (příp. jakou formou) byly žalovanému v průběhu pracovního poměru vypláceny (jako část jeho mzdy) příplatky za práci v noci a za práci v sobotu a v neděli, a jednak to, kdy byly splatné příplatky za práci přesčas. Za tohoto stavu je odůvodněn závěr, že žalovaný použil právní institut okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 písm. b) zák. práce jako právní prostředek k řešení sporu se svým zaměstnavatelem o části mzdy. Vzhledem k tomu, že jak uvedeno výše - takový postup odporuje účelu (smyslu) zákona, je okamžité zrušení pracovního poměru, které žalovaný dal žalobkyni dopisem ze dne 7.12.2007, podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatné (§ 18 zák. práce).

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 4. září 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu