21 Cdo 4250/2007
Datum rozhodnutí: 27.11.2008
Dotčené předpisy: § 42a předpisu č. 40/1964Sb.




21 Cdo 4250/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně E. L. s. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalované H. M., zastoupené advokátem, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 33/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2007 č.j. 28 Co 225/2007-84, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 22.1.2007 č.j. 7 C 33/2006-63 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Kolíně dne 10.2.2006 domáhala, aby bylo určeno, že "darovací smlouva ze dne 5.8.2004, kterou J. M. daroval žalované, své matce, H. M., nemovitosti, a to jednu ideální čtvrtinu domu na stavební parcele č. 238, stavební parcely č. 238 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 325 m2, parcely č. 791/11 o výměře 360 m2, parcely č. 791/11 dle původního pozemkového katastru o výměře 51 m2 tak, jak bylo vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště K. na LV pro k.ú. a obec C., v části obce C., okres K.," je vůči žalobkyni neúčinná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dlužník J. M. daroval žalované (své matce) ideální čtvrtinu uvedených nemovitostí, ačkoliv již v době uzavření smlouvy "probíhalo řízení u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 106/2003 a rozsudkem Krajského soudu v Praze 49 Cm 106/2003 ze dne 20.5.2004 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp.zn. 49 Cm 106/2003 ze dne 10.9.2004 a ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp.zn. 11 Cmo 324/2004 ze dne 29.6.2005, které nabyly právní moci dne 17.8.2005", mu bylo uloženo zaplatit žalobkyni 629.079,90 Kč "s příslušenstvím a náklady právního zastoupení" a "rozsudkem Okresního soudu v Kolíně sp.zn. 4 T 12/2005 ze dne 25.4.2005 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze sp.zn. 12 To 250/2005 ze dne 3.8.2005 byl J. M. uznán vinným z trestného činu zpronevěry" a bylo mu uloženo zaplatit žalobkyni 109.307,60 Kč. Žalobkyně má za to, že jednáním syna žalované J. M. "došlo ke krácení práv věřitele při vymáhání své soudním rozhodnutím přiznané pohledávky" a že proto darovací smlouva uzavřená mezi povinným a žalovanou je vůči ní neúčinná.

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 31.7.2006 č.j. 7 C 33/2006-30 rozhodl, že "žaloba, aby soud určil, že darovací smlouva ze dne 5.8.2004, kterou J. M., daroval žalované, své matce, H. M. nemovitosti, a to jednu ideální čtvrtinu domu na stavební parcele č. 238, stavební parcely č. 238 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 325 m2, parcely č. 791/11 o výměře 360 m2 a parcely č. 791/11 dle původního pozemkového katastru o výměře 51 m2 tak, jak bylo vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště K. na LV pro k.ú. a obec C., v části obce C., okres K., je vůči žalobkyni neúčinná", a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 12.257,- Kč k rukám advokáta JUDr. B. J. Podle soudu prvního stupně je žaloba "bezdůvodná", neboť "trestní rozsudek, kterým byl J. M. uznán vinným z trestného činu zpronevěry a bylo mu uloženo nahradit žalobkyni částku 109.307,60 Kč, nabyl právní moci dne 3.8.2005" a "rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým soud uložil J. M. zaplatit žalobkyni shora uvedenou částku s příslušenstvím a náklady právního zastoupení nabyl právní moci dne 17.8.2005", tedy "zhruba" rok poté, co došlo k uzavření darovací smlouvy dne 5.8.2004. Žalovaná navíc "nemohla úmysl dlužníka, tj. svého syna J. M., poznat, a to ani při náležité pečlivosti", neboť "vztahy mezi žalovanou a jejím synem byly od jeho dospívání chladné, syn se matce nesvěřoval se svými osobními či finančními problémy" a "iniciátorem uzavření darovací smlouvy byla právě žalovaná".

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14.11.2006 č.j. 28 Co 658/2006-51 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že rozsudek soudu prvního stupně je "nesrozumitelný a nepřezkoumatelný, neboť z jeho výroku není zřejmé, jak bylo rozhodnuto," a že toto pochybení nelze považovat za "zřejmou nesprávnost nebo písařskou chybu, které by bylo možné odstranit opravným usnesením", když stejně nesprávně byl tento rozsudek vyhlášen.

Okresní soud v Kolíně poté rozsudkem ze dne 22.1.2007 č.j. 7 C 33/2006-63 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 18.264,- Kč k rukám advokáta JUDr. B. J. Ze shodných důvodů jako ve svém předchozím rozhodnutí dospěl k závěru, že darovací smlouva ze dne 5.8.2004 není vůči žalobkyni ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku právně neúčinná.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.4.2007 č.j. 28 Co 225/2007-84 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že se žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává; ve výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 13.581,- Kč k rukám advokáta JUDr. B. J. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že, "ačkoliv v tomto případě byla darovací smlouva uzavřena mezi žalovanou - matkou a synem, tedy osobami blízkými v nejužším slova smyslu, žalované se podařilo prokázat, že při váznoucí komunikací jejího syna s ní i s jeho manželkou, žalovaná o dluzích svého syna v době uzavírání darovací smlouvy nevěděla a ani při náležité pečlivosti nemohla vědět, zda její syn darováním nemíní zkrátit věřitele". I když je třeba považovat ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku za vymahatelnou takovou pohledávku věřitele, která je "vymahatelnou alespoň v době rozhodování soudu", a i když z tohoto pohledu byla žalobkyně k odpůrčí žalobě věcně legitimována, není darovací smlouva ze dne 5.8.2004 vůči žalobkyni ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku právně neúčinná.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že podle výsledků dokazování žalovaná "sdílela se svým synem J. M. společnou domácnost", že o dluzích svého syna věděla a byla si plně vědoma synovy neschopnosti splácet dluhy a že dluh vzniklý rekonstrukcí darovaných nemovitostí "sama za syna uhradila". Žalovaná proto "netvrdila ani neprokázala, že vyvinula náležitou péči, a přesto se o úmyslu dlužníka nedozvěděla", a postupovala tak "zcela proti náležité péči a proti zájmům věřitelů". Žalobkyně poukazuje na "rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.5.2001 21 Cdo 1912/2000, který řešil obdobný případ a byl publikován ve Sbírce rozhodnutí č. 35/2002", přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná k dovolání žalobkyně uvedla, že "o rozsahu dluhů syna J. tehdy nevěděla, a o dluhu vůči žalobkyni vůbec ne", že proto "ani nevyvíjela činnost k vypátrání věřitelů" a že ji "ani nenapadlo, že se žalobkyně bude se synem soudit".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku ze dne 22.1.2007 č.j. 7 C 33/2006-63 ve věci samé stejně jako v rozsudku ze dne 31.7.2006 č.j. 7 C 33/2006-30, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 14.11.2006 č.j. 28 Co 658/2006-51 zrušen. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní otázky, za jakých předpokladů osoba dlužníkovi blízká ve smyslu ustanovení § 42a odst.2 občanského zákoníku prokáže, že "dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat". Protože odvolací soud tuto právní otázku posoudil v rozporu s judikaturou soudů, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 42a odst.1 občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.

Podle ustanovení § 42a odst.2 občanského zákoníku odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.

Podle ustanovení § 42a odst.3 občanského zákoníku právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.

Podle ustanovení § 42a odst.4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.

Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).

K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst.1 občanského zákoníku) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.11.1996 sp.zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil.

Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení § 42a odst.3 občanského zákoníku. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení § 42a odst.4 občanského zákoníku - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.

Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí ustanovení § 42a odst.2 občanského zákoníku. Z toho, jak vymezuje podmínky odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, nevyplývá, že by předpokladem odporovatelnosti muselo být zkrácení uspokojení již vymahatelné pohledávky věřitele nebo splatné pohledávky věřitele. Protože je možné odporovat právním úkonům dlužníka, které zkracují věřitele (učiněným v úmyslu zkrátit věřitele), postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele; není vůbec rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Pro uplatnění odporu je z tohoto hlediska významné jen to, že věřitel skutečně má vůči dlužníku pohledávku (tedy že je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení, tj. že svým právním úkonem úmyslně nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku. Požadavek, aby žalující věřitel měl vymahatelnou pohledávku, je otázkou věcné legitimace; k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby - jak správně uvedl také odvolací soud - jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).

Odporovatelným je - jak dále vyplývá z ustanovení § 42a odst.2 občanského zákoníku - takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení § 116 občanského zákoníku); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat.

V řízení o odpůrčí žalobě je - jak vyplývá z výše uvedeného - žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně, že druhé straně odporovaného právního úkonu musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že druhá strana o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděla nebo musela vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem věřitele věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat. V případě právního úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké je tedy odpůrčí žaloba důvodná, bude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět; i když tu zákon žalujícímu věřiteli neukládá povinnost tvrdit a prokazovat, že žalovanému byl nebo musel být znám úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele, procesní aktivitu mu v tomto směru nezakazuje a nebrání mu, aby tímto způsobem vyloučil úspěch případné obrany žalovaného o tom, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohl i při náležité pečlivosti poznat. Nebude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistí-li se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení § 42a odst.2 občanského zákoníku tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula "pečlivost" k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o "náležitou pečlivost". Vynaložení náležité pečlivosti přepokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení § 42a odst.2 občanského zákoníku ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).

V projednávané věci - jak bylo soudy zjištěno - je žalovaná matkou dlužníka J. M.; darovací smlouva ze dne 5.8.2004 tedy představuje právní úkon, k němuž došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou. I kdyby žalovaná nevěděla nebo nemusela vědět o úmyslu dlužníka J. M. zkrátit touto smlouvou věřitele, mohla se - jak vyplývá z výše uvedeného - ubránit odpůrčí žalobě, jen kdyby v řízení před soudy tvrdila a prokázala, že úmysl dlužníka J. M. zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla poznat, ačkoliv vyvinula "náležitou pečlivost" k poznání tohoto dlužníkova úmyslu, tedy, řečeno jinak, ačkoliv vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu darovací smlouvy ze dne 5.8.2004 takovou činnost (aktivitu), aby dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, který tu byl v době darovací smlouvy, z jejich výsledků poznala (aby se o tomto úmyslu dozvěděla).

Pro závěr o tom, zda žalovaná při uzavření darovací smlouvy ze dne 5.8.2004 nemohla úmysl dlužníka J. M. zkrátit věřitele poznat i při vynaložení náležité pečlivosti, nebylo významné, jaké byly vztahy mezi žalovanou a jejím synem "od jeho dospívání", zda se jí syn svěřoval se "svými osobními či finančními problémy", zda žalovaná o dluzích svého syna věděla, popřípadě dluh za něho uhradila, nebo zda žalobkyně "žádala, aby její syn na ni nemovitost převedl darovací smlouvou", neboť tyto okolnosti nevypovídají nic o tom, zda žalovaná vynaložila při uzavření darovací smlouvy ze dne 5.8.2004 náležitou pečlivost k poznání úmyslu dlužníka J. M. zkrátit touto smlouvou svého věřitele; námitkami dovolatelky ve vztahu k těmto okolnostem proto nebylo potřebné se zabývat. Rozhodující z tohoto hlediska - jak vyplývá z výše uvedeného - bylo, zda a jakou vyvinula žalovaná v době darovací smlouvy ze dne 5.8.2004 činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka J. M. zkrátit touto smlouvou věřitele poznala (mohla poznat), a zda tato činnost (aktivita) představovala s ohledem na okolnosti případu "náležitou pečlivost".

Tím, zda žalovaná v souvislosti s uzavřením darovací smlouvy ze dne 5.8.2004 opravdu vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu darovací smlouvy takovou činnost (aktivitu), aby dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, který tu byl v době darovací smlouvy, z jejich výsledků poznala, se odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) veden chybným právním názorem nezabýval. Závěr soudů o tom, že žalovaná prokázala, že úmysl dlužníka (svého syna J. M.) zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat, proto zatím nemůže obstát.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. listopadu 2008

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu