21 Cdo 425/2001
Datum rozhodnutí: 06.03.2002
Dotčené předpisy: § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 4 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 425/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně V. M., proti žalované L. V., o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 84/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2000, č. j. 16 Co 273/2000-199, takto:

I. Dovolání se odmítá

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že je dědičkou po zemřelém A. M., neboť s ním "žila nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z toho důvodu pečovala o společnou domácnost". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že s A. M., který zemřel dne 26. 4. 1994, žila po dobu posledních 12 let ve společné domácnosti; po tuto dobu se starala o něho a o domácnost i v jeho nepřítomnosti, společně hospodařili, uhrazovali náklady na své potřeby a žalobkyně v souvislosti s tím vedla společnou domácnost, vařila, prala, žehlila, uklízela a vykonávala běžné domácí práce. Žalovaná, která je jako sestra zemřelého A. M. dědičkou ze zákona, uvedené skutečnosti v řízení o dědictví popřela; usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 8. 1994, č. j. 18 D 883/94-11, bylo proto žalobkyni uloženo, aby své dědické právo uplatnila žalobou.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. 4. 1996, č. j. 13 C 84/95-49, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 2.110,- Kč "na účet" advokáta. Z provedených důkazů zjistil, že zůstavitel byl hospitalizován v době od 15. 1. do 4. 6. 1993 "n. P." a v době od 20. 7. do 3. 8. 1993 "v Motole" a že žalobkyně zůstavitele během hospitalizace navštěvovala. V době, kdy nebyl hospitalizován, žalobkyně chodila se zůstavitelem na procházky, v létě 1992 a 1993 se převážně zdržovala v jeho domě, prala pro něj, vařila, starala se o zahradu a o úklid jeho domu a přes zimu za ním dojížděla přibližně v intervalu jednou za dva týdny. Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně dále za prokázané, že žalobkyně společně se zůstavitelem kupovala nábytek a že mu koupila košili a tepláky. Na základě výsledků dokazování soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně vedla se zůstavitelem po dobu jednoho roku před jeho smrtí společnou domácnost a že z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost. Okolnost, že žalobkyně byla v měsících březnu a dubnu 1994 u svého syna v Německu, kterému pomáhala se stěhováním, nepředstavuje podle názoru soudu prvního stupně přerušení jejího trvalého soužití se zůstavitelem.

K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 1996, č. j. 15 Co 398/96-81, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že jeho rozsudek je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný a že při zjišťování skutkového stavu věci vycházel také z "různých písemných prohlášení občanů", ačkoliv nic nebránilo tomu, aby tyto osoby vyslechl jako svědky.

Po provedení dalších důkazů Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 30. 3. 1998, č.j. 13 C 84/95-133, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 9.635,- Kč k rukám advokátky. Soud prvního stupně zjistil, že zůstavitel zemřel dne 26. 4. 1994 a že v době od 7. 1. do 4. 6. 1993 byl hospitalizován v nemocnici na K. n. a v plicním sanatoriu n. P., a dovodil, že k tomu, aby byla "zachována" jednoroční lhůta společného soužití ve smyslu ustanovení § 475 odst. 1 obč. zák., by žalobkyně musela začít vést společnou domácnost se zůstavitelem přede dnem 7. 1. 1993. Z výpovědí svědků vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně a zůstavitel se "řadu let znali"; po smrti svého manžela v roce 1981 a poté, co v roce 1983 odešla do důchodu, navázala žalobkyně se zůstavitelem "bližší kontakt" (minimálně přes léto ho navštěvovala a chodili spolu na procházky). Při posouzení, zda spolu "trvale vedli společnou domácnost", soud prvního stupně přihlédl k tomu, že svědci, jejichž výslech navrhla žalobkyně a kteří vypovídali v její prospěch, používali ve svých výpovědích slov "docházela za ním", "dojížděla za ním", "jezdila za ním", což nenasvědčuje tomu, že by žalobkyně se zůstavitelem trvale žili a bydleli spolu, a k tomu, že podle výpovědí svědků R. K., J. M., V. Kyncla a V. H. došlo po návratu zůstavitele ze sanatoria n. P. dne 4. 6. 1993 ke změně jeho vztahů se žalobkyní, že v bytě žalobkyně nebyla v letech 1992 až 1994 vykázána taková spotřeba elektřiny, která by odpovídala jen osvětlování bytu a provozu lednice, a že dům zůstavitele nebyl "pro osobu nepřivyklou poměrům" celoročně obyvatelný, a dovodil, že žalobkyně začala trvale žít se zůstavitelem až od 4. 6. 1993. Žaloba není proto důvodná, neboť žalobkyně nežila se zůstavitelem trvale nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí. Usnesením ze dne 30. 3. 1998, č. j. 13 C 84/95-130. Obvodní soud pro Prahu 5 žalobkyni uložil, aby ve smyslu ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. zaplatila "České republice na účet zdejšího soudu" na náhradě nákladů řízení (proplaceném svědečném) 461,- Kč.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 1998, č. j. 12 Co 549,550/98-158, rozsudek soudu prvního stupně "ve znění usnesení č. j. 13 C 84/85-130 ze dne 30. 3. 1998" změnil tak, že žalobě vyhověl a že žalované uložil, aby zaplatila na náhradě nákladů řízení žalobkyni 7.485,- Kč k rukám "její právní zástupkyně" a "na účet Obvodního soudu pro Prahu 5" 461,- Kč; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.150,- Kč k rukám "její právní zástupkyně". Po doplnění dokazováním zopakováním výpovědí svědků A. N., S. B., J. H. a J. M. odvolací soud dovodil, že nemůže obstát závěr soudu prvního stupně o tom, že by žalobkyně začala trvale žít se zůstavitelem až po jeho návratu ze sanatoria na Pleši dne 4. 6. 1993; pro závěr v tomto směru chybí ve spise podklad, neboť jej nelze dovodit jen z výpovědí dvou svědků, kteří uvedli, že po návratu za sanatoria byli "pořád spolu". Z výpovědí svědků, které vyslechl, a z výpovědí dalších svědků, vyslechnutých před soudem prvního stupně, odvolací soud dospěl k závěru, že známost žalobkyně se zůstavitelem "trvala řadu let", že žalobkyně u zůstavitele převážně pobývala, vařila mu, prala a uklízela dům a že jejich vztah se podle většiny svědků jevil "obdobný vztahu manželskému"; z vyslechnutých svědků pouze MUDr. R. P. a A. Š. uvedli, že žalobkyni neznali, avšak nejedná se o osoby s bližším vztahem k zůstaviteli. Uvedený vztah mezi žalobkyní a zůstavitelem podle názoru odvolacího soudu "splňoval podmínky vedení společné domácnosti" ve smyslu ustanovení § 115 obč. zák., neboť jejich vztah "vykazoval znaky trvalosti", žalobkyně žila se zůstavitelem několik let před jeho smrtí a jejich soužití neprobíhalo jen v domě zůstavitele, ale i v bytě žalobkyně a v její chatě v K. Na uvedeném závěru nic nemění to, že žalobkyně měla vlastní byt (naplnění znaku společného bydlení "není vždy nutné"), že žalobkyně v domě zůstavitele nepobývala každodenně a neměla zde své trvalé bydliště a že žalobkyně občas navštěvovala svého syna v Německu. Protože žalobkyně splňuje podmínky osoby blízké zůstaviteli ve smyslu ustanovení § 475 odst. 1 obč. zák., je jeho dědičkou.

K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 30. 5. 2000, č. j. 21 Cdo 1689/99-190, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud v první řadě dovodil, že závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobkyně žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z toho důvodu pečovala o společnou domácnost, nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolacímu soudu v tomto směru zejména vytknul, že provedené důkazy řádně nevyhodnotil zejména z hlediska věrohodnosti, že nedůvodně pominul výpovědi svědků MUDr. R. P. a A. Š., že při zjišťování skutkového stavu nepřihlédl ke všemu, co o skutečnostech, významných pro posouzení sporu, vyšlo během řízení najevo, že vycházel z důkazů, vypovídajících nikoliv o skutečnostech, z nichž by bylo možné dovodit, zda žalobkyně a zůstavitel vedli společnou domácnost, ale z názorů svědků na povahu vztahů mezi žalobkyní a zůstavitelem. Dovolací soud dále dospěl k závěru, že odvolací soud učinil v rozporu s ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213 o. s. ř. z důkazů provedených soudem prvního stupně odlišná skutková zjištění, aniž by tyto důkazy zopakoval, a že proto řízení před odvolacím soudem trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 24. 10. 2000, č. j. 16 Co 273/2000-199, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů "odvolacího a dovolacího řízení ve prospěch účtu její zástupkyně" 4.686,- Kč. Dospěl k závěru, že "odvolací argumenty nejsou schopné zvrátit věcnou správnost" rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu nepostupoval "procesně neregulérním postupem" a v jím provedeném hodnocení důkazů není logický rozpor. Protože odvolací soud může provádět dokazování, pouze navrhne-li některý z účastníků provedení důkazů nebo když "jejich potřeba vyjde najevo", a protože v daném případě "taková procesní situace nenastala", převzal odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že žalobkyni se v řízení nepodařilo prokázat její tvrzení, že by se zůstavitelem žila nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z toho důvodu pečovala o společnou domácnost. Závěr soudu prvního stupně, že "zákonný předpoklad stanovený v § 475 odst. 1 obč. zák" nebyl naplněn a že žaloba žalobkyně je proto nedůvodná, je tedy správný.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud převzal skutkové závěry soudu prvního stupně, které byly učiněny na základě rozsáhlého, ale "v mnoha směrech povrchního" zjištění skutkového stavu, a že nevzal v úvahu "nezpochybnitelné a svědecky prokázané skutečnosti", zejména trvalé soužití žalobkyně se zůstavitelem a společné vedení domácnosti. Na základě neúplně zjištěného skutkového stavu odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, neboť "správně by žalobkyně měla být uznána družkou zemřelého M. a tím i dědičkou". Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen "o. s. ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř.

Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].

Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o. s. ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o. s. ř.).

V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Vzhledem k tomu, že odvolací soud přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku nevyslovil a že žalobkyně ani nepodala návrh, aby přípustnost dovolání byla odvolacím soudem vyslovena, může být v této věci dovolání přípustné pouze podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebo z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř.

Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 30. 3. 1998, č. j. 13 C 84/95-133, o věci jinak než ve svém rozsudku ze dne 11. 4. 1996, č. j. 13 C 84/95-49, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 29. 11. 1996, č. j. 15 Co 398/96-81, zrušen.

Ze znění ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.

Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku 11. 4. 1996, č. j. 13 C 84/95-49, se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 29. 11. 1996, č. j. 15 Co 398/96-81, vyplývá, že názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně o věci určující. Odvolací soud totiž zrušil rozsudek soudu prvního stupně proto, že byl pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný a že spočíval na neúplně zjištěném skutkovém stavu věci. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně obsažený v jeho novém rozsudku ze dne 30. 3. 1998, č. j. 13 C 84/95-133, že žalobkyně nežila se zůstavitelem trvale nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí a že proto nemůže být jeho dědičkou, nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) a § 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné a důvodné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je touto vadou postiženo; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.

Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).

Dovolatelka v dovolání neuvádí - jak vyplývá z jeho obsahu - nic o tom, že by jí postupem odvolacího soudu byla znemožněna realizace procesních práv, která jí občanský soudní řád jako účastnici řízení dává, a poznatky o tom nevyplývají ani z obsahu spisu. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně podala z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a z důvodu nesprávného právního posouzení věci, tj. z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. K uvedeným dovolacím důvodům může dovolací soud přihlédnout, jen jestliže je dovolání přípustné podle ustanovení § 238 nebo § 239 o. s. ř., a nelze je chápat jako nesprávný postup soudu, jímž by mohla být účastníku odňata možnost jednat před soudem. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.

Protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl jinou vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., a protože dovolání podle ustanovení § 238 a § 239 o. s. ř. není v této věci přípustné, je nepochybné, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto její dovolání podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. března 2002

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu