21 Cdo 423/2012
Datum rozhodnutí: 06.01.2014
Dotčené předpisy: § 263 předpisu č. 262/2006Sb., § 106 obč. zák., § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 218 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



21 Cdo 423/2012

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce BEGHELLI ELPLAST, a.s. se sídlem v Brně, Poříčí č. 3a, IČO 463 47 909, zastoupeného Mgr. Tomášem Šetinou, advokátem se sídlem v Praze, Doudlebská č. 1699/5, proti žalovanému Ing. O. M. , zastoupenému Mgr. Vítem Palarčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Hybešova č. 42, o 91.061,86 Kč s úroky z prodlení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 234 EC 5/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. srpna 2011 č.j. 15 Co 232/2010-100, takto :

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.080,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Víta Palarčíka, advokáta se sídlem v Brně, Hybešova č. 42.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se domáhal zaplacení částky 91.061,86 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný jako obchodní ředitel žalobce poté, co zjistil, že žalobce provedl úhradu duplicitní platby ve výši 4.320,- USD čínské společnosti Elektrozávody Letící husa, s.r.o. a požádal dne 13.5.2006 tuto společnost o vrácení, nechal po uznání duplicitní platby čínskou společnost zaslat uvedenou částku na svůj osobní účet vedený u ČSOB, a.s., který vydával za účet žalobce, kde mu byla dne 8.6.2006 připsána částka 3.224,57 Euro. Za uvedený skutek byl žalovaný rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1.7.2008 č.j. 2 T 121/2008-90 uznán vinným trestným činem podvodu. Žalobce dovozoval, že žalovaný tím získal na jeho úkor majetkový prospěch bez právního důvodu ve výši žalované částky.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2.8.2011 č.j. 15 Co 232/2010-100, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23.3.2010 č.j. 234 EC 5/2009-64 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byl zamítnut návrh žalobce, aby mu žalovaný byl povinen zaplatit částku ve výši 91.061,86 Kč s úroky z prodlení ve výši a za období, která soud prvního stupně ve výroku specifikoval), podal žalobce dovolání. Dovolací soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen o.s.ř ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Dovolatel vychází z názoru, že promlčecí lhůta počíná běžet okamžikem, kdy poškozený ví, bez jakýchkoliv pochybností, o tom, že mu vznikla škoda a nadevší pochybnost ví, kdo za tuto škodu odpovídá , a že tedy nepostačuje pouhý předpoklad odpovědnosti konkrétního subjektu. Podle názoru dovolatele totiž nezpochybnitelná vědomost ohledně toho, kdo je skutečným viníkem a tedy vůči komu má uplatňovat v civilním řízení právo na náhradu škody, nemohla být konstatována dříve než okamžikem, kdy orgány činné v trestním řízení vložily do spisu výpisy z účtu žalovaného vedeného u bankovního ústavu a žalobce se tam s nimi mohl seznámit , tj. až dne 15.3.2007, a je proto přesvědčen, že objektivní jistoty , na základě níž začala běžet subjektivní promlčecí lhůta, tak nabyl až okamžikem, kdy se s obsahem spisu skutečně seznámil, tj. okamžikem, kdy si žalobce mohl být jist bez jakékoliv pochybnosti, o existenci škody, její výši a o tom, kdo za ni odpovídá. Tyto námitky nemohou obstát.

Soudní praxe již dříve dospěla k závěru, ať se již jedná o úpravu pracovněprávní (§ 263 zák. práce) nebo úpravu občanskoprávní (§ 106 obč. zák.), že v případě subjektivní lhůty je směrodatný subjektivně určený počátek. Subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody činí v obou případech dva roky a počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá; oba uvedené předpoklady musí být splněny kumulativně. O škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši škody v penězích). O tom, kdo za škodu odpovídá, se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu. Při zkoumání, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti škůdce učinit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.11.2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, uveřejněný pod číslem 80/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2423/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ročník 2007, pod pořadovým číslem 159 pro oblast pracovněprávní, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2007 sp. zn. 25 Cdo 1331/2005 v oblasti občanskoprávní).

V projednávané věci soudy obou stupňů jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků z výše uvedených obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházely, jestliže zejména dovodily, že subjektivní dvouletá promlčecí doba začala žalobci běžet nejpozději dnem 19.12.2006, kdy podal ke státnímu zastupitelství trestní oznámení na žalovaného , a podal-li proto žalobu dne 11.2.2009, jeho nárok byl promlčen. Vycházely totiž z výše uvedeného judikaturou jednotně sdíleného názoru, že je rozhodující, kdy poškozený získal informaci o skutkových okolnostech, na jejichž základě si může učinit úsudek o škodě a o osobě škůdce. Uvedl-li proto žalobce v trestním oznámení zejména, že v květnu 2006 prostřednictvím administrativního oddělení společnosti zjistil, že zaplatili čínskému dodavateli 2x za dodání stejného zboží, že dodavatel souhlasil s vrácením částky 4.320,- USD, že za vymožení této částky byl odpovědný žalovaný, jenž dne 12.5.2006 poskytl dodavateli údaje ke svému osobnímu bankovnímu účtu, a že dodavatel poskytl následně společnosti doklad o tom, že byl proveden příkaz k úhradě na účet pana M. (žalovaného), dal najevo, že disponuje informacemi o rozsahu vzniklé škody i o tom, kdo za tuto škodu odpovídá a není již rozhodné, zda v době podání trestního oznámení věděl o tom, zda částka od čínského dodavatele byla skutečně na účet pana M. připsána , neboť tato vědomost by byla spojena již s absolutní jistotou, která však pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby není významná . Ve věci tak bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Ostatní námitky žalobce obsažené v dovolání nejsou z hlediska posouzení včasnosti podané žaloby určující a jejich posouzení nemá na konečné rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé žádný vliv, převážně však nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu jak vyplývá z jeho obsahu (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Žalobce totiž podrobuje kritice skutková zjištění odvolacího soudu, z nichž napadený rozsudek vychází a současně v dovolání předestírá opačné skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srov. § 237 odst. 3 část věty za středníkem o.s.ř.).

Protože dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému nahradil náklady potřebné k uplatňování práva. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že okolnosti případu v projednávané věci odůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Tyto náklady, které vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem, spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 4780,- Kč a v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč [srov. § 7 odst. 1 bod 5., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů]. Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 5.080,- Kč žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. ledna 2014

JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu