21 Cdo 4200/2009
Datum rozhodnutí: 12.10.2010
Dotčené předpisy: § 53 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb., § 127 předpisu č. 65/1965Sb., § 132 o. s. ř., § 241a odst. 3 o. s. ř.




21 Cdo 4200/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. V., zastoupeného Davidem Motyčkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo nám. č. 24, proti žalovanému PRAMARK s.r.o. se sídlem v Praze 5, Křížová č. 1018/6, IČO 26198941, zastoupenému Mgr. Bohumilem Petrů, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského č. 3, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 581/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2009 č.j. 64 Co 457/2008-93, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 1.11.2005 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že žalobce, který u něj pracoval od 3.12.2001 jako ředitel, od 21. října 2005 do 31. října 2005 nedocházel na své pracoviště a nevykonával práci podle pracovní smlouvy , a protože o důvodu své nepřítomnosti zaměstnavatele nijak neinformoval , zaměstnavatel hodnotí jeho absenci jako neomluvenou . Kromě toho se žalovaný v minulém týdnu dověděl, že žalobce jako ředitel obchodní společnosti PRALAC, a.s., která má s obchodní společností PRAMARK s.r.o. (žalovaným) shodného vlastníka, stejné sídlo i stejné kancelářské prostory, neoprávněně vyúčtoval své soukromé náklady společnosti PRALAC, a.s. a způsobil jí tak škodu .


Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že se žádného, natož pak zvlášť hrubého porušení pracovní kázně vůči žalovanému nedopustil , neboť důvodem jeho absence na pracovišti v době do 21.10. do 31.10.2005 byla skutečnost, že se staral o svou nemocnou nezletilou dceru J. (nar.). O důvodu své absence žalobce žalovaného informoval jak telefonicky, tak následně písemně tím, že mu byť nejprve v prosté kopii zaslal příslušný formulář Žádosti o podporu při ošetřování člena rodiny vystavený dne 24.10.2005 lékařkou MUDr. L. M., přičemž originál tohoto formuláře poté zaslal žalovanému právní zástupce žalobce dne 16.12.2005. Druhého vytčeného jednání se žalobce vůbec nedopustil , neboť, pokud někdy žádal společnost PRALAC o proplacení jakýchkoliv výdajů, které vynaložil, tak vždy žádal pouze o proplácení takových výdajů, které mu společnost PRALAC běžně proplácela . Kromě toho je tento důvod v okamžitém zrušení pracovního poměru uveden zcela neurčitě a nepřezkoumatelně, neboť žalovaný neuvádí žádné podrobnosti blíže popisující údajné jednání žalobce .

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 24.1.2007 č.j. 6 C 581/2005-30 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6.525,- Kč k rukám advokáta Davida Motyčky. Ve věci samé dospěl k závěru, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že žalobce ve vytčeném období od 21.10.2005 do 31.10.2005 na pracoviště sice nedocházel, nicméně to bylo z důvodu jednak čerpání dovolené (v pátek 21.10.2005), a následně pak z důvodu ošetřování své nezl. dcery, která byla z rozhodnutí praktického lékaře v domácím léčení . Nehledě k tomu, že v řízení nebylo prokázáno , že by žalobce (jako ředitel žalovaného) byl povinen informovat žalovaného (např. prostřednictvím jeho jednatele) o důvodech své nepřítomnosti na pracovišti, žalovaný navíc učinil nesporným, že žalobce jej o jeho žádosti týkající se podpory při ošetřování člena rodiny informoval , a to prostřednictvím společnosti PRALAC a.s. (v níž je žalobce rovněž ředitelem), která měla spolu se žalovaným stejné sídlo, jakož i zaměstnance, a proto podle názoru soudu prvního stupně, pokud byla zmíněná žádost žalobce doručena společnosti PRALAC, a.s., nepochybně tím byl řádně vyrozuměn i žalovaný . Ani ohledně druhého důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru soud prvního stupně neshledal, že by mohl být základem pro platné a účinné ukončení pracovního poměru účastníků okamžitým zrušením , neboť podle jeho názoru ze samotné formulace tohoto důvodu vyplývá , že se tvrzené porušení pracovní kázně žalobcem týkalo pracovního poměru ke společnosti PRALAC a.s. a nikoli pracovního poměru předmětného .

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 23.8.2007 č.j. 64 Co 189/2007-44 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že se dostatečně nevypořádal s námitkou žalovaného, že pracovní smlouva, kterou měl být navázán pracovní poměr účastníků, je neplatná, protože ji žalobce podepsal jak za sebe jako zaměstnance, tak za žalovaného jako zaměstnavatele. Podle názoru odvolací soudu je pracovní smlouva účastníků neplatná již z toho důvodu, že pracovní poměr žalobce jako ředitele žalovaného mohl vzniknout pouze jmenováním (§ 27 odst. 4 a 5 zák. práce). K tomu sice jak dále uvedl - mohlo dojít i konkludentně, ovšem pro závěr, zda ke jmenování žalobce ředitelem žalovaného skutečně došlo, chybí v dosavadních výsledcích řízení odpovídající skutková zjištění . Ohledně důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru spočívajícího v tom, že žalobce neoprávněně účtoval své soukromé náklady společnosti PRALAC a.s., odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že případné porušení pracovní kázně v tomto směru lze zohlednit jen ve vztahu k tomuto jinému subjektu, na jehož úkor měl žalobce finanční prostředky čerpat . V otázce, zda žalobce svou nepřítomností v práci ve dnech 21.10. až 31.10.2005 porušil pracovní kázeň, pak soud prvního stupně zvolil nesprávná východiska , jestliže opominul, žalobce jako ředitel žalovaného byl přímo podřízen statutárnímu orgánu žalovaného, a tudíž podle názoru odvolacího soudu si nemohl bez dalšího sám sobě schvalovat dovolenou (jako to učinil ohledně 21.10.2005), případně neinformovat statutární orgán o důvodech své déletrvající nepřítomnosti na pracovišti, ledaže by sám žalobce prokázal, že k tomu byl z rozhodnutí statutárního orgánu oprávněn . Soud prvního stupně pochybil rovněž v tom, že náležitě neodůvodnil, proč nevzal v úvahu důkazy, které žalovaný předložil ke zpochybnění pravdivosti žalobcem předložených důkazů k prokázání důvodu jeho absence na pracovišti. Odvolací soud proto soudu prvního stupně uložil, aby v naznačeném směru zjednal nápravu.

Obvodní soud pro Prahu 5 poté rozsudkem ze dne 24.4.2008 č.j. 6 C 581/2005-74 žalobě opět vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 18.025,- Kč k rukám advokáta Davida Motyčky. Po doplnění řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že v řízení bylo provedeným dokazováním prokázáno , že žalobce byl do funkce ředitele žalovaného jmenován konkludentně , což nevyplývá jen z dlouhodobé faktické akceptace tohoto stavu účastníky, ale též z dalších listinných důkazů, zejména pak z platebního výměru, kde je funkce ředitele výslovně konstatována, jakož i ze samotného čestného prohlášení jednatele žalovaného . Ohledně neomluvené absence v období od 21.10. do 31.10.2005, vytčené žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 1.11.2005, soud prvního stupně setrval na závěru, že bylo prokázáno , že žalobce sice na pracoviště v tomto období nedocházel, nicméně to bylo z důvodu jednak čerpání dovolené (v pátek 21.10.2005), a následně pak z důvodu ošetřování své nezl. dcery, která byla z rozhodnutí praktického lékaře v domácím léčení (od pondělí 24.10 do 31.10.2005) , jak vyplývá ze žádosti o dovolenou ze dne 20.10.2005 na den 21.10.2005 schválené žalobcem a ze žádosti o podporu při ošetřování člena rodiny ze dne 24.10.2005 vyhotoveného praktickou lékařkou MUDr. L. M. a z potvrzení o nemoci nezletilé dcery žalobce vyhotoveného touž lékařkou dne 17.4.2006. K námitce žalovaného, že žalobce ho o důvodech své nepřítomnosti neinformoval, soud prvního stupně uvedl, že žalobce v pozici ředitele žalovaného byl žalovaným pověřen mj. k podepisování všech dokumentů týkajících se zaměstnanců a že za situace, kdy sám jednatel žalovaného ve svém čestném prohlášení uvedl, že žalobce nebyl povinen podávat žádosti o dovolenou písemně, ale pouze ji telefonicky oznamoval a k jejímu čerpání žalobcem tak docházelo zcela neformálně (tedy pouhým oznámením, že dovolená bude čerpána bez nutnosti schválení žádosti o čerpání dovolené), nemůže jít k tíži žalobce případný nedostatek průkaznosti čerpání dovolené , jeví-li se navíc obrana žalovaného jako zcela účelová . Rovněž námitku žalovaného, že o důvodu nepřítomnosti ve dnech 24.10 až 31.10.2005 byla informována pouze společnost PRALAC a.s., jíž žalobce (prostřednictvím svého zástupce) zaslal dne 16.12.2005 originál Žádosti o podporu při ošetřování člena rodiny ze dne 24.10.2005, odmítl s odůvodněním, že, pokud byla zmíněná žádost žalobce doručena společnosti PRALAC, a.s., která měla v té době spolu s žalovaným stejné sídlo, kancelářské prostory i zaměstnance, nepochybně tím byl řádně vyrozuměn i žalovaný . Protože ani druhý důvod okamžitého zrušení pracovní poměru (jak dovodil rovněž odvolací soud ve svém předchozím kasačním usnesení) nemohl být základem pro platné a účinné ukončení pracovní poměru účastníků okamžitým zrušením , soud prvního stupně žalobě vyhověl.


K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.2.2009 č.j. 64 Co 457/2008-93 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 31.875,- Kč k rukám advokáta Mgr. Bohumila Petrů. Odvolací na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že z opakovaného dokazování lze dovodit jen tolik , že žalobce skutečně ve dnech 21.10.2005 až 31.10.2005 (tj. šest pracovních dnů) nebyl přítomen na pracovišti a nevykonával práci odpovídající jeho funkci ředitele žalovaného, přičemž nesplnil svou povinnost věrohodným způsobem doložit tvrzené důvody své nepřítomnosti. Podle názoru odvolacího soudu nelze akceptovat argumentaci žalobce, že byl oprávněn si schvalovat čerpání dovolené, neboť žalobce byl jako ředitel žalovaného v přímé řídící působnosti statutárního orgánu (§ 27 odst. 5 zák. práce) , jehož souhlas s čerpáním dovolené na den 21.10.2005 (který mohl být udělen písemně, ústně, příp. i konkludentní) však nijak nedoložil, přičemž předložené plné moci žalobce opravňovaly pouze k jednání a podepisování ve vztahu k třetím osobám a zaměstnancům, které řídil. Jestliže tedy nebyl přítomen dne 21.10.2005 na pracovišti a nevykonával svoji práci, pak podle názoru odvolacího soudu žalovaný právem jeho nepřítomnost hodnotil jako neomluvenou, zvláště pak s přihlédnutím k jeho postavení ve vedoucí funkci a potřebě jeho zástupu v nepřítomnosti . Ohledně následujících dnů vytčené absence, kdy měl žalobce podle jeho tvrzení ošetřovat svoji nezletilou dceru, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce nijak nevysvětlil nesrovnalosti vyplývající z předložených žádostí o podporu při ošetřování člena rodiny a potvrzení lékařky dokládající nemoc dítěte od 3.10.2005 pro střevní potíže, jestliže jak odvolací soud zdůraznil - porovnáním předložených fotokopií zmíněné žádosti ze dne 24.10.2005 (fotokopie první strany tohoto formuláře a fotokopie obou stran formuláře) je zřejmé, že byly předloženy dva rozdílné formuláře potvrzující shodné údaje že J. V., nar. vyžadovala z důvodu nemoci péči od 24.10.2005 po dobu osmi dnů, přičemž z potvrzení lékařky ze dne 27.6.2006 současně vyplývá, že nezl. J. V. byla nemocná od 3.10.2005 pro střevní potíže, že její onemocnění vyžadovalo domácí léčbu po dobu nezbytně nutnou , že nezletilá zůstala v domácím ošetřování, v jehož rámci bylo dne 24.10.2005 také vystaveno Potvrzení o ošetřování člena rodina pro pana S. V. (žalobce) . Odvolací soud proto po opakovaném dokazování, aniž by žalobci z důvodu jeho nepřítomnosti i nepřítomnosti jeho zástupce u odvolacího jednání mohl poskytnout potřebné poučení, hodnotil tyto listinné důkazy jako nedostačující k prokázání vážného důvodu nepřítomnosti žalobce na pracovišti ve dnech 24.10. až 31.10.2005 . Protože neomluvenou absenci žalobce po dobu šesti pracovních dnů je třeba hodnotit se zřetelem k postavení žalobce jako vedoucího pracovníka žalovaného, k potřebě, aby byl v jeho nepřítomnosti určen jeho zástup, jakož i k tomu, jaký vliv může mít vytýkané jednání na pracovní kázeň ostatních zaměstnanců žalovaného , jako takové zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, které odůvodňuje ukončení pracovního poměru jeho okamžitým zrušením , odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně (byť lze souhlasit s jeho závěrem ohledně druhého důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru) uzavřel, že žalovaný přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobcem důvodně a platně.

V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že odvolací soud pochybil jednak tím, že neprovedl některé žalobcem navržené důkazy, a jednak tím, že část provedených důkazů špatně vyhodnotil . Žalobce je přesvědčen , že v průběhu řízení dostatečně důvěryhodně doložil, že důvodem jeho absence v zaměstnání v relevantní době byla skutečnost, že se staral s svou nemocnou dceru. Zdůraznil, že nijak nezpochybňoval fakt, že lékařské potvrzení o ošetřování člena rodiny předložil žalovanému ve dvou různých vyhotoveních; na vysvětlenou ovšem opakovaně uváděl, že první originál, který zanechal u žalovaného (na stole své asistentky) při své osobní návštěvě na pracovišti dne 25.10.2005, se u žalovaného z neznámých důvodů ztratil , a proto byl žalobce nucen si vyžádat od ošetřující lékařky duplikát stejnopisu příslušného potvrzení. Podle názoru dovolatele je však podstatná ta skutečnost, že jeho absence v zaměstnání byla důvodná , a že odvolací soud tedy nesprávně rozhodnul, neboť neměl žádný důvod k tomu jakkoliv zpochybňovat správnost vyjádření ošetřující lékařky žalobcovy dcery . Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen o.s.ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Otázku platnosti předmětného okamžitého zrušení pracovního poměru učiněného dopisem žalovaného ze dne 1.11.2005, který žalobce převzal téhož dne, je třeba i v současné době posuzovat podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2005, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) dále jen zák. práce .


Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může zrušit pracovní poměr okamžitě jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.

Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 53 odst. 1 písm. b), § 46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].

Podle ustálené judikatury zaměstnavatel může k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce podle tohoto ustanovení přistoupit jen tehdy, dosáhlo-li jednání zaměstnance (na základě posouzení všech rozhodných okolností) intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, ročník 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 21).

Porušením pracovní kázně se rozumí, jak výše uvedeno, zaviněné porušení pracovních povinností, které jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností, jejichž porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru, však je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; závadné chování zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovní kázně.


V projednávané věci žalovaný spatřoval důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobcem podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, které provedl dopisem ze dne 1.11.2005, mimo jiné v tom, že žalobce od 21. října 2005 do 31. října 2005 nedocházel na své pracoviště a nevykonával práci podle pracovní smlouvy , a protože o důvodu své nepřítomnosti zaměstnavatele nijak neinformoval , zaměstnavatel (žalovaný) hodnotí jeho absenci jako neomluvenou . Protože vytčenou absenci v práci žalobce odůvodňoval tím, že dne 21.10.2005 (pátek) měl řádnou dovolenou a že v následujícím období počínajícím prvním pracovním dnem 24.10.2005 (pondělí) do 31.10.2005 se staral o svou nemocnou dceru J. (narozenou dne), bylo pro posouzení věci kromě jiného - významné, zda nepřítomnost žalobce v práci ve dnech 24.10.2005 do 31.10.2005 byla vyvolána okolnostmi, které zákon pro jejich závažnost považuje za překážku na straně zaměstnance pro výkon práce podle pracovní smlouvy.

Základní povinností vyplývající pro zaměstnance z pracovního poměru je především povinnost ode dne, kdy vznikl pracovní poměr, podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době. Neplnění této povinnosti, která je esenciální součástí pracovněprávního závazkového vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, představuje současně porušení povinnosti zaměstnance dodržovat pracovní kázeň [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Uvedený nepříznivý následek spojený s nepřítomností zaměstnance v práci v pracovní době nenastane pouze tehdy, jestliže je zameškání práce důsledkem určitých právem uznaných skutečností, které během trvání pracovního poměru zaměstnanci brání nebo mu ztěžují plnění pracovních povinností z pracovního poměru.

Podle ustanovení § 127 zák. práce zaměstnavatel omluví nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu jeho dočasné pracovní neschopnosti podle zvláštního právního předpisu, lázeňskou péči nebo přijetí do ústavní péče ve zdravotnickém zařízení, po dobu mateřské a rodičovské dovolené, karantény, ošetřování nemocného člena rodiny a po dobu péče o dítě mladší než deset let, které nemůže být z důležitých důvodů v péči dětského výchovného zařízení nebo školy, v jejichž péči dítě jinak je, nebo jestliže osoba, jež jinak o dítě pečuje, onemocněla nebo jí byla nařízena karanténa (karanténní opatření), popřípadě se podrobila vyšetření nebo ošetření ve zdravotnickém zařízení, které nebylo možno zabezpečit mimo pracovní dobu zaměstnance. Po tuto dobu nepřísluší zaměstnanci náhrada mzdy; nárok na dávky nemocenského pojištění a státní sociální podpory náležející po tuto dobu upravují zvláštní právní předpisy.

Závažností výše uvedených důvodů je opodstatněna okolnost, že v případě těchto tzv. důležitých osobních překážek v práci není poskytnutí volna závislé na úvaze zaměstnavatele; zaměstnanec o poskytnutí volna v těchto případech ani nemusí žádat, postačí pouze prokázání existence překážky v práci a po dobu jejího trvání je zaměstnavatel povinen nepřítomnost zaměstnance v práci omluvit. Povinnost prokázat existenci některé z těchto překážek v práci, které zaměstnanci způsobují dočasnou nemožnost nebo obtížnost plnit pracovní povinnosti, a její trvání, tíží zaměstnance.


I když v zásadě je zaměstnanec povinen uvědomit zaměstnavatele o překážce v práci a o předpokládané době jejího trvání, není-li mu předem známa, bez zbytečného průtahu (srov. § 23 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony, ve znění účinném do 31.12.2006), má tato povinnost pouze pořádkovou povahu a její nedodržení nemá vliv na vlastní podstatu překážky v práci, je-li prokázána její existence, jíž je především suspenze pracovního závazku, tj. že zaměstnanec po tuto dobu není povinen vykonávat práci podle pracovní smlouvy [§ 35 odst. 1 písm. b) zák. práce], a zaměstnavatel není povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a platit mu za vykonanou práci mzdu [§ 35 odst. 1 písm. a) zák. práce], přičemž hmotné zabezpečení zaměstnance je zajištěno jiným způsobem. Smyslem zmíněné oznamovaní povinnosti zaměstnance bezpochyby je, aby zaměstnavatel získal od zaměstnance vědomost o překážce v práci, která mu brání v plnění pracovních povinností z pracovního poměru, co možno nejdříve, aby mohl co neúčinněji eliminovat případné nežádoucí následky nepřítomnosti zaměstnance v zaměstnání. Okolnost, že zaměstnanec uvědomí zaměstnavatele o důležité osobní překážce v práci a prokáže její existenci, včetně doby jejího trvání, až dodatečně po jejím skončení, však neznamená, že by zaměstnavatel již nebyl povinen nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu trvání překážky v práci dodatečně omluvit. Jestliže zaměstnanec byť i dodatečně prokáže, že překážka v práci na jeho straně po rozhodnou dobu objektivně existovala, nemůže být jeho případná nepřítomnost v práci po dobu trvání prokázané překážky v práci hodnocena zaměstnavatelem jako neomluvená a nemůže představovat porušení pracovní kázně. Není přitom vyloučeno, aby se zaměstnavatel dozvěděl (získal vědomost) o tom, že zaměstnanci brání v plnění pracovních povinností důležitá osobní překážka v práci, která je důvodem pro omluvení jeho nepřítomnosti v práci, i tím, že se o tom dozví byť jako vedoucí zaměstnanec (příp. statutární orgán nebo jeho člen) jiné právnické osoby vedoucí zaměstnanec (příp. statutární orgán nebo jeho člen) zaměstnavatele, který je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny) tomu, kdo byl z důvodu překážky v práci nepřítomen v zaměstnání [k tomu srov. obdobně právní názor vyslovený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22.12.1972 sp. zn. 5 Cz 37/72, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1973, ze kterého lze mutatis mutandis dovozovat vědomost zaměstnavatele o jakékoliv skutečnosti prostřednictvím vedoucího zaměstnance, příp. statutárního orgánu, jde-li o skutečnosti týkající se vedoucího zaměstnance přímo podřízeného statutárnímu orgánu srov. § 27 odst. 5 písm. a) zák. práce].

V projednávané věci z obsahu spisu (především z obsahu vyjádření žalovaného k žalobě a z odvolání žalovaného ze dne 20.3.2007) vyplývá, že žalobce žalovaného o důvodu své nepřítomnosti v práci ve dnech 24.10.2005 do 31.10.2005 informoval až následně , kdy tvrdil, že doma pečoval o svou nezletilou dceru , a žalovanému dne 1.11.2005 předložil fotokopii jedné strany formuláře žádosti o podporu při ošetřování člena rodiny vystavené lékařem dne 24.10.2005, přičemž originál této žádosti byl v prosinci 2005 právním zástupcem žalobce doručen společnosti PRALAC a.s. , která má s žalovaným shodného vlastníka, stejné sídlo i stejné kancelářské prostory . Protože jeden ze členů statutárního orgánu společnosti PRALAC a.s. předseda představenstva Gérard Humbert byl v té době rovněž statutárním orgánem jednatelem žalovaného a zároveň přímým nadřízeným žalobce, je jak vyplývá ze shora podaného výkladu odůvodněn závěr, že žalovaný dodatečně získal vědomost jak o důvodech žalobcovy nepřítomnosti v práci, tak o veškerých dokladech, jimiž se žalobce snažil prokázat, že důvodem jeho nepřítomnosti v zaměstnání byla důležitá osobní překážka v práci.

Dokladem, kterým lze prokázat existenci a dobu trvání důležité osobní překážky v práci straně zaměstnance spočívající v ošetřování nemocného člena rodiny, je mimo jiné - předepsaný tiskopis (nadepsaný jako Žádost o podporu při ošetřování člena rodiny ), který vystavuje a potvrzuje příslušný lékař. Předložením tohoto tiskopisu, který obsahuje údaje rozhodné pro posouzení důvodnosti žádosti, oprávněná osoba uplatňuje nárok na podporu při ošetřování člena rodiny vůči příslušnému orgánu sociálního zabezpečení (srov. § 63 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném do 31.12.2005). Zaměstnanec tento nárok uplatňuje prostřednictvím svého zaměstnavatele, u něhož žádost o příslušnou dávku nemocenského pojištění podává [srov. § 61 odst. 3 písm. a) cit. zákona]. Byl-li nárok na podporu při ošetřování člena rodiny uplatněn včas a předepsaným způsobem (tj. předložením řádně vyplněného tiskopisu žádosti) a kdy je (podle údajů obsažených v žádosti) nesporné splnění všech zákonem stanovených podmínek, je bez dalšího (aniž by o tom příslušný orgán sociálního zabezpečení vydával rozhodnutí) zaměstnanci poskytnuta požadovaná dávka (srov. § 32 odst. 2, § 56 odst. 1 cit. zákona).

V posuzované věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce v průběhu řízení přeloženými listinnými důkazy, které odvolací soud hodnotil jako nedostačující , neprokázal, že důvodem jeho nepřítomnosti v práci ve dnech 24.10.2005 do 31.10.2005 byla důležitá osobní překážka v práci, která podle jeho tvrzení měla spočívat v tom, že ošetřoval svou nemocnou dceru mladší tří let. Uvedený závěr odvolacího soudu představuje skutkové zjištění, které je výsledkem dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. § 132 o.s.ř.). Protože uvedené skutkové zjištění žalobce v dovolání zpochybňuje, uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.


Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

V projednávané věci však odvolací soud výše popsaným způsobem nepostupoval. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a z obsahu spisu vyplývá, že při zjišťování, zda žalobci ve dnech 24.10.2005 do 31.10.2005 bránila v plnění pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru u žalovaného důležitá osobní překážka v práci, spočívající v ošetřování nemocné dvouleté dcery, vycházel odvolací soud u úsudku o nesrovnalostech vyplývajících z provedených listinných důkazů, jestliže jak odvolací soud zdůraznil - porovnáním předložených fotokopií Žádosti o podporu při ošetřování člena rodiny ze dne 24.10.2005 (fotokopie první strany tohoto formuláře a fotokopie obou stran formuláře) je zřejmé, že byly předloženy dva rozdílné formuláře potvrzující shodné údaje (tj. že J. V., nar. vyžadovala z důvodu nemoci péči od 24.10.2005 po dobu osmi dnů), přičemž potvrzení lékařky ze dne 27.4.2006 dokládá nemoc dítěte od 3.10.2005 pro střevní potíže. Protože žalobce tyto nesrovnalosti nijak nevysvětlil , odvolací soud za tohoto stavu hodnotil tyto listinné důkazy jako nedostačující k prokázání vážného důvodu nepřítomnosti žalobce na pracovišti ve dnech 24.10. až 31.10.2005 .

Takovéto hodnocení důkazů však nelze považovat za odpovídající zákonu. Odvolací soud totiž nehodnotil všechny důkazy provedené u soudu prvního stupně a v řízení odvolacím, které se vztahovaly k rozhodné skutkové otázce (každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti), nýbrž jen okolnosti svědčící ve prospěch zaujatého názoru. Do procesu hodnocení důkazů nezahrnul skutečnosti a důkazy, které uvedenému skutkovému závěru nenasvědčují, a s těmito důkazy se nevypořádal. Jedná se zejména o korektní zhodnocení údajů obsažených ve fotokopii obou stran předepsaného tiskopisu žádosti o podporu při ošetřování člena rodiny vystavené dne 24.10.2005 ošetřující lékařkou MUDr. L. M., jejíž totožnost s originálem ani údaje v ní obsažené žalovaný v průběhu řízení nijak nezpochybnil, v níž jmenovaná dětská a dorostová lékařka v části I. tiskopisu podle svého vyšetření dne 24.10.2005 potvrzuje, že J. V., r.č., onemocněla a její stav vyžaduje ošetřování ode dne 24.10.2005, které potrvá 8 (osm) kalendářních dnů , a žalobce S. V. dne 24.10.2005 v části III. tiskopisu žádá o podporu při ošetřování člena rodiny V. J., r.č., která je jeho dcerou a žije s ním ve společné domácnosti , a zároveň prohlašuje, že nárok na podporu v tomto případě neuplatňuje jiný oprávněný a že osobně ošetřoval nemocného člena rodiny . Z hlediska průkaznosti (přesvědčivosti) tohoto listinného důkazu přitom odvolací soud patřičně neuvážil, že skutečnostem uvedeným ve zmíněné žádosti, byť byly předloženy dva rozdílné formuláře potvrzující shodné údaje , odpovídá i obsah potvrzení dětské a dorostové lékařky MUDr. L. M., vydaného dne 27.4.2006 na žádost žalobce, podle kterého se do ordinace jmenované lékařky dostavila dne 3.10.2005 J. V. se střevními potížemi doprovázenými horečkami , jejíž onemocnění (způsobené přítomností Campylobactera v odebraných vzorcích) po dobu nezbytně nutnou vyžaduje domácí léčbu a po tuto dobu se vylučuje s docházkou dítěte do školního zařízení , a že proto J. V. zůstala v domácím ošetřování, v jehož rámci bylo dne 24.10.2005 také vystaveno Potvrzení o ošetřování člena rodiny pro pana S. V. (žalobce) .

Vzhledem k tomu, že odvolací soud nepřihlédl ke všem rozhodným skutečnostem, které vyplývají z uvedených důkazů provedených před soudem prvního stupně, neodpovídá výsledek jeho hodnocení důkazů postupu stanovenému v ustanovení § 132 o.s.ř. Skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že průběhu v řízení nebylo neprokázáno, že důvodem žalobcovy nepřítomnosti v práci ve dnech 24.10.2005 do 31.10.2005 byla skutečnost, že ošetřoval svou nemocnou dceru, proto dosud nemá oporu v provedeném dokazování. Protože uvedený skutkový závěr je rozhodující pro posouzení, zda nepřítomnost žalobce v práci v uvedených dnech představuje porušení pracovní kázně, nemohou zatím obstát ani právní závěry odvolacího soudu o tom, jakou intenzitou žalobce vytčeným jednáním porušil pracovní kázeň, které byly na tomto skutkovém zjištění založeny.

Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. října 2010

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu