21 Cdo 4186/2009
Datum rozhodnutí: 17.06.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c), § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 218 písm. c) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009





21 Cdo 4186/2009



U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce
S. K.
, zastoupeného JUDr. Josefem Prachovským, advokátem se sídlem v Třinci-Starém Městě, 1. máje č. 398, proti žalovanému
TŘINECKÝM ŽELEZÁRNÁM, a. s.
se sídlem

v Třinci-Starém Městě, Průmyslová č. 1000, IČ 18050646, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 99/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2009, č. j. 16 Co 3/2009-324, takto:


I. Dovolání žalobce
se odmítá
.

II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):


Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2009, č. j. 16 Co 3/2009-324, pod bodem I. , tj. výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 4. 2008, č. j. 16 C 99/2002-297, ve věci samé (ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 268.428,30 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení - na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony)], neboť soud prvního stupně v tomto rozsudku rozhodl stejně jako ve svém předchozím rozsudku ze dne 25. 3. 2003, č. j. 16 C 99/2002-48, který byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2003, č. j. 16 Co 284/2003-60, zrušen (oběma rozsudky

žalobu zamítl), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto].


I když žalobce v dovolání uvedl, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., právní závěry odvolacího soudu nezpochybňuje. Tím, že žalobce vytýká odvolacímu soudu nesprávný závěr o tom, že žalobci nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 190 odst. 3 nebo § 195 zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12. 2006) nevznikl, neboť není dána příčinná souvislost mezi škodou vzniklou žalobci a nemocí z povolání, kterou nepochybně trpí, přičemž v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že to byla výhradně zjištěná choroba z povolání, která byla příčinou následku, a to úplné nemožnosti dosáhnout výdělku, který měl před zjištěním této choroby , že v důsledku choroby z povolání byl převeden na jinou práci a také tato choroba byla příčinou výpovědi z pracovního poměru a že prvotní a základní iniciace ztráty jeho schopnosti dosahovat výdělků, ať už u žalovaného nebo jiného zaměstnavatele, v původním oboru byla zjištěná choroba z povolání ), podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), z nichž napadený rozsudek vychází; při řešení otázky příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a vzniklou škodou totiž nejde o otázku právní (jak se žalobce mylně domnívá), nýbrž o otázku skutkovou, která nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech.


Dovolání žalobce proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, které mají z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. § 167 odst. 1 o. s. ř. ), není rovněž přípustné (srov. § 237 až § 239 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).


Protože dovolání žalobce

směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.



O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 17. června 2010


JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu