21 Cdo 4173/2011
Datum rozhodnutí: 19.02.2013
Dotčené předpisy: § 4 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2007, § 326 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2007, § 580 obč. zák. ve znění do 31.12.2007, § 581 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2007, § 581 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2007, § 581 odst. 3 obč. zák. ve znění do 31.12.2007, § 14 písm. 1) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2007




21 Cdo 4173/2011


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. Jana Rippela se sídlem v Lounech - Dobroměřicích, A. Jiráska č. 419, jako správce konkursní podstaty úpadce Malířské středisko Čechy, s.r.o. v likvidaci se sídlem v Zákupech, Nádražní č. 293, IČO 61328693, zastoupeného Mgr. Petrem Šmídkem, advokátem se sídlem v Liberci, Jestřabí č. 974, proti žalovanému M. S. , zastoupenému JUDr. Přemyslem Krausem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí č. 977/24, o 125.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 179/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2011 č.j. 64 Co 65/2011-137, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 15.4.2008 u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil "ve prospěch konkursní podstaty úpadce Malířské středisko Čechy, s.r.o. v likvidaci" 125.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení, který v žalobě vyčíslil. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný byl zaměstnán u úpadce, na jehož majetek byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17.1.2008 č.j. 45 K 46/2007-70 prohlášen konkurs podle zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), na základě pracovní smlouvy ze dne 1.7.2006 jako vedoucí střediska Praha a obchodní zástupce až do 31.10.2007, kdy pracovní poměr skončil výpovědí, kterou úpadce dal žalovanému dopisem ze dne 12.7.2007 podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Ještě před rozvázáním pracovního poměru si žalovaný vyzvedl z pokladny střediska Praha částku 125.000,- Kč (na "výdajovém dokladu" byl uveden jako účel platby "záloha p. S."), vyzvednutou částku však nepoužil "ani z části na krytí výdajů zaměstnavatele" a dopisem ze dne 29.10.2007 úpadci navrhl, aby tato částka "byla zúčtována vůči odstupnému a mzdě za měsíc říjen 2007". Úpadce uvedený návrh žalovaného odmítl, žalovaný byl povinen částku 125.000,- Kč vrátit při skončení pracovního poměru "do pokladny zaměstnavatele", což neučinil, a žalovaný dopisem ze dne 20.11.2007 uplatnil vůči úpadci na jeho pohledávku "na vrácení zálohy na nákup zboží ve výši 125.000,- Kč" svou pohledávku na vyplacení odstupného ve výši 136.632,- Kč.

Žalovaný namítal, že zaměstnavatel s ním rozvázal pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce a že mu proto náleželo odstupné ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku, které mu mělo být vyplaceno v nejbližším výplatním termínu po skončení pracovního poměru; mzda žalovaného byla sjednána dodatkem č. 3 k pracovní smlouvě ze dne 1.9.2006 "ve výši 40.000,-Kč měsíčně plus provize, jejíž výše bude vypočítána jako 6% ze zisku a vyplácena zaměstnavatelem měsíčně se mzdou", a výplatní termín mzdy byl stanoven na "10. den kalendářního měsíce následujícího". Odstupné a mzdu za měsíc říjen mu zaměstnavatel měl vyplatit dne 10.11.2007, což se nestalo, a proto učinil dne 20.11.2007 "formální právní úkon, ve kterém vzájemné pohledávky, již řádně vyčíslené, započetl", přičemž "jeho pohledávka ve výši 136.632,- Kč převyšovala pohledávku úpadce na vrácení poskytnutých finančních prostředků ve výši 125.000,- Kč". Žalobcem požadovaná pohledávka proto započtením zanikla.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11.2.2009 č.j. 20 C 179/2008-68 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 35.045,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Přemysla Krause. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný měl úpadci "vyúčtovat zálohu ve výši 125.000,- Kč" ke dni skončení pracovního poměru 31.10.2007, že úpadce byl povinen vyplatit žalovanému dne 10.11.2007 mzdu za měsíc říjen 2007 a odstupné poskytované při skončení pracovního poměru, které "podle výplatnic žalovaného za rozhodné období mělo činit 181.622,- Kč", a že započtením, provedeným dopisem žalovaného ze dne 20.11.2007, žalobcem vymáhaná pohledávka zanikla, neboť "obě pohledávky jsou způsobilé k započtení a setkaly se dne 10.11.2007".

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 21.1.2010 č.j. 64 Co 265/2009-96 zrušil rozsudek soud prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně v tom, že "podle ustanovení § 580 občanského zákoníku ve spojení s § 326 zákoníku práce mohlo dojít k zániku pohledávky úpadce v rozsahu, v jakém" se kryla se vzájemnou pohledávkou žalovaného na odstupné, vytknul mu však, že dokazováním náležitě nezjistil, jak vysoké odstupné žalovanému ve skutečnosti náleží.

Obvodní soud pro Prahu 5 poté rozsudkem ze dne 24.11.2010 č.j. 20 C 179/2008-119 žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 105.660,- Kč k rukám advokáta JUDr. Přemysla Krause. Dospěl k závěru, že dopisem žalovaného ze dne 20.11.2007 došlo k započtení pohledávky žalovaného na vyplacení mzdy za měsíc říjen 2007 a odstupného ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku "ve výši 200.951,- Kč hrubého a po odečtení srážek z příjmu ve výši 136.631,- Kč" proti pohledávce úpadce na vrácení zálohy na nákup zboží ve výši 125.000,- Kč, která byla žalovanému vyplacena dne 1.10.2007 z pokladny zaměstnavatele a měla být žalovaným vyúčtována ke dni 31.10.2007, a že kompenzační projev byl učiněn poté, kdy se pohledávky setkaly, se zpětnými účinky k okamžiku, kdy se tyto střetly dne 1.10.2007, přičemž předmětné pohledávky zanikly v rozsahu, ve kterém se vzájemně kryly. Námitku žalobce, že provize žalovanému byla ve mzdě v rozhodném období pro výpočet průměrného výdělku (za měsíce červenec, srpen a září 2007) vyplacena neprávem a že proto k ní při určení průměrného výdělku rozhodného pro výši odstupného nelze přihlížet, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let od jejich výplaty. Soud prvního stupně nepovažoval za opodstatněnou ani námitku žalobce, že by jednání žalovaného bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť provedené započtení "nebylo shledáno neplatným" podle ustanovení § 39 občanského zákoníku, oba účastníci pracovní smlouvy porušili své povinnosti (žalovaný ke skončení pracovního poměru žalovanou částku zaměstnavateli nevrátil a zaměstnavatel mu neprávem "zadržel jeho mzdu spolu s odstupným") a soudu "nepřísluší hodnotit pohnutky, které oba účastníky vedly k takovému jednání".

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.5.2011 č.j. 64 Co 65/2011-137 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 17.490,- Kč k rukám advokáta JUDr. Přemysla Krause. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého požadovaná pohledávka úpadce zanikla započtením ještě před prohlášením konkursu na jeho majetek (ke dni 10.11.2007, kdy "se stalo odstupné a mzda za měsíc říjen splatnými"), a dovodil, že soud prvního stupně zjistil výši odstupného (v částce převyšující pohledávku úpadce) postupem odpovídajícím ustanovení § 356 odst. 1 a 2 zákoníku práce. Návrh žalobce na přerušení řízení do rozhodnutí v jiné právní věci, v níž se domáhá po žalovaném vrácení neoprávněně vyplacené provize za dobu od ledna do září 2007 odvolací soud neshledal důvodným, neboť i "podle výpočtů žalobce, jimiž dospěl k jiné výši provize v rozhodném období, by jím zjištěné odstupné v částce 154.144,- Kč hrubého přesahovalo uplatněný nárok žalobce", a že tedy výsledek jiného řízení proto neřeší otázku, která by měla mít význam pro rozhodnutí v této věci.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že dluh žalovaného, který vznikl tím, že si z pokladny zaměstnavatele vyzvedl částku 125.000,- Kč "pro svoji potřebu", vznikl "vědomým a dokonce úmyslným" protiprávním jednáním, a že se žalovaný "úmyslně bezdůvodně obohatil" jednáním, které představovalo "trestný čin zpronevěry dle tehdejšího § 248 trestního zákona nebo alespoň pokus" a kterým žalovaný obcházel ustanovení § 141 zákoníku práce o splatnosti mzdy. Žalobce dovozuje, že "závazek dlužníka", který vznikl "vědomým protiprávním jednáním", spočívající v bezdůvodném obohacení "by neměl být způsobilý k započtení jednostranným úkonem dlužníka vůči jeho věřiteli", neboť "zákon dává přednost řešení bezdůvodného obohacení uvedením do předchozího stavu ve smyslu ustanovení § 456 občanského zákoníku, podle něhož se předmět bezdůvodného obohacení musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán". Protože jednostranný právní úkon započtení učiněný žalovaným je neplatný, a to buď "pro rozpor s dobrými mravy" nebo "pro obcházení zákona, konkrétně zákoníku práce", nemohla jím požadovaná pohledávka úpadce zaniknout. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalobce proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci potvrzen. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku ze dne 24.11.2010 č.j. 20 C 179/2008-119 stejně jako v rozsudku ze dne 11.2.2009 č.j. 20 C 179/2008-68, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne ze dne 21.1.2010 č.j. 64 Co 265/2009-96 zrušen (v obou rozhodnutích žalobu zamítl). Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky započtení vzájemných pohledávek zaměstnavatele a zaměstnance podle právní úpravy pracovněprávních vztahů účinné od 1.1.2007 (ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce). Tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, kdy vznikly pohledávky úpadce a žalovaného a kdy žalovaný provedl započtení na pohledávku úpadce - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb. a č. 181/2007 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2007 (dále jen "zák. práce"), a v rozsahu vyplývajícím z ustanovení § 4 zák. práce též podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č.131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb. a č. 443/2006 Sb., tedy podle občanského zákoníku účinného do 31.12.2007 (dále jen "obč. zák.").

Započtení vzájemných pohledávek zaměstnance a zaměstnavatele (jako dlužníka a věřitele) se v pracovněprávních vztazích řídí - jak vyplývá z ustanovení § 4 a 326 zák. práce - ustanoveními § 580 a 581 obč. zák.

Mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení; zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení (srov. § 580 obč. zák.).

Započtení není přípustné proti pohledávce na náhradu škody způsobené na zdraví, ledaže by šlo o vzájemnou pohledávku na náhradu škody téhož druhu (§ 581 odst.1 věta první obč. zák.). Započtení není přípustné proti pohledávkám, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí (§ 581 odst.1 věta druhá obč. zák.). Započíst nelze pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů (§ 581 odst.2 věta první obč. zák.). Proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, které ještě není splatná (§ 581 odst.2 věta druhá obč. zák.). Všechny uvedené pohledávky vyloučené z jednostranného započtení však lze vyrovnat dohodou účastníků o započtení (srov. § 581 odst.3 obč. zák.).

Z uvedeného v první řadě vyplývá, že v pracovněprávních vztazích může závazek (dluh) zaměstnance nebo zaměstnavatele zaniknout - na rozdíl od právní úpravy účinné do 31.12.2006 - rovněž započtením. Započtením zanikají vzájemné závazky (dluhy) zaměstnance a zaměstnavatele se stejným druhem plnění v rozsahu, v jakém se kryjí jim odpovídající pohledávky, byla-li učiněna některým z účastníků pracovněprávních vztahů kompenzační námitka nebo došlo-li k jinému projevu směřujícímu k započtení. Kompenzační projev může zaměstnanec nebo zaměstnavatel učinit námitkou nebo dohodou, obojí se může stát písemně nebo ústně, popřípadě i konkludentně, neboť jejich forma není předepsána; kompenzační námitka je účinná jen tehdy, došla-li druhému ze subjektů vzájemných pohledávek. V rozsahu, v jakém se kryjí, vzájemné pohledávky zanikají dnem, který byl sjednán v dohodě o započtení. Nebyl-li okamžik zániku pohledávek dohodnut a při započtení učiněném námitkou závazky (dluhy) zanikají okamžikem, kdy se vzájemné pohledávky setkaly (střetly); k setkání (střetu) pohledávek dochází dnem, v němž se poslední z nich stala splatnou (dospělou). Započtení je možné, i když jedna ze vzájemných pohledávek nepochází z pracovněprávních vztahů.

Jednostranné započtení není přípustné - jak vyplývá z ustanovení § 581 odst.1 obč. zák. - proti pohledávce na náhradu škody způsobené na zdraví, ledaže by i vzájemná pohledávka představovala náhradu škody na zdraví, a proti pohledávkám, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí. Jednostranně nelze započíst - jak je zřejmé z ustanovení § 581 odst.2 obč. zák. - pohledávku promlčenou a pohledávku, které se nelze domáhat u soudu, pohledávku z vkladů, jakož i pohledávku, která ještě není splatná, a to proti pohledávce již splatné. Pohledávky vyloučené z jednostranného započtení podle ustanovení § 581 odst.1 a 2 obč. zák. mohou být započteny dohodou zaměstnavatele a zaměstnance.

V projednávané věci spočívala pohledávka úpadce proti žalovanému v tom, že žalovaný vyzvedl z pokladny střediska úpadce v Praze částku 125.000,- Kč, kterou při skončení pracovního poměru úpadci nevrátil a kterou (podle tvrzení žalobce) použil "pro vlastní potřebu"; právo úpadce tedy představuje (za předpokladu, že uvedené okolnosti jsou pravdivé) pohledávku na náhradu škody způsobenou úmyslně. I kdyby však šlo o právo úpadce na vydání úmyslného bezdůvodného obohacení (jak se domnívá žalobce), z ustanovení § 581 odst.1 obč. zák. je nepochybné, že jednostranné započtení je nepřípustné, jen jde-li o vzájemnou pohledávku na náhradu škody způsobené na zdraví, a že jinak lze jednostranně provést započtení, i kdyby směřovalo proti pohledávce na náhradu škody způsobené úmyslně nebo proti pohledávce na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého úmyslně. Z žádného ustanovení zákona nelze dovodit, že by měl "přednost" zánik práva z bezdůvodného obohacení získaného v penězích splněním dluhu před započtením.

V tom, že jeden z účastníků pracovněprávních vztahů započte svou pohledávku oproti pohledávce, kterou má vůči němu druhý z účastníků pracovněprávních vztahů z důvodu náhrady škody způsobené úmyslně nebo z důvodu vydání úmyslného bezdůvodného obohacení, tedy, řečeno jinak, proti pohledávce, která druhému z účastníků pracovněprávních vztahů vznikla úmyslným zaviněním toho, kdo provedl jednostranné započtení, nelze důvodně spatřovat (jak se domnívá žalobce) ani "rozpor s dobrými mravy", ani "obcházení zákona, konkrétně zákoníku práce".

Výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného účastníka pracovněprávních vztahů a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 14 odst.1 zák. práce).

Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, který byl uveřejněn pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).

Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze zásady "neminem laedit, qui iure sui utitur", chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu. Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce tedy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).

V tom, že žalovaný započetl (ještě před prohlášením konkursu na majetek úpadce) svou pohledávku na odstupném proti pohledávce úpadce na náhradě škody, kterou sám úmyslně způsobil (neboť použil částku 125.000,- Kč patřící úpadci podle tvrzení žalobce "pro své potřeby"), popřípadě pohledávce úpadce z bezdůvodného obohacení získaného žalovaným úmyslně, nelze spatřovat rozpor s dobrými mravy, neboť postupoval způsobem stanoveným zákonem (ustanoveními § 580 a 581 obč. zák.) a z okolností případu nevyplývá, že by cílem právního jednání žalovaného nebylo dosažení (právem) povoleného zániku obou vzájemných pohledávek započtením, ale - aniž by žalovaný sledoval smysl a účel započtení - přímý úmysl způsobit úpadci újmu.

Protože žalovaný při provedení započtení dopisem ze dne 20.11.2007 postupoval ve smyslu ustanovení § 326 zák. práce a § 580 a 581 obč. zák., nemůže jeho jednání současně představovat "obcházení zákona, konkrétně zákoníku práce".

Vzhledem k tomu, že započtení provedené žalovaným není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy nebo obcházením zákona a že v průběhu řízení nebylo zjištěno (a ani tvrzeno), že by šlo o odporovatelný právní úkon podle ustanovení § 42a obč. zák. (srov. též § 16 odst.3 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů), je napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2013
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r. předseda senátu