21 Cdo 4172/2013
Datum rozhodnutí: 08.04.2014
Dotčené předpisy: § 8 odst. 2 ZKV, § 12 odst. 2 ZKV, § 420 obč. zák., § 40 odst. 1 předpisu č. 120/2001Sb., § 274 o. s. ř., § 243d odst. a o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



21 Cdo 4172/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Jiřího Doležílka v exekuční věci oprávněné Global Financial Restructuring Czech, s.r.o. se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 846/1, IČO 27182452, zastoupené Mgr. Martinem Žižkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 846/1, proti povinnému JUDr. J. M. , zastoupenému JUDr. Jiřím Čermákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 46, pro 16.368.027,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 72 EXE 1716/2012, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2013, č. j. 22 Co 513/2012-37, takto:

I. Dovolání se zamítá . II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení 26.030,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Čermáka, advokáta se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 46.

Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 11. 2011, č. j. 94 K 18/96-2443, uložil povinnému (jako bývalému správci konkursní podstaty), aby bez zbytečného odkladu vrátil do konkursní podstaty úpadce a do dispozice správkyně konkursní podstaty Mgr. Emílie Popovičové částku 16.368.036,90 Kč. V odůvodnění usnesení uvedl, že v řízení rozhodl na základě § 8 odst. 2 a 12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání , přičemž částka 16.368.036,90 Kč vyplývá z účetnictví a byla potvrzena účetní, která vedla účetnictví povinného, a představuje výdaje, které chybí v konkursní podstatě úpadce Ing. A. Ch., obchodní firma CHAN, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 2, IČO 10134999.

Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 4. 2012 byla mimo jiné pohledávka ve výši 16.368.027,- Kč, přiznaná usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2011, č. j. 94 K 18/96-2443, (údajně) z titulu náhrady škody a/nebo bezdůvodného obohacení postoupena Mgr. Emílií Popovičovou, advokátkou a správkyní konkursní podstaty úpadce - Ing. A. Ch., obchodní firma CHAN, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 2, IČO 10134999, na oprávněnou, Global Financial Restructuring Czech, s.r.o. se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 846/1, IČO 27182452.

Na návrh oprávněné Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 6. 6. 2012, č. j. 72 EXE 1716/2012-18, nařídil podle pravomocného a vykonatelného titulu, kterým je usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2011, č. j. 94 K 18/96-2443, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 16.368.027,- Kč a pro náklady exekuce a náklady oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného a provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Jana Fendrycha, Exekutorský úřad Praha 2, se sídlem v Praze 3, Hradecká č. 3.

K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2013, č. j. 22 Co 513/2012-37, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh oprávněné na nařízení exekuce zamítl, oprávněné uložil povinnost zaplatit JUDr. Janu Fendrychovi, soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu Praha 2, se sídlem v Praze 3, Hradecká č. 3, na nákladech exekuce částku, jejíž výše bude stanovena samostatným usnesením a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2011, č. j. 94 K 18/96-2443, na základě kterého byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 6. 2012, č. j. 72 EXE 1716/2012-18, nařízena exekuce na majetek povinného, není rozhodnutím, které by mohlo být vykonáváno v exekuci, neboť je rozhodnutím vydaným pouze na základě dohledové činnosti soudu v rámci konkursního řízení a jako takové nemůže sloužit jako podklad pro splnění povinnosti k náhradě škody. Rozhodnutí, které by mohlo být vykonáváno v exekuci, by v tomto případě muselo být vydáno v řádném řízení po řádně provedeném dokazování, kde by povinný byl účastníkem řízení na straně žalované, a kde by mu svědčila rovná práva a odpovídající povinnosti účastníka občanskoprávního řízení.

Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též o. s. ř. ), z důvodu nesprávného právního posouzení, které dovolatelka spatřuje v posouzení otázky, zda usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2011, č. j. 94 K 18/96-2443, je exekučním titulem ve smyslu ustanovení § 40 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též ex. řád ), či nikoliv. Oprávněná je toho názoru, že shora uvedené rozhodnutí je exekučním titulem podle ustanovení § 40 odst. 1 písm. f) ex. řádu, o čemž svědčí i odkaz na poznámku pod čarou uvedený ve zmíněném ustanovení, který směřuje přímo na ustanovení § 12 zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZKV ), na jehož podkladě bylo usnesení městského soudu vydáno, a to i přesto, že si je oprávněná vědoma toho, že odkazy samotné nejsou závaznou součástí právního předpisu a jsou toliko informačním zdrojem . Uvádí, že ustanovení § 8 odst. 2 ZKV stanovuje, že je správce povinen postupovat při výkonu své funkce s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. V § 12 ZKV je dán konkursnímu soudu široký prostor pro to, aby podle svého uvážení rozhodl, jaká opatření jsou nezbytná k zajištění účelu konkursu. Pokud má tedy soud za to, že takovým opatřením je uložení bývalému správci konkursní podstaty vrátit finanční prostředky, je soud oprávněn ukládat správci pokyny, přičemž lze dovodit, že zákon má na mysli nepochybně i bývalého správce . V případě, že by rozhodnutí konkursního soudu vydaná podle ustanovení § 12 ZKV nebyla současně vykonatelná a nemohla by v případě dobrovolného nesplnění uložených povinností sloužit jako exekuční titul, postrádala by kompetence konkursního soudu tato rozhodnutí vydávat zcela smysl. Dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno na základě objektivních zjištění vyplývajících z účetnictví úpadce a dalších důkazů provedených konkursním soudem, jak tyto vyplývají z konkursního spisu. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí bylo vydáno v rámci pravomoci konkursního soudu, obsahuje všechny zákonné náležitosti, zavazuje povinného ke splnění povinnosti, přičemž tuto povinnost konkrétně vymezuje jejím obsahem a rozsahem, jsou naplněny znaky formální i materiální vykonatelnosti a rozhodnutí je způsobilým exekučním titulem. Navrhuje proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil a rozhodl tak, že I. soud nařizuje podle pravomocného a vykonatelného titulu, kterým je usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2011, č. j. 94 K 18/96-2443, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 16.368.027,- Kč a pro náklady exekuce a náklady oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny exekuci na majetek povinného. II. Provedením exekuce se pověřuje soudní exekutor JUDr. Jan Fendrych, Exekutorský úřad Praha 2, se sídlem Hradecká 3, 130 00, Praha 3. III. Výrok, kterým odvolací soud uložil oprávněné povinnosti zaplatit JUDr. Janu Fendrychovi, soudnímu exekutorovi, náklady exekuce, se zrušuje. IV. Povinný je povinen zaplatit oprávněné náklady dovolacího řízení .

Povinný se k dovolání oprávněné vyjádřil tak, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že rozhodnutí vydané pouze na základě dohledové činnosti soudu v rámci konkursního řízení nemůže sloužit jako podklad pro splnění povinnosti k náhradě škody, z čehož lze dovodit, že usnesení Městského soudu ze dne 7. 11. 2011, č. j. 94 K 18/96-2443, není a nemůže být exekučním titulem. Uvedl, že je pravdou, jak uvádí dovolatelka, že ustanovení § 40 odst. 1 písm. f) ex. řádu odkazuje na poznámku pod čarou, která směřuje k ustanovení § 12 ZKV, jedná se však o odkaz značně zavádějící . Nesouhlasí s argumentací dovolatelky, že ustanovení § 12 ZKV dává konkursnímu soudu v rámci jeho dohledové činnosti oprávnění rozhodovat o odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu způsobenou při výkonu jeho funkce, neboť je toho názoru, že v tomto případě jde o obecnou odpovědnost k náhradě škody podle ustanovení § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), o které by nemělo být rozhodováno v rámci dohledové činnosti soudu, kde by povinnému nebyl poskytnut prostor se ve věci hájit. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání oprávněné zamítl, neboť rozhodnutí je správné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se nejprve otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Nejvyšší soud sice v odůvodnění svého usnesení ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1895/2005, v němž se primárně zabýval otázkou aktivní legitimace k podání návrhu na výkon rozhodnutí vydaného podle ustanovení § 8 odst. 6 a § 12 odst. 2 ZKV, v němž byla funkce zproštěnému správci konkursní podstaty uložena povinnost vydat nově ustanovenému správci konkursní podstaty veškeré doklady, podklady, finanční prostředky a majetek, týkající se konkursu, dospěl k závěru, že i rozhodnutí vydané podle ustanovení § 12 odst. 2 ZKV, jímž byla uložena správci konkursní podstaty zproštěnému funkce povinnost, je exekučním titulem ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 písm. a) ex. řádu, přičemž osobou oprávněnou (aktivně legitimovanou) z takového rozhodnutí je nově ustanovený správce konkursní podstaty. Nezabýval se však explicitně a detailně otázkou rozhodnou v této projednávané věci, tj. zda rozhodnutí vydané podle ustanovení § 12 odst. 2 ZKV (ve spojení s ustanovením § 8 odst. 2 ZKV) ukládající zproštěnému správci konkursní podstaty povinnost vrátit do konkursní podstaty a dispozice nového správce konkursní podstaty pohledávku vzniklou z titulu náhrady škody, případně z titulu bezdůvodného obohacení, je exekučním titulem ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 ex. řádu, resp. ustanovení § 274 o. s. ř., či nikoliv.

Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky procesního práva, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena.

Podle ustanovení § 8 odst. 2 ZKV je správce konkursní podstaty povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud ( ). Správce je povinen uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce správce.

Podle ustanovení § 12 odst. 2 ZKV při výkonu své dohlédací činnosti soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu konkursu, a činí opatření nezbytná k zajištění jeho účelu.

Účelem rozhodnutí vydaného podle ustanovení § 12 odst. 2 ZKV je však pouze zajištění řádného průběhu (probíhajícího) konkursu (například vypořádání vztahů mezi zproštěným a nově ustanoveným správcem konkursní podstaty). Účinky tohoto rozhodnutí jsou proto omezeny pouze na probíhající konkursní řízení a nemohou z jeho rámce vybočit. Je-li tak například konkurs zrušen, rozhodnutí vydané podle ustanovení § 12 odst. 2 ZKV pozbývá účinnosti a jeho výkon byl-li nařízen musí být podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. zastaven (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1895/2005). Odpovědnost zproštěného správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce je jeho osobní majetkovou odpovědností, za níž správce konkursní podstaty odpovídá podle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněný pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a nelze o ní s účinky pro exekuční řízení (řízení o výkon rozhodnutí) rozhodnout rozhodnutím vydaným jen v rámci dohledové činnosti soudu podle ustanovení § 12 odst. 2 ZKV.

Od shora uvedeného právního názoru dovolací soud nemá důvod se odchýlit. Pokud tedy v posuzované věci oprávněným označený exekuční titul je rozhodnutí vydané podle ustanovení § 12 odst. 2 ZKV (ve spojení s ustanovením § 8 odst. 6 ZKV), kterým bylo rozhodnuto o povinnosti bývalého správce konkursní podstaty bez zbytečného odkladu vrátit do konkursní podstaty úpadce a do dispozice někdejší správkyně konkursní podstaty Mgr. Emílie Popovičové částku 16 368 036,90 Kč , o které s účinky vně konkursního řízení nemůže být rozhodnuto v rámci dohledové činnosti konkursního soudu, nelze takové rozhodnutí i přes výše citovaný právní názor (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1895/2005) - pro účely exekučního řízení (řízení o výkon rozhodnutí) považovat za exekuční titul ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 ex. řádu, resp. ustanovení § 274 o. s. ř.

K opačnému závěru by Nejvyšší soud dospěl, pokud by oprávněným označený exekuční titul bylo rozhodnutí (usnesení, proti němuž však je odvolání přípustné) vydané postupem podle ustanovení § 29 ZKV, v němž by konkursní soud rozhodl o povinnosti správce konkursní podstaty vyplatit zpět do konkursní podstaty výdaje bývalého správce konkursní podstaty [§ 31 odst. 2 písm. a) ZKV], které bývalý správce konkursní podstaty vyplatil (uhradil) z prostředků konkursní podstaty v rozsahu převyšujícím částku schválenou konkursním soudem, neboť v části, v níž se toto rozhodnutí týká nákladů spojených s udržováním a správou konkursní podstaty [§ 31 odst. 2 písm. b) ZKV], slouží (může sloužit) coby podklad pro uplatnění takto prohospodařených částek vůči bývalému správci konkursní podstaty. O takové rozhodnutí se však v posuzované věci nejedná.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání oprávněné podle ustanovení § 243d písm. a), o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť povinný byl v dovolacím řízení plně úspěšný a oprávněná je proto povinna nahradit mu náklady potřebné k účelnému uplatňování práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem částkou ve výši 25.430,- Kč. Kromě těchto paušálních sazeb odměny advokáta vznikly povinnému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 600,- Kč (za dva úkony právní služby, srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Oprávněná je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 26.030,- Kč povinnému zaplatit k rukám advokáta, který povinného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. dubna 2014

JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu