21 Cdo 4166/2011
Datum rozhodnutí: 06.09.2012
Dotčené předpisy: § 200z odst. 1 o. s. ř., § 200z odst. 2 o. s. ř., § 200za odst. 3 o. s. ř.




21 Cdo 4166/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci zástavního věřitele GE Money Bank, a. s. se sídlem v Praze 4 - Michli, Vyskočilova č. 1422/1a, IČO 25672720, proti zástavnímu dlužníkovi Z. M. , zastoupenému Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem v Děčíně I, Řetězová č. 2, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 22 C 90/2009, o dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. února 2011 č.j. 17 Co 504/2009-69, takto:

I. Dovolání zástavního dlužníka se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Zástavní věřitel se žalobou podanou u Okresního soudu v Děčíně dne 4.2.2009 domáhal, aby soud nařídil "k uspokojení pohledávky vyplývající z úvěrové smlouvy reg. č. 353041671 ze dne 23.7.2004 ve výši 2,804.921,77 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 26,06 % p. a. z částky 2,804.921,77 Kč ode dne 5.7.2008 do zaplacení prodej zástavy - souboru nemovitostí v k. ú. Líska, obec Česká Kamenice, okres Děčín, a to objektu bydlení č. p. v části obce Líska na pozemku st. p. č., pozemku - stavební parcele p. č. a pozemku - p. č. zapsaných pro uvedené k.ú. a obec na listu vlastnictví č. vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Děčín". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že má vůči společnosti AFS - DC s.r.o. se sídlem Podmostí 2, Děčín VII a panu M. F. podle smlouvy o úvěru ze dne 23.7.2004 reg. č. 353041671 pohledávku v uvedené výši, která byla zajištěna zástavním právem na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 29.4.2005 reg. č. 353041671.1c uzavřené se žalovaným, podle níž bylo vloženo do katastru nemovitostí zástavní právo k označeným nemovitostem ve vlastnictví zástavního dlužníka. Zajištěná pohledávka nebyla uspokojena, ačkoli se dnem 4.7.2008 stala splatnou.

Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 26.6.2009 č.j. 22 C 90/2009-53 žalobě vyhověl. Dospěl k závěru, že byly splněny všechny předpoklady pro nařízení prodeje zástavy podle ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř., neboť byla doložena pohledávka vůči dlužníkům, jejich prodlení s úhradou závazku, jakož i vznik a trvání zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví zástavního dlužníka ve vztahu k pohledávce zástavního věřitele. K námitce zástavního dlužníka ohledně možnosti prodeje nemovitostí ve vlastnictví dlužníka M. F. v dostatečné hodnotě, které jsou rovněž zastaveny k zajištění dlužné pohledávky, nepřihlédl, neboť podle platné právní úpravy záleží na úvaze zástavního věřitele, kterou z více zástav navrhne ke zpeněžení.

K odvolání zástavního dlužníka Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 1.2.2011 č.j. 17 Co 504/2009-69 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně v tom, že byly splněny podmínky pro nařízení soudního prodeje zástavy ve smyslu § 200z až § 200za o.s.ř., neboť zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem; jinými skutečnostmi se soud v této fázi řízení nezabývá, proto námitky zástavního dlužníka týkající se možnosti úhrady dlužné pohledávky z majetku dlužníka M. F., který byl k zajištění pohledávky rovněž zastaven, nejsou důvodné.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní dlužník dovolání. Uvedl, že zástavní smlouvou ze dne 29.4.2009 je zajištěna pohledávka zástavního věřitele za společností AFS - DC s.r.o. a M. F. Proti M. F. bylo na návrh zástavního věřitele zahájeno insolvenční řízení, ve kterém byly při přezkumném jednání zjištěny zajištěné pohledávky v celkové výši 3,692.582,41 Kč, přičemž hodnota majetku sepsaného do konkursní podstaty svou hodnotou tuto částku několikrát převyšuje a je zřejmé, že pohledávka zástavního věřitele bude zcela uspokojena. Zástavní dlužník proto nesouhlasí s nařízením soudního prodeje zástavy na jeho "rodinný majetek" a pokládá postup zástavního věřitele za odporující dobrým mravům, když "v souladu se společenským zájmem by měl dluh plnit přímo dlužník, který jako jediný měl z prostředků poskytnutých úvěrem prospěch". Zástavní dlužník dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Zástavní věřitel navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť soudy se v řízení správně vypořádaly s veškerými námitkami zástavního dlužníka. Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství s tím, že v případě jejího řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení ze zastavené věci. Tento postup je zcela v souladu se zákonem, ustálenou judikaturou, běžnou praxí a není na něm nic nemravného. Je zcela irelevantní, zda je vlastníkem zastavené nemovitosti zástavní dlužník či třetí osoba.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Zástavní dlužník dovoláním napadá výrok usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání zástavního dlužníka proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst.3 o.s.ř.).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Podle ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem.

Podle ustanovení § 200z odst. 2 o.s.ř. ve věci může být rozhodnuto bez nařízení jednání jen za podmínek uvedených v ustanovení § 115a o.s.ř. nebo tehdy, jsou-li skutečnosti uvedené v ustanovení § 200z odst.1 o.s.ř. doloženy listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.

Podle ustanovení § 200za odst. 3 o.s.ř. lze podle vykonatelného usnesení o nařízení prodeje zástavy na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy.

Jak již bylo konstantní soudní judikaturou dovozeno a jak uvedly i soudy obou stupňů, soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud vykonatelným usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, která začíná podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení § 251 a násl. o.s.ř.; je-li prodávanou zástavou nemovitá věc, užijí se na výkon rozhodnutí prodejem této zástavy ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak (srov. § 338a odst.1 o.s.ř.). V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. též usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.12.2003 sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno pod č. 89 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

V projednávané věci soudy výše popsaným způsobem postupovaly a dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu v tom, že všechny předpoklady, významné z hlediska ustanovení § 200z odst.1 o.s.ř., byly doloženy, což ostatně dovolatel ani nezpochybňuje. Jeho nesouhlas s nařízením soudního prodeje zástavy spočívá v tom, že považuje postup zástavního věřitele za rozporný s dobrými mravy, protože v jeho případě zajišťuje zástavní právo dluh jiné osoby, která má dostatek majetku, aby mohla, byť nedobrovolně, dluh přednostně uhradit. Ani tato námitka však zásadní význam napadeného usnesení odvolacího soudu po právní stránce nezakládá.

Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 152 občanského zákoníku). Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 165 odst. 1 občanského zákoníku). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy (srov. § 165a odst. 1 občanského zákoníku). Je-li pohledávka zajištěna více zástavami, může zástavní věřitel navrhnout zpeněžení kterékoliv z nich nebo, je-li to třeba k uspokojení pohledávky, může navrhnout i prodej více nebo všech těchto zástav (srov. § 165a odst. 2 občanského zákoníku). Právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem u soudu po dlužníku není ustanoveními odstavců 1 a 2 dotčeno (srov. § 165a odst. 3 občanského zákoníku).

Zástavní právo má - jak vyplývá z citovaných ustanovení - v první řadě funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka řádně a včas splněna. Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele řádně a včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku dlužníka. Je zcela ponecháno na vůli zástavního věřitele, zda se bude domáhat uspokojení zajištěné pohledávky po dlužníkovi ze zajištěné pohledávky nebo po zástavním dlužníku, stejně jako to, kterou z více zástav si vybere k realizaci svého práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1166/2002). Postup zástavního věřitele, který podá žalobu na soudní prodej zástavy proti zástavnímu dlužníku - zástavci, proto nemůže být v rozporu s dobrými mravy.

Z uvedeného vyplývá, že potvrzující výrok usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť odpovídá ustálené judikatuře soudů, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání zástavního dlužníka proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť zástavní dlužník na náhradu svých nákladů dovolacího řízení nemá právo a zástavnímu věřiteli v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. září 2012

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu