21 Cdo 4110/2014
Datum rozhodnutí: 30.10.2015
Dotčené předpisy: § 460 obč. zák., § 175q odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2000, § 19 o. s. ř., § 107 o. s. ř., § 175k o. s. ř. ve znění do 31.12.2000, § 120 odst. 2 o. s. ř.



21 Cdo 4110/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy ve věci dědictví po A. H. , zemřelé dne 17. dubna 1996, za účasti 1) J. T. , zastoupené JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená č. 97/29, a 2) J. V. , jako dědice po A. V. zemřelém dne 28. ledna 1998, zastoupeného JUDr. Irenou Benešovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Divadelní č. 1052/16, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 D 795/96, o dovolání J. T. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2014 č.j. 24 Co 228/2013-1302, takto:

Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. června 2013 č.j. 20 D 795/96-1254 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po A. H., zemřelé dne 17.4.1996, bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7.6.1996 č.j. 20 D 795/96-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byla pověřena (§ 38 občanského soudního řádu) Mgr. Šárka Zwierzynová, notářka v Praze 1.
Poté, co zjistil, že zůstavitelka povolala závětí ze dne 20.4.1995 za svou dědičku dceru J. T., že syn zůstavitelky A. V. jako neopomenutelný dědic namítl relativní neplatnost závěti ve smyslu ustanovení § 479 občanského zákoníku a že dědicem A. V., zemřelého dne 28.1.1998, (a jeho procesním nástupcem) je J. V., Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 22.12.2005 č.j. 20 D 795/96-750 určil obecnou cenu majetku zůstavitelky částkou 85.566.310,40 Kč, výši dluhů částkou 17.022,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 85.549.288,40 Kč, potvrdil nabytí dědictví tak, že z majetku spadajícího do dědictví (v usnesení označeného) nabývá J. T. "3/4 vzhledem k celku s tím, že uhradí 3/4 pasiv dědictví", a A. V. "1/4 vzhledem k celku s tím, že uhradí 1/4 pasiv dědictví", určil odměnu notářky Mgr. Šárky Zwierzynové částkou 47.600,- Kč a její hotové výdaje částkou 714,- Kč a uložil J. T. a A. V. povinnost k jejich úhradě s tím, že J. T. "uhradí" 36.256,- Kč a A. V. "uhradí" 12.085,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že dědický podíl J. T. činí 3/4 a A. V. 1/4, vyhotovil soupis aktiv a pasiv dědictví, do aktiv dědictví "zařadil pouze" ten nemovitý majetek, který "nevykazoval chyby" a "byl oceněn", a nezahrnul do něj v odůvodnění usnesení označené nemovitosti v okrese S. zapsané v k.ú. S. u B. na LV č. 1209, v k.ú. V. T. na LV č. 528 a v k.ú. Š. na LV č. 498 a příslušenství hrobového místa v zájmu "zabránění průtahům řízení", neboť část nemovitého majetku "obsahuje" chyby v katastrálním operátu a "není možné určit" datum jejich odstranění a vzhledem k tomu předmětný majetek nelze ocenit. Protože dědici "odmítli uzavřít dohodu o vypořádání dědictví", soud prvního stupně potvrdil nabytí dědictví podle dědických podílů.
K odvolání J. T. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.8.2006 č.j. 24 Co 136/2006-788, opraveným usnesením ze dne 6.2.2007 č.j. 24 Co 136/2006-843, zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté, co dovodil, že zjištění zůstavitelčina majetku a jejích dluhů je "východiskem" pro vyhotovení soupisu aktiv a pasiv dědictví a pro určení obecné ceny majetku, výše dluhů a výše čisté hodnoty dědictví, a co uzavřel, že v dědickém řízení "je nezbytné" projednat "veškerý" majetek (dluhy) zůstavitelky, který měla ke dni smrti, odvolací soud odmítl závěr soudu prvního stupně o možnosti projednání pouze části majetku zůstavitelky z důvodu "zabránění průtahům" v dědickém řízení, a soudu prvního stupně vytknul, že rozhodl na základě "nedostatečně zjištěného" skutkového stavu a při svém rozhodnutí nevzal na zřetel veškerý známý majetek zůstavitelky.
Obvodní soud pro Prahu 8 poté usnesením ze dne 4.6.2013 č.j. 20 D 795/96-1254 určil obecnou cenu majetku zůstavitelky částkou 96.257.248,45 Kč, výši dluhů částkou 17.022,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 96.240.226,45 Kč, potvrdil nabytí dědictví tak, že z majetku spadajícího do dědictví (v usnesení označeného) nabývá J. T. 3/4 a A. V. 1/4; současně rozhodl, že odměnu notářky Mgr. Šárky Zwierzynové ve výši 24.200,- Kč a její hotové výdaje ve výši 2.450,- Kč jsou povinni zaplatit J. T. ve výši 19.987,- Kč a J. V. ve výši 6.663,- Kč, že náklady řízení "státu za provedení důkazů znaleckými posudky" jsou povinni zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 8 J. T. ve výši 7.523,- Kč a J. V. ve výši 2.508,- Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dědici zůstavitelky jsou J. T. s dědickým podílem ve výši 3/4 a A. V. s dědickým podílem ve výši 1/4, a určil čistou hodnotu dědictví "ve shodě se soupisem aktiv a pasiv dědictví" a s přihlédnutím k ocenění majetku znaleckými posudky. Protože dědici neuzavřeli dohodu o vypořádání dědictví, potvrdil jim nabytí dědictví podle podílů.
K odvolání J. T. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.3.2014 č.j. 24 Co 228/2013-1302 potvrdil usnesení soudu prvního stupně "jen s tou úpravou", že "namísto pozemku parc. č. 2020/4 má být správně uvedeno parc. č. 2020/40", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co schválil postup soudu prvního stupně při projednání a rozhodnutí věci v nepřítomnosti J. T. na jednání nařízeném na den 22.5.2013, neboť J. T. neměla vážný důvod pro požadované odročení jednání, se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o rozsahu nemovitého majetku zůstavitelky, k němuž soud prvního stupně dospěl na základě "přehledu vlastnictví a jiných věcných práv" od Českého úřadu zeměměřického a katastrálního s platností údajů ke dni 21.5.2013, ve kterém jsou (podle názoru odvolacího soudu) uvedeny "všechny nemovitosti vedené v katastru nemovitostí pro vlastníka A. H.", a uzavřel, že údaje o majetku zůstavitelky uvedené v usnesení soudu prvního stupně "odpovídají" poskytnutému přehledu vlastnictví a jiných věcných práv náležejících zůstavitelce ke dni smrti; v usnesení soudu prvního stupně bylo potřebné pouze "opravit písařskou chybu" v označení pozemku zapsaného na LV č. 1209 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Strakonice, katastrální území S. u B., z nesprávného "parc. č. 2020/4" na správné "parc. č. 2020/40". Odvolací soud odmítl námitky J. T. týkající se jednak označení "druhého dědice" zůstavitelky, neboť s ohledem na to, že "potvrzení nabytí dědictví soudem má deklaratorní povahu a účinky ex tunc k okamžiku smrti" a že se A. V. dožil smrti zůstavitelky, když zemřel dne 28.1.1998, "stal" se A. V. dědicem zůstavitelky, a protože v průběhu předmětného dědického řízení zemřel (a ztratil tak způsobilost být účastníkem řízení), "vstoupil" J. V. (jako jeho syn a závětní dědic) do jeho práv a povinností, a v předmětném dědickém řízení tak vystupuje jako procesní nástupce původního účastníka řízení A. V., jednak rozsahu pasiv dědictví, když podle odvolacího soudu dluhy J. V. za obhospodařování majetku během dědictví "nemohly mít vliv" na výši pasiv dědictví, byly-li uskutečněny teprve po smrti zůstavitelky. Odvolací soud odmítl také názor J. T. o "nezbytném zmínění" přechodu restitučního nároku ze zákona na dědice ve výroku usnesení soudu prvního stupně s odůvodněním, že tato skutečnost "vyplývá přímo ze zákona", a že její zdůraznění v rozhodnutí o dědictví je tak "nadbytečné".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala J. T. dovolání. Vytýká soudům, že ve výroku rozhodnutí potvrdily nabytí dědictví A. V., který v průběhu řízení zemřel, a že nesprávně zjistily rozsah nemovitého majetku zůstavitelky ke dni její smrti. Odvolací soud vycházel pouze z "přehledu vlastnictví a jiných věcných práv" od Českého úřadu zeměměřického a katastrálního s platností údajů ke dni 21.5.2013, ačkoliv ke dni smrti zůstavitelky nebyly provedeny "řádné" zápisy vlastnických práv zůstavitelky do katastru nemovitostí, a nepřihlédl k rozhodnutím okresních úřadů a okresních pozemkových úřadů Strakonice a Písek o nabytí vlastnictví zůstavitelkou, osvědčujícím stav aktuální ke dni její smrti. Dovolatelka má za to, že "výčet chyb je zřejmý" z porovnání soupisu majetku obsaženého v usnesení soudu prvního stupně s příslušnými rozhodnutími okresních úřadů a okresních pozemkových úřadů Strakonice a Písek a že v soupisu majetku jsou například u majetku uvedeného "v části 11 písm. b) pod 11. odrážkou (k.ú. S. u B.)" uvedeny "jiné pozemky" (jiná parcelní čísla, druhy pozemků), než které vyplývají z příslušných rozhodnutí, nebo je v nich uveden majetek, který spoludědicům "nepatří". Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále též jen "o.s.ř."), neboť napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno v občanském soudním řízení zahájeném v době přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právních otázek, zda lze stav nemovitého majetku zůstavitelky ke dni její smrti spolehlivě objasnit na základě zjištění, která osvědčují stav majetku zůstavitelky zapsaný v katastru nemovitostí v době rozhodování soudů, a komu má být potvrzeno nabytí dědictví v případě, že dědic (jeden z dědiců) ještě v průběhu řízení o dědictví zemřel (zanikl). Vzhledem k tomu, že posouzení těchto právních otázek bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující) a protože první otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena a druhá otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání J. T. je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka A. H. zemřela dne 17.4.1996, je třeba v řízení o dědictví i v současné době postupovat - jak vyplývá z ustanovení Části dvanácté, Hlavy I, bodu 12 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2000 (dále jen "OSŘ"). Při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitelky, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.1997 (dále jen "obč. zák.").
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 obč. zák.). Soud zjistí zůstavitelův majetek a jeho dluhy a provede soupis aktiv a pasiv; tím nejsou dotčena ustanovení § 175k odst. 3 a § 175l odst. 1 věta druhá OSŘ (srov. § 175m OSŘ). Na podkladě zjištění podle § 175m OSŘ určí soud obecnou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši jeho předlužení v době smrti zůstavitele (srov. § 175o odst. 1 OSŘ).
Při zjišťování, zda a jaký majetek či dluhy zůstavitel zanechal, soud vychází nejen z tvrzení a výpovědí účastníků řízení nebo z důkazů jimi navržených; protože jde o řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění rozhodných skutečností (srov. § 120 odst. 2 OSŘ). Získaná skutková zjištění soud posoudí podle právních předpisů; do aktiv a pasiv dědictví lze sepsat jen takový majetek (dluh), o němž bylo dovozeno (jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní), že patřil zůstaviteli. Při tomto svém postupu soud současně přihlíží k tomu, že u těch aktiv nebo pasiv, která jsou mezi účastníky sporná, se smí omezit jen na zjištění spornosti. Uvedené ve svých důsledcích znamená, že soud je povinen zjišťovat zůstavitelův majetek a jeho dluhy (a to i pomocí důkazů, které účastníci nenavrhli), ledaže by šlo o aktiva (jednotlivé majetkové hodnoty zůstavitele) nebo o pasiva (jednotlivé dluhy a závazky zůstavitele), která by byla mezi účastníky řízení sporná; sporností aktiv nebo pasiv dědictví se rozumí (ve smyslu ustanovení § 175k odst. 3 OSŘ) rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (právní závěr), zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli. Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že pouze u sporných aktiv a pasiv se soud v řízení o dědictví omezuje na zjištění jejich spornosti a že u ostatních aktiv a pasiv soud provádí všechny důkazy potřebné ke zjištění zůstavitelova majetku a dluhů.
I když se dědictví nabývá - jak vyplývá z ustanovení § 460 obč. zák. - smrtí zůstavitele, dospěla judikatura soudů již dříve k závěru, že okamžik smrti zůstavitele je rozhodný toliko pro posouzení, jaký majetek zůstavitel zanechal svým dědicům, a že pro označení tohoto majetku je významná doba vydání (vyhlášení) usnesení o dědictví, neboť pouze v tomto případě je výrok usnesení (z hlediska vymezení předmětu dědictví a jeho nabytí dědici) dostatečně přesný, určitý a srozumitelný. V usnesení o dědictví se tedy nemovitosti patřící do dědictví neoznačují tak, jak byly vedeny v příslušné evidenci (v Katastru nemovitostí České republiky) v době smrti zůstavitele, ale podle stavu v době vydání (vyhlášení) usnesení (srov. též například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.9.1999 sp. zn. 21 Cdo 2460/98).
Odvolací soud považoval v projednávané věci rozsah nemovitého majetku zůstavitelky za zjištěný na základě "přehledu vlastnictví a jiných věcných práv" od Českého úřadu zeměměřického a katastrálního s platností údajů ke dni 21.5.2013, aniž by vzal náležitě v úvahu, že majetek patřící do dědictví sice musí být v usnesení o dědictví označen způsobem vyplývajícím z katastru nemovitostí v době vydání (vyhlášení) usnesení [k čemuž může sloužit právě výpis z katastru nemovitostí aktuální v době vydání (vyhlášení) usnesení], že však pro zjištění jeho rozsahu je rozhodný skutkový (a právní) stav ke dni smrti zůstavitelky. Obsah spisu v projednávané věci (důkazy v něm obsažené) neumožňuje dospět k úplnému a spolehlivému skutkovému zjištění o rozsahu nemovitého majetku náležejícího zůstavitelce ke dni smrti [není-li ve spise obsažen žádný důkaz, z něhož by se podával alespoň přehled vlastnictví a jiných věcných práv zůstavitelky ke dni její smrti, srovnávací sestavení parcel, ze kterého by bylo možné usoudit na správnost a úplnost rozsahu nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí ve prospěch zůstavitelky v době rozhodování soudu o dědictví, popřípadě znalecký posudek, jímž by byl ověřen soulad údajů o nemovitostech zůstavitelky ke dni smrti s údaji uvedenými v přehledu vlastnictví a jiných věcných práv platnými ke dni 21.5.2013]. Dovolatelka tedy právem odvolacímu soudu vytýká, že není správný (a pro neúplnost dokazování je předčasný) závěr, podle kterého jsou údaje o majetku v usnesení soudu prvního stupně "plně v souladu s přehledem vlastnictví a jiných věcných práv náležejících zůstavitelce ke dni smrti".
Dovolací soud nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu v tom, že dědictví je třeba (ve výroku usnesení o dědictví) potvrdit A. V., který v průběhu řízení zemřel, neboť se dožil smrti zůstavitelky a stal se jejím dědicem.
I když usnesení o dědictví má jen deklaratorní povahu s účinky ex tunc (deklaruje nabytí majetku zůstavitele jeho dědici "zpětně" ke dni zůstavitelovy smrti), je třeba vzít v úvahu také to, že právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví (k nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem nedochází jen na základě smrti zůstavitele, když dědictví po každém zůstaviteli musí být projednáno a rozhodnuto soudem), že dědicem zůstavitele se rozumí ten, komu soud v usnesení o dědictví (vydaném podle ustanovení § 175q odst.1 OSŘ) potvrdil nabytí dědictví jako jedinému dědici nebo nabytí dědictví podle dědických podílů, popřípadě kdo byl (jako dědic) účastníkem soudem schválené dohody o vypořádání dědictví (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2015 sp. zn. 21 Cdo 3326/2013), a že výroky usnesení soudu vydané v řízení o dědictví, které se týkají dědického práva (stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2006 sp. zn. 30 Cdo 2953/2004 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2008 sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, který byl uveřejněn pod č. 7 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009).
Způsobilost být účastníkem řízení (včetně řízení o dědictví) má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti (srov. § 19 část věty před středníkem OSŘ). Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením (tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé) a zaniká smrtí, popřípadě prohlášením za mrtvou (srov. § 7 obč. zák.). Ztratí-li fyzická osoba za řízení (v důsledku smrti nebo prohlášení za mrtvou) způsobilost být účastníkem řízení, soud v řízení - umožňuje-li to povaha věci - pokračuje s tím, kdo po ní převzal (jako její právní nástupce) práva a povinnosti, o něž v řízení jde (srov. § 107 OSŘ); procesními nástupci zemřelého dědice v řízení o dědictví jsou jeho dědici, s nimiž soud jedná na jeho místě, kteří vystupují v řízení "svým jménem" a kteří (z hlediska hmotněprávního) nastupují do dědických práv zemřelého účastníka dědického řízení, kterému svědčilo dědické právo.
Protože ten, kdo ztratil za řízení způsobilost být účastníkem řízení, nemá způsobilost mít práva a povinnosti, nemohou mu být ani v rozhodnutí soudu přiznávána práva nebo ukládány povinnosti; uvedené samozřejmě platí také v případech, v nichž má rozhodnutí soudu jen deklaratorní povahu s účinky ex tunc, tedy rovněž při rozhodování v řízení o dědictví. Soudy obou stupňů proto postupovaly v rozporu se zákonem, jestliže rozhodly, že se potvrzuje nabytí dědictví jednou čtvrtinou A. V., ačkoliv v době vydání usnesení již neměl způsobilost mít práva a povinnosti. Skutečnost, že A. V. nabyl majetek zůstavitelky (podíl na něm), neboť se "dožil smrti zůstavitelky a stal se jejím dědicem", je třeba vyjádřit ve výroku usnesení o dědictví - s přihlédnutím k tomu, že na jeho místě soud pokračoval s jeho dědicem, že dědictví nemůže být potvrzeno přímo procesnímu nástupci zemřelého A. V. a že zděděný majetek bude (musí být) předmětem řízení o dědictví po A. V. - tak, že se potvrzuje nabytí dědictví (zcela nebo podílem) "dědicům po A. V., zemřelém dne 28.1.1998".
Odvolací soud - jak vyplývá z obsahu spisu - rozhodl napadeným usnesením o odvolání J. T. proti usnesení soudu prvního stupně bez nařízení jednání, ačkoliv předmětem odvolacího řízení bylo rozhodnutí ve věci samé, o odvolání nebylo rozhodnuto některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 214 odst. 2 písm. a), b) nebo d) o.s.ř. a účastníci se podle obsahu spisu práva účasti na projednání věci nevzdali a ani s rozhodnutím věci bez nařízení jednání před odvolacím soudem nevyslovili souhlas. Odvolací soud tímto nesprávným postupem odňal účastníkům možnost jednat před soudem (srov. též například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.4.1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Dovolací soud ke zjištěné zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 8) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2015
JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu