21 Cdo 4104/2007
Datum rozhodnutí: 26.08.2008
Dotčené předpisy: § 240 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb., § 237 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 4104/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně L. K. (dříve R.), zastoupené advokátem, proti žalované J. P., zastoupené advokátem, o 20.964,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 C 1282/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. února 2007, č.j. 11 Co 630/2006-206, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.020,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í:

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2007, č.j. 11 Co 630/2006-206, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 31. 7. 2006, č.j. 7 C 1282/97-181, ve věci samé (ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 20.964,- Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., jak se dovolatelka mylně domnívá. I když dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 15. 11. 2001, č.j. 7 C 1282/97-84, kterým žalobě vyhověl, a který byl poté, co předchozí (měnící) rozsudek odvolacího soudu ze dne 11. 11. 2003, č. j. 11 Co 249/2003-112, zrušil Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 15. 11. 2005, č.j. 21 Cdo 165/2005-137 - usnesením odvolacího soudu ze dne 28. 2. 2006, č. j. 11 Co 881/2005-143,not zrušen, mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, není příčinná souvislost; odvolací soud ve zrušovacím usnesení soudu prvního stupně vytknul, že nedostatečně zjistil skutkový stav věci, a uložil mu, aby za použití postupu podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. (za účelem provedení výkladu písemného pracovněprávního úkonu ze dne 1. 10. 1996 označeného jako pracovní smlouva-prodloužení podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce) dokazování doplnil. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu tedy nebyly výtky z hlediska právního posouzení skutkového stavu, nýbrž pokyny k doplnění dokazování a k právnímu posouzení skutečností, které dosud soud prvního stupně neposuzoval (aniž odvolací soud sám právní názor zaujal). Závěr soudu prvního stupně obsažený v jeho pozdějším rozsudku o nedůvodnosti žaloby tedy nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu, neboť k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení ve smyslu zásad ustanovení § 132 o.s.ř.

Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce vzhledem k tomu, že odvolací soud posoudil otázku výkladu pracovněprávního úkonu, jímž byl pracovněprávní vztah žalobkyně založen (písemné dohody ze dne 1. 10. 1996 označené jako pracovní smlouva - prodloužení ), podle ustanovení § 240 odst. 3 zákoníku práce v souladu s ustálenou judikaturou a že jinak byl v dovolání uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) pouze dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].

Vzhledem k tomu, že nárok žalobkyně na požadované peněžité plnění (dlužnou mzdu a odstupné) měl vzniknout v roce 1997, je třeba otázku zaměstnavatele žalobkyně (a tedy pasivně věcně legitimovaného subjektu v daném sporu) posuzovat i v současné době (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 1999 - dále jen zák. práce .

V posuzované věci odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR vyjádřeným ve zrušovacím rozsudku ze dne 15. 11. 2005, č.j. 21 Cdo 165/2005-137 (srov. § 243d odst.1 věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.) řešil mimo jiné právní otázku (mající pro rozhodnutí ve věci samé povahu otázky předběžné) výkladu pracovněprávního úkonu, jímž byl založen pracovněprávní vztah žalobkyně (listiny ze dne 1. 10. 1996 označené jako pracovní smlouva - prodloužení ).



Vzniknou-li o obsahu právního úkonu pochybnosti - tak, jako tomu bylo v projednávané věci ve vztahu k listině ze dne 1. 10. 1996 označené jako pracovní smlouva prodloužení stanoví pro takový případ ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle odstranit; projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití. Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Výklad projevu vůle vždy musí směřovat k objasnění toho, co bylo skutečně projeveno; pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.11.1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996, sp.zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, jakož i odvolacím soudem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1299/2004).

V posuzované věci odvolací soud při výkladu projevu vůle účastníků obsažené v listině ze dne 1. 10. 1996 označené jako pracovní smlouva prodloužení (ujednání bylo nejasné v tom, zda zaměstnavatelem žalobkyně byla fyzická osoba p. J. P. , anebo zda žalovaná toto ujednání podepsala jako ředitelka právnické osoby - S. m. š., ) z uvedených výkladových pravidel vycházel. Dospěl-li při postupu podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce shodně se soudem prvního stupně oproti názoru dovolatelky k závěru, že pracovněprávní vztah vznikl mezi žalobkyní a S. m. š., (jako právnickou osobou), a nikoliv mezi žalobkyní a žalovanou J. P. (jako fyzickou osobou), přičemž vysvětlil, které okolnosti a z jakého důvodu považoval při výkladu projevu vůle za významné, byla otázka výkladu výše uvedeného pracovněprávního úkonu posouzena v souladu s ustálenou judikaturou soudů.

I když žalobkyně v dovolání s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1056/2006, odvolacímu soudu vytýká, že při výkladu projevu vůle podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce nerespektoval výtah z judikatury Nejvyššího soudu ČR , z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru, ale že kritizuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a polemizuje se zásadou volného hodnocení důkazů soudem vyjádřenou v ustanovení § 132 o.s.ř. (odvolacímu soudu vytýká porušení zásad pro hodnocení důkazů , a rozpor se zásadou rovnosti účastníků v soudním řízení , když neshledal pochybení při hodnocení provedených důkazů ani při odstraňování vady projevů vůle při výkladu pracovní smlouvy , a nesouhlasí zejména s hodnocením věrohodnosti své účastnické výpovědi). Dovolatelka na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, když dovozuje, že žalovaná vůči ní vždy vystupovala jako fyzická osoba a nikoli jako zástupkyně právnické osoby a že zejména tak vystupovala při uzavírání pracovní smlouvy a jejího prodloužení . Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují námitky žalobkyně v dovolání uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu obsahovalo chybné poučení o tom, že dovolání lze podat . Nesprávné poučení odvolacího soudu o dovolání může mít totiž - jak vyplývá z ustanovení § 240 odst. 3 o.s.ř. - význam jen tehdy, jestliže spočívalo v uvedení delší než zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku nebo poskytlo-li účastníkům v rozporu se zákonem informaci, že dovolání není přípustné; v uvedených případech, jakož i tehdy, neobsahuje-li poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, lze podat dovolání buď ve lhůtě, která byla v poučení uvedena v delším trvání než dva měsíce od doručení rozsudku (v prvním z uvedených případů) nebo do čtyř měsíců od doručení (ve zbývajících případech). Nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, nezakládá samo o sobě přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jestliže není založena podle hledisek uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř.

V dovolacím řízení vznikly žalované náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.720,- Kč [srov. § 3 odst. 1 bod 4., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 3.020,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. srpna 2008

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu