21 Cdo 4081/2007
Datum rozhodnutí: 28.05.2008
Dotčené předpisy: § 38 předpisu č. 40/1964Sb., § 40a předpisu č. 40/1964Sb., § 145 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 218 odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 4081/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce O. D., zastoupeného advokátem proti žalovaným 1) E. K., 2) K. K., oběma zastoupeným advokátem a 3) M. Š., o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 373/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2007, č.j. 28 Co 359/2006-91, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 1.9.2003 domáhal určení, že je dědicem ze závěti sepsané notářským zápisem ze dne 9.4.1997, N 55/97, NZ 49/97, po zůstaviteli Š. D., zemřelém (dále též jen zůstavitel ). Uvedl, že zůstavitel byl jeho otec ; že v průběhu projednání dědictví po zůstaviteli bylo zjištěno, že po sobě zanechal dvě závěti závěť ze dne 9.4.1997 a závěť ze dne 6.6.2001, kterou zůstavitel výslovně zrušil svoji předchozí závěť ze dne 9.4.1997 ; že závětí ze dne 9.4.1997 testoval zůstavitel pro případ smrti svůj veškerý majetek ve prospěch svého syna O. D. ; že závětí ze dne 6.6.2001 testoval zůstavitel pro případ smrti veškerý majetek ve prospěch paní E. K. ; že E. K., zemřela 15.1.2003 a jako dědici po ní přicházejí její děti žalovaná 1) a žalovaný 2) ; že závěť jeho otce Š. D. ze dne 6.6.2001 je absolutně neplatná, neboť, s ohledem na jeho věk, u něj nebyly v době pořízení závěti zachovány rozpoznávací schopnosti ; že bylo rovněž nepřirozené, aby předmětem dědictví učinil dědický podíl v bytovém družstvu spojený s bytem, ve kterém žalobce bydlí ; že zůstavitel byl navíc ovlivněn osobou E. K., v jejíž prospěch závěť učinil a která byla farářkou C. h. ; že do její farnosti v P. zůstavitel pravidelně docházel, účastnil se církevního života a do sboru investoval i své finance, proto se nabízí úvaha o tom, zda mezi jeho farářkou a ním nevznikl vztah jakési závislosti, který mohl mít vliv na vůli zůstavitele ; že v době od 16.10.1992, po smrti své manželky, až do 1.12.1999 docházel do psychiatrické ambulance B. pro involuční depresivní stavy s úzkostí, poruchami spánku a pro pokročilý organický psychosyndrom ; že v této souvislosti dlouhodobě užíval antidepresiva, anxiolytika, neotropika a hypnotika .

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3.7.2006, č.j. 8 C 373/2003-79, žalobu zamítl; rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované 1) a žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení 6.800,- Kč, k rukám jejich zástupce a že žalovaná 3) nemá právo na náhradu nákladů řízení; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení státu 10.550,- Kč na účet zdejšího soudu. Vycházel ze závěru, že zůstavitel až do své smrti byl po psychické stránce zcela v pořádku, byl při smyslech, byl orientován a byl plně způsobilý dne 6.6.2001 pořídit svou závěť ; že v posledních 3 letech se zůstavitel se žalobcem nestýkal, neboť jej zůstavitel vykázal ze svého bytu ; že znalec neshledal v lékařské dokumentaci zůstavitele známky, které by svědčily pro demenci atrofickodegenerativní Alzheimerova typu ; že vzal za prokázané nejen výpověďmi svědků, ale zejména znaleckým posudkem B., že zůstavitel byl v době sepsání napadené listiny zcela způsobilý k právním úkonům ; že nejméně poslední rok před smrtí zůstavitele se žalobce se zůstavitelem neviděl ani spolu nemluvili a do této doby byl zůstavitel naprosto soběstačný, odmítal jakoukoli pomoc, sám nakupoval i vařil, pouze jeho výrok o chystané svatbě s farářkou v žalobci vyvolal pochybnosti o jeho psychickém stavu ; že tvrzení žalobce o vztahu zůstavitele s E. K. [matkou žalované 1) a žalovaného 2) farářkou C. h.] však nebyl prokázán výpovědí žalovaných ani dalších slyšených svědků, kteří naopak tuto skutečnost vyvrátili .

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.1.2007, č.j. 28 Co 359/2006-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované 1) a žalovanému 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.320,- Kč k rukám jejich zástupce a že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže zamítl návrh na provedení revizního znaleckého posudku o zdravotním stavu zůstavitele v době pořízení sporné závěti ze dne 6.6.2001, jímž měl být revidován znalecký posudek vypracovaný znalcem B., a také návrh na provedení psychologického posouzení o případné závislosti zůstavitele na obmyšlené ; že znalec B. učinil ve svém znaleckém posudku jednoznačný závěr o psychickém stavu zůstavitele až do jeho smrti ; že z žádné výpovědi slyšených svědků, zejména zcela nestranných (K. a M.) nebyla zjištěna opačná okolnost jak o zdravotním stavu zůstavitele v době pořízení závěti, tak o jeho stavu ve smyslu závislosti a manipulace k E. K. ; že se přitom jednalo o osoby, které byly v pravidelnějším kontaktu se zůstavitelem než žalobce a jejich tvrzení lze považovat za reálné ; že odvolací soud tak neměl důvod za této situace pochybovat o závěrech znalce, když ani sám žalobce žádné konkrétní skutečnosti ve vztahu k nezpůsobilosti svého otce pořídit závěť netvrdil ; že rovněž žalobcova tvrzení o údajné zamýšlené svatbě zůstavitele s obmyšlenou zůstávají osamocena a nebyla žádným z provedených důkazů potvrzena ; že znalec se rovněž zcela dostatečně vypořádal se stavem demence zůstavitele ve vztahu k zachování či ovlivnění jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností, potažmo ke schopnosti pořídit závěť .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že zásadní význam rozhodnutí spatřuje v tom, že soudy obou stupňů se při rozhodování ve věci spokojily se znaleckým posudkem, aniž by se blíže zabývaly širšími souvislostmi případu, které závěry znaleckého posudku zpochybňovaly ; že, má-li být civilní proces skutečně racionální, může se tak stát jen při dodržení zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. ; že otázce obsahu citovaného předpisu § 132 o.s.ř. se judikatura Nejvyššího soudu vesměs vyhýbá obecným odkazem na to, že problematika hodnocení důkazů je zcela v kompetenci soudů I. a II. stupně ; že je třeba vnést do této problematiky jasno a proto tuto otázku dovolatel označuje jako otázku spadající pod ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ; že obsahuje-li žaloba tvrzení o ovlivnění jednající osoby při testování, které dílem mají původ v psychickém stavu této osoby (způsobilost zůstavitele v tomto případě demence), dílem odkazují na okolnosti, za kterých k úkonu došlo (závislost jednající osoby zůstavitele na obmyšlené osobě), neměly se soudy při hodnocení těchto skutečností spokojit pouze se znaleckým posudkem hodnotícím způsobilost zůstavitele, a tím se vypořádat i s námitkami možných vlivů obmyšlené osoby na zůstavitele ; že odhlédneme-li od skutečnosti, že znalecký posudek znalce J. B. obsahoval vnitřní rozpory, které znalec nedokázal odstranit ani při slyšení u soudu, pak nelze přehlédnout, že znalec činil znalecký úkon v době, kdy již sám byl vysokého věku a vůbec položením otázky po způsobilosti zůstavitele se mohl cítit vzhledem ke svému věku dotčen ; že soudy obou stupňů se nevypořádaly s tvrzenou závislostí zůstavitele na obmyšlené, se kterou zůstavitel vážně uvažoval uzavřít ve svém vysokém věku sňatek ; že jde o skutečnosti prokázané ať již jde o věk zůstavitele, či jeho úmysl sňatek uzavřít, takže vývody soudů obou stupňů o důkazní nouzi stran případného jiného ovlivnění zůstavitele pokulhávají ; že o skutečnosti, že šlo o osobní závislost (nikoli o závislost institucionální) svědčí ostatně i sama skutečnost, že zůstavitel testoval ve prospěch fyzické osoby, nikoli ve prospěch instituce, kterou tato osoba reprezentovala . Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

I když dovolatel v dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř], z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Dovolatel, na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího soudu, v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry [ obsahuje-li žaloba tvrzení o ovlivnění jednající osoby při testování, které dílem mají původ v psychickém stavu této osoby (způsobilost zůstavitele v tomto případě demence), dílem odkazují na okolnosti, za kterých k úkonu došlo (závislost jednající osoby zůstavitele na obmyšlené osobě), neměly se soudy při hodnocení těchto skutečností spokojit pouze se znaleckým posudkem hodnotícím způsobilost zůstavitele, a tím se vypořádat i s námitkami možných vlivů obmyšlené osoby na zůstavitele ; že odhlédneme-li od skutečnosti, že znalecký posudek znalce J. B. obsahoval vnitřní rozpory, které znalec nedokázal odstranit ani při slyšení u soudu, pak nelze přehlédnout, že znalec činil znalecký úkon v době, kdy již sám byl vysokého věku a vůbec položením otázky po způsobilosti zůstavitele se mohl cítit vzhledem ke svému věku dotčen ; že soudy obou stupňů se nevypořádaly s tvrzenou závislostí zůstavitele na obmyšlené, se kterou zůstavitel vážně uvažoval uzavřít ve svém vysokém věku sňatek ; že jde o skutečnosti prokázané ať již jde o věk zůstavitele, či jeho úmysl sňatek uzavřít, takže vývody soudů obou stupňů o důkazní nouzi stran případného jiného ovlivnění zůstavitele pokulhávají ; že o skutečnosti, že šlo o osobní závislost (nikoli o závislost institucionální) svědčí ostatně i sama skutečnost, že zůstavitel testoval ve prospěch fyzické osoby, nikoli ve prospěch instituce, kterou tato osoba reprezentovala ]. Na těchto skutkových závěrech pak dovolatel buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobce tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. května 2008

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu