21 Cdo 4069/2009
Datum rozhodnutí: 10.11.2010
Dotčené předpisy: § 152 obč. zák., § 119a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. ve znění do 30.06.2009




21 Cdo 4069/2009


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) Z. B. a b) J. B. , obou zastoupených JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami I, Pražská č. 140, proti žalované České spořitelně, a.s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, IČO 45244782, o určení, že na nemovitostech nevázne zástavní právo, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp.zn. 14 C 53/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. března 2009 č.j. 20 Co 17/2009-172, takto:

I. Dovolání žalobců se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že "k tíži budovy čp. 27 v Příbrami IV - objekt bydlení postavený na parc.č. 2782/1 a parc.č. 2782/1 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 655 m 2 , vše v k.ú. a obci Příbram, nevázne zástavní právo ve prospěch České spořitelny, a.s., pobočky Příbram, z titulu zástavní smlouvy č. 25312-61853-218/1 ze dne 19.8.1992 registrované dne 19.8.1992 pod č.j. R III 1515/92 a zástavní smlouvy k nemovitostem č. 35318-61853-218/1 ze dne 3.9.1992 registrované dne 4.9.1992 pod č.j. R III 1628/92". Žalobu zdůvodnili zejména tím, že žalobce uzavřel dne 15.10.1991 hospodářskou smlouvu, na základě níž "měl nabýt vlastnictví" k předmětným nemovitostem, že kupní smlouvou ze dne 15.4.1992 registrovanou Státním notářstvím v Příbrami převedl žalobce ideální polovinu nemovitostí na K. H., že dne 19.8.1992 společnost ZB Příbram se sídlem Příbram III, Komenského nám. 244 ["zastoupená" žalobcem a)] uzavřela se žalovanou k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru č. 25312-61853-218 ze dne 19.8.1992 vůči dlužníku R. H. zástavní smlouvu č. 25312-61853-218/1, podle které byla předmětem zástavního práva ideální polovina předmětných nemovitostí, a že dne 3.9.1992 K. H. uzavřel se žalovanou k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru č. 35318-61853-218 ze dne 3.9.1992 vůči dlužníku R. H. zástavní smlouvu č. 35318-61853-218/1, kdy předmětem zástavního práva byla druhá ideální polovina předmětných nemovitostí. V době uzavírání uvedených zástavních smluv nebyl však žalobce a) [žalobci] ani K. H. oprávněni nakládat s předmětem zástavy, neboť nebyli vlastníky předmětných nemovitostí, jelikož "původní nabývací titul" hospodářská smlouva ze dne 15.10.1991 nebyl registrován státním notářstvím, a obě zástavní smlouvy jsou proto neplatné. Dlužník navíc ani sjednané úvěry nečerpal; zástavním právem zajištěné pohledávky proto nevznikly a také z tohoto důvodu nemohlo vzniknout sporné zástavní právo.

Žalovaná namítla, že zajištěnou pohledávku postoupila na základě smlouvy ze dne 4.10.2001 Ing. R. K. a že žalobci nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Žalobce a) současně vede se žalovanou další spory ohledně pohledávek vyplývajících z poskytnutých úvěrů a o platnosti smluv o postoupení pohledávek, které jsou soudy rozhodovány v jeho neprospěch.

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 15.8.2007 č.j. 14 C 53/2007-39 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že "není dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě".

K odvolání žalobců Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23.11.2007 č.j. 20 Co 617/2007-53 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť zástavní právo, kterým jsou zatíženy jejich nemovitosti, je zapsáno v katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu nevyplývá, že by zajištěná pohledávka byla postoupena a že by jiný subjekt byl zapsán jako zástavní věřitel v katastru nemovitostí, je na žalované, aby doložila, že není ve věci pasivně legitimována. Ze žaloby ani ze spisu není také zřejmé, jak žalobci nabyli nemovitosti, když hospodářská smlouva z roku 1991 je neplatná a žalobci o její neplatnosti věděli od roku 1996; je tedy na žalobcích, aby doplnili svá tvrzení o tom, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí. Odvolací soud dále dovodil, že je třeba, aby žalovaná doložila, že předmětné úvěry byly skutečně dlužníku vyplaceny a v jaké výši, a aby žalobci prokázali své tvrzení, že úvěry byly zaplaceny.

Okresní soud v Příbrami poté rozsudkem ze dne 16.9.2008 č.j. 14 C 53/2007-135 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení "před soudy prvního stupně i odvolacím" 99.319,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Samka. Dovodil nejprve, že žalobci jsou vlastníci (ve společném jmění manželů) předmětných nemovitostí, že nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem, že žalovaná je jako zástavní věřitel zapsána v katastru nemovitostí a že tedy jsou "žalobci i žalovaná ve sporu věcně legitimováni". Protože "žalovaná neprokázala, že by sporné úvěry dlužníku (R. H.) skutečně vyplatila a v jaké výši", a že by oba úvěry postoupila jinému subjektu či jí byly přiznány pravomocnými rozhodnutími, a protože "naopak z výpovědi svědka R. H. bylo prokázáno, že tento finanční prostředky ze sporných úvěrů nečerpal", nejsou nemovitosti žalobců zatíženy sporným zástavním právem.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.3.2009 č.j. 20 Co 17/2009-172 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.000,- Kč a žalobce a) 1.000,- Kč. Poté, co dovodil, že je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení a že soud prvního stupně neposkytnul účastníkům před skončením jednání poučení podle ustanovení § 119a odst.1 občanského soudního řádu, odvolací soud provedl nově navržený důkaz smlouvou o postoupení pohledávky, uzavřenou mezi žalovanou a Ing. R. K. ze dne 4.10.2001 a přílohami této smlouvy a dospěl k závěru, že Ing. R. K. byly mimo jiné postoupeny pohledávky z předmětných úvěrů č. 25312-61853-218 a č. 35318-61853-218, že mu byly předány doklady o čerpání úvěrů, zástavní smlouvy, úvěrové smlouvy i kopie platebních rozkazů a že tedy na něho přešly nejen pohledávky z předmětných úvěrů, ale i jejich zajištění zástavními právy. Protože bylo prokázáno, že "zástavním dlužníkem" (správně zástavním věřitelem) je Ing. R. K. a nikoliv žalovaná, není žalovaná "ve sporu pasivně legitimovanou osobou, neboť není nositelem práva, o jehož existenci se v tomto řízení jedná".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítli, že odvolací soud připustil "nová tvrzení žalované a dokazování k nim" v rozporu se zákonem, neboť účastníci byli soudem prvního stupně "přiměřeně poučeni o zásadě koncentrace", že "při zjišťování, zda došlo k přiměřenému poučení podle § 119a občanského soudního řádu, je nutno vycházet nejen z obsahu protokolace soudu, ale i z faktu, že právní zástupci účastníků jsou právně vzděláni, a proto jim není nutno takové poučení předestírat přísně formálním způsobem", a že "žalovaná byla opakovaně vyzývána k doplnění dokazování a sama uvedla, že další důkazy nemá a nenavrhuje"; protože obě strany byly zastoupeny "osobami s právním vzděláním", žalobci považují postup odvolacího soudu za "porušení principu koncentrace řízení". Bez ohledu na doplněné dokazování se žalobci domnívají, že "právní posouzení odvolacího soudu ve vztahu k nedostatku pasivní legitimace žalované je nesprávné". Okruh účastníků řízení je totiž "zcela zjevně dán podobou údajů zapsaných na příslušném listě vlastnictví v katastru nemovitostí" a účastníky řízení jsou "osoby, které jsou dotčeny příslušnými zápisy údajů v katastru nemovitostí tedy žalobci, jako vlastníci nemovitostí, a osoba, která je v katastru nemovitostí evidována jako osoba zástavního věřitele". Podle názoru žalobců "uvedená pohledávka nemohla být předmětem postoupení na základě smlouvy ze dne 4.10.2001, když zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla". Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl. Uvedla, že již od počátku řízení odkazovala na smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 4.10.2001 prokazující nedostatek její pasivní legitimace, že tato smlouva byla žalobcům známa též "z řady jiných soudních řízení" a že žalobci v dovolání "nepředložili žádné nové skutečnosti, které by mohly být chápány jako skutečně relevantní".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 151a odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 a nyní § 152 občanského zákoníku). Z uvedeného vyplývá, že ze zástavního práva vznikají práva a povinnosti zástavnímu věřiteli, tj. tomu, kdo má pohledávku zajištěnou zástavním právem a kdo má právo na uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy, nebude-li dluh, který odpovídá zajištěné pohledávce, včas splněn, a zástavnímu dlužníku, tj. osobě, která je vlastníkem (majitelem) předmětu zástavního práva (zástavy) a jejíž majetek (jeho zpeněžení) má být použit k uspokojení zástavního věřitele, nebude-li dluh, který odpovídá zajištěné pohledávce, včas splněn.

V řízení, jehož předmětem je určení, zda tu zástavní právo je či není (jak je tomu v uvedeném případě), jsou nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, zástavní věřitel, který má pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem, a zástavní dlužník, který je vlastníkem (majitelem) předmětu sporného zástavního práva (tj. zástavy). Právní sféry dalších osob (např. zástavce, dlužníka, vůči němuž má zástavní věřitel pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem) se toto řízení netýká, neboť výsledek řízení (rozhodnutí soudu o tom, zda tu zástavní právo je či není) nemůže mít - na rozdíl od zástavního věřitele a zástavního dlužníka - na jejich právní poměry žádný vliv (nemůže mít žádný dopad na vymezení jejich práv nebo povinností tímto soudním rozhodnutím) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 77, ročník 2002].

Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná není ve věci určení, zda předmětné nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem zřízeným na základě zástavní smlouvy k nemovitostem ze dne 3.9.1992 č. 35318-61853-218/1, legitimována, je správný. Žalovaná totiž (již) není zástavní věřitelkou, neboť smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4.10.2001 přešla zajištěná pohledávka na Ing. R. K., který se tak stal subjektem zástavního práva a tedy zástavním věřitelem, a je zcela nerozhodné, že na příslušném listu vlastnictví v katastru nemovitostí je nadále uvedena žalovaná.


Namítají-li žalobci, že "uvedená pohledávka nemohla být předmětem postoupení na základě smlouvy ze dne 4.10.2001, když zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla", přehlížejí mimo jiné, že je smyslem občanského soudního řízení stanovit, zda tu právo je či není, a že o tom lze rozhodnout, jen jestliže je dána věcná legitimace obou stran sporu.

Důvodnou není ani námitka žalobců, že by odvolací soud postupoval nesprávně, když připustil "nové tvrzení žalované a dokazování k němu".

Před skončením jednání je předseda senátu - s výjimkou věcí uvedených v ustanovení § 120 odst.2 o.s.ř. - povinen účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o.s.ř. (srov. § 119a odst.1 větu první o.s.ř.); tuto povinnost předseda senátu splní též tehdy, poskytne-li poučení zástupci účastníka, ledaže by mu účastník udělil plnou moc jen pro určité úkony (srov. § 32 odst.3 o.s.ř.). Uvedené poučení, kterým se sleduje, aby účastníci, přítomní při jednání, po jehož skončení bude věc rozhodnuta, byli upozorněni na pravidla, za nichž může být uplatněn odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. f) o.s.ř., a aby věděli, že všechny rozhodné skutečnosti musí uplatnit a že potřebné důkazy musí navrhnout již za řízení před soudem prvního stupně, je předseda senátu povinen - jak je nepochybné z ustanovení § 119a odst.1 o.s.ř. - poskytnout též tehdy, zastupují-li účastníky řízení advokáti nebo jednají-li za ně (ve smyslu ustanovení § 21, § 21a nebo § 21b o.s.ř.) osoby, které mají právnické vzdělání. Všude tam, kde soud prvního stupně rozhodl ve věci po skončení jednání, aniž by náležitě splnil poučovací povinnost podle ustanovení § 119a odst. 1 o.s.ř., může odvolatel uplatnit v odvolání nové skutečnosti a nové důkazy bez jakéhokoliv omezení [srov. § 205a odst.1 písm.e) o.s.ř.].

Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 16.9.2008, po jehož skončení byl vyhlášen rozsudek ze dne 16.9.2008 č.j. 14 C 53/2007-135, je nepochybné, že před skončením tohoto jednání předseda senátu soudu prvního stupně poučení předepsané ustanovením § 119 odst.1 o.s.ř. neposkytl. I když žalobci byli zastoupeni advokátem a za žalovanou vystupovala před soudem osoba, která má právnické vzdělání, mělo uvedené pochybení soudu prvního stupně za následek, že odvolatelka (žalovaná) mohla - jak vyplývá z ustanovení § 205a odst.1 písm.e) o.s.ř. - v odvolání a za odvolacího řízení uplatňovat nové skutečnosti a důkazy bez jakéhokoliv omezení.

Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. listopadu 2010

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu