21 Cdo 4060/2007
Datum rozhodnutí: 10.10.2008
Dotčené předpisy: § 35 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb., § 46 odst. 1 písm. f) předpisu č. 65/1965Sb., § 53 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb., § 73 odst. 1 písm. d) předpisu č. 65/1965Sb., § 75 odst. 1 písm. d) předpisu č. 65/1965Sb., § 75 odst. 3 písm. d) předpisu č. 65/1965Sb., § 75 odst. 4 písm. d) předpisu č. 65/1965Sb., § 56 odst. 1 písm. d) předpisu č. 513/1991Sb., § 66 odst. 2 písm. d) předpisu č. 513/1991Sb., § 105 odst. 1 písm. d) předpisu č. 513/1991Sb., § 113 odst. 1 písm. d) předpisu č. 513/1991Sb., § 114 odst. 1 písm. d) předpisu č. 513/1991Sb., § 115 odst. 1 písm. d) předpisu č. 513/1991Sb., § 116 odst. 1 písm. d) předpisu č. 513/1991Sb., § 117 odst. 1 písm. d) předpisu č. 513/1991Sb., § 118 odst. 1 písm. d) předpisu č. 513/1991Sb., § 119 odst. 1 písm. d) předpisu č. 513/1991Sb., § 120 odst. 1 písm. d) předpisu č. 513/1991Sb., § 121 odst. 1 písm. d) předpisu č. 513/1991Sb., § 122 odst. 1 písm. d) předpisu č. 513/1991Sb., § 123 odst. 1 písm. d) předpisu č. 513/1991Sb., § 130 odst. 1 písm. d) předpisu č. 513/1991Sb., § 237 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 242 odst. 3 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 4060/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. Ř., proti žalované T. s. B., a. s., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 300/92, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2007 č.j. 15 Co 155/2006-260, takto:

Dovolání žalované se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 10.6.1992 S. v. m. m. B., rozpočtová organizace sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, že žalobce je od 24.1.1992 "členem společnosti s r.o. E., a to jejího statutárního orgánu", a že tato společnost vykonávala pro zaměstnavatele "dodavatelskou činnost", ačkoliv podle "opatření vedení organizace, přijatého na poradě vedení dne 20.1.1992", nemůže "pracovník S. bez souhlasu vedení organizace žádným způsobem zabezpečovat dodavatelskou činnost pro S., a to ani v subdodávce".

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 23.7.1992 proti rozpočtové organizaci S. v. m. m. B., domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby mu tato "žalovaná organizace" zaplatila "ušlou mzdu počínaje dnem 15.6.1992 až do odstranění překážky v práci, kterou vytvořila neplatným okamžitým zrušením pracovního poměru a vykázáním žalobce z pracoviště", jejíž "část" při jednání u soudu prvního stupně dne 15.10.1997 "specifikoval ve výši 55.680,- Kč". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je společníkem "společnosti E.", o čemž zaměstnavatel věděl již v roce 1991, a že "žádnou činnost dodavatelskou pro žalovanou organizaci osobně nezabezpečoval" a nevykonával jako společník žádnou výdělečnou činnost. Dne 15.6.1992 žalobce doručil "žalované organizaci" dopis, v němž jí oznámil, že trvá na tom, aby ho dále, vzhledem k neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, zaměstnávala.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 15.10.1997 č.j. 13 C 300/92-39, v němž za žalovaného - protože rozpočtová organizace S. v. m. m. B. byla ke dni 30.6.1996 zrušena s tím, že "veškerá práva a závazky přecházejí na zakladatele, tj. m. B." - označil "M. B.", žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil, že "společnost E." prováděla pro žalobcova zaměstnavatele S. v. m. m. B. dodávky a že proto "v rámci této činnosti bylo porušováno opatření vedení organizace ze dne 20.1.1992"; žalobce, který svým podpisem "ověřoval správnost faktur", ačkoliv byl "statutárním zástupcem společnosti E.", byl "v evidentním konfliktu zájmů" a musel si být vědom toho, že porušování opatření vedení organizace bude posuzováno jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zákoníku práce. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce svým jednáním porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem a že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 10.6.1992 je platným právním úkonem.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně - poté, co jeho usnesení ze dne 4.5.1998 č.j. 21 Co 819/97-49 o odmítnutí odvolání bylo k dovolání žalobce usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2000 č.j. 21 Cdo 1119/99-69 zrušeno a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení - usnesením ze dne 10.10.2002 č.j. 15 Co 291/2000-74 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté, co dovodil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 10.6.1992 "splňuje požadavek písemnosti i řádného skutkové vymezení použitého důvodu okamžitého zrušení", odvolací soud v první řadě vytknul soudu prvního stupně, že se náležitě nezabýval včasností okamžitého zrušení z pohledu ustanovení § 53 odst.2 zákoníku práce. Ve vztahu k důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru odvolací soud dovodil, že opatření zaměstnavatele ze dne 20.1.1992, i když bylo učiněno ještě před 29.5.1992, kdy nabyla účinnosti novela zákoníku práce "vtělující" do něho ustanovení § 75 odst.1, "neodporuje čl. 16 Listiny základních práv a svobod", že "společnictví" v obchodní společnosti "samo o sobě nepředstavuje výdělečnou ani dodavatelskou činnost", že žalobce porušil opatření zaměstnavatele ze dne 20.1.1992 tím, že "nepožádal o předběžný souhlas organizaci v případě dodavatelské činnosti firmy E.", a že žalobce "si musel být vědom toho, že porušuje opatření zaměstnavatele ze dne 20.1.1992", neboť "společnost E." prováděla pro zaměstnavatele "dodávky" a žalobce v ní byl "jednak společníkem, ale zároveň také statutárním orgánem společnosti, který byl tvořen direktoriátem společníků". Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval rovněž intenzitou porušení pracovní kázně, otázkou, zda zaměstnavatel postupoval v souladu s ustanovením § 59 zákoníku práce, a tím, kdo převzal práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů po rozpočtové organizaci S. v. m. m. B.

Městský soud v Brně usnesením vyhlášeným při jednání dne 16.10.2003 připustil, aby "do řízení na straně žalovaného vstoupily T. s. a.s.", a rozsudkem ze dne 16.10.2003 č.j. 13 C 300/92-166, v němž za žalované označil "S. m. B." a "T. s. B., a. s.,", žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a o zaplacení "náhrady ušlé mzdy od 15.6.1992 až do odstranění překážky v práci" vůči oběma žalovaným zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit S. m. B. na náhradě nákladů řízení 21.600,- Kč k rukám advokátky a že T. s. B., a. s.i, se vůči žalobci náhrada nákladů řízení nepřiznává. Dovodil v první řadě, že právním nástupcem po původní žalované rozpočtové organizaci S. v. m. m. B. je S. m. B. I když došlo k rozdělení rozpočtové organizace S. v. m. m. B. ještě před jejím zánikem, žalobce nebyl "převzat" do nově zřízené rozpočtové organizace T. s., jejímž nástupcem jsou T. s. B., a. s., zůstal v této organizaci a práva a povinnosti po jejím zániku přešla na zakladatele, tj. S. m. B. O přistoupení T. s. B., a. s. do řízení soud prvního stupně rozhodl proto, že to žalobce ve smyslu ustanovení § 92 o.s.ř. navrhl svým podáním ze dne 19.4.1994, o němž "doposud nebylo rozhodnuto". Ve věci samé soud prvního stupně odkázal na svůj předchozí rozsudek s tím, že se nepodařilo prokázat, zda u rozpočtové organizace S. v. m. m. B. působila odborová organizace a že stupeň intenzity porušení pracovní kázně "je dán samotným opatřením organizace přijatým dne 20.1.1992, se kterým se žalobce seznámil a vzal jeho obsah na vědomí". Protože žalobcovo jednání představovalo "konflikt zájmů, je okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 10.6.1992 platným právním úkonem".

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1.2.2005 č.j. 15 Co 58/2004-201 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti S. m. B., ve vztahu k žalované T. s. B., a. s. jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodl, že S. m. B. se vůči žalobci nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. I když k převodu části rozpočtové organizace S. v. m. m. B. do "přejímající organizace T. s. B." došlo až po okamžitém zrušení pracovního poměru, odvolací soud dovodil, že na přejímající organizaci přechází práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů "nejen ke stávajícím zaměstnancům", ale i vůči zaměstnanci, jehož pracovní poměr byl "rozvázán okamžitým zrušením za situace, kdy platnost rozvázání pracovního poměru se stala předmětem sporu, který nebyl v době účinnosti smlouvy o převodu části organizace pravomocně rozhodnut"; v projednávané věci je tedy pasivně věcně legitimována žalovaná T. s. B., a. s. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že žalovaný podáním ze dne 19.4.1994, došlým soudu prvního stupně dne 21.4.1994, uplatnil procesní nástupnictví žalované po rozpočtové organizaci S. v. m. m. B. a že proto měl soud se žalovanou jednat jako s účastníkem řízení, aniž by rozhodoval o "připuštění jeho vstupu do řízení". Ve vztahu k žalované T. s. B., a. s., odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že sice k okamžitému zrušení pracovního poměru došlo ve lhůtě uvedené v ustanovení § 53 odst.2 zákoníku práce (působení žalobce ve statutárním orgánu jiné společnosti je možno považovat za "trvající delikt"), že však dosud nebylo spolehlivě objasněno, zda žalobce opravdu porušil pracovní kázeň vytýkaným způsobem. V době okamžitého zrušení pracovního poměru totiž již platil obchodní zákoník, podle jehož ustanovení § 133 je "statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným jeden nebo více jednatelů", což platí i tehdy, byla-li společnost s ručením omezeným založena za účinnosti hospodářského zákoníku a nepřizpůsobila-li společenskou smlouvu ustanovením obchodního zákoníku; společnost s ručením omezeným E., jejíž společenská smlouva byla uzavřena dne 2.1.1991, podala návrh na zápis úpravy společenské smlouvy, uvádějící ji do souladu s obchodním zákoníkem, až dne 17.2.1994. Nebyl-li žalobce zapsán do obchodního rejstříku jako jednatel společnosti s ručením omezeným E., nemohl - vzhledem k tomu, že zápis jednatele do obchodního rejstříku měl do 30.6.1996 konstitutivní povahu - "platně jednat jako statutární orgán"; odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby věc "ve světle těchto nových právních závěrů odvolacího soudu" znovu posoudil, a to zejména z pohledu naplnění a intenzity porušení pracovní kázně žalobcem.

Městský soud v Brně v dalším řízení - poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 19.1.2006 připustil změnu žaloby provedenou podáním žalobce ze dne 6.1.2006 - rozsudkem ze dne 19.1.2006 č.j. 13 C 300/92-246 žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 10.6.1992 a o zaplacení "náhrady ušlé mzdy od 15.6.1992 až do právní moci tohoto rozsudku" zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že po nabytí účinnosti obchodního zákoníku platila až do 31.12.1992 lhůta "pro přizpůsobení úpravy některých otázek týkajících se právnických osob, aby jejich řešení bylo v souladu s novým zákonem", a že tedy k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobcem "došlo v časové působnosti nového zákona". Ve věci samé soud prvního stupně zdůraznil, že žalobce "porušil opatření z 20.1.1992". Žalobce pak "záměrně celou situaci účelově zkresluje, jestliže tvrdí, že nebylo prokázáno, že by pro E. pracoval nebo že by prokazatelně prováděl jakékoliv práce", navíc v okamžitém zrušení pracovního poměru a v opatření ze dne 20.1.1992 se "nehovoří o tom, že by osobně měl provádět nějaké práce, ale že nemá zabezpečovat dodavatelskou činnost". Soud prvního stupně znovu považovat okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 10.6.1992 za platný právní úkon.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17.4.2007 č.j. 15 Co 155/2006-260 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhověl žalobě o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 10.6.1992, a ve výrocích o náhradě mzdy a náhradě nákladů řízení ho zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zopakoval, že žalovaná je procesním nástupcem původně žalované rozpočtové organizace S. v. m. m. B., že žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 64 zákoníku práce, že okamžité zrušení pracovního poměru vyhovuje požadavkům ustanovení § 55 zákoníku práce a že byla dodržena jednoměsíční prekluzivní lhůta podle ustanovení § 53 odst.2 zákoníku práce. Pro závěr, zda žalobce vytýkaným jednáním porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, bylo třeba podle odvolacího soudu "vyjasnit postavení žalobce ve společnosti E.". V tomto směru bylo zjištěno, že žalobce byl společníkem této společnosti s ručením omezeným, přičemž "direktoriát společníků nebylo možné ke dni dání okamžitého zrušení pracovního poměru považovat za statutární orgán společnosti s ručením omezeným". Protože "společnictví" samo o sobě nepředstavuje "výdělečnou ani dodavatelskou činnost" ve smyslu ustanovení § 75 odst.1 a 2 zákoníku práce, žalobce nemohl porušit pracovní kázeň tím, že byl společníkem "u dodavatelské firmy", měl-li u svého zaměstnavatele na starosti "fakturaci a kontrolu věcné správnosti". I když se podle soudu prvního stupně žalobce "aktivně podílel na činnosti firmy" E., neuvedl, ze kterých "konkrétních důkazů" to bylo prokázáno; odvolací soud proto žalovanou ve smyslu ustanovení § 118a odst.1 o.s.ř. poučil, aby "uvedla, zda tvrdí skutečnosti, že žalobce se aktivně podílel na činnosti společnosti E." s tím, že "může být vydáno pro ni nepříznivé rozhodnutí", jestliže "takové tvrzení nedoplní", žalovaná však takové tvrzení "nedoplnila", čímž odpadla poučovací povinnost soudu podle ustanovení § 118a odst.3 o.s.ř. Odvolací soud uzavřel, že - vzhledem k tomu, že žalobce "v celém řízení tvrdí, že se aktivně na činnosti firmy nepodílel a že veškerou činnost společnosti zabezpečoval její ředitel K. S. se svým zástupcem V. K." - nelze " ze žádných v řízení prokázaných skutečností dovodit, že žalobce zabezpečoval dodavatelskou činnost pro svého zaměstnavatele bez předchozí dohody", a tedy se "nedopustil porušení pracovní kázně nerespektováním pokynu zaměstnavatele vydaného na poradě vedení dne 20.1.1992". Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 10.6.1992 je proto neplatné a na soudu prvního stupně bude, aby se v dalším řízení zabýval otázkou náhrady mzdy, ohledně níž dosud neučinil žádná skutková zjištění a neprovedl žádné důkazy.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, podala žalovaná dovolání. Namítá, že v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 10.6.1992 nebylo žalobci vytýkáno, že by byl "statutárním orgánem společnosti E.", ani že by se "osobně aktivně podílel na činnosti společnosti E.". Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem bylo spatřováno v tom, že "nějakým způsobem (slovem nějakým se rozuměn opak k dikci v okamžitém zrušení pracovního poměru žádným) zabezpečuje dodavatelskou činnost". Klíčovou je podle názoru žalované otázka, zda lze "majetkovou účast žalobce ve společnosti E. považovat za zabezpečování dodavatelské činnosti ve smyslu přijatého opatření" zaměstnavatele ze dne 20.1.1992. Účelem tohoto opatření bylo "zabránit tehdy se rozmachujícímu trendu, kdy zaměstnanci zneužívali svého postavení a svých znalostí, kterými disponovali u stávajícího zaměstnavatele a v podstatě se snažili si nějakým způsobem přivydělat a mít z toho majetkový prospěch". Za "způsob přivydělání si" je třeba považovat nejen "aktivní činnost ve společnosti, v níž je zaměstnanec společníkem, ale i pouhý stav, kdy zaměstnanec je společníkem takové společnosti, neboť účast ve společnosti mu zakládala nárok na podíl na zisku společnosti E., který byl dosahován i v důsledku zajišťování dodavatelské činnosti pro zaměstnavatele žalobce". Žalovaná dovozuje, že "již z titulu společníka společnosti (tedy z pozice osoby majetkově zainteresované na společnosti, která realizuje dodávky se zaměstnavatelem, kdy navíc osobou mající na starosti fakturaci u zaměstnavatele je právě tato majetkově zainteresovaná osoba) nelze dospět k jinému závěru", než že žalobce porušil opatření zaměstnavatele ze dne 20.1.1992. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku zrušil a aby mu věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že proti měnícímu výroku tohoto rozsudku je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobcův zaměstnavatel s ním okamžitě zrušil pracovní poměr dopisem ze dne 10.6.1992 - zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb. a č. 231/1992 Sb., tedy podle zákoníku práce a předpisů jej provádějících ve znění účinném do 31.12.1992 (dále jen "zák. práce") a podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31.12.1992 (dále též jen "obch. zák.").

Organizace (zaměstnavatel) může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li pracovník (zaměstnanec) pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem [§ 53 odst.1 písm.b) zák. práce].

Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem pracovníka (zaměstnance) vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst.1 písm.b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího pracovníka (zaměstnance). Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany organizace (zaměstnavatele), musí být porušení pracovních povinností ze strany pracovníka (zaměstnance) zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je - jak vyplývá z ustanovení § 53 odst.1 písm.b) a § 46 odst.1 písm.f) části věty před středníkem zák. práce - důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru; okamžité zrušení pracovního poměru přitom odůvodňuje tehdy, jsou-li tu takové okolnosti, ze kterých vyplývá, že po organizaci (zaměstnavateli) nelze spravedlivě požadovat, aby pracovníka (zaměstnance) zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby.

Jednotícím kriteriem pro všechny druhy pracovních povinností, jejichž porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru, je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k organizaci (zaměstnavateli); případné závadné chování pracovníka (zaměstnance), jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovní kázně.

Pracovníci (zaměstnanci) jsou povinni nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy organizace (zaměstnavatele) [srov. § 73 odst.1 písm.d) zák. práce]. Vedoucí organizace (zaměstnavatele) a vedoucí pracovníci (zaměstnanci) v jeho přímé řídící působnosti nesmějí vedle svého zaměstnání vykonávat výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti organizace (zaměstnavatele), v níž jsou zaměstnáni, a ostatní pracovníci (zaměstnanci) mohou vedle svého zaměstnání vykonávaného v pracovněprávním vztahu vykonávat výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti organizace (zaměstnavatele), u níž jsou zaměstnáni, jen s jejím předchozím písemným souhlasem; tato omezení se nevztahují na výkon vědecké, pedagogické, publicistické, literární a umělecké činnosti (srov. § 75 odst.1, 3 a 4 zák. práce).

V projednávané věci žalobcův zaměstnavatel rozpočtová organizace S. v. m. m. B. spatřoval porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem v tom, že žalobce porušil jeho zákaz "zabezpečovat bez souhlasu vedení organizace dodavatelskou činnost" pro zaměstnavatele, neboť se stal od 24.1.1992 "členem společnosti s r.o. E., a to jejího statutárního orgánu", která vykonávala pro zaměstnavatele "dodavatelskou činnost". Dovolatelka dovozuje, že vytýkaného porušení pracovní kázně se žalobce dopustil nikoliv tím, že se stal "statutárním orgánem společnosti E." nebo že by se "osobně aktivně podílel na činnosti společnosti E.", ale už samotnou skutečností, že byl společníkem "společnosti E." a že tedy již pouhá jeho "majetková účast ve společnosti E." představuje v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkané "zabezpečování dodavatelské činnosti" pro zaměstnavatele. S tímto názorem dovolatelky Nejvyšší soud ČR nesouhlasí.

Společnost s ručením omezeným je společnost, jejíž základní jmění je tvořeno předem stanovenými vklady společníků (§ 105 odst.1 obchodního zákoníku). Jedná se o společnost kapitálovou; společníci ručí za její závazky jen do výše nesplaceného vkladu podle zápisu v obchodním rejstříku.

Společnost s ručením omezeným je obchodní společností, která se zakládá zpravidla za účelem podnikání (srov. § 56 odst.1 obch. zák.). Tato společnost jako právnická osoba (srov. § 56 odst.1 obch. zák., § 18 odst.2 písm.a) občanského zákoníku) má samostatnou způsobilost mít práva a povinnosti. Společnost s ručením omezeným je jako osoba zapsaná v obchodním rejstříku podnikatelem podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku; to platí i tehdy, byla-li založena za jiným účelem než je podnikání (srov. § 2 odst.2 písm.a) obch. zák.). Svoji činnost (zpravidla podnikání) tato společnost provádí vlastním jménem a na vlastní odpovědnost; činnost směřující k dosažení zisku tedy vyvíjí společnost a nikoliv její společníci.

Práva a povinnosti společníků společnosti s ručením omezeným jsou stanoveny zákonem (zejména ustanoveními § 113 až § 123 obch. zák.), společenskou smlouvou, popřípadě též stanovami společnosti. Práva týkající se řízení společnosti a kontroly její činnosti vykonávají společníci pouze prostřednictvím orgánu společnosti (valné hromady) nebo rozhodováním mimo valnou hromadu (§ 130 obch. zák.), a to v rozsahu a způsobem uvedeným ve společenské smlouvě, popřípadě ve stanovách.

Z uvedeného plyne, že společnost s ručením omezeným je samostatným subjektem práva, který nelze ztotožňovat (zaměňovat) s jejími společníky (s fyzickými nebo právnickými osobami, které ji založily nebo které do ní později vstoupily např. na základě smlouvy o převodu obchodního podílu, z titulu dědění apod.). Společníci společnosti s ručením omezeným se nemohli stát z důvodu své účasti ve společnosti podnikateli ve smyslu obchodního zákoníku. Žalobce následkem toho, že uzavřel dne 2.1.1991 (spolu s dalšími osobami) společenskou smlouvu, se nestal podnikatelem; podnikatelem ve smyslu obchodního zákoníku se stala toliko touto společenskou smlouvou založená společnost s ručením omezeným E. Vykonávala-li tedy společnost s ručením omezeným E. pro zaměstnavatele "dodavatelskou činnost", nelze úspěšně dovozovat, že by ji současně zabezpečoval žalobce jako zaměstnanec rozpočtové organizace S. v. m. m. B. a společník této společnosti s ručením omezeným.

Vzhledem k dovolatelkou uváděnému účelu opatření vedení zaměstnavatele ze dne 20.1.1992 je zřejmé, že u žalobce by bylo možné uvažovat (v širším významu) o "zabezpečování dodavatelské činnosti" za zaměstnavatele tehdy, kdyby jako zaměstnanec rozpočtové organizace S. v. m. m. B. vykonával v rozporu s ustanovením § 75 zák. práce výdělečnou činnost u "společnosti E.", která pro žalobcova zaměstnavatele prováděla "dodavatelskou činnost".

Výdělečnou činností se - obecně vzato - rozumí každá právem dovolená činnost, která je vykonávána za účelem získání majetkového prospěchu. Výdělečnou činností je mimo jiné též podnikání (soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku). Společník společnosti s ručením omezeným není z důvodu účasti v této společnosti - jak uvedeno výše - podnikatelem; to současně neznamená, že by výkon práv a povinností společníkem ve společnosti s ručením omezeným nemohl představovat výdělečnou činnost.

Je nepochybné, že patrně každý, kdo vkládá do společnosti s ručením omezeným své prostředky nebo jiné majetkové hodnoty, tak činí (uvažováno z hlediska jeho pohnutky) se záměrem získat majetkový prospěch. V tomto smyslu je účast v obchodní společnosti "výdělečnou" činností. Na druhé straně je však třeba vzít v úvahu, že společnost s ručením omezeným je společností kapitálovou, v níž majetkový prospěch společníka je za trvání společnosti vyjádřen podílem ze zisku společnosti (srov. § 123 obch. zák.). Nárok na podíl ze zisku není podmíněn osobní činností společníka pro společnost. Ustanovení § 123 obch. zák. spojuje vznik tohoto nároku se splacením vkladu (se skutečným vložením prostředků nebo jiných majetkových hodnot do společnosti); podíl ze zisku se tak projevuje jako výnos vkladu společníka do společnosti, jehož výše je závislá na výši zisku společnosti. V neposlední řadě je nutné přihlédnout k tomu, že společník svá práva týkající se řízení společnosti a kontroly její činnosti může vykonávat jen prostřednictvím valné hromady nebo rozhodováním mimo valnou hromadu (§ 130 obch. zák.). I kdyby měla společnost shodný předmět činnosti (podnikání) jako zaměstnavatel některého z jejích společníků, nelze považovat činnost takovéhoto společníka při jednání valné hromady společnosti nebo při hlasování o přijetí rozhodnutí mimo valnou hromadu za výdělečnou činnost, která by byla shodná s předmětem činnosti (podnikání) jeho zaměstnavatele; "předmětem činnosti" společníka tu totiž je realizace jeho práv společníka společnosti s ručením omezeným, stanovených zákonem, společenskou smlouvou nebo stanovami společnosti. Výkon práv a povinností společníka ve společnosti s ručením omezeným vyplývajících z pouhé kapitálové účasti ve společnosti proto není sám o sobě (bez dalšího) výdělečnou činností ve smyslu ustanovení § 75 odst.1 zák. práce, i když jde o společnost, která má shodný předmět činnosti (podnikání) jako případný zaměstnavatel společníka.

Činnost pracovníka (zaměstnance), který je společníkem společnosti s ručením omezeným, spočívající toliko ve výkonu práv a povinností společníka společnosti s ručením omezeným stanovených zákonem, společenskou smlouvou nebo stanovami společnosti a vyplývajících jen z kapitálové účasti ve společnosti, tedy - jak dovodila již ustálená judikatura soudů - není takovou výdělečnou činností, jakou má na mysli ustanovení § 75 odst.1 zák. práce, i když jde o společnost, jejíž předmět činnosti (podnikání) je shodný s předmětem činnosti (podnikání) zaměstnavatele společníka (tedy i když jde o společnost konkurující jeho zaměstnavateli); o výkon výdělečné činnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst.1 zák. práce se může jednat tehdy, jestliže se pracovník (zaměstnanec) ve společnosti s ručením omezeným podílí (kromě výkonu práv a povinností společníka vyplývajících jen z jeho kapitálové účasti ve společnosti) na činnosti společnosti vymezené předmětem činnosti (podnikání) zapsaným v obchodním rejstříku, jako je tomu například tehdy, vykonává-li pracovník (zaměstnanec) funkci jednatele společnosti s ručením omezeným konkurující jeho zaměstnavateli (výkon funkce jednatele je pojmově výdělečnou činností), jestliže se jako společník podílí (ať na základě společenské smlouvy nebo stanov společnosti, či jinak) na zařizování záležitostí společnosti (srov. § 66 odst.2 obch. zák.) v oblasti, v níž společnost konkuruje jeho zaměstnavateli, jestliže v pracovním poměru nebo v jiném pracovněprávním vztahu vykonává pro společnost takovou činnost, kterou má v předmětu činnosti (podnikání) jeho zaměstnavatel apod. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 1652/97, který byl uveřejněn pod č. 87 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Vzhledem k tomu, že dovolací soud je - jak vyplývá z ustanovení § 242 odst.3 o.s.ř. - při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody vázán, neboť k tomu, co dovolatel v dovolání neoznačil, může přihlédnout jen tehdy, jde-li o zmatečnosti uvedené v ustanoveních § 229 odst.1, § 229 odst.2 písm.a) a b) a § 229 odst.3 o.s.ř. nebo o jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebylo možné se věcí z jiných hledisek zabývat; Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalované - protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném měnícím výroku postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. října 2008

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu