21 Cdo 4055/2011
Datum rozhodnutí: 09.10.2012
Dotčené předpisy: § 241a odst. 3 o. s. ř., § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., § 243b odst. 5 věta první o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




21 Cdo 4055/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Mgr. H. B. , zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 31, proti žalovanému Odbornému učilišti Vyšehrad , příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 2, Vratislavova č. 6, IČO 60436735, zastoupenému JUDr. Karlem Hejným, advokátem se sídlem v v Praze 8, Košťálkova č. 1105/1, o satisfakci za zneužití práv z pracovněprávních vztahů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 257/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2011 č.j. 51 Co 548/2010-196, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Karla Hejného, advokáta se sídlem v Praze 8, Košťálkova č. 1105.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.3.2011 č.j. 51 Co 548/2010-196, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19.8.2010 č.j. 15 C 257/2007-160 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaslat žalobkyni dopis ve znění uvedeném ve výroku I. rozsudku), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (neboť jak v původním tak i v novém rozhodnutí ve věci soud prvního stupně rozhodl ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení stejně žalobu zamítl), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu - srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

Žalobkyně sice v dovolání mimo jiné uvádí, že jej podává pro nesprávné právní posouzení věci soudy obou stupňů, a že rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na právních otázkách zásadního významu , které spatřuje v tom, že podle názoru odvolacího soudu mělo být členství žalobkyně ve školské radě obcházením zákona. Nehledě k tomu, že tato skutečnost nebyla žalobkyni nikdy předtím nikým vytýkána, a že vlastní závěry odvolacího soudu, které byly určující pro posouzení důvodnosti uplatněného předmětu řízení (zaslání omluvného dopisu), směřují k posouzení skutkových závěrů soudu prvního stupně, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že namítá vadu řízení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spočívající podle jejího názoru v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a neúplném dokazování . Nesouhlasí rovněž se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) založil svůj závěr o tom, že žalobkyně, jako zástupkyně ředitelky zodpovídá rovněž za chod školy a svým působením ve školské radě se dostala do střetu zájmů , a za situace, kdy svým jednáním v souvislosti se zmíněnou inventarizací za rok 2005, které se stalo zásadním pro další vývoj událostí, ve své podstatě upřednostnila své působení ve školské radě před svou odpovědností za svou činnost ve vedení školy , nelze kroky ředitelky školy, podnícené ztrátou její důvěry v nejbližšího spolupracovníka, považovat za šikanozní výkon práva , resp. nelze v jednání ředitelky žalovaného spatřovat zneužívání práv ze strany nadřízeného pracovníka , a nárok žalobkyně na zaslání omluvného dopisu je tak bezdůvodný , a podrobuje kritice postup, jakým odvolací soud (resp. soud prvního stupně) k těmto skutkovým zjištěním dospěl.

Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (i soud prvního stupně) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (namítá např., že soud nepřipustil, resp. zamítl otázky položené v případě svědecké výpovědi Mgr. L., z jakých důvodů svá opatření činila, soudy nereagovaly na argument žalobkyně týkající se rozporu mezi výpověďmi svědkyň L. a F., neprovedly důkazy ohledně skutečnosti, že pouze jí byl odebrán osobní příplatek , že pouze žalobkyně a kolega U. byly vyloučeni z paušálního rozdělování odměn pedagogickým pracovníkům apod.), a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné, přičemž namítá, že především soud I. stupně použil ve svém rozhodnutí několik skutkových spekulací, které nemají oporu v provedených důkazech .

Žalobkyně tak současně na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů (zejména, že vztah mezi žalobkyní a žalovaným, resp. bývalou ředitelkou žalovaného, se dostal do krize, kolektiv se rozdělil na dvě skupiny, mezi nimiž došlo k animozitě a antagonismu , což je stav v takto malém kolektivu mezi pedagogickým sborem dlouhodobě neudržitelný a měl by negativní dopad i na morálku žáků , že u žalobkyně vznikl pocit vycházející spíše ze subjektivních pocitů ubližování , když s jejím privilegovaným postavením jsou nutně spojené i vyšší nároky jako delší pracovní doba, schopnost komunikace s nadřízeným a snaha o smírné a co nejefektivnější řešení problémů školy jako celku, že dvě funkce žalobkyně členka školské rady a zástupkyně ředitelky školy se ukázaly být střetem zájmů , proto nutně muselo přijít vyjasnění si pozic mezi žalobkyní a ředitelkou školy Mgr. L., jejíž následné úkony a jednání směřující k odvolání žalobkyně z pozice zástupkyně ředitelky , jako např. pokyn k dřívějšímu nástupu z dovolené, stanovení delší pracovní doby, nepřidělení třídnictví, odebrání osobního příplatku, nepřiznání mimořádné odměny, či následná výzva k dobrovolnému rozvázání pracovního poměru, nepředstavují vynucování povinností nebo rozhodování o právech a povinnostech nad míru obvyklou , nýbrž sled úkonů směřujících ke stabilizaci chodu a vedení školy ) - v dovolání předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry o tom, že její činnost ve školské radě nebyla ničím, co by mělo způsobit ztrátu důvěry zaměstnavatele v její osobu , a že toto pouhé členství v kontrolním orgánu a vedení kontrolovaného subjektu zároveň nemusí bez dalšího znamenat porušení právních povinností zaměstnance , že zde není vůbec žádná vazba mezi drtivou většinou přijatých opatření a tvrzenými vadami jejího jednání , že soudy tím, že se odmítly zabývat důvody, které vedly Mgr. L. k jednotlivým opatřením, nevyloučily, že došlo ke zneužití práv zaměstnavatele , rovněž předestírá úvahy o tom, jakým způsobem měla jednotlivá opatření zaměstnavatele napravovat její údajné vadné jednání, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci.

Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a § 241a odst. 3 o.s.ř - jak je zřejmé již ze znění ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.

Protože dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 2.175,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. října 2012

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu