21 Cdo 4028/2011
Datum rozhodnutí: 06.09.2012
Dotčené předpisy: § 190 odst. 3 předpisu č. 695/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 195 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 202 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.




21 Cdo 4028/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce L. Š. , zastoupeného JUDr. Lazarosem Dimitriadisem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí č. 12, proti žalovaným Lesům České republiky, s.p. se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova č. 1106, IČO 42196451, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pobočky ve Valašském Meziříčí, pod sp. zn. 16 C 76/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. března 2011 č.j. 16 Co 3/2011 237, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu po skončení pracovní neschopnosti za období od 3.5.2002 do 31.3.2010 částku 549.530,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že dne 5.2.1991 mu byla zjištěna nemoc z povolání onemocnění nervů a kostí horních končetin způsobené prací s vibrujícími nástroji, za kterou nese odpovědnost žalovaný jako právní nástupce Severomoravských státních lesů Krnov, lesního závodu Vsetín, kde žalobce pracoval s motorovou pilou a poté jako řidič lesního kolového traktoru. V době zjištění nemoci z povolání pracoval v MEZU Vsetín jako dělník, kde nepřicházel do styku s vibrujícími předměty a kde jeho výdělkové poměry byly v podstatě na úrovni předchozích výdělků dosahovaných u žalovaného, a tedy nedošlo k poklesu mzdy a ztrátě na výdělku . Vycházeje z průměrných výdělků lesních dělníků a přihlížeje ke vznesené námitce promlčení, požadoval náhradu za ztrátu na výdělku za dobu po skončení pracovní neschopnosti za období od 3.5.2002 do 31.3.2010.

Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 22.9.2010 č.j. 16 C 76/2005-214 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 161.836,- Kč, ohledně částky 387.694,- Kč žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 2.224,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že za nemoc z povolání onemocnění nervů a kostí způsobené nadlimitními vibracemi odpovídá žalovaný jako právní nástupce Severomoravských státních lesů v Krnově. Co se týče vlastního vzniku nároku žalobce na náhradu škody je rozhodným datem den 30.10.1998, kdy poprvé v souvislosti s existující nemocí z povolání došlo na straně žalobce ke vzniku škody, když došlo k rozvázání pracovního poměru s tehdejším zaměstnavatelem Slévárna Vsetín, protože tento zaměstnavatel neměl pro žalobce nadále pracovní místo, které by mohl vykonávat, aniž by mu v tom bránila zjištěná nemoc z povolání . Vzhledem k tomu soud prvního stupně vycházel z průměrného měsíčního výdělku 7.945,- Kč, který valorizoval, a (jak vyplývá z přehledné tabulky v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) od této valorizované mzdy v každém jednotlivém měsíci odečetl příjem, který v tom kterém kalendářním měsíci žalobce skutečně dosáhl. Celkově tak žalobci přísluší na náhradě za ztrátu na výdělku za období od 2.5.2003 do 31.3.2010 částka 161.836,- Kč .

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.3.2011 č.j. 16 Co 3/2011 237, změnil rozsudek okresního soudu v jeho odvoláním napadené vyhovující části tak, že žalobu o zaplacení částky 161.836,- Kč zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 2.224,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6.480,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že v daném případě je nepochybné, že žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku až poté, kdy jeho pracovní poměr u právního předchůdce žalovaného byl ukončen z jiných důvodů než pro následky nemoci z povolání, a proto nelze při stanovení průměrného výdělku před vznikem škody vycházet z příjmů, které žalobce pobíral od tohoto bývalého zaměstnavatele. V příčinné souvislosti s následky nemoci z povolání je taková ztráta na výdělku, která vychází z průměrného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby netrpěl nemocí z povolání. Žalobci proto mohla vzniknout škoda, když rozvázal pracovní poměr s tehdejším zaměstnavatelem Slévárna Vsetín. Nelze však přehlédnout ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce , a to, že ve smyslu uvedeného ustanovení jde o podstatnou změnu poměrů i tehdy, jestliže výdělky poškozeného zaměstnance po zjištění nemoci z povolání přesahují pravidelně za delší období, tj. nikoliv ojediněle a výjimečně, jeho průměrný výdělek před vznikem škody. Důsledkem této změny je, že od okamžiku, kdy nastala, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zanikne a náhrada za ztrátu na výdělku z tohoto titulu zaměstnanci nadále nepřísluší. Vzhledem ke zjištění soudu prvního stupně, že v období od května 2003 do května 2005 žalobci vznikla škoda toliko ve třech měsících, přičemž minimálně po dobu jednoho roku od dubna 2004 do května 2005 žalobci nevznikla žádná škoda, je podle názoru odvolacího soudu nutno dospět k závěru, že výdělky žalobce po zjištění nemoci z povolání přesahovaly pravidelně, a to za období delší jednoho roku, jeho průměrný výdělek před vznikem škody, a důsledkem této skutečnosti je, že u žalobce došlo ke změně poměrů a jeho nárok na náhradu za ztrátu na výdělku zanikl . Náhrada za ztrátu na výdělku může být přiznána znovu, dojde-li k další podstatné změně poměrů poškozeného zaměstnance, ovšem taková změna poměrů v projednávané věci nebyla potvrzena a nebyla ani zjištěna. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně nesprávně použil valorizační předpisy a valorizovaný výdělek od května 2003 činí 10.010,- Kč, žalobci nevznikla žádná škoda za měsíc červen 2003, a proto v prosinci 2003 jeho nárok na náhradu za ztrátu na výdělku zanikl . Odvolací soud rovněž vytkl soudu prvního stupně, že postupoval nesprávně, jestliže od výdělku před vznikem škody odečítal podporu v nezaměstnanosti a nikoliv pravděpodobný výdělek, popřípadě minimální mzdu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že měl ztrátu na výdělku i v období, kdy pracoval ve firmě Galvamet v období let 2003 až 2006, i když se nejednalo o ztrátu na výdělku ve větším rozsahu. Zdůrazňoval, že škoda způsobená na zdraví není promlčitelná , a že odvolací soud zřejmě přehlédl skutečnost, kdy po skončení práce ve firmě Galvamet došlo u něj u dalších zaměstnavatelů ke změně jeho výdělkových poměrů, a to dosti značně . Protože žalobou uplatnil náhradu škody i z let 2007 až 2010, je tvrzení odvolacího soudu o tom, že změna poměrů nebyla tvrzena a nebyla ani zjištěna, v rozporu se skutečností, když je požadována i náhrada za další léta, kdy škoda i v následujícím období byla ze strany žalobce uplatňována a byla rovněž i zjištěna. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, od kdy žalobkyně požaduje doplatek náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) dále jen zák. práce .

Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při nemoci z povolání podle ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce jsou existence nemoci z povolání, vzniklé za stanovených pracovních podmínek, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Odpovědnost za škodu při nemoci z povolání je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění.

Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro následky nemoci z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce pracoval u Severomoravských státních lesů, s.p. v Krnově (právního předchůdce žalovaného) v riziku nadlimitních vibrací od 9.1.1978 do 31.12.1982 a od 18.3.1985 do 30.4.1989. Ode dne 1.5.1989 pracoval jako slévárenský dělník ve Slévárně Vsetín, s.r.o., kde jeho výdělkové poměry byly v podstatě na úrovni předchozích výdělků . Dne 5.2.1991 mu byla zjištěna nemoc z povolání onemocnění nervů a kostí horních končetin způsobené prací s vibrujícími nástroji. Po zjištění progrese nálezu dne 10.4.1998 Okresní hygienická stanice ve Vsetíně odd. pracovního lékařství vyslovila dne 19.10.1998, že vzhledem k progresi nálezu není práce na stř. 215 ve Slévárně Vsetín s.r.o. pro žalobce vhodná. Protože jiné zaměstnání nebylo k dispozici, žalobce ke dni 30.10.1998 od firmy Slévárna Vsetín, s.r.o. odešel .

Za tohoto skutkového stavu lze sdílet závěr soudů obou stupňů, že žalobci tehdy vznikla v příčinné souvislosti s nemocí z povolání škoda na výdělku (a to patrně nejen teoreticky , jak to uvádí odvolací soud), jestliže od 31.10.1998 do 30.4.1999 byl veden na úřadu práce v evidenci uchazečů o zaměstnání, od 21.5.1999 do 30.11.2000 pracoval u D. J. s čistým příjmem 3.780,- Kč (pracovní poměr skončil uplynutím sjednané doby), a od 1.12.2000 do 11.2.2001 byl opět veden na úřadu práce v evidenci uchazečů o zaměstnání.

Žalobce poté pracoval od 12.2.2001 do 31.12.2006 ve společnosti Galvamet, s.r.o. Soud prvního stupně (jak vyplývá z přehledně zpracované tabulky v odůvodnění jeho rozhodnutí) zjistil, že v období po 1.3.2003 (od kdy žalobce vzhledem ke vznesené námitce promlčení nárok uplatňuje) vznikal rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem po pracovním úraze , jen ojediněle. Odvolací soud pak (též po korekci nesprávné valorizace průměrného výdělku provedené soudem prvního stupně) na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že, jestliže výdělky žalobce přesahovaly pravidelně jeho průměrný výdělek před vznikem škody, důsledkem této skutečnosti je, že u žalobce došlo ke změně poměrů a jeho nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 195 zákoníku práce zanikl . S názorem odvolatele, že, i když v tomto období došlo jen k nepatrné ztrátě na výdělku , přesto mu náhrada přísluší, dovolací soud nesouhlasí.

Při úvaze o povaze tzv. změny poměrů podle ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce je třeba mít na zřeteli, že škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.

Jestliže všechny předpoklady odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání byly splněny, je zaměstnavatel povinen hradit zaměstnanci škodu, dokud nenastane skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, tj. dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce.

Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce význam jen tehdy, týká-li se poměrů poškozeného (právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného subjektu, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Pro závěr, zda došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu tohoto ustanovení, je nezbytné porovnat poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), a nové poměry poškozeného.

V projednávané věci vycházel odvolací soud ze zjištění, že výdělky, jichž žalobce dosahoval ve společnosti Galvamet, s.r.o., byly pravidelně vyšší, než jeho valorizovaný průměrný výdělek před vznikem škody. Jestliže výdělek po pracovním úrazu, jehož zaměstnanec dosáhl, aniž pro to musel vynakládat zvýšené pracovní úsilí, vzroste takovým způsobem, že je pravidelně vyšší, než průměrný výdělek před vznikem škody, má tato nová okolnost za následek, že zde nevzniká nadále rozdíl mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a jeho výdělkem po poškození, tj. majetková újma vznikající ztrátou pracovní způsobilosti zaměstnance. Uvedená skutečnost znamená, že následky nemoci z povolání nadále zaměstnanci nebrání dosahovat stejný a vyšší výdělek, než jaký měl před pracovním úrazem. Protože jde o změnu výdělkových poměrů na straně zaměstnance, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, je třeba situaci, kdy výdělky poškozeného zaměstnance po zjištění nemoci z povolání přesahují pravidelně za delší období, tj. nikoli ojediněle a výjimečně, jeho průměrný výdělek před vznikem škody, považovat za podstatnou změnu poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce. Důsledkem této změny pak je, že od okamžiku, kdy změna nastala, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) podle ustanovení § 195 zák. práce zaniká a náhrada za ztrátu na výdělku z tohoto titulu zaměstnanci nadále nepřísluší.

Namítá-li dovolatel, že v období, kdy pracoval ve společnosti Galvamet, s.r.o., měl ztrátu na výdělku, i když ne ve větším rozsahu vycházeje z toho, že v některých měsících ojediněle vznikl rozdíl mezi průměrným výdělkem a výdělkem po pracovním úraze, potom přehlíží, že zjišťování případné škody na výdělku za měsíční období je důsledkem úpravy splatnosti této náhrady (srov. § 205b odst. 3 zák. práce). Nejde o to, že by náhrada měla ojediněle samostatně vznikat jednou měsíčně bez ohledu na skutečnost, že celkový nárok jako takový zanikl v důsledku změny poměrů proto, že příjmy zaměstnance jsou po delší období pravidelně vyšší než jeho průměrný výdělek před vznikem škody.

Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že mu vzniká nárok na náhradu i po skončení pracovního poměru ve společnosti Galvamet, s.r.o., neboť tehdy došlo ke změně jeho výdělkových podstatných poměrů, a to dosti značně .

Odvolací soud v tomto směru vychází z názoru, že zanikl-li nárok zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) a dojde-li poté znovu k podstatné změně v poměrech poškozeného ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zákoníku práce, která odůvodňuje, aby zaměstnanec náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) znovu pobíral, vznikne mu od okamžiku, kdy taková změna nastala, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce, a uzavírá, že taková změna nebyla tvrzena a nebyla ani zjištěna . S tímto závěrem lze souhlasit, protože z obsahu spisu vyplývá, že pracovní poměr u společnosti Galvamet, s.r.o. neskončil pro následky nemoci z povolání, nýbrž skončil výpovědí podle § 52 písm. a) zák. práce rušení části provozovny (obdobně ze společnosti Hischmann, s.r.o. kde pracoval od 15.5.2008 do 30.4.2009, byl propuštěn podle § 52 organizační důvody ).

Dovolatel totiž nebere náležitě v úvahu, že pro nový vznik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku není významný jakýkoli pokles výdělku zaměstnance, nýbrž jen taková ztráta na výdělku, jejíž příčinou jsou následky nemoci z povolání a bez nichž by k poklesu výdělků zaměstnance nedošlo. Z důvodu odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání však nemůže být zaměstnanci, který pro následky nemoci z povolání není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma spočívající v tom, že po skončení pracovního poměru z důvodů nesouvisejících s nemocí z povolání nemůže mít nadále srovnatelný příjem z vlastní výdělečné činnosti pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí na trhu práce.

Stranou úvah nelze ponechat ani skutečnost, že, i když odpovědnost za škodu způsobenou pracovním úrazem (nemocí z povolání) je tzv. objektivní odpovědností (zaměstnavatel odpovídá za tuto škodu, aniž by bylo uvažováno zavinění), je zaměstnavatel povinen nahradit jen takovou škodu, která poškozenému zaměstnanci vznikla následkem nemoci z povolání (tj. v příčinné souvislosti s nemocí z povolání). Je nepochybné, že u zaměstnance, který se pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí ocitl v průběhu doby po zjištění nemoci z povolání bez práce, anebo nemůže získat práci, při které by mu i při následcích nemoci z povolání ztráta na výdělku nevznikala, se změnily jeho sociální poměry (v tom, že jeho příjem z vlastní výdělečné činnosti po pracovním úrazu poklesl); z hlediska odškodnění nemoci z povolání je však podstatné, že situace na trhu práce postihuje všechny zaměstnance bez zřetele k tomu, zda jejich pracovní způsobilost je snížena (omezena) nemocí z povolání nebo z jiných příčin. Nelze proto odškodňovat újmu, která nevznikla v příčinné souvislosti s následky nemoci z povolání, k jejíž úhradě náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce nemůže sloužit.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu o věci samé je v jeho měnícím výroku z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o. s. ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. září 2012

JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu