21 Cdo 4018/2008
Datum rozhodnutí: 23.09.2010
Dotčené předpisy: § 143a odst. 1 obč. zák., § 76 odst. 1 písm. e) o. s. ř., § 76 odst. 1 písm. f) o. s. ř., § 76f o. s. ř.




21 Cdo 4018/2008

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně O. G. , zastoupené JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova č. 404, proti žalovaným 1) J. H. , zastoupené JUDr. Karlem Šindelářem, advokátem se sídlem v Praze 10, Dikova č. 15, 2) J. H. , o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 302/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 21 Co 300/2005-200, takto:

Rozsudek krajského soudu se s výjimkou výroku, kterým byl rozsudek okresního soudu potvrzen, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Nymburce dne 16.3.2004 (změněnou se souhlasem soudu) domáhala určení, že do dědictví po M. H., posledně bytem v P., zemřelém dne 27.4.2003, náleží byt 1280/3 v domě čp. 1280, P. III. spolu se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu čp. 1280 v P. a pozemků stp. 3221/4 ve výši 171/1600 a garáž 1280/11 se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemku ve výši 29/1600, a to domu čp. 1280 v P. a stp. 3221/4 zapsaných na LV č. 4756 pro k.ú. a obec P. vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště N.; jedna ideální osmina stp. 3221/4 o výměře 222 m2 zastavěná plocha a nádvoří na LV č. 4003 pro k.ú. a obec P. vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště N.; jedna ideální čtyřicetina parc. 3221/1 o výměře 888 m2 ostatní plocha a parc. 3221/9 o výměře 1.654 m2 ostatní plocha zapsané na LV č. 4013 pro k.ú. a obec P. vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště N.; dům čp. 35 na stp. 2011/1 ubytovací zařízení, stp. 2011/1 o výměře 1.175 m2 zastavěná plocha a nádvoří zapsaných na LV č. 3885 pro k.ú. a obec P. vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště N.; občanská vybavenost bez čp. č.e. na stp. 2011/2 a stp. 4019/2, stp. 2011/2 o výměře 148 m2 zapsané na LV č. 3886 pro k.ú. a obec P. vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště N. . Uvedla, že je dcerou zůstavitele M. H., zemřelého dne 27.4.2003, posledně bytem v P. ; že dědické řízení po zemřelém M. H. probíhá u Okresního soudu v Nymburce pod sp.zn. Nd 197/2003-103 ; že zůstavitel zanechal závěť ze dne 3.10.2001, jíž odkázal veškerý svůj majetek svým dětem, a to jí a druhému žalovanému ; že v dědickém spisu není správně stanoven rozsah zůstavitelova majetku ; že největším majetkem jejího otce by měl být hotel H. v P. ; že však tato nemovitost není evidována na zůstavitele, ale na jeho manželku J. H., tj. žalovanou 1) ; že žalovaná 1) měla nemovitost nabýt na základě smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 20.3.2003, vložené do katastru nemovitostí pod č.j. V 841/2003-208 s účinky ode dne 27.3.2003 ; že rovněž byt a garáž v domě čp. 1280 v P. není evidován na jejího otce nebo popř. na oba manžele jako jejich společné jmění, ale že je evidován pouze na žalovanou 1) ; že otec byl členem družstva někdy od roku 1985 a předmětný byt stále užíval a na výše uvedené adrese bydlel ; že žalovaná 1) nepřipouští žádnou možnost dohody ; že zůstavitel požádal dne 22.6.1993 o převedení členských práv k bytu čp. 1280, bytová jednotka č. 40, ul. N. v P. na žalovanou 1) ; že předmětný byt, včetně příslušenství, tj. garáže, podílu na společných částech domu a podílu na stavební parcele, byl převeden smlouvou o převodu družstevního bytu a garáže ze dne 12.12.1995, vloženou do katastru nemovitostí pod sp.zn. V4, 11-2746/95, s právními účinky ode dne 19.12.1995, a to na žalovanou 1) ; že v době převodu byla nabyvatelka již provdána za zůstavitele, s nímž uzavřela sňatek dne 23.9.1995 ; že ze smlouvy nevyplývá, kdo vůči družstvu uhradil veškeré povinnosti ; že z čl. II. smlouvy vyplývá, že za podíl na parcelách 3221/4, 3221/1 a 3221/9 měla být zaplacena kupní cena ve výši 26.585,- Kč do patnácti dnů od uzavření kupní smlouvy ; že jde o majetek, který byl nabyt za trvání manželství a který patří do společného jmění manželů a měl by tedy v rámci dědického řízení být vypořádán ; že do dědictví by měl náležet hotel H. v P., tj. dům čp. 35 na stp. 2011 a stp. 2011 o výměře 1.323 m2 v k.ú. a obci P. zapsané na LV č. 3888 pro k.ú. a obec P. vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště N. ; že zůstavitel tyto nemovitosti nabýval postupně ; že jednu id. 1 předmětných nemovitostí nabyl darem od své předchozí manželky paní I. K. darovací smlouvou ze dne 18.2.1993, která byla vložena do katastru nemovitostí s právními účinky ode dne 2.3.1993 ; že tedy jednu id. 1 nemovitostí nabyl zůstavitel před uzavřením sňatku se žalovanou 1) do svého výlučného vlastnictví ; že druhou id. 1 nemovitostí nabyl zůstavitel na základě rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 30.3.2000, čj. 5 C 1069/1996-71, který nabyl právní moci dne 23.11.2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10.10.2000, čj. 31 Co 113/2000-97 ; že tímto rozsudkem bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví zůstavitele k předmětným nemovitostem s paní R. P. ; že po smrti zůstavitele zjistila, že zůstavitel uzavřel dne 6.6.2001 notářským zápisem smlouvu o rozšíření stanoveného rozsahu společného jmění manželů, kdy předmětné nemovitosti prohlásil spolu s žalovanou 1) za společné jmění manželů v souladu s § 143a obč. zák. ; že notářským zápisem ze dne 20.3.2003 pak zúžil zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů, a to tak, že předmětné nemovitosti se staly výlučným vlastnictvím žalované 1) ; že zároveň bylo určeno, že předmětem výlučného vlastnictví žalované 1) je i veškeré vybavení a zařízení objektu čp. 35, které manželé zakoupili za trvání svého manželství ze společných finančních prostředků a které se nachází nebo bude nacházet v uvedeném objektu a že výlučným vlastnictvím žalované 1) je i veškeré vybavení domácnosti, které si manželé zakoupili za trvání manželství ze společných finančních prostředků, s výjimkou sedací soupravy a dvojlůžka, a které se nachází či bude nacházet v bytě č. 3 domě čp. 3221/4 v k.ú. P. ; že předmětné nemovitosti mají být předmětem dědictví ; že po dobu života zůstavitele byla ubezpečována o tom, že majetek po zůstaviteli bude dědit výlučně ona a žalovaný 2) jako děti zůstavitele ; že o této skutečnosti ji zůstavitel ubezpečoval zejména poté, co žalovaná 1) v roce 2001 navázala známost s jiným mužem a také poté, co vážně onemocněl, byl hospitalizován a pomoc mu poskytovala v této době pouze ona ; že zejména smlouva ze dne 20.3.2003 je smlouvou, kterou žalobce uzavíral krátce před svou smrtí a ve vážném zdravotním stavu ; že má pochybnosti o tom, zda je skutečně projevem vůle zůstavitele ; že šlo ze strany zůstavitele a žalované 1) při uzavírání citovaných smluv o rozšíření a zúžení SJM o spekulativní kroky ; že zůstavitel se po celou dobu života choval jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí, tj. hotelu Hubert v Poděbradech ; že hotel spravoval, obhospodařoval a provoz tohoto hotelu byl základem jeho podnikání ; že o předmětných nemovitostech bylo účtováno ve firmě zůstavitele, který podnikal jako fyzická osoba, a to až do jeho smrti ; že zůstavitel až do posledního dne svého života celý podnik řídil ; že proto obě smlouvy, a to jak smlouva o rozšíření SJM, tak smlouva o zúžení společného jmění manželů, jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy, a proto, že obcházejí zákon ; že pokud soud nebude tyto smlouvy považovat za neplatné, pak, vzhledem k dědickému nároku žalobkyně, nemůže se žalovaná 1) vůči ní dovolávat těchto smluv, protože obsah smluv jí nebyl znám dle § 143a odst. 4 obč. zák. a že naléhavý právní zájem je dán skutečností, že spolu s žalovaným 2) je dědičkou zůstavitele M. H. a je tedy nepochybně nutné, aby byl správně a v úplnosti určen rozsah aktiv a pasiv dědictví ; dále že z nového vyhotovení LV č. 3886 zjistila, že na stp. 2011/2 a stp. 4019/2 se nachází nová stavba občanské vybavenosti bez čp. č.e. ; že stavba byla zhotovena za trvání manželství a za života zůstavitele ; že o stavbě jako takové není žádná zmínka ani v notářském zápisu o rozšíření společného jmění manželů, ani o zúžení společného jmění manželů a že proto i tato stavba nově evidovaná v katastru nemovitostí náleží do dědictví .

Okresní soud v Nymburce - poté, co usnesením připustil změnu žaloby - rozsudkem ze dne 1.2.2005, č.j. 8 C 302/2004-132, určil, že do dědictví po M. H., zemřelém dne 27.4.2003, náleží ideální jedna polovina domu čp. 35 na st. p. 2011/1 ubytovací zařízení, dále ideální jedna polovina st. p. 2011/1 o výměře 1175 m2 zastavěná plocha a nádvoří, jakož i ideální jedna polovina občanské vybavenosti bez č.p., č.e. na st. p. 2011/2 a st. p. 4019/2, a dále ideální jedna polovina st. p. 2011/2 o výměře 148 m2, vše zapsané na LV č. 3886 pro katastrální území a obec P. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště N. (výrok I.); současně zamítl žalobu na určení, že do dědictví po M. H., zemřelém dne 27.4.2003, náleží ideální jedna polovina domu čp. 35 na st. p. 2011/1 ubytovací zařízení, dále ideální jedna polovina st. p. 2011/1 o výměře 1175 m2 zastavěná plocha a nádvoří, jakož i ideální jedna polovina občanské vybavenosti bez č.p., č.e. na st. p. 2011/2 a st. p. 4019/2, jakož i ideální jedna polovina st. p. 2011/2 o výměře 148 m2, všechny nemovitosti zapsané na LV č. 3886 pro katastrální území a obec P. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště N.; dále byt 1280/3 v domě č.p. 1280, P. III., spolu se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu č.p. 1280 v P. a pozemků st.p. 3221/4 ve výši 171/1600, dále garáž 1280/11 se spoluvlastnickým podílem a společných částech domu a pozemku ve výši 29/1600, a to domu č.p. 1280 v P. a st. p. 3221/4, nemovitosti zapsané na LV č. 4756 pro katastrální území a obec P. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště N.; dále jedna ideální osmina st. p. 3221/4 o výměře 222 m2 zastavěná plocha a nádvoří, zapsaná na LV č. 4003 pro katastrální území a obec P. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště N. a jedna ideální čtyřicetina parcely č. 3221/1 o výměře 888 m2 ostatní plocha a č. 3221/9 o výměře 1654 m2 ostatní plocha, zapsané na LV č. 4013 pro katastrální území a obec P. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště N. (výrok II.); dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení částku 10.375,- Kč k rukám jejího zástupce a že žalovanému 2) se náhrada nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává. Vycházel ze závěru, že pod sp. zn. D 566/2003 probíhá u Okresního soudu v Nymburce dědické řízení po zůstaviteli M. H., jehož pozůstalou manželkou je žalovaná 1), a dětmi žalobkyně a žalovaný 2) ; že ani jeden dědictví neodmítl ; že řízení není doposud skončeno ; že majetek, který je předmětem tohoto řízení, není předmětem dědictví, resp. je mezi účastníky sporným ; že dne 3.10.2001 zůstavitel sepsal vlastnoručně závěť, kterou pro případ jeho smrti veškerý svůj majetek odkazuje svým dětem ; že děti zůstavitele, tj. žalobkyně a žalovaný 2), jsou dědici ze závěti a zároveň neopomenutelnými dědici pro případ, že by závěť nebyla shledána platnou ; že neplatnost závěti nebyla namítnuta ; že jako výlučná vlastnice nemovitostí uvedených ve výroku rozsudku je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná 1) ; že žalovaná 1) a zůstavitel uzavřeli manželství dne 23.9.1995 ; že zůstavitel nabyl ideální polovinu Hotelu H. , tj. provozního domu čp. 35/III. se stavební parcelou č. 2011 v k.ú. a obci P. se všemi součástmi a příslušenstvím darovací smlouvou ze dne 18.2.1993 od dárkyně I.K., jeho tehdejší manželky ; že druhou ideální polovinu těchto nemovitostí nabyl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 30.3.2000, č.j. 5 C 1069/1996-71, který nabyl právní moci dne 23.11.2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10.10.2000, č.j. 31 Co 113/2000-97 ; že tímto rozsudkem bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví zůstavitele a R. P. ; že usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 30.9.1999, č.j. 10 C 841/95, bylo vydáno předběžné opatření, kterým bylo zůstaviteli přikázáno zdržet se právních úkonů směřujících k převodu a k zatížení jedné ideální poloviny domu čp. 35 na stavební parcele č. 2011 a jedné ideální poloviny stavební parcely č. 2011 o výměře 1323 m2 ; že notářským zápisem ze dne 6.6.2001 uzavřeli zůstavitel a žalovaná 1) smlouvu o rozšíření stanoveného rozsahu společného jmění manželů tak, že se objekt bydlení čp. 35 a stavební parcela č. 2011 stanou společným jměním manželů ; že notářským zápisem ze dne 20.3.2003 uzavřeli zůstavitel a žalovaná 1) smlouvu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů s tím, že se dohodli ve smyslu § 143a odst. 1 obč. zák., že zúží zákonem stanovený rozsah svého společného jmění manželů tak, že se shora uvedené nemovitosti stanou výlučným vlastnictvím žalované 1) ; že zůstavitel a žalovaná 1) požádali o stavební povolení k přestavbě č.p. 35/III. s tím, že se má jednat o rekonstrukci letní restaurace na pivnici ; že kolaudačním rozhodnutím ze dne 4.12.2003 bylo povoleno užívání stavby stavebních úprav letní restaurace na pivnici u hotelu H. ; že žalobkyně prokázala naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o.s.ř. na určení, že uvedené nemovitosti spadají do dědictví po zůstaviteli ; že pokud by se tvrzené skutečnosti prokázaly, předmět dědictví by se o uvedené nemovitosti rozšířil ; že, pokud zůstavitel uzavřel dne 6.6.2001 smlouvu o rozšíření společného jmění manželů a dne 20.3.2003 smlouvu o zúžení společného jmění manželů, porušil zákaz daný mu usnesením ze dne 30.9.1999, tj. zákaz disponovat s id. 1 hotelu H. ; že neplatnost těchto právních úkonů je zde dána podle § 39 obč. zák., a to pro rozpor se zákonem ; že ideální 1 hotelu H. tak spadá do dědictví po zůstaviteli ; dále že k rozdělení st. parc. č. 2011 o výměře 1323 m2 na pozem. st. 2011/1 a st. 2011/2 došlo až geometrickým plánem, který byl potvrzen Katastrálním úřadem v N. pod č. 167/2003 až dne 10.4.2003, tedy až poté, co došlo k uzavření obou smluv ohledně SJM zůstavitele a žalované 1) ; že pozemky č. 2011/1 a 2011/2 vznikly na základě uvedeného geometrického plánu právě z pozemku č. 2011 v k.ú. P. ; že stavba začala být evidována na základě vydaného kolaudačního rozhodnutí v prosinci 2003, když byla předtím teprve v říjnu 2003 prodána žalované 1) do jejího výlučného vlastnictví oddělená parcela č. 4019/2 v k.ú. P. ; že proto předběžné opatření ze září 1999 se netýká jen ubytovacího zařízení čp. 35 na stavební parcele 2011/1 a stavební parcely 2011/1, jakož i st. parcely 2011/2 (dříve vše st. p. č. 2011) v k.ú. P., ale také uvedené stavby občanské vybavenosti bez č.p./č.e. na st. p.č. 2011/2 a st. p. 4019/2 v k.ú. P., resp. její ideální poloviny ; dále že smlouvy o rozšíření a zúžení společného jmění manželů jsou v souladu s ust. § 143a obč. zák. ; že jsou projevem smluvní volnosti účastníků občanskoprávních vztahů ; že smlouvy nejsou neplatné pro rozpor s dobrými mravy a pro obcházení zákona ; že v ust. § 143a odst. 4 obč. zák. má zákonodárce na mysli ochranu třetích osob, přesněji věřitelů ; že toto postavení však dozajista nemají dědicové zůstavitele ; že proto obě smlouvy týkající se společného jmění manželů jsou platně uzavřené, s výjimkou uvedeného předběžného opatření, které se týkalo jedné ideální poloviny hotelu H. a stavby občanské vybavenosti ; dále že pokud jde o byt a garáž, ani zde není důvod žalobě vyhovět ; že právo společného nájmu žalované 1) a zůstavitele ani nemohlo vzniknout a ani nevzniklo ; že zůstavitel se stal členem družstva a nájemcem uvedeného bytu ještě před uzavřením manželství s žalovanou 1) ; že SBD Bohemia P. na své schůzi dne 20.9.1993 usnesením č. 249/93/19 schválilo převod členských práv a povinností spojených s právem užívat družstevní byt ze zůstavitele na žalovanou 1) ; že od 22.9.1993 přestal být zůstavitel členem SBD Bohemia P. a nájemcem, resp. osobním uživatelem uvedeného bytu , přičemž zůstavitel a žalovaná 1) uzavřeli manželství až dne 23.9.1995 a že uvedené nemovitosti jsou ve výlučném vlastnictví žalované 1) a byly na ni platně převedeny .

K odvolání žalobkyně a žalované 1) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.11.2005, č.j. 21 Co 300/2005-195, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že do dědictví po M. H., zemřelém dne 27.4.2003, náleží ideální jedna polovina domu čp. 35 na st. p. 2011/1 ubytovací zařízení, dále ideální jedna polovina st. p. 2011/1 o výměře 1175 m2 zastavěná plocha a nádvoří, jakož i ideální jedna polovina občanské vybavenosti bez č.p., č.e. na st. p. 2011/2 a st. p. 4019/2, a dále ideální jedna polovina st. p. 2011/2 o výměře 148 m2, všechny nemovitosti zapsané na LV č. 3886 pro katastrální území a obec P. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště N. ; potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o věci samé ; a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nemůže mít naléhavý právní zájem na určení, že sporné nemovitosti patří do dědictví , neboť podkladem pro záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí v dané věci může být jen listina osvědčující vlastnictví zemřelého zůstavitele doprovázená (z hlediska žalobkyně) rozhodnutím soudu v dědickém řízení .

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 3. 10. 2007, č.j. 21 Cdo 2138/2006-239, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně sice formulovala žalobní petit jako návrh na určení, že do dědictví po zůstaviteli patří majetek v žalobě popsaný, že však z obsahu žaloby i z dalších podání učiněných žalobkyní v průběhu řízení před soudy obou stupňů bylo zřejmé, že se žalobkyně domáhá určení, že zůstavitel byl v okamžiku svého úmrtí vlastníkem sporného majetku, příp. že se jednalo o majetek náležející do společného jmění zůstavitele a jeho pozůstalé manželky.

Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 14. 2. 2008, č.j. 24 Co 556/2007-277, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a v části výroku II. změnil na určení, že zůstavitel M. H. k datu své smrti 27.4.2003 vlastnil se žalovanou 1) ve společném jmění manželů dům čp. 35 na st. p. 2011/1, st. p. 2011/1, stavbu občanské vybavenosti bez č.p., č.e. na st. p. 2011/2 a st. p. 4019/2, a st. p. č. 2011/2, vše zapsané na LV č. 3886 pro k. ú. a obec P. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště N. ; současně žalobu pokud se jí žalobkyně domáhala určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti výlučným vlastníkem těchto nemovitostí zamítl; v části výroku II., jde-li o věci neuvedené ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházel ze závěru, že k převodu členských práv a povinností k bytové jednotce č. 1280/3 v domě čp. 1280 v P. na žalovanou 1) došlo dne 20.9.1995, tj. před uzavřením manželství zůstavitele s žalovanou 1) [datum sňatku dne 23.9.1995] ; že byt byl převeden žalované 1) jako výlučné člence družstva, a to spolu se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu, nebytovém prostoru (garáže) ; že i kdyby bylo prokázáno, že ze společného jmění byly vynaloženy náklady na výlučný majetek žalované 1), nepřísluší tuto otázku řešit v tomto řízení, nýbrž v řízení o vypořádání společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky ; že pozemek st. p. č. 4019/2 nabyla žalovaná 1) kupní smlouvou po smrti zůstavitele, proto je tento pozemek v jejím výlučném vlastnictví ; že předběžným opatřením bylo zůstaviteli zakázáno převádět vlastnické právo k hotelu H. nikoliv však jakékoliv nakládání ; že smlouva, kterou zůstavitel a žalovaná 1) rozšířili společné jmění manželů ze dne 6.6.2001, není převodem vlastnického práva ; že zůstavitel se nezbavoval (nepřeváděl) své vlastnické právo na jinou osobu, ale nadále zůstal vlastníkem těchto nemovitostí se stejným rozsahem vlastnického práva ; že jeho vlastnické právo je jen oslabeno přistoupením dalšího vlastníka [žalované 1)] ; že změnou povahy výlučného vlastnického práva na nedílnou povahu spoluvlastnického práva manželů nedošlo k převodu vlastnického práva zůstavitele k hotelu H. a že proto nebylo porušeno omezení vydané předběžným opatřením a smlouva o rozšíření společného jmění manželů je platná ; že smlouvou o zúžení společného jmění manželů se zůstavitel zbavil svého vlastnictví k majetku , a proto je tato smlouva neplatná pro rozpor se zákonem ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. ; že ke dni smrti zůstavitele měli zůstavitel a žalovaná 1) nemovitosti hotelu H. ve společném jmění manželů ; že pivnice není stavebně propojena s hotelem H. (není zde žádná společná stěna) , proto se nejedná o součást, nýbrž o příslušenství hlavní stavby, které sdílí osud stavby hlavní (§ 121 obč. zák.) , a tedy i pivnice byla ke dni smrti zůstavitele součástí společného jmění zůstavitele a žalované 1) .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně, žalovaná 1) a žalovaný 2) dovolání.

Žalobkyně namítá, že o existenci předběžného opatření věděl nejen zůstavitel, ale i žalovaná 1) ; že přes existenci smlouvy o rozšíření společného jmění manželů nedošlo ve faktickém užívání předmětných nemovitostí k žádným změnám ; že zůstavitel výlučně sám nadále řídil celý provoz hotelu, spravoval nemovitosti a ve svém účetnictví je evidoval jako své výlučné vlastnictví, sám uzavíral nájemní smlouvy ; že zůstavitel byl nemocný již v roce 2001, jeho zdravotní stav se zhoršoval ; že žalovaná 1) byla o vážnosti zdravotního stavu zůstavitele informována ; že smlouvu o zúžení společného jmění manželů uzavřel zůstavitel krátce před svou smrtí dne 20.3.2003 a svůj jediný majetek převedl celý do vlastnictví žalované 1) ; že smlouva o rozšíření společného jmění manželů je smlouvou o převodu vlastnického práva , neboť není pravda, že manžel rozšiřující smluvně společného jmění manželů nic ze svého vlastnického práva nepozbývá ; že není možné, aby někdo nabyl spoluvlastnický podíl na věci nemovitostech, aniž by ten druhý, tj. převodce něco z podílu na věci nepozbyl ; že z účelu a obsahu předběžného opatření je zřejmé, že zůstavitel neměl činit žádný právní úkon, který by vedl k zániku jeho vlastnického práva nebo k jeho zúžení či omezení ; že vlastnické právo zůstavitele bylo oslabeno přistoupením dalšího vlastníka ; že rozšíření společného jmění manželů je právním úkonem absolutně neplatným ve smyslu § 39 obč. zák. ; že zde neexistoval jediný důvod předpokládaný § 143 obč. zák. k rozšíření společného jmění manželů ; že jediným důvodem uzavření smluv o rozšíření a zúžení společného jmění manželů bylo znesnadnit a znemožnit uspokojení pohledávky věřitelky zůstavitele paní Pálkové , a že proto jsou smlouvy neplatné, neboť se příčí dobrým mravům a žalovaná 1) nemohla být při nabývání majetku v dobré víře ; dále, že rozhodujícím kritériem pro posouzení oddělitelnosti či neoddělitelnosti právního úkonu je vůle smluvních účastníků ; že z obsahu smluv je evidentní, že účastníci chtěli disponovat s nemovitostmi jako s celkem a že návrhy na vklad takovýchto smluv se zamítají jako celek právě s odůvodněním, že jde o neoddělitelný právní úkon . Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný 2) v dovolání uvádí, že se připojuje k dovolání žalobkyně a namítá, že smlouva o rozšíření společného jmění manželů je smlouvou o převodu vlastnického práva ; že jak smlouvu o rozšíření tak smlouvu o zúžení společného jmění manželů je třeba posuzovat jako dva na sebe navazující kroky, jejichž cílem bylo vyvést majetek (Hotel H.) z výlučného vlastnictví zůstavitele do výlučného vlastnictví žalované 1) ; že jde o právní úkon absolutně neplatný pro rozpor s ust. § 39 obč. zák., neboť takovému úkonu bránilo předběžné opatření a že právní úkon nemůže být absolutně neplatným pouze z jedné poloviny, jestliže z projevu vůle obou účastníků vyplývá, že měli v úmyslu nakládat s věcí celou .

Žalovaná 1) v dovolání směřujícím proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil význam předběžného opatření ; že výrok usnesení Okresního soudu v Nymburce je neurčitý a chybně formulovaný ; že vlastníku nemovitosti nemůže být uloženo zdržet se dispozice s nemovitostí, tzn. ji prodat, darovat, zatížit aj. ; že při výkonu zákazu podle § 76 odst. 1 písm. f) o.s.ř. zamezujeme užívání věci, nikoli však nakládání s ní ; že termíny zdržet se a nenakládat nelze posuzovat jako synonyma, proto i dvě samostatné zákazové formulace v § 76 odst. 1 o.s.ř. ; že zákaz uvedený ve výroku předběžného opatření neznemožňuje nakládat s nemovitostmi ve smyslu § 123 obč. zák. ; že z gramatického výkladu výroku vyplývá, že není zakázán samotný převod nemovitostí, ale právní úkony směřující k převodu a k zatížení nemovitostí ; že výrok předběžného opatření je chybný a vnitřně nelogický ; že smlouvy podle § 143a odst. 1 obč. zák. nemají charakter převodu nemovitosti v klasickém slova smyslu ; že z právní úpravy nevyplývá žádné omezení opětovného převodu společného jmění manželů ; že obě smlouvy modifikující společné jmění manželů byly uzavřeny svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, osobami způsobilými k právním úkonům a v souladu se zákonem a dobrými mravy a že z důvodu právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí by takové rozhodnutí postavilo na jisto, jaký výrok musí předběžné opatření obsahovat .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že dovoláními je napaden pouze měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek v napadeném rozsahu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu v posuzovaném rozsahu není správný.

Z obsahu spisu vyplývá, že usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 30.9.1999, č.j. 10 C 841/95-582, bylo žalovanému M. H. uloženo zdržet se právních úkonů směřujících k převodu a k zatížení, zejména zřízením zástavního práva, k jedné ideální polovině domu č.p. 35 na st.p.č. 2011 a jedné ideální polovině st.p.č. 2011 o výměře 1323 m2, nemovitostech zapsaných na listu vlastnictví č. 3457, pro katastrální území P. .

Z obsahu spisu dále vyplývá, že M. H. se podle rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 30.3.2000, č.j. 5 C 1069/1996-71, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10.10.2000, č.j. 31 Co 113/2000-97, stal vlastníkem i druhé ideální poloviny shora popsaných nemovitostí, tedy se stal výlučným vlastníkem těchto nemovitostí.

Z obsahu spisu pak rovněž vyplývá, že M. H. uzavřel se žalovanou 1) dne 6.6.2001, formou notářského zápisu sepsaného JUDr. Jitkou Krejčíkovou, notářkou v Lysé nad Labem (sp.zn. NZ 154/2001, N 165/2001), smlouvu o rozšíření zákonem stanoveného rozsahu jejich společného jmění manželů , přičemž předmětem této smlouvy byly objekt bydlení č.p. 35 na stavební parcele č. 2011, stavební parcela č. 2011 v katastrálním území P. . Dne 20.3.2003 pak oba jmenovaní uzavřeli, formou notářského zápisu sepsaného JUDr. Jitkou Krejčíkovou, notářkou v Lysé nad Labem (sp.zn. NZ 66/2003, N 69/2003), smlouvu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu jejich společného jmění manželů , jejímž předmětem byly též výše popsané nemovitosti, s tím, že se tyto věci stanou výlučným vlastnictvím žalované 1).

Podle § 143a odst. 1 obč. zák. mohou manželé smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí.

Je-li třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon (exekuce) soudního rozhodnutí byl ohrožen, může soud buď před zahájením řízení ve věci samé nebo i po zahájení řízení nařídit předběžné opatření (§ 74 odst. 1 a § 102 odst. 1 o. s. ř.). Předběžným opatřením může soud uložit účastníku též, aby nenakládal s určitými věcmi nebo právy nebo aby něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco snášel (§ 76 odst. 1 písm. e/ a f/ o. s. ř.).

Právní úkon, který byl učiněn tím, pro něhož je výrok vykonatelného usnesení o nařízení předběžného opatření závazný, je neplatný, jestliže jím byla porušena povinnost uložená vykonatelným usnesením o nařízení předběžného opatření (k tomu, ve vztahu k době uzavření posuzovaných dohod o modifikaci společného jmění manželů, srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2.5.2000, sp.zn. 18 Co 18/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59, ročník 2001; v současnosti pak výslovně § 76f o.s.ř.).

V daném případě je z provedených zjištění zřejmé, že smyslem a účelem smluv o rozšíření a následném zúžení společného jmění manželů M. H. a žalované 1) ze dne 6.6.2001 a 20.3.2003 bylo převedení nemovitostí tvořících předmět těchto smluv z výlučného vlastnictví M. H. do výlučného vlastnictví žalované 1). Tyto úkony je proto logicky nesprávné od sebe významově oddělovat, ale naopak je nezbytné posuzovat kolizi těchto smluv s předběžným opatřením vydaným Okresním soudem v Nymburce dne 30.9.1999, č.j. 10 C 841/95-582, v jejich vzájemné souvislosti.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, který vycházel z opačných závěrů, není správný.

Ve vztahu k dovolacím námitkám žalované 1) je současně na místě dodat, že usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 30.9.1999, č.j. 10 C 841/95-582, nepochybně zakazuje M. H. nemovitosti popsané ve výroku tohoto rozhodnutí převést kupní, darovací nebo jinou smlouvou na jiného anebo je zatížit zástavním právem, případně jinými právy, které představují právní závady na věci (§ 76 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.).

Nejvyšší soud České republiky, vycházeje z výše uvedeného, rozsudek odvolacího soudu, v dovoláním napadené části, zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a, v tomto rozsahu, věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst.3 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. září 2010

JUDr. Roman Fiala
předseda senátu