21 Cdo 4012/2013
Datum rozhodnutí: 12.02.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 1 o. s. ř., § 243c odst. 1 věta první o. s. ř.



21 Cdo 4012/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně K. Z. , zastoupené Mgr. Alešem Eppingerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 31, proti žalovanému Quehenberger Transport & Logistics CZE s. r. o. se sídlem v Praze- Zličíně, Strojírenská č. 259/16, IČO 60746891, zastoupenému Mgr. Radkem Hladkým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní č. 973/41, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 11/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2013, č. j. 62 Co 158/2013 - 363, takto:

Dovolání žalovaného se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2013, č. j. 62 Co 158/2013 - 363, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce výkladu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z hlediska naplnění míry intenzity porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a způsobu hodnocení míry této intenzity srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001, anebo právní názor uvedený v dovolatelem zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, z nichž - mimo jiné - vyplývá, že soud v rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením musí vzít na zřetel i to, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění a polemizuje-li s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud při posuzování intenzity porušení povinnosti žalobkyní přihlížel a jak tato hlediska hodnotil), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. února 2014
JUDr. Mojmír Putna předseda senátu