21 Cdo 3973/2014
Datum rozhodnutí: 27.08.2015
Dotčené předpisy: § 219a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 219a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 263 odst. 1 předpisu č. 182/2006Sb. ve znění do 31.12.2012, § 264 odst. 1 předpisu č. 182/2006Sb. ve znění do 31.12.2012



21 Cdo 3973/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně J. P., zastoupené JUDr. Jaroslavem Hoškem, advokátem se sídlem v Praze 1 Starém Městě, Na Příkopě č. 958/25, za účasti 1) Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvkové organizace se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Na Pankráci č. 546/56, IČO 65993390, zastoupeného JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská č. 381/6, 2) České republiky Státního pozemkového úřadu v Praze 3 - Žižkově, Husinecká č. 1024/11a, IČO 01312774, 3) města Hrádek nad Nisou se sídlem městského úřadu v Hrádku nad Nisou, Horní náměstí č. 73, IČO 00262854, 4) ZAPA beton a. s. se sídlem v Praze 4, Vídeňská č. 495, IČO 25137026, 5) Ing. V. V., 6) O2 Czech Republic a. s. se sídlem v Praze 4 Michli, Za Brumlovkou č. 266/2, IČO 60193336, 7) JUDr. Mgr. Martiny Jinochové Matyášové se sídlem v Praze 1, Washingtonova č. 25, jako insolvenční správkyně dlužníka Simpos s. r. o. se sídlem v Hrádku nad Nisou Doníně, IČO 25497154, 8) UPC Česká republika, s. r. o. se sídlem v Praze 4 Nuslích, Závišova č. 502/5, IČO 00562262, 9) Severočeské vodárenské společnosti a. s. se sídlem v Teplicích, Přítkovská č. 1689, IČO 49099469, a 10) ČEZ Distribuce, a. s. se sídlem v Děčíně, Teplická č. 874/8, IČO 24729035, zastoupeného JUDr. Danielem Volopichem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina č. 602/23, o vyvlastnění, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci pod sp. zn. 62 C 70/2012, o dovolání Krajského úřadu Libereckého kraje a o dovolání Ředitelství silnic a dálnic ČR proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2013 č. j. 4 Co 103/2013-187, takto:

I. Dovolání Krajského úřadu Libereckého kraje se odmítá .
II. Usnesení vrchního soudu se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ředitelství silnic a dálnic ČR podalo dne 8. 2. 2010 u Magistrátu města Liberec žádost o odnětí vlastnického práva žalobkyně k pozemkům vše v k. ú. V. u H. n N, a dále vše v k. ú. G., a jeho přechod na vyvlastnitele Ředitelství silnic a dálnic ČR, jakož i o omezení vlastnického práva žalobkyně a dalších vyvlastňovaných Pískovny Hrádek a. s., Pozemkový fond České republiky a města Hrádek nad Nisou k pozemkům zřízením věcného břemene ve prospěch vyvlastnitelů Ředitelství silnic a dálnic ČR, O2 Czech Republic a. s. (dříve Telefónica Czech Republic, a. s.), Simpos s. r. o., UPC Česká republika, s. r. o. (dříve UPC Česká republika a. s.), Severočeská vodárenská společnost, a. s., a ČEZ Distribuce, a. s., za účelem provedení veřejně prospěšné stavby pozemní komunikace silnice I/35 Bílý Kostel Hrádek nad Nisou , která byla umístěna územním rozhodnutím Městského úřadu Hrádek nad Nisou ze dne 8. 2. 2005 č. j. Výst. 4075/04-328.

Magistrát města Liberec, odbor stavební úřad, rozhodnutím ze dne 24. 5. 2012 č. j. SURR/7130/025903/10-Ře CJ MML 062326/12 rozhodl o odnětí vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem a o jeho přechodu na Ředitelství silnic a dálnic ČR, o zřízení věcných břemen k pozemkům ve vlastnictví žalobkyně, Pískoven Hrádek a. s., Pozemkového fondu České republiky a města Hrádek nad Nisou ve prospěch Ředitelství silnic a dálnic ČR a dalších vyvlastnitelů O2 Czech Republic a. s., Simpos s. r. o., UPC Česká republika, s. r. o., Severočeská vodárenská společnost, a. s., a ČEZ Distribuce, a. s., kteří přistoupili do řízení o vyvlastnění [věcného břemene odpovídajícího právu vstupu a vjezdu na pozemky vyvlastňovaných a věcného břemene užívání jejich pozemků za účelem výstavby, provozu, údržby a oprav vedení (sítí) technické infrastruktury], určil náhradu za vyvlastnění žalobkyně ve výši 14.600.000,- Kč a náhradu vyvlastňovaným za zřízení věcných břemen, a to v podílech z celkové výše náhrady odpovídajících jejich spoluvlastnickým podílům na zatížených pozemcích, stanovil, že Ředitelství silnic a dálnic ČR začne užívat vyvlastněné pozemky ke stanovenému účelu nejpozději do dvou let ode dne právní moci tohoto rozhodnutí, že za užívání pro účel vymezený v tomto rozhodnutí se považuje zahájení veřejně prospěšné stavby komunikace I/35 Bílý Kostel Hrádek nad Nisou na základě pravomocného stavebního povolení a že Ředitelství silnic a dálnic ČR, O2 Czech Republic a. s., Simpos s. r. o., UPC Česká republika, s. r. o., Severočeská vodárenská společnost, a. s., a ČEZ Distribuce, a. s., nejpozději do dvou let ode dne právní moci tohoto rozhodnutí začnou s užíváním předmětu vyvlastnění pro účel, pro nějž se omezuje vlastnické právo v rozsahu zřízených věcných břemen, s tím, že započetím užívání bude prokazatelné zahájení výstavby na základě pravomocného stavebního povolení.

K odvolání žalobkyně Krajský úřad Libereckého kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, rozhodnutím ze dne 28. 8. 2012 č. j. OÚPSŘ 220/2012-333 změnil rozhodnutí Magistrátu města Liberec, odboru stavební úřad, ze dne 24. 5. 2012 č. j. SURR/7130/025903/10-Ře CJ MML 062326/12 v označení věcného břemene ve výroku VIII. a v uvedení ustanovení zákona o vyvlastnění ve výrocích XII. a XIII. a jinak je potvrdil.

Žalobkyně se žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 27. 9. 2012 domáhala, aby soud návrh na vyvlastnění pozemků v jejím vlastnictví, a to jak odnětím vlastnického práva a přechodem vlastnictví na Ředitelství silnic a dálnic ČR, tak omezením vlastnického práva zřízením věcného břemene (ve prospěch oprávněných uvedených v rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu), zamítl, eventuálně shledá-li soud vyvlastnění pozemků žalobkyně po právu aby byla náhrada za vyvlastnění odnětím vlastnického práva určena na základě ceny 400,- Kč za 1 m 2 vyvlastňované výměry pozemku a náhrada za omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene vstupu a vjezdu na dobu 2 let (ve prospěch Ředitelství silnic a dálnic ČR) částkou 1.504.294,- Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že vyvlastňovací úřad řádně neprokázal veřejný zájem na vyvlastnění pozemků v jejím vlastnictví, že zjevně mylnou interpretací zákonných ustanovení nesprávně ztotožnil institut zákonného účelu vyvlastnění s institutem veřejného zájmu na vyvlastnění [okolnost, že rychlostní silnice I/35 z Bílého Kostela do Hrádku nad Nisou byla v územně plánovací dokumentaci vymezena podle ustanovení § 170 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb. (stavební zákon) jako veřejně prospěšná stavba, neznamená důkaz veřejného zájmu na vyvlastnění ], že při posuzování veřejného zájmu na vyvlastnění pozemků věnoval nedostatečnou pozornost environmentálním aspektům , že při projektování silnice I/35 byla ve srovnání s jinými pozemkovými vlastníky silně znevýhodněna , protože stavbou trasy silnice (a souvisejícími věcnými břemeny) jsou dotčeny v největší míře její pozemky, že náhrada za vyvlastnění odnětím vlastnického práva neodpovídá obvyklé ceně pozemků a že náhrada za omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene vstupu a vjezdu na pozemky je zjevně nepřiměřená.

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci usnesením ze dne 1. 3. 2013 č. j. 62 C 70/2012-131 žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 28. 8. 2012 č. j. OÚPSŘ 220/2012-333 odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě zjištění, že silnice I/35 Bílý Kostel Hrádek nad Nisou byla v Zásadách územního rozvoje Libereckého kraje vymezena jako veřejně prospěšná stavba, že napadené rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje bylo zástupci žalobkyně doručeno dne 29. 8. 2012, že posledním dnem lhůty pro podání žaloby byl den 13. 9. 2012 a že žaloba byla podána dne 26. 2. 2013 (správně 27. 9. 2012), dospěl k závěru, že žaloba byla podána opožděně. Uvedl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v režimu zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), a že podle § 28 odst. 2 tohoto zákona musí být žaloba, kterou účastník řízení požaduje, aby věc vyvlastnění byla projednána v občanském soudním řízení, podána ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu, přičemž zmeškání této lhůty nelze prominout. Z obsahu rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 28. 8. 2012 č. j. OÚPSŘ 220/2012-333 dovodil, že účelem vyvlastnění je provedení veřejně prospěšné stavby pozemní komunikace silnice I/35 Bílý Kostel Hrádek nad Nisou , a že je proto třeba na režim vyvlastňovacího řízení vztáhnout i zákon č. 416/2009 Sb., který upravuje postup v souvislosti s urychlením výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, přičemž dopravní infrastrukturou se pro účely tohoto zákona rozumí stavby dopravní infrastruktury a stavby s nimi související umisťované v plochách a koridorech vymezených v platné politice územního rozvoje nebo veřejně prospěšné stavby vymezené v územně plánovací dokumentaci, a který v § 3 odst. 1 stanoví, že pro odejmutí nebo omezení práv k pozemkům nebo stavbám potřebným pro uskutečnění dopravní, vodní a energetické infrastruktury platí zákon o vyvlastnění, pokud tento zákon nestanoví jinak; jinak stanoví v ustanovení § 2 odst. 5 věty první, podle něhož se lhůty pro podání žalob k soudům k přezkoumání nebo nahrazení správních rozhodnutí vydaných v řízeních podle § 1 zkracují na polovinu. Uzavřel, že, činí-li lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí o vyvlastnění 30 dnů, pak v případě, že jde o rozhodnutí o vyvlastnění za účelem stavby dopravní infrastruktury umisťované v plochách a koridorech vymezených v platné politice územního rozvoje nebo veřejně prospěšné stavby vymezené v územně plánovací dokumentaci, je tato lhůta zkrácena na polovinu a činí 15 dní.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 2013 č. j. 4 Co 103/2013-187 zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že v projednávané věci jde o to, zda je namístě posoudit lhůtu k podání žaloby podle ustanovení § 28 odst. 2 zákona o vyvlastnění, nebo zda má být tato lhůta zkrácena podle ustanovení § 2 odst. 5 zákona č. 416/2009 Sb. na polovinu. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, neboť nezjišťoval, zda se jedná o případ zmíněný v ustanovení § 2 odst. 5 zákona č. 416/2009 Sb., že je proto jeho rozhodnutí nesprávné a že tento nedostatek nelze odstranit v odvolacím řízení. Dodal, že jak rozhodnutí Magistrátu města Liberec, tak rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje byla vydána v řízeních provedených důsledně podle zákona č. 184/2006 Sb., že pouze v jednom případě je zmínka o tom, že předmětná stavba silnice je veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury podle ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb. a dále podle ustanovení § 170 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb. a že ani z této zmínky nelze dovodit, že by se jednalo o řízení podle ustanovení § 1 zákona č. 416/2009 Sb.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali dovolání Ředitelství silnic a dálnic ČR a Krajský úřad Libereckého kraje.

Krajský úřad Libereckého kraje ve svém dovolání namítá, že usnesení odvolacího soudu je nesprávné, postrádá potřebnou jednoznačnost ve vztahu k dalšímu projednávání věci a je v rozporu s principem transparentnosti a předvídatelnosti rozhodování orgánu veřejné moci . Uvedl, že je obecně známo , že předmětná stavba je materiálně (fakticky) i právně veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury, pro kterou bylo možné potřebná práva vyvlastnit. Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc vrátil k novému projednání .

Ředitelství silnic a dálnic ČR v dovolání namítá, že zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, není procesním předpisem, který by komplexně upravoval vyvlastňovací řízení, a že proto podle něj nelze toto řízení vést, neboť obecným předpisem, podle kterého se ve vyvlastňovacím řízení postupuje, je zákon č. 184/2009 Sb. (správně zákon č. 184/2006 Sb.) Má za to, že od počátku vyvlastňovacího řízení je bez jakýchkoliv pochybností, že se v daném případě jedná o veřejně prospěšnou stavbu dopravní infrastruktury, která je vymezena v územně plánovací dokumentaci jako stavba silnice I/35 Bílý Kostel Hrádek nad Nisou. Soud prvního stupně podle názoru dovolatele postupoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, neboť ze Zásad územního rozvoje Libereckého kraje ověřil, že stavba byla vymezena jako veřejně prospěšná, a že se proto jedná o stavbu podle § 1 odst. 2 zákona č. 416/2006 Sb. Neodpovídá proto skutečnému stavu věci, jestliže odvolací soud uvedl, že soudem prvního stupně nebylo zjišťováno, zda se jedná o případ uvedený v ustanovení § 2 odst. 5 zákona č. 416/2009 Sb. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) - poté, co usnesením ze dne 25. 6. 2015 č. j. 21 Cdo 3973/2014-345 rozhodl, že v řízení bude namísto dosavadního účastníka řízení Pískovny Hrádek a. s. se sídlem v Hrádku nad Nisou, Václavice č. 2, IČO 25025805, pokračováno se ZAPA beton a. s. se sídlem v Praze 4, Vídeňská č. 495, IČO 25137026, na kterou po zahájení dovolacího řízení přešlo jmění dosavadního účastníka Pískovny Hrádek a. s. a která vstoupila do jeho právního postavení - věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Nejprve se zabýval otázkou, zda dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami.

Dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu může podat jak vyplývá z ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. jen účastník řízení (popřípadě jeho právní nástupce). Účastníky řízení zahájeného návrhem (žalobou), kterým se ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, jímž tento orgán pravomocně rozhodl o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, domáhá, aby tatáž věc byla projednána v občanském soudním řízení (§ 244 odst. 1, § 246 odst. 1 o. s. ř.), jsou žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem (§ 250a odst. 1 o. s. ř.); správní orgán, který vydal rozhodnutí v uvedené věci, účastníkem tohoto řízení není. Z uvedeného plyne, že Krajský úřad Libereckého kraje, jenž vydal rozhodnutí ve věci vyvlastnění, která je právní věcí vyplývající z občanskoprávních vztahů a která je na návrh žalobkyně projednávána v občanském soudním řízení, není v projednávané věci účastníkem řízení a že proto není oprávněn (subjektivně legitimován) podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání Krajského úřadu Libereckého kraje podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

Po zjištění, že dovolání Ředitelství silnic a dálnic ČR proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (za jakých podmínek může odvolací soud zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně pro neúplnost jeho skutkových zjištění), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 219a odst. 1 o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže
a) tu jsou takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení nebo rozhodoval věcně nepříslušný soud nebo vyloučený soudce anebo soud nebyl správně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát, popřípadě i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava,
b) rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů,
c) soud nepřibral za účastníka toho, kdo měl být účastníkem,
d) soud nepokračoval v řízení s tím, kdo je procesním nástupcem účastníka, který po zahájení řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení.

Podle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. odvolací soud rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, zruší také tehdy, jestliže ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§ 213 odst. 3 a 4 o. s. ř.); ustanovení § 213 odst. 5 o. s. ř. tím nesmí být dotčeno.

Podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zruší-li odvolací soud rozhodnutí podle § 219a o. s. ř., vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Pro apelační systém, na kterém je založeno odvolací řízení upravené v občanském soudním řádu, je příznačné, že dává přednost rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje (§ 219 o. s. ř.) nebo mění (§ 220 o. s. ř.). Zrušení rozhodnutí odvolacího soudu proto přichází v úvahu jen tehdy, je-li nepochybné, že rozhodnutí soudu prvního stupně není správné (a nemůže být tedy potvrzeno), a (zároveň) je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nebo řízení rozhodnutí předcházející natolik vadné, že odvolací soud nemůže přistoupit ani ke změně napadeného rozhodnutí.

Důvody, pro které odvolací soud může (a současně je povinen) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, jsou v občanském soudním řádu jak vyplývá z ustanovení § 219a o. s. ř. - uvedeny taxativně. Znamená to, že z jiných než uvedených důvodů odvolací soud nesmí rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, neboť jeho případné další nedostatky nebo vady řízení nepovažuje zákon za natolik závažné, aby nemohlo dojít ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně. Důvody pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně jsou v ustanovení § 219a o. s. ř. rozlišeny podle toho, do kterého z odstavců jsou zařazeny. Zatímco z důvodů uvedených v ustanovení § 219a odst. 1 o. s. ř. může být zrušeno každé rozhodnutí soudu prvního stupně, podle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. smí odvolací soud zrušit jen rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem věc sama je vykládán jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997 sp. zn. 2 Cdon 484/97, které bylo uveřejněno pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění a skutkových závěrů soudu prvního stupně není vadou řízení, pro kterou by bylo možné rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., nýbrž důvodem ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně za podmínek uvedených v ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 23 Cdo 1264/2013).

V posuzovaném případě odvolací soud k odvolání žalobkyně zrušil usnesení soudu prvního stupně, jímž byla odmítnuta její žaloba, kterou se domáhala, aby věc vyvlastnění, o které rozhodl správní orgán, byla projednána v občanském soudním řízení, neboť dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu. Protože neúplnost skutkových zjištění soudu prvního stupně nepředstavuje vadu řízení, pro kterou by bylo možné rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., mohl by být tento nedostatek důvodem ke zrušení usnesení soudu prvního stupně jen jak vyplývá z výše uvedeného jestliže by šlo o rozhodnutí ve věci samé a za dalších podmínek uvedených v ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. Usnesením soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby z důvodu, že byla podána opožděně, však nebylo rozhodnuto ve věci samé, kterou byl nárok (návrh na vyvlastnění), jenž byl uplatněn u správního orgánu a o němž tento orgán rozhodl, neboť tímto usnesením bylo řízení o žalobě u soudu prvního stupně skončeno, aniž by byla věc meritorně projednána. Závěr odvolacího soudu, že usnesení soudu prvního stupně je namístě zrušit pro neúplnost jeho skutkových zjištění, proto není správný.

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 7. 6. 2011 č. j. KSLB 57 INS 5198/2011-A-15, které bylo téhož dne zveřejněno v insolvenčním rejstříku, byl zjištěn úpadek společnosti Simpos s. r. o., na její majetek byl prohlášen konkurs a insolvenční správkyní byla ustanovena JUDr. Mgr. Martina Jinochová Matyášová.

Podle ustanovení § 263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2012 (dále jen insolvenční zákon ), není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, prohlášením konkursu se přerušují soudní, správní a jiná řízení o právech a povinnostech, která se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z majetkové podstaty, jejichž účastníkem je dlužník. V těchto řízeních lze pokračovat jen za podmínek stanovených tímto zákonem.

Je-li řízení podle ustanovení § 263 odst. 1 insolvenčního zákona přerušeno, nekonají se jednání a neběží stanovené lhůty; jestliže se v řízení pokračuje, počínají lhůty běžet znovu (§ 263 odst. 2 insolvenčního zákona). Jakmile se soud, správní orgán nebo jiný orgán příslušný k projednání a rozhodnutí věci dozví o přerušení řízení podle ustanovení § 263 odst. 1 insolvenčního zákona, vyrozumí o tom účastníky řízení; současně je poučí, za jakých podmínek lze v řízení pokračovat; rozhodnutí již vydaná se v době, kdy je řízení přerušeno, nedoručují; bylo-li řízení přerušeno po doručení rozhodnutí, avšak ještě předtím, než rozhodnutí nabylo právní moci, nenabývá rozhodnutí právní moci; jestliže se v řízení pokračuje, rozhodnutí se doručuje znovu (§ 263 odst. 4 insolvenčního zákona). V přerušených řízeních, ve kterých v době prohlášení konkursu dlužník vystupoval jako žalobce nebo jiný navrhovatel, jakož i v dalších řízeních, ve kterých uplatňoval své pohledávky nebo jiná práva týkající se majetkové podstaty, lze pokračovat na návrh insolvenčního správce; dnem, kdy soudu došel jeho návrh na pokračování v řízení, se insolvenční správce stává účastníkem řízení místo dlužníka (§ 264 odst. 1 insolvenčního zákona). Jestliže insolvenční správce ve lhůtě určené mu soudem nepodal návrh na pokračování v řízení, mohou návrh na pokračování v řízení podat dlužník, popřípadě ostatní účastníci řízení s tím, že dlužník zůstává účastníkem řízení (§ 264 odst. 2 insolvenčního zákona).

Prohlášením konkursu na majetek společnosti Simpos s. r. o., která byla (jako vyvlastnitel) účastníkem vyvlastňovacího řízení vedeného u správního orgánu, bylo toto správní řízení podle ustanovení § 263 odst. 1 insolvenčního zákona přerušeno, neboť právo vyvlastňované žalobkyně na náhradu za vyvlastnění omezením jejího vlastnického práva k pozemkům zřízením věcného břemene ve prospěch společnosti Simpos s. r. o., které bylo rovněž předmětem vyvlastňovacího řízení [srov. § 15-25 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění)], by mělo být uspokojeno z majetkové podstaty společnosti Simpos s. r. o. a vyvlastňovací řízení nepatří mezi řízení vyjmenovaná v ustanovení § 266 odst. 1 insolvenčního zákona, která se prohlášením konkursu nepřerušují. Vzhledem k tomu, že společnost Simpos s. r. o. jako navrhovatel (vyvlastnitel) uplatňovala v přerušeném vyvlastňovacím řízení právo týkající se majetkové podstaty (omezení vlastnického práva žalobkyně k pozemkům zřízením věcného břemene za náhradu, která by měla být poskytnuta z majetkové podstaty), mohlo být v tomto správním řízení pokračováno jen za podmínek uvedených v ustanovení § 264 insolvenčního zákona. Pokračoval-li by správní orgán ve vyvlastňovacím řízení, aniž by tyto podmínky byly splněny, nenabylo by (nemohlo by nabýt) vzhledem k následkům přerušení řízení vyplývajícím z ustanovení § 263 odst. 2, 3 a 4 insolvenčního zákona jeho rozhodnutí vydané po prohlášení konkursu na majetek společnosti Simpos s. r. o. (rozhodnutí Magistrátu města Liberec, odboru stavební úřad, ze dne 24. 5. 2012 č. j. SURR/7130/025903/10-Ře CJ MML 062326/12 ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 28. 8. 2012 č. j. OÚPSŘ 220/2012-333) právní moci.

Vzhledem k tomu, že právní moc rozhodnutí správního orgánu, jímž tento orgán rozhodl o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, je podmínkou toho, aby tatáž věc mohla být projednána na návrh v občanském soudním řízení (srov. § 244 odst. 1 o. s. ř.), a že proto, nebyla-li by tato podmínka v posuzovaném případě splněna, by byla žaloba v projednávané věci nepřípustná [§ 250g odst. 1 písm. c) o. s. ř.], měl se odvolací soud zabývat tím, zda po prohlášení konkursu na majetek společnosti Simpos s. r. o. byly splněny podmínky pro pokračování ve vyvlastňovacím řízení, zda rozhodnutí Magistrátu města Liberec, odboru stavební úřad, ze dne 24. 5. 2012 č. j. SURR/7130/025903/10-Ře CJ MML 062326/12 ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 28. 8. 2012 č. j. OÚPSŘ 220/2012-333, vydané v tomto správním řízení, bylo doručeno insolvenční správkyni dlužníka Simpos s. r. o. a zda nabylo právní moci.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Vrchnímu soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. srpna 2015

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu