21 Cdo 3971/2007
Datum rozhodnutí: 02.09.2008
Dotčené předpisy: § 29 odst. 2 předpisu č. 155/2000Sb.




21 Cdo 3971/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce E. C., s. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému I. H., zastoupenému advokátem, o 106.524,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 494/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. dubna 2007 č.j. 24 Co 369/2006-526, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 106.524,- Kč s 3% úroky z prodlení od 9.4.2003 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný byl u něj zaměstnán od 1.11.1995 do 4.3.2003 jako obchodní zástupce T. a že v rámci své pracovní smlouvy měl uzavřenou tzv. konkurenční doložku , ve které se zavázal, že nesmí po celou dobu platnosti této smlouvy, jakož i po dobu jednoho roku po skončení pracovního poměru u žalobce vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla, je či bude za trvání této smlouvy předmětem činnosti žalobce, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání žalobce . Protože žalovaný tento závazek nedodržel (v uvedeném období začal samostatně podnikat v totožném předmětu činnosti jako žalobce a obchoduje se stejnými komoditami jako žalobce ), vznikla mu povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši šestinásobku jeho průměrné hrubé mzdy, která dle sdělení účtárny činila v rozhodném období 17.754,- Kč.

Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 8.12.2005 č.j. 5 C 494/2003-487 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 51.977,40 Kč k rukám advokáta Mgr. R. J. a České republice náklady řízení ve výši 905,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovaným, který u žalobce pracoval od 1.11.1995 jako obchodní zástupce, byl dne 8.12.2000 platně podepsán dodatek k pracovní smlouvě, v němž došlo s účinností od 1.1.2001 k úpravě tzv. konkurenční doložky , jejíž obsah odpovídá znění ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce účinného od 1.1.2001. Protože bylo prokázáno , že žalovaný již v době, kdy začal pro žalobce pracovat, měl vystavené živnostenské oprávnění a v průběhu pracovního poměru u žalobce i po jeho ukončení okamžitým zrušením ze strany žalobce ke dni 4.4.2003 obchodoval (bez souhlasu žalobce) s komoditami stejného nebo podobného, zaměnitelného charakteru , soud prvního stupně uzavřel, že skutečně svým jednání porušil konkurenční doložku, která byla platně uzavřena , a že proto žalovaného stíhá povinnost nahradit žalobci smluvní pokutu ve výši šestinásobku své průměrné hrubé mzdy . I když průměrný výdělek žalovaného v rozhodném období (IV. čtvrtletí 2002) činil 28.498,30 Kč, zatímco žalobce vycházel průměrného výdělku 17.754,- Kč, mohl soud - vázán žalobou - přiznat žalobci toliko požadovaných 106.524,- Kč.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2.4.2007 č.j. 24 Co 369/2006-526 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 23.862,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 26.878,- Kč, obojí k rukám jeho zástupce , a České republice na účet Okresního soudu v Semilech státem zálohované náklady řízení ve výši 905,- Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posuzoval platnost sporného konkurenčního ujednání účastníků ze dne 8.12.2000 (s ohledem na jeho sjednanou účinnost od 1.1.2001) podle zákoníku práce účinného od 1.1.2001, v němž jak zdůraznil - konkurenční doložka, včleněná do § 29 odst. 2, byla poměrně obsahově strohá . Přesto však podle jeho názoru lze z tohoto ustanovení zjistit, že její sjednání v pracovní smlouvě je svou povahou vzájemným závazkem, při němž si účastníci pracovněprávního vztahu (případně bývalí účastníci pracovněprávního vztahu) poskytují navzájem hospodářský prospěch . V rámci zachování rovnosti účastníků v právu podnikat, vyplývajícího z čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, proto závazku zaměstnance využívat po skončení pracovního poměru svou odbornou kvalifikaci omezeně musí odpovídat závazek zaměstnavatele toto omezení kompenzovat . Jelikož závazek žalovaného obsažený ve sporné konkurenční doložce, že pod smluvní pokutou ve výši šestinásobku průměrného výdělku nebude po dobu jednoho roku po skončení pracovního poměru u žalobce vykonávat žádnou činnost, která by měla vůči podnikání žalobce soutěžní povahu, nebyl smluvně vyvážen adekvátním protiplněním žalobce (za odpovídající peněžitý ekvivalent nelze považovat věrnostní příplatek ve výši 3.000,- Kč měsíčně, který žalobce žalovanému poskytoval během pracovního poměru), odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání účastníků o konkurenční doložce, z něhož žalobce dovozuje uplatněný nárok, je neplatné.

V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že není správný závěr odvolacího soudu o tom, že za dodržení závazku vyplývajícího z konkurenčního doložky žalobce neposkytoval žalovanému žádné adekvátní protiplnění. Z výpovědi svědků jednoznačně vyplývá , že žalobce poskytoval žalovanému toto plnění formou tzv. věrnostního příplatku ve výši 3.000,- Kč měsíčně, který byl žalovanému vyplácen po celou dobu jeho pracovního poměru poté, co podepsal dodatek k pracovní smlouvě obsahující konkurenční doložku, a za období od ledna 2001 do března 2003 mu na tomto příplatku bylo vyplaceno více než 70.000,- Kč. Podle názoru dovolatele soud měl zkoumat, zda žalovanému bylo kompenzační plnění poskytováno či nikoliv , přičemž není významné, zda mu bylo poskytováno v průběhu pracovního poměru nebo také po jeho skončení. Současně je nutno si uvědomit tu věc , že žalovaný vykonával konkurenční činnost i po ukončení pracovního poměru u žalobce, a z tohoto důvodu je tedy v přímém rozporu s dobrými mravy a ve vztahu k žalobci jakožto zaměstnavateli šikanózní, aby bylo po žalobci jakožto zaměstnavateli požadováno, aby platil kompenzační plnění žalovanému i za období, kdy žalovaný svůj závazek k konkurenční doložky nedodržuje . Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatel nenapadá), že žalovaný pracoval u žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 25.9.1995 (ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 29.9.1995) od 1.11.1995 jako obchodní zástupce T. . Dne 8.12.2000 účastníci uzavřeli dohodu označenou dodatek č. 2 k pracovní smlouvě , v níž se žalovaný s účinností od 1.1.2001 - mimo jiné - zavázal, že nesmí po celou dobu platnosti této smlouvy, jakož i po dobu jednoho roku po skončení pracovního poměru u žalobce vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla, je či bude za trvání této smlouvy předmětem činnosti žalobce, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání žalobce . Pro případ porušení (nedodržení) uvedeného závazku byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši šestinásobku průměrné hrubé mzdy . Pracovní poměr účastníků byl rozvázán okamžitým zrušením ze strany žalobce ke dni 4.4.2003; žalovaný začal samostatně podnikat ve stejném předmětu činnosti jako žalobce (zprostředkování specializovaného velkoobchodu s ostatním zbožím a ostatní velkoobchod se stejnými komoditami jako žalobce) ještě za trvání pracovního poměru u žalobce.

Za tohoto skutkového stavu byl pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku žalobce jak z toto správně vycházejí soudy obou stupňů především významný závěr o tom, zda konkurenční ujednání účastníků obsažené v dodatku č. 2 k pracovní smlouvě ze dne 8.12.2000 je platným právním úkonem.

S názorem odvolacího soudu, který ve shodě se soudem prvního stupně posuzoval platnost sporného ujednání účastníků podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1.1.2001, tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jenž pro účastníky pracovního poměru v ustanovení § 29 odst. 2, větě druhé a třetí (oproti stávající právní úpravě) výslovně zakotvil možnost sjednání tzv. konkurenční doložky, nelze souhlasit.

Podle Čl. II bodu 1. (přechodných ustanovení) zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se tímto zákonem řídí také pracovní poměry vzniklé a dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr uzavřené před 1. lednem 2001, pokud není dále stanoveno jinak; jejich vznik, jakož i nároky z nich vzniklé a právní úkony učiněné před 1. lednem 2001 se však posuzují podle dosavadních předpisů.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce je právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Právním úkonem ve smyslu tohoto ustanovení je i dohoda o tzv. konkurenční doložce.

Vznik smlouvy (dohody) v pracovněprávních vztazích předpokládá podání návrhu (oferty) a přijetí návrhu (akceptaci). Návrh smlouvy je jednostranný projev vůle navrhovatele (oferenta) adresovaný druhému účastníkovi (oblátovi), v němž mu navrhuje uzavření smlouvy s jím uvedeným obsahem a z něhož současně vyplývá, že v případě jeho přijetí jím bude navrhovatel zavázán. Přijetí návrhu (akceptace) je jednostranný projev vůle obláta adresovaný oferentovi, v němž vyslovil souhlas s obsahem navržené smlouvy. Návrh smlouvy je přijat okamžikem, kdy akceptace došla oferentovi. Tímto okamžikem dochází ke konsensu účastníků (shodě zaměstnance a zaměstnavatele na obsahu smlouvy) a smlouva (dohoda) je tak uzavřena (srov. § 244 odst. 1 zák. práce), tedy jinak řečeno je učiněna. Tento okamžik, kdy se dohoda účastníků pracovněprávního vztahu stává perfektní, je jak vyplývá z výše citovaného přechodného ustanovení zákona č. 155/2000 Sb. - rozhodující z hlediska toho, podle jaké právní úpravy bude tento právní úkon, jakož i nároky z něj vzniklé, posuzovány. Jestliže tedy v daném případě byla dohoda o tzv. konkurenční doložce mezi účastníky uzavřena dne 8.12.2000, tedy byla učiněna před 1. lednem 2001 , je třeba její platnost posuzovat bez ohledu na to, že se účastníci dohodli na její pozdější účinnosti podle dosavadních předpisů , kdy ještě možnost sjednání tzv. konkurenční doložky nebyla jako smluvní typ v českém právním řádu upravena.

Východiskem pro posuzování platnosti tzv. konkurenčních doložek uzavřených mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem v době do 31.12.2000 byla z hlediska určení povahy práv a povinností, které mají být obsahem právního vztahu tímto právním úkonem založeného především skutečnost, že jejich předmětem měla být (tak jako je i v současné době) ochrana (bývalého) zaměstnavatele po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před činností (bývalého) zaměstnance, která by měla vůči zaměstnavateli soutěžní povahu. Předmětem ochrany měly být skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné a mají být podle vůle podnikatele utajeny. Jednalo se tudíž o ujednání vyplývající z ochrany obchodního tajemství (srov. § 17 až § 20 obch. zák.) upravující vzájemné vztahy účastníků v době po skončení jejich pracovního vztahu. Protože jak uvedeno výše - možnost sjednání tzv. konkurenční doložky byla jako smluvní typ v českém právním řádu upravena až od 1.1.2001 (srov. Čl. I. bod 18. zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), příslušelo platnost sporného konkurenčního ujednání účastníků uzavřeného před tímto datem posuzovat - vzhledem k jeho obsahu - na základě příslušných ustanovení občanského, resp. obchodního zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 1276/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, roč. 2002, pod poř. č. 132).

S přihlédnutím k tomu, že vlastní podstatou posuzované věci zůstává zachování rovnosti účastníků v jejich právu podnikat nebo provozovat jinou hospodářskou činnost, popřípadě získávat prostředky pro své životní potřeby prací, garantované Čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.1995 sp. zn. II. ÚS 192/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, roč. 1995, pod č. 73, na který odkazuje rovněž odvolací soud v posuzované věci), bylo dále nutné - s ohledem na uvedenou maximu - především zvažovat vyváženost vzájemných práv a povinností, které účastníkům z ujednání ze dne 8.12.2000 vyplývaly.

Převzetí povinnosti, aby žalovaný využíval po skončení pracovního vztahu svojí odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu, nepochybně zakládá nerovnost účastníků v jejich právu podnikat nebo provozovat jinou hospodářskou činnost, popřípadě získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Proto je odůvodněn požadavek, aby tomuto závazku odpovídal jiný závazek žalobce, který by uvedené omezení kompenzoval. Z uvedených důvodů je třeba chápat ujednání o tzv. konkurenční doložce jak k tomu správně dospívá rovněž odvolací soud jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli (k tomu též srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 1276/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, roč. 2002, pod poř. č. 132). Protože v daném případě výraznému omezení žalovaného po dobu jednoho roku po skončení pracovního poměru u žalobce v jeho právu podnikat nebo provozovat jinou hospodářskou činnost, popřípadě získávat prostředky pro své životní potřeby prací, neodpovídá jakýkoliv závazek žalobce, dospěl odvolací soud - byť s poukazem na pozdější právní úpravu - ke správnému závěru, že ujednání účastníků o konkurenční doložce je neplatné.

S námitkou dovolatele, že omezení žalovaného po skončení pracovního poměru spočívající ve sjednaném zákazu konkurence bylo ze strany žalobce kompenzováno formou tzv. věrnostního příplatku ve výši 3.000,- Kč měsíčně, který byl žalobci vyplácen po celou dobu jeho zaměstnaneckého poměru poté, co podepsal se žalobcem dodatek k pracovní smlouvě obsahující konkurenční doložku , nelze souhlasit. Závazku zaměstnance, aby využíval po skončení pracovního poměru svojí odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu, odpovídá totiž jen taková povinnost zaměstnavatele, která přináší hospodářský prospěch zaměstnanci přímo v době trvání jeho závazku, tj. také po sjednanou dobu po skončení pracovního poměru. Dovolací soud proto sdílí názor odvolacího soudu, že za přiměřený závazek zaměstnavatele nemůže být považováno peněžité plnění, které zaměstnavatel (žalobce) poskytoval zaměstnanci (žalovanému) pouze v době trvání pracovního poměru, jehož výše byla navíc natolik nízká, že by stejně na žalovaném nebylo lze spravedlivě požadovat, aby splnil povinnost plynoucí z uzavřené konkurenční doložky .

Z uvedeného vyplývá, že měnící rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl v této části postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst.1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. září 2008

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu