21 Cdo 3950/2009
Datum rozhodnutí: 07.09.2010
Dotčené předpisy: § 7 odst. 3 předpisu č. 32/1965Sb., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




Cdo 3950/2009

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce B. P., zastoupeného JUDr. Martou Klenovskou, advokátkou se dílem v Chomutově, Rokycanova č. 1268/1, proti žalované Severočeské doly a.s. se sídlem v Chomutově, Boženy Němcové č. 5359, IČ 49901982, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s. , Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČ 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 9 C 173/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. dubna 2009 č.j. 11 Co 135/2007-188, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7.4.2009 č.j. 11 Co 135/2007-188, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 15.11.2006 č.j. 9 C 173/2000-158 ve věci samé [tj. ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění ve výši 2,756.280,- Kč), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal po žalované, aby mu na odškodnění pracovního úrazu ze dne 26.8.1998 zaplatila na náhradě za bolest částku 997.200,- Kč, odpovídající 60-ti násobku základního bodového ohodnocení, a na náhradě za ztížení společenského uplatnění částku 3,022.200,- Kč, odpovídající 90-ti násobku základního bodového ohodnocení; po odečtení částky 39.120,- Kč, kterou mu žalovaná z tohoto titulu již zaplatila, žalobce požadoval po žalované celkem 2.983.080,- Kč.

Žalobce v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že přiznal žalobci jak na náhradě za bolest, tak na náhradě za ztížení společenského uplatnění pouze 10-ti násobek základního počtu bodů stanoveného v lékařském posudku (tj. celkem 226.800,- Kč), přestože žalobce své poškození zdraví (poškození mozku a pohmoždění hrudní páteře), které utrpěl ve věku 28 let, považuje za závažné s citelnými celoživotními následky , které ho omezují na každém kroku , jestliže jak zdůraznil trpí stálými bolestmi hlavy, nespavostí, nedoslýchavostí a pískáním v uších , čímž je fakticky vyřazen z pracovního procesu i dřívějšího rekreačního sportování a také jeho soukromý život je úrazem výrazně omezen .

Při určování výše požadované náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění odvolací soud správně postupoval vzhledem k tomu, že k bolestem a ke stabilizaci zdravotního stavu žalobce došlo před 1.1.2002 - podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění účinném v době vzniku škody (srov. § 9 vyhlášky č. 440/2001 Sb.), a v této souvislosti řešil právní otázku předpokladů zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 cit. vyhlášky.

Ustálená soudní praxe činí východiskem úvah v tomto směru skutečnost, že již samo základní bodové ohodnocení náhrady (§ 6 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb.) zohledňuje okolnost, že poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen ve svých možnostech, např. volby povolání, volby životního partnera a dalších způsobů osobního uplatnění, v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách společenského uplatnění. Přiměřené zvýšení podle ustanovení § 6 odst. 2 cit. vyhlášky pak předpokládá existenci dalších skutečností umožňujících závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním; dopadá na případy, kdy konkrétní skutečnosti vyplývající ze srovnání zdravotního stavu před a po zranění umožňují závěr, že základní odškodnění plně nevyjadřuje důsledky zhoršeného zdravotního stavu pro životní úkony poškozeného, neboť škoda na zdraví vedla ke zvlášť těžkým následkům, jež jsou charakterizovány jako takové následky, které podstatně omezují nebo významně mění anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě.

Postup podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. (tj. zvýšení náhrady nad vyhláškou stanovený limit uvedený v § 7 odst. 2), který přísluší pouze soudu, pak přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 6 odst. 2 cit. vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození zdraví trvale omezeny nebo ztraceny. Samotná okolnost, že v konkrétním případě došlo u poškozeného ke zvlášť těžkým následkům škody na zdraví (které podstatně omezují nebo významně mění anebo znemožňují další uplatnění v životě), pro postup podle ustanovení § 7 odst. 3 cit. vyhlášky nestačí. Pro přiměřené zvýšení nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění podle ustanovení § 7 odst.3 cit. vyhlášky je nezbytné, aby se navíc jednalo o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.10.1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, uveřejněnému pod č. 10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992). Uvedené právní závěry, k nimž rozhodovací praxe již v minulosti dospěla, jsou (obdobně ve vztahu k ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) přijímány i v současné době (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.12.2007 sp. zn. 21 Cdo 244/2007, uveřejněném pod č. 30 v časopise Soudní judikatura, ročník 2010), a dovolací soud ani nyní nemá důvod na nich cokoliv měnit.

V této souvislosti je rovněž třeba mít na zřeteli, že ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. umožňující mimořádné zvýšení odškodnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétní případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci přiměřené . Úvaha soudu v tomto směru tedy není zcela neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru odškodnění a pro vznik nároku na jeho zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře přiměřenosti zvýšení v jednotlivých zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10.8.2006, sp. zn. 21 Cdo 2510/2005, nebo již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.12.2007 sp. zn. 21 Cdo 244/2007, uveřejněný pod č. 30 v časopise Soudní judikatura, ročník 2010).

Z uvedeného vyplývá, že dospěje-li soud v konkrétním případě tak jako odvolací soud v projednávané věci - k závěru, že je naplněna hypotéza ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. (že jde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele), je dále usměrňován relativně neurčitou dispozicí právní normy v tom ohledu, že zvýšení odškodnění musí být přiměřené . Úsudek soudu o přiměřenosti míry zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 cit. vyhlášky vycházející jak z individuelních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti (k tomu srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29.9.2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, na který poukazuje rovněž sám dovolatel, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.6.2010 sp. zn. 21 Cdo 2581/2009). Namítá-li v této souvislosti dovolatel, že odvolací soud při svém rozhodování o výši odškodnění nedocenil shora označený nález Ústavního soudu , potom přehlíží, že vztah přiměřenosti (neboli princip proporcionality) vysvětlený v rámci zobecňujícího výkladu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. v nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 29.9.2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, nestojí izolovaně od shora uvedených hledisek, jež umožňují, aby každé rozhodnutí o předmětných nárocích co nejvíce odráželo konkrétní okolnosti případu a nejednalo se jen o ničím nezdůvodněnou libovůli při rozhodování o výši odškodnění.

V posuzované věci odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z uvedených právních názorů vycházel. S přihlédnutím k okolnostem významným pro stanovení výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění žalobce odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) důvodně posoudil projednávaný případ jako zvlášť výjimečný hodný mimořádného zřetele ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., připouštějící zvýšení náhrady i nad nejvyšší výměry odškodnění uvedené v ustanovení § 7 odst. 2 cit. vyhlášky. Po zvážení skutečností poskytujících náležitý podklad pro posouzení rozsahu požadovaného odškodnění [zejména toho, že žalobce v důsledku pracovního úrazu prodělal náročnou a velmi bolestivou operaci , po níž následoval velmi komplikovaný pooperační stav doprovázený značnými bolestmi, a že následně oproti situaci před pracovním úrazem, který utrpěl ve věku 28 let je žalobce výrazně omezen v běžném způsobu života (trpí bolestmi hlavy, nedoslýchá, píská mu v uších, několikrát denně se u něho projevují křeče a brnění v horních a dolních končetinách), je omezen v účasti na společenském životě i v dalším pracovním uplatnění (je částečně invalidní, trpí depresemi a duševními poruchami) a je zcela vyloučen z rekreačního sportu, který dříve provozoval], odvolací soud dostatečně přihlédl k charakteru následků pracovního úrazu a rozsahu, v jakém byly omezeny či ztraceny možnosti žalobce uplatnit se v životě a ve společnosti v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou společenského i jiného uplatnění. Dovodil-li odvolací soud, že za daných okolností kriteriu proporcionality (přiměřenosti) plně odpovídá zvýšení základního počtu bodů za bolesti žalobce i ztížení jeho společenského uplatnění na desetinásobek , neboť podle názoru odvolacího soudu tato výše odškodnění zcela vystihuje bolesti, které musel žalobce strpět v průběhu léčby a při odstraňování následků poškození na zdraví a rovněž vystihuje i povahu následků a jejich předpokládaný vývoj v rozsahu, v jakém jsou omezeny či ztraceny možnosti žalobce v životě , bylo věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem i ustálenou soudní praxí, která dovodila, že vícenásobné (až desetinásobné) zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění je vyhrazeno případům, kdy u poškozeného došlo k velmi výraznému omezení či ke ztrátě jeho možností společenského uplatnění v porovnání s jeho vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody, či tehdy, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny. Odvolacímu soudu tedy nelze důvodně vytýkat závěr jeho úvah o tom, jakou míru zvýšení náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění považoval za přiměřenou.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. září 2010
JUDr. Zdeněk Novotný, v.r. předseda senátu