21 Cdo 3924/2015
Datum rozhodnutí: 20.11.2015
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 písm. b) předpisu č. 563/2004Sb. ve znění do 31.12.2014, § 10 předpisu č. 563/2004Sb. ve znění do 31.12.2014, § 32 odst. 1 písm. a) předpisu č. 563/2004Sb. ve znění do 31.12.2014, § 52 písm. f) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2014




21 Cdo 3924/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně J. C. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova č. 16, proti žalované Základní umělecké škole J. S. Bacha Dobřany , okres Plzeň - jih, příspěvkové organizaci se sídlem v Dobřanech, Stromořadí č. 439, IČO 70834903, zastoupené Mgr. Barbarou Mercovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Solní č. 274/12, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 9 C 285/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. dubna 2015 č.j. 61 Co 114/2015-88, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 12. prosince 2014 č.j. 9 C 285/2014 - 66 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň - jih k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem doručeným žalobkyni dne 30. 6. 2014 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že žalobkyně nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, spočívající v požadavku odborné kvalifikace pro přímou pedagogickou činnost podle zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů.

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Plzni - jih dne 17. 10. 2014 domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla zaměstnána u žalované jako učitelka od 17. 8. 1989, že žalovaná při podání výpovědi nepostupovala v souladu se zákonem č. 563/2004 Sb., neboť u žalobkyně "přicházela v úvahu výjimka uvedená v ustanovení § 32 písm. a) tohoto zákona", když ke dni nabytí účinnosti zákona (ke dni 1. 1. 2005) "splnila podmínku věku", a že "skutečné důvody ukončení pracovního poměru žalobkyně byly jiné", spočívající ve "snaze zbavit se odpovědnosti za případný vznik nemoci z povolání".

Okresní soud Plzeň - jih rozsudkem ze dne 12. 12. 2014 č.j. 9 C 285/2014-66 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 8.400,- Kč k rukám advokátky Mgr. Barbary Mercové. Soud prvního stupně dospěl na základě ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, důvodové zprávy k návrhu zákona o pedagogických pracovnících a výkladu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále též jen "MŠMT") k závěru, že naplněním podmínek uvedených v ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona č. 563/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nedochází k prominutí zákonného předpokladu odborné kvalifikace. Smyslem tohoto ustanovení je poskytnout vedoucím škol a školských zařízení určitý čas k zajištění potřebného počtu kvalifikovaných zaměstnanců. Zaměstnanec, i když splňuje kritéria ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona č. 563/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), může v případě, že nesplňuje kvalifikační podmínky uvedené v ustanoveních § 3 odst. 1 písm. b) a § 10 zákona č. 563/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), dostat výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce. Námitkou žalobkyně o tom, že skutečným důvodem výpovědi byl její nepříznivý zdravotní stav, se soud prvního stupně nezabýval, neboť takový důvod nebyl ve výpovědi uveden, a výpověď z pracovního poměru je právní úkon, jehož "výklad v rozporu s jazykovým vyjádřením" je nepřípustný.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem dne 15.4.2015 č.j. 61 Co 114/2015-88 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.800,- Kč k rukám advokátky Mgr. Barbary Mercové. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem, podle kterého ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona č. 563/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) představuje pouze možnost pro vedoucí školských zařízení zaměstnávat za splnění daných podmínek nekvalifikované zaměstnance, nicméně mu nelze rozumět tak, že by se na jeho základě mohl považovat předpoklad odborné kvalifikace za splněný. Zaměstnanec totiž i nadále kvalifikační předpoklad nesplňuje, a může mu proto být dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že soudy nesprávně vyložily ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona č. 563/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Dovolací soud se k "výjimce dle § 32 odst. 1 písm. a) zákona" vyjádřil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1598/2011, v němž dospěl k závěru, že splněním podmínky dosažení věku nejméně 50 let a dlouhodobým výkonem přímé pedagogické činnosti na příslušném druhu nebo typu školy nejméně po dobu 15 let je prokázána schopnost fyzické osoby k přímé pedagogické činnosti, přičemž "z ničeho" nelze dovodit oprávnění ředitele hodnotit navíc, zda tato osoba je k činnosti způsobilá, když bez podstatných námitek vykonávala přímou pedagogickou činnost po dobu delší než 15 let. Soudy zastávaný názor by podle žalobkyně mohl vést k "nežádoucím důsledkům", neboť by umožňoval, aby byla dána výpověď pedagogickému pracovníkovi, na nějž se vztahuje výjimka podle ustanovení § 32 odst. 1 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), i když v ochranné lhůtě zahájil studium na vysoké škole a i když studium v poskytnuté lhůtě dokončil, navíc by představoval diskriminaci starších oproti mladším pracovníkům. Žalobkyně současně poukazuje na důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 563/2004 Sb. a uzavírá, že výjimka podle ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona č. 563/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) byla do zákona zařazena právě proto, že u starších pedagogických pracovníků lze s ohledem na věk a dosaženou praxi upustit od získání potřebného vzdělání. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Uvedla, že závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1598/2011 nejsou v projednávané věci přiléhavé a že již "existuje ustálená judikatura týkající se obdobné věci", a zdůraznila, že předmětem sporu není, zda byla žalobkyně k výkonu funkce způsobilá a ani naplnění podmínek uvedených v ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona č. 563/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), ale to, zda žalobkyně splňovala předpoklad odborné kvalifikace.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání; protože řízení ve věci bylo zahájeno dnem 17. 10. 2014, postupoval přitom podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 1. 1. 2014 (dále jen "o.s.ř.").

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující vyřešení právní otázky, zda naplnění výjimky obsažené v ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona č. 563/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) brání úspěšnému uplatnění výpovědi z pracovního poměru z výpovědního důvodu uvedeného v ustanovení § 52 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu v úplnosti vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 30. 6. 2014 - posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2014 (dále jen "zák. práce") a podle zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2014 (dále též jen "zákon o pedagogických pracovnících").

Podle skutkových zjištění soudů (jejichž správnost přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) působila žalobkyně jako učitelka u žalované od roku 1989. Ke dni 1. 1. 2005, kdy nabyl účinnosti zákon o pedagogických pracovnících, přestala splňovat předpoklady pro výkon učitele na základní umělecké škole uvedené v ustanoveních § 3 odst. 1 písm. b) a § 10 zákona o pedagogických pracovnících, nicméně naplnila podmínky obsažené v ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona o pedagogických pracovnících, když dosáhla věku 50 let a vykonávala přímou pedagogickou činnost nejméně po dobu 15 let. Dne 30. 6. 2014 byla žalobkyni doručena výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce.

Podle ustanovení § 52 písm. f) části první věty před středníkem zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce.

Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o pedagogických pracovnících je pedagogickým pracovníkem ten, kdo koná přímou vyučovací, přímou výchovnou, přímou speciálně-pedagogickou nebo přímou pedagogicko-psychologickou činnost přímým působením na vzdělávaného, kterým uskutečňuje výchovu a vzdělávání na základě zvláštního právního předpisu (dále jen "přímá pedagogická činnost"), je zaměstnancem právnické osoby, která vykonává činnost školy, nebo zaměstnancem státu, nebo ředitelem školy, není-li k právnické osobě vykonávající činnost školy v pracovněprávním vztahu nebo není-li zaměstnancem státu. Pedagogickým pracovníkem je též zaměstnanec, který vykonává přímou pedagogickou činnost v zařízeních sociálních služeb.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona o pedagogických pracovnících pedagogickým pracovníkem může být ten, kdo splňuje tyto předpoklady: a) je plně způsobilý k právním úkonům, b) má odbornou kvalifikaci pro přímou pedagogickou činnost, kterou vykonává, c) je bezúhonný, d) je zdravotně způsobilý a e) prokázal znalost českého jazyka, není-li dále stanoveno jinak.

Podle ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona o pedagogických pracovnících fyzická osoba, která nesplňuje předpoklad podle § 3 odst. 1 písm. b), může vykonávat přímou pedagogickou činnost po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud ke dni účinnosti tohoto zákona dosáhla 50 let věku a dlouhodobým výkonem přímé pedagogické činnosti na příslušném druhu nebo typu školy nejméně po dobu 15 let prokázala schopnost výkonu požadované činnosti.

Zákon a jiné obecně závazné právní předpisy stanoví předpoklady pro výkon určitého druhu práce v zájmu zajištění odpovídající kvality práce, zabezpečení ochrany života a zdraví zaměstnanců a dalších fyzických osob a dodržování dalších pravidel, jejichž zachování nemusí odpovídat jen zájmům zaměstnavatele, ale také širším (obecným) zájmům společnosti. Předpoklady pro výkon sjednané práce spočívají zejména v dosažení určitého vzdělání, stupně kvalifikace nebo určitých dovedností, v osvědčení znalostí zaměstnance složením stanovené zkoušky nebo jiným povinným přezkoušením, anebo se týkají osoby zaměstnance. Není rozhodné, zda ke stanovení předpokladů došlo právním předpisem již před vznikem pracovního poměru nebo teprve v době jeho trvání; lze tedy dát úspěšně výpověď z pracovního poměru zaměstnanci proto, že nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce rovněž tehdy, jestliže tyto předpoklady byly právním předpisem stanoveny teprve v době trvání pracovního poměru zaměstnance, a při vzniku tohoto pracovního poměru ještě nebyly právním předpisem vyžadovány.

Zákon o pedagogických pracovnících upravil nově předpoklady pro výkon činnosti pedagogických pracovníků (srov. § 1 odst. 1 zákona) včetně způsobu získání odborné kvalifikace učitele uměleckých odborných předmětů v základní umělecké škole, střední škole a konzervatoři (§ 10 zákona). Žalobkyně odbornou kvalifikaci předepsanou v ustanovení § 10 zákona o pedagogických pracovnících nesplňovala, neboť její nejvyšší dosažené vzdělání bylo základní, a bylo proto třeba zvážit, zda mohla splňovat předpoklady pro výkon sjednané práce jen na základě přechodného ustanovení § 30 zákona o pedagogických pracovnících, podle něhož se za pedagogické pracovníky podle tohoto zákona považují též pedagogičtí pracovníci, kteří ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. ke dni 1. 1. 2005) splňovali předpoklady pro výkon činnosti pedagogického pracovníka podle dosavadních právních předpisů.

Podmínkou pro to, aby zaměstnanec, který nesplňuje předpoklady pro výkon činnosti pedagogického pracovníka podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2005, mohl být považován za pedagogického pracovníka ve smyslu ustanovení § 30 zákona o pedagogických pracovnících, je skutečnost, že šlo o zaměstnance, který před účinností zákona o pedagogických pracovnících "vykonával přímou pedagogickou činnost na základě splněných předpokladů podle vyhlášky č. 139/1997 Sb., o podmínkách odborné a pedagogické způsobilosti pedagogických pracovníků a o předpokladech kvalifikace výchovných poradců", a který by podle nové právní úpravy předpoklady pro výkon činnosti pedagogického pracovníka nadále nesplňoval; účelem a smyslem přechodného ustanovení § 30 zákona o pedagogických pracovnících tedy bylo upravit právní postavení pedagogických pracovníků, kteří v průběhu trvání svého pracovního poměru přestali od 1. 1. 2005 objektivně splňovat předpoklady stanovené novým právním předpisem pro výkon sjednané práce. Odlišně bylo upraveno právní postavení dosavadních zaměstnanců, kteří - stejně jako žalobkyně - nesplňovali předpoklady pro výkon přímé pedagogické činnosti ani podle dosavadních právních předpisů. Žalobkyně totiž ani podle vyhlášky č. 139/1997 Sb. nesplňovala požadavek kladený na učitele odborných předmětů základní umělecké školy, střední umělecké školy a konzervatoře (vysokoškolské vzdělání, nebo bakalářské studium pro výuku předmětu odpovídajícího studijního oboru, nebo vyšší odborné vzdělání ukončené absolutoriem na konzervatoři, nebo úplné střední odborné vzdělání ukončené maturitní zkouškou na střední umělecké škole pro výuku odpovídajících odborných předmětů doplněné pedagogickým studiem) uvedené v příloze 1 této vyhlášky. Soudy v projednávané věci proto správně zkoumaly, zda lze na žalobkyni vztáhnout ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona o pedagogických pracovnících.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 12. 7. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1598/2011 dovodil, že splněním podmínky dosažení věku nejméně 50 let a dlouhodobým výkonem přímé pedagogické činnosti na příslušném druhu nebo typu školy nejméně po dobu 15 let je prokázána schopnost zaměstnance k přímé pedagogické činnosti i po nabytí účinnosti zákona o pedagogických pracovnících, neboť z ničeho nelze dovodit oprávnění ředitele příslušného druhu a typu školy hodnotit navíc, zda zaměstnanec, který bez podstatných námitek vykonával přímou pedagogickou činnost po dobu delší 15 let, je od 1. 1. 2005 k této činnosti nezpůsobilý. Kdyby se mělo jednat - jak žalovaná uvádí - o "osobu, která po celou dobu vykonávala tuto činnost nedostatečně", pak řediteli příslušného druhu a typu školy po celou dobu (jak před účinností zákona o pedagogických pracovnících, tak i po jeho účinnosti) nic nebránilo, aby v rámci "souboru vyhrazených hodnotících oprávnění zaměstnavatele" přistoupil k výpovědi podle ustanovení § 52 písm. f) části věty za středníkem zák. práce pro neuspokojivé pracovní výsledky.

Užití ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona o pedagogických pracovnících přichází v úvahu pouze v případech, kdy osoba nesplňuje předpoklad odborné kvalifikace podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona o pedagogických pracovnících; bylo tak stanoveno pravidlo, podle něhož zaměstnanci, kteří (objektivně vzato) nesplňují předpoklad odborné kvalifikace podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona o pedagogických pracovnících, mohou vykonávat přímou pedagogickou činnost tehdy, splňují-li některou z podmínek taxativně uvedených v ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) až c) zákona o pedagogických pracovnících, aniž by to současně znamenalo, že by byl zaměstnanci vykonávajícímu přímou pedagogickou činnost požadavek odborné kvalifikace prominut; ustanovení § 32 odst. 1 písm. c) zákona o pedagogických pracovnících nepromíjí požadavek odborné kvalifikace, ale jen stanoví, že podle podmínek v něm uvedených se považuje předpoklad odborné kvalifikace pro pracovněprávní účely za splněný. Ostatně, obdobně je zákonná domněnka splnění zákonných předpokladů konstruována také v ustanovení § 120 odst. 12 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3307/2013).

Jak důvodová zpráva k návrhu zákona o pedagogických pracovnících, tak zejména metodický výklad Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy k novele zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, provedené zákonem č. 197/2014 Sb., dospívají ve vztahu k ustanovení § 32 odst. 1 písm. b) zákona o pedagogických pracovnících k závěru, že pedagogičtí pracovníci bez odborné kvalifikace, kteří do 31. 12. 2014 nezahájí studium vedoucí k získání odborné kvalifikace pro přímou pedagogickou činnost, kterou vykonávají, nebudou moci od 1. 1. 2015 ve školách a školských zařízeních působit a právnická osoba vykonávající činnost školy nebo školského zařízení bude prostřednictvím ředitele oprávněna (a zároveň povinna) ukončit pracovněprávní vztah s pedagogickým pracovníkem bez odborné kvalifikace podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce (shodně též P. H., Zákon o pedagogických pracovnících, komentář, Wolters Kluwer, Praha 2015). Uvedené názory vyslovené ve vztahu k ustanovení § 32 odst. 1 písm. b) zákona o pedagogických pracovnicích (posledně uvedený navíc k právní úpravě účinné až od 1. 1. 2015) však přehlížejí, že poskytnutí zákonné výjimky podle ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona o pedagogických pracovnicích neumožňuje zaměstnavateli u zaměstnance oprávněného k výkonu přímé pedagogické činnosti hodnotit navíc, zda tato fyzická osoba, která bez podstatných námitek vykonávala přímou pedagogickou činnost po dobu delší 15 let, je od 1. 1. 2005 k této činnosti nezpůsobilá. I když se tedy osobám, na něž toto ustanovení dopadá, nepromíjí požadavek odborné kvalifikace, ani nestanoví domněnku jejího splnění, považují se tito zaměstnanci za způsobilé k výkonu přímé pedagogické činnosti, jestliže ke dni 1. 1. 2005 dosáhli 50 let věku a dlouhodobým výkonem přímé pedagogické činnosti na příslušném druhu nebo typu školy nejméně po dobu 15 let prokázali schopnost výkonu požadované činnosti. Závěr, že u takového zaměstnance by byl - bez dalšího - naplněn výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce neodpovídá smyslu ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona o pedagogických pracovnících, neboť jak požadavek odborné kvalifikace, tak výjimka prokazující zaměstnancovu schopnost výkonu požadované činnosti se vztahují k přímé pedagogické činnosti. I při absenci odborné kvalifikace pro přímou pedagogickou činnost [§ 3 odst. 1 písm. b) zákona o pedagogických pracovnících] tedy žalobkyně mohla vykonávat přímou pedagogickou činnost i po 1. 1. 2005, splňovala-li podmínku uvedenou v ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona o pedagogických pracovnících. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce učitele základní umělecké školy ve smyslu ustanovení § 52 písm. f) zák. práce jsou splněny jen, a) jestliže učitel základní umělecké školy získal odbornou kvalifikaci ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 zákona o pedagogických pracovnících, anebo b) jestliže učitel základní umělecké školy splňuje podmínky pro výkon přímé pedagogické činnosti stanovené v ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) až c) zákona o pedagogických pracovnících. Pro přezkoumávanou věc pak z uvedeného plyne závěr, že, splňuje-li zaměstnanec ke dni 1. 1. 2005 výjimku uvedenou v ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona o pedagogických pracovnících, nelze u něj při rozvázání pracovního poměru užít výpovědní důvod uvedený v ustanovení § 52 písm. f) zák. práce.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Plzeň - jih) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. listopadu 2015
JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu