21 Cdo 3915/2010
Datum rozhodnutí: 02.02.2012
Dotčené předpisy: § 197 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 199 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 17 odst. 4 předpisu č. 1/1992Sb. ve znění do 31.12.2006, § 87 odst. 1 zák. o rod., § 206 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 125 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 96 odst. 1 zák. o rod.




21 Cdo 3915/2010


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. K. , zastoupené JUDr. Vladimírem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo nám. č. 512, proti žalované České republice - Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, o náhradu nákladů na výživu pozůstalých, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 132/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2009 č.j. 15 Co 198/2009-27, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě nákladů na její výživu za dobu od 1.10.1989 do 30.6.2008 celkem částku 229.111,18 Kč a aby jí počínaje dnem 1.7.2008 platila pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 3.637,21 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že její syn J. K. při výkonu základní vojenské služby dne 27.6.1988 utrpěl úraz poškození zdraví, na jehož následky téhož dne zemřel. Vzhledem k tomu, že před nástupem základní vojenské služby poškozený žil se žalobkyní a svým nezletilým bratrem J. K. ve společné domácnosti a žalobkyni, která jako dělnice u podniku Sázavan Zruč nad Sázavou dosahovala čistého příjmu asi 2.200,- Kč , dával k dispozici skoro celou výplatu, se kterou žalobkyně hospodařila (z těchto peněz byl placen nájem, inkaso, případně platby na školu bratra J. ), a přispíval tak nejen na společnou domácnost, ale poskytoval žalobkyni i svému bratru výživu , žalobkyně se domnívá, že jí jako pozůstalé matce náleží ve smyslu ustanovení § 199 zák. práce náhrada nákladů na její výživu ve výši vycházející z průměrné mzdy zemřelého , jíž dosahoval jako dělník u Vodních staveb Praha v částce asi 4.000,- Kč . Jestliže průměrná výše příjmu domácnosti činila 4.000,- Kč ze mzdy J. K. a 2.200,- Kč ze mzdy žalobkyně a v domácnosti žily 3 osoby , pak podle názoru žalobkyně při příjmu domácnosti 6.200,- Kč činí jeden díl 1.033,- Kč, dva díly J. K. tedy 2.066,- Kč, ze své průměrné mzdy 4.000,- Kč tedy vynakládal na výživu pozůstalých částku 1.933,- Kč a na výživu žalobkyně tak měsíčně přispíval částkou 644,- Kč . Protože poškozený po dobu vojenské služby žalobkyni tuto výživu poskytovat nemohl, ale přislíbil, že po skončení vojenské služby, tj. od 1.10.1989, ji bude nadále vyživovat , domáhá se žalobkyně po žalované požadované náhrady od uvedeného data ve výších vypočtených s přihlédnutím k pravidelným valorizacím .

Obvodní soud pro Prahu 6 (poté, do žalobkyně vzala žalobu zčásti zpět s ohledem na zjištěný čistý měsíční příjem J. K. před nástupem základní vojenské služby ve výši 3.395,- Kč ) rozsudkem ze dne 11.12.2008 č.j. 19 C 132/2008-14 řízení co do částky 30.388,06 Kč a placení pravidelného měsíčního peněžitého důchodu od 1.7.2008 ve výši 756,76 Kč zastavil, zamítl žalobu co do částky 198.723,12 Kč a placení pravidelného měsíčního peněžitého důchodu od 1.7.2008 ve výši 2.880,45 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že zemřelý syn žalobkyně J. K. byl k výkonu základní vojenské služby, při níž dne 27.6.1988 utrpěl smrtelný úraz, uvolněn z výkonu práce z důvodu plnění občanských povinností bez nároku na náhradu mzdy. Protože podle ustálené judikatury rozhodující pro vznik nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých je stav v době smrti osoby, od níž se tento nárok odvíjí , je třeba, aby v době smrti zaměstnance byla dána konkrétní vyživovací povinnost vůči žalobkyni . Takto tomu však v daném případě nebylo , neboť poškozený v době výkonu základní vojenské služby neměl příjem od svého zaměstnavatele ani náhradu mzdy, a tedy nemohl žalobkyni výživu poskytovat . Soud prvního stupně proto uzavřel, že za této situace nárok na náhradu nákladů na výživu žalobkyni vůbec nevznikl . Kromě toho dovodil, že v době, kdy poškozený pracoval u národního podniku Metrostav ani vyživovací povinnost vůči své matce (žalobkyni) neměl , neboť jí neposkytoval výživu, ale protože s ní žil ve společné domácnosti, na domácnost jí přispíval a matka si ze svého příjmu sama uspokojovala své potřeby .

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.6.2009 č.j. 15 Co 198/2009-27 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že za situace, kdy v okamžiku své smrti syn žalobkyni výživu neposkytoval není dán nárok na náhradu škody odůvodněný tím, že zemřelý v budoucnu mohl žalobkyni výživu poskytovat . Námitku žalobkyně, že jí zemřelý syn J. K. poskytoval výživu před nástupem základní vojenské služby, ačkoliv k tomu nebyl ze zákona povinen, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o tom, že se jednalo o příspěvek na vedení společné domácnosti . Zdůraznil přitom, že vznik nároku pozůstalých na náhradu škody se váže ke dni smrti osoby poskytující výživu či výživu povinné a závisí tedy na tom, v jakém rozsahu zemřelý pozůstalým výživu poskytoval, popř. ji doplňoval, a nebo zda a v jakém rozsahu ji byl povinen poskytovat podle hledisek zákona o rodině . Rozsah náhrady nákladů na výživu pozůstalých tedy musí jak odvolací soud dále uvedl odpovídat hlediskům zákona o rodině, jimiž se řídí rozhodování o vyživovací povinnosti . Za stavu, kdy finanční plnění poskytované zemřelým synem žalobkyni (matce) před jeho nástupem do základní vojenské služby bylo jeho příspěvkem na vedení společné domácnosti, soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu nepochybil, když žalobu jako nedůvodnou zamítl , a současně rovněž správně vycházel z toho, že tzv. dílová metoda, která při určování výše náhrady nákladů na výživu pozůstalého sečítá příjmy pozůstalého s výdělkem zemřelého, součet dělí dvěma a rozdíl mezi polovinou společných příjmů a výší příjmu pozůstalého považuje za částku odpovídající výživnému pozůstalého, není v souladu se zákonem .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť se domnívá, že závěry obou soudů o poskytování slušné výživy jsou nesprávné , a má za to, že podobná věc dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena a že by Nejvyšším soudem mohla být právní otázka posouzena odlišně . Dovolatelka opětovně zdůraznila, že zákoník práce účinný v době smrti J. K. uvádí , že náhrada nákladů na výživu pozůstalých přísluší pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat, a současně poukázala na ustanovení § 87 zákona o rodině, podle kterého, jsou děti, které jsou schopny sami se živit, povinny zajistit svým rodičům slušnou výživu, jestliže toho potřebují. V daném případě není pochyb o tom , že J. K. byl v době své smrti schopen se sám živit, a lze mít za prokázané i to, že před nástupem základní vojenské služby poskytoval dovolatelce celou svou mzdu . Jestliže příjem žalobkyně v té době činil 2.200,- Kč, z nichž měla vyživovat sebe i svého druhého syna, domnívá se dovolatelka, že zákonná podmínka ustanovení § 87 tím je naplněna J. K. jí v době své smrti byl povinen zajistit slušnou výživu . Dovolatelka neakceptuje argument soudu prvního stupně, že děti jsou povinny přispívat rodičům na výživu zpravidla v případě, že tito nemohou pracovat a nevznikl jim nárok na důchod, neboť takový výklad je dle jejího názoru nepřiměřeně zužující, pokud zákon výslovně uvádí pouze v obecné rovině, že jsou k tomu povinni, jestliže toho rodiče potřebují . Pokud se týká dílové metody zjištění výše výživného, dovolatelka ji za dané situace zejména s ohledem na časový odstup považuje za jedinou metodu, jíž lze zjistit výši poskytovaného výživného, pakliže jí syn dával k dispozici celou svou mzdu . Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen o.s.ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci řešil odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku mimo jiné právní otázku vzniku nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých po zaměstnanci, který utrpěl smrtelný úraz při výkonu základní vojenské služby. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k ustanovení § 101 odst. 1 zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze, protože k úrazu syna žalobkyně, od něhož se odvíjí uplatněný nárok, došlo před účinností uvedeného zákona - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.1.1991, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 3/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen zák. práce.

Podle ustanovení § 4 zák. práce se na příslušníky ozbrojených sil v činné službě zákoník práce vztahuje, jen pokud to výslovně stanoví nebo pokud to stanoví zvláštní předpisy.

Podle ustanovení § 206 odst. 2 zák. práce se ustanovení § 187 až 205c vztahují též na příslušníky ozbrojených sil v činné službě; potřebné odchylky v oboru své působnosti mohou stanovit právním předpisem federální ministerstvo národní obrany a vnitra.

Podle ustanovení § 190 odst.1 zák. práce došlo-li u pracovníka (zaměstnance) při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou organizace (zaměstnavatel), u něhož byl pracovník (zaměstnanec) v době úrazu v pracovním poměru.

Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce jsou existence pracovního úrazu, vzniklého za stanovených pracovních podmínek, vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění. U vojáků v činné službě je třeba při zkoumání, zda jde o pracovní úraz, vzhledem k odchylkám stanoveným na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 206 odst. 2 zák. práce předpisem Všeob. - P - 21 (práv.) - vyšetřování a odškodňování úrazů a nemocí z povolání, vycházet z toho, že pracovním úrazem se rozumí úraz, který vojáci v činné službě utrpěli při plnění úkolů služby v ozbrojených silách nebo v přímé souvislosti s jejich plněním a kterým tímto úrazem bylo způsobeno poškození zdraví nebo smrt. Jsou-li uvedené předpoklady splněny, přísluší vojákům, případně jejich pozůstalým, v zásadě stejné nároky jako zaměstnancům, kteří utrpěli pracovní úraz.

Podle ustanovení § 197 odst. 1 písm.c) zák. práce jestliže zaměstnanec následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemřel, je zaměstnavatel povinen v rozsahu své odpovědnosti poskytnout náhradu nákladů na výživu pozůstalých.

Podle ustanovení § 199 odst. 1 zák. práce náhrada nákladů na výživu pozůstalých přísluší pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat.

Podle ustanovení § 199 odst. 2 zák. práce při výpočtu této náhrady se vychází z průměrného výdělku zemřelého, náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých nesmí však úhrnem převýšit částku, do které by příslušela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle § 195 a nesmí být poskytována déle, než by příslušela zemřelému podle § 195 odst. 4.

Podle ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce náhrada nákladů přísluší, pokud není uhrazena dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu .

Nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých jsou nároky, které jsou - jak vyplývá zejména z ustanovení § 197 odst. 1 zák. práce - odvozeny od nároků zaměstnance, který utrpěl pracovní úraz nebo onemocněl nemocí z povolání. Nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalých představuje dílčí nárok na náhradu škody z pracovního úrazu (nemoci z povolání), který přísluší pozůstalým, jimž zemřelý výživu fakticky poskytoval nebo byl k tomu povinen podle zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině (dále jen zák. o rodině ). Při výpočtu této náhrady soud jak vyplývá z ustanovení § 199 odst. 2 zák. práce vychází z průměrného výdělku zemřelého. Je tomu tak proto, aby se pozůstalým z hlediska splnění vyživovací povinnosti zaměstnancem dostalo stejné výživy jako v případě, kdy zaměstnanec pro následky pracovního úrazu (nemoci z povolání) pobírá náhradu za ztrátu na výdělku, která se musí - jak vyplývá z ustanovení § 195 zák. práce - spolu s výdělkem zaměstnance po pracovním úrazu (po zjištění nemoci z povolání) s připočtením případného plného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu rovnat jeho průměrnému výdělku, a kdy jim sám poskytuje nebo je povinen poskytovat výživu z příjmů, jež pobírá po pracovním úrazu (po zjištění nemoci z povolání). Uvedenou souvislostí s náhradou za ztrátu na výdělku je rovněž odůvodněna limitace úhrnu všech náhrad poskytovaných pozůstalým zaměstnavatelem zemřelého zaměstnance ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 zák. práce částkou, do které by příslušela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku.

S názorem soudů o tom, že v projednávané věci žalobkyni nepřísluší požadovaná náhrada nákladů na její výživu již proto, že v okamžiku své smrti syn žalobkyni výživu neposkytoval a ani nemohl poskytovat , neboť v době výkonu základní vojenské služby neměl příjem od svého zaměstnavatele ani náhradu mzdy, dovolací soud nesouhlasí.

Je mimo pochybnost, že podle ustálené judikatury je pro vznik nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých i pro rozsah tohoto nároku rozhodující stav v době smrti zaměstnance (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 26.2.1974, sp. zn. 4 Cz 3/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 14, ročník 1975). Uvedené je však třeba chápat v širších souvislostech. Soudy obou stupňů ve svých úvahách opomíjejí, že v průběhu trvání pracovního poměru mohou nastat situace, kdy zaměstnanec ač je řádně zaměstnán nejen krátkodobě, ale i dlouhodobě nedosahuje žádného příjmu, případně dosahuje příjmu nižšího než sjednaná mzda (plat). K tomu přitom může dojít jak z důvodů na straně zaměstnavatele (např. platební neschopnost zaměstnavatele), tak z důvodů na straně zaměstnance. Okolnostmi na straně zaměstnance mohou být zejména zákonem předvídané překážky v práci, které sice představují omluvitelný důvod pro nepřítomnost zaměstnance v práci, ale současně zaměstnanci po dobu jejich trvání nepřísluší náhrada mzdy, případně má nárok jen na nižší plnění (např. dávky nemocenského pojištění - srov. § 127). Protože smyslem a účelem náhrady nákladů na výživu pozůstalých je odškodnit pozůstalým majetkovou újmu, která jim vznikla tím, že zaměstnanec, který jim poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu, zemřel následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, nebylo by s tímto v souladu, kdyby pozůstalým neměl příslušet nárok na náhradu na výživu pozůstalých jen proto, že k úmrtí zaměstnance pro následky pracovního úrazu (nemoci z povolání) došlo právě v době, kdy trvala takováto překážka v práci, jestliže je jinak zřejmé, že po jejím skončení by pracovní poměr nadále pokračoval.

Při odškodňování pozůstalých po zaměstnanci, který utrpěl smrtelný úraz při plnění vojenské činné služby formou základní služby v ozbrojených silách České republiky nebo v přímé souvislosti s ním, je třeba mít na zřeteli, že také výkon základní vojenské služby, kdy zaměstnanec plní svou služební povinnost (§§ 20 a 21 zákona č. 92/1949 Sb., branného zákona, ve znění pozdějších předpisů), zákoník práce považuje za překážku v práci na straně zaměstnance, po dobu jejíhož trvání je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci pracovní volno, při kterém mu nepřísluší náhrada mzdy, s výjimkou prvních dvou týdnů této služby, kdy se poskytuje náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku (srov. § 125 odst. 1 zák. práce). Jestliže tedy zaměstnanec zemře následkem (pracovního) úrazu při plnění služebních povinností v době, kdy je zaměstnavatelem uvolněn k výkonu základní vojenské služby a nemá z tohoto důvodu dlouhodobě příjem z vlastní výdělečné činnosti, nelze při určení výše náhrady nákladů na výživu pozůstalých vždy vycházet z jeho průměrného výdělku, který dosáhl v předchozím kalendářním čtvrtletí před jeho úmrtím, z něhož se při tomto odškodňování zpravidla vychází (srov. § 17 odst. 1, 2 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších změn a doplňků). Průměrný výdělek zemřelého ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 zák. práce je třeba v tomto případě stanovit způsobem, který odpovídá smyslu a účelu ustanovení § 199 zák. práce a v souladu se základními principy ovládajícími odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání nejlépe vystihuje z hlediska ustanovení § 199 odst. 2 zák. práce rozhodné výdělkové poměry postiženého zaměstnance.

Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem náhrady nákladů na výživu pozůstalých je jak uvedeno výše - odškodnit pozůstalým majetkovou újmu, která jim vznikla tím, že zaměstnanec, který jim poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu, zemřel následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, odpovídá uvedeným požadavkům plně takový postup, který průměrný výdělek zemřelého určuje podle pravděpodobného výdělku (§ 17 odst. 4 zákona č. 1/1992 Sb.), jehož by poškozený (zemřelý) zaměstnanec dosáhl ve stávajícím pracovním poměru, kdyby z něj nebyl uvolněn k výkonu základní vojenské služby. Tento pravděpodobný výdělek je současně třeba stanovit ke dni, v němž pozůstalým jejich nárok na náhradu nákladů na výživu vznikl.

Jak bylo uvedeno již výše, nárok na náhradu nákladů na výživu přísluší jen těm pozůstalým, vůči nimž měl zemřelý zaměstnanec vyživovací povinnost podle zákona o rodině nebo jimž výživu ve skutečnosti fakticky poskytoval. Soudní praxe, která již v minulosti odmítla způsob výpočtu této náhrady pomocí tzv. dílové teorie (a to ve všech jejích variantách), vychází z názoru, že částky výživného, které zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat, musí odpovídat charakteru výživného ve smyslu ustanovení zákona o rodině, upravujících vyživovací povinnost (srov. Zhodnocení rozhodování soudů k uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti organizace za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání ze dne 27.1.1975 sp. zn. Cpj. 37/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, č. 11, str. 56, a rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25.4.1972 sp. zn. 2 Cz 7/72, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, roč. 1973). Rozsah náhrady nákladů na výživu pozůstalého rodiče je tedy určen rozsahem výživného, které mu náleží ve smyslu ustanovení § 87 odst.1 a § 96 odst.1 zák. o rodině. Ustanovení § 199 odst. 2 zák. práce pak určuje možnosti a schopnosti zemřelého k plnění výživného, jde-li o jeho výdělek u zaměstnavatele, ve výši jeho průměrného (popř. pravděpodobného) výdělku [s přihlédnutím k jeho případnému zvýšení - tzv. valorizaci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.10.2002 sp. zn. 21 Cdo 773/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38, roč. 2003), a současně stanoví, že náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých nesmí úhrnem převýšit částku, do které by příslušela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce, a že může být poskytována pozůstalým pouze do doby, do níž by zemřelému nejdéle příslušela náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce, tedy nejdéle do konce kalendářního měsíce, v němž by zemřelý dovršil 65 let věku.

Podle ustálené judikatury - jak již bylo zmíněno shora - rozsah náhrady nákladů na výživu pozůstalých je určen rozsahem výživného, které jim náleží podle hledisek zákona o rodině. Ve vztahu k nároku pozůstalé žalobkyně (matky zemřelého) to znamená, že rozsah náhrady nákladů na její výživu je určen rozsahem výživného, které jí náleží ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 a § 96 odst. 1 zák. o rodině. Ustanovení § 87 odst. 1 zák. o rodině upravuje vyživovací povinnost dětí vůči rodičům tak, že děti, které jsou schopny samy se živit, jsou povinny zajistit svým rodičům slušnou výživu, jestliže to potřebují. Vyživovací povinnost vůči rodičům má tedy pouze dítě, které má dostatečný příjem k tomu, aby se mohlo samo živit , a to tehdy, jestliže rodiče nemají žádný nebo dostatečný zdroj příjmů nebo jiný majetek, z něhož by mohli uspokojovat své potřeby a zajistit si tak slušnou výživu . Z rámcových hledisek vymezených v ustanovení § 87 odst. 1 a § 96 odst. 1 zákona o rodině, která jsou významná pro stanovení výživného dětí vůči rodičům, je tedy zřejmé, že při určení výše náhrady nákladů na výživu pozůstalého rodiče musí být přihlédnuto zejména ke schopnostem a možnostem zemřelého dítěte (určenými především výší jeho průměrného výdělku - srov. § 199 odst. 2 zák. práce) a k odůvodněným potřebám pozůstalého rodiče [určenými především jeho osobními a majetkovými poměry, tj. zejména výší jeho vlastních příjmů (ze zaměstnání, podnikání či ve formě důchodu z jeho důchodového pojištění), ale i rozsahem jeho dalších vyživovacích povinností], jakož i ke schopnostem a možnostem (rozvedeného) manžela pozůstalého rodiče (určenými rovněž jeho osobními a majetkovými poměry) a k péči o společnou domácnost ??? . Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí o výši výživného (náhrady nákladů na výživu pozůstalých), odpovídalo daným okolnostem případu tak, aby přiznané výživné (náhrada nákladů na výživu pozůstalých) vyjadřovalo to, co v konkrétním případě lze po povinném (bývalém zaměstnavateli zemřelého zaměstnance, případně - tak jako v projednávané věci - státu) spravedlivě požadovat.

Jak bylo uvedeno již výše, vyživovací povinnost vůči rodičům má podle ustanovení § 87 odst. 1 zák. o rodině pouze dítě, které je schopno se samo živit, a to v případě, že si rodiče sami nejsou schopni zajistit slušnou výživu . K takového situaci dochází - jak správně uvažuje soud prvního stupně - zpravidla tehdy, jestliže rodiče nemohou pracovat a nevznikl jim nárok na důchod z důchodového zabezpečení. Samozřejmě a v tom lze dovolatelce přisvědčit - není vyloučeno, aby rodičům, přestože pracují, příp. pobírají dávky důchodového zabezpečení, vznikl vůči dětem nárok na výživné, jestliže konkrétní okolnosti v jejich případě odůvodňují závěr, že si sami nejsou schopni zajistit slušnou výživu . O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

Z obsahu spisu vyplývá, že syn žalobkyně J. K., který byl od 27.10.1986 zaměstnán v pracovním poměru jako stavební dělník u bývalého národního podniku Metrostav v Praze, utrpěl při výkonu základní vojenské služby (pro jejíž výkon byl dlouhodobě uvolněn z pracovního poměru) dne 27.6.1998 úraz, pro jehož následky téhož dne zemřel. Za této situace východiskem pro odškodnění pozůstalé žalobkyně (matky zemřelého) je jak bylo vysvětleno již výše průměrný (pravděpodobný) výdělek, kterého by J. K. dosáhl ve stávajícím pracovním poměru, kdyby z něj nebyl uvolněn k výkonu základní vojenské služby, a který by zřejmě odpovídal výši jeho čistého příjmu 3.395,- Kč měsíčně tak, jak byl zjištěn soudy obou stupňů. Žalobkyně měla v rozhodné době vlastní příjem ze zaměstnání u bývalého národního podniku Sázavan ve Zruči nad Sázavou, který činil 2.200,- Kč čistého měsíčně, ze kterého jistě mohla uspokojovat své potřeby a zajišťovat sama sobě slušnou výživu , byť v té době měla vyživovací povinnost k druhému, tehdy nezletilému synovi (a bratrovi zamřelého) J.K. Jestliže - jak žalobkyně zdůrazňuje v žalobě J. K. před nástupem základní vojenské služby dával žalobkyni k dispozici skoro celou svou výplatu, se kterou žalobkyně hospodařila , bylo by možno odškodnit ztrátu tohoto faktického plnění, jež se žalobkyni dostávalo od zemřelého syna za jeho života, ovšem jen za předpokladu, že částky, které žalobkyni zemřelý syn poskytoval, odpovídaly charakteru výživného ve smyslu zákona o rodině, a jestliže nebyly vyšší než výživné přiměřené poměrům dotčených osob (tj. schopnostem a možnostem zemřelého a odůvodněným potřebám žalobkyně). Protože příspěvky zemřelého byly podle vyjádření žalobkyně poskytovány především k jiným účelům, než je výživné v širším slova smyslu (jak se uvádí v žalobě z těchto peněz byl placen nájem, inkaso, případně platby na školu bratra J. ), lze vzhledem k výši čistého příjmu (pravděpodobného výdělku) zemřelého, jíž jsou v daném případě určeny možnosti a schopnosti zemřelého, sdílet závěr soudů obou stupňů, že faktické plnění zemřelého syna představovalo přípěvek na společnou domácnost a na bratra J., zatímco žalobkyně si sama zajišťovala slušnou výživu ze svého příjmu.

Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. února 2012

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r. předseda senátu