21 Cdo 391/2000
Datum rozhodnutí: 27.11.2000
Dotčené předpisy:




21 Cdo 391/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. H., proti žalovanému Nejvyššímu kontrolnímu úřadu se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 63, o neplatnost výpovědi, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 214/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. března 1999 č.j. 22 Co 17/99-42, takto:

I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. června 1998 č.j. 10 C 214/97-28 se zastavuje.

II. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. března 1999 č.j. 22 Co 17/99-42 se odmítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, kterou mu dal žalovaný dopisem ze dne 24.6.1997, je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že použitý výpovědní důvod nebyl dán, neboť ke snížení stavu zaměstnanců u žalovaného nedošlo, že žalovaný nesplnil svou povinnost podle § 47 zák. práce (nepomáhal žalobci při získání nového vhodného zaměstnání) a že žalovaný přijal na své pracoviště nové zaměstnance, aniž by žalobci toto místo nabídl.

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 25.6.1998 č.j. 10 C 214/97-28 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že materiální podmínky" výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce byly splněny, neboť existuje rozhodnutí prezidenta NKÚ" o snížení počtu pracovních míst a místo žalobcem uvolněné nebylo obsazeno. Protože byly splněny i všechny formální předpoklady uvedené v ustanovení § 44 zák. práce a protože bylo prokázáno, že žalovaný splnil svou povinnost uvedenou v ustanovení § 47 odst. 1 zák. práce, je výpověď daná žalobci platným právním úkonem.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4.3.1999 č.j. 22 Co 17/99-42 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil povinnost nahradit" žalovanému náklady odvolacího řízení 2.150,- Kč k rukám jeho zástupkyně". Odvolací soud dovodil, že rozhodnutí prezidenta NKÚ ze dne 5.6.1997 není pouhým projednáním rozvrhu funkcí na budoucí období", ale řádným rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Protože žalovaný prokázal i příčinnou souvislost mezi organizační změnou a nadbytečností žalobce a protože oprávněnost výběru nadbytečného zaměstnance soud nemůže přezkoumávat, je za těchto okolností závěr soudu prvního stupně, že výpověď byla žalobci dána platně, věcně správný.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. června 1998 č.j. 10 C 214/97-28 podal žalobce dovolání, neboť se podle jeho názoru jedná o věc po právní stránce zásadního významu". Namítal, že rozhodnutí o snížení počtu kontrolorů bylo namířeno proti konkrétním zaměstnancům" a že výpověď byla zcela účelová, politicky zabarvená a tzv. nadbytečnost neexistovala a byla žalovaným vykonstruována". Vytkl soudům obou stupňů, že nesprávně hodnotily provedené důkazy" a tím, že nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování zejména výslechem bývalé ředitelky odboru žalovaného, která jedině je schopna celou věc objektivně popsat", zůstala skutková zjištění neúplná. Rovněž zdůraznil, že Krajský soud v Hradci Králové ve zcela stejném případě" shledal výpověď neplatnou a žalobě vyhověl ( rozsudek ze dne 4.3.1996, sp. zn. 16 Co 1040/94"). Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil oba napadené rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť v posuzované věci není dán žádný z případů, s nimiž zákon spojuje přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud ČR rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o.s.ř.).

Rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. června 1998 č.j. 10 C 214/97-28 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 10a o.s.ř.).

Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. června 1998 č.j. 10 C 214/97-28 zastavil ( § 243c, § 104 odst. 1 o.s.ř.).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, po zjištění, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., projednal věc bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.).

Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobce nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Za situace, kdy dovolatel netvrdí, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., bylo dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění práva, spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 1.000,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 1.075,- Kč [srov. § 7, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.]. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam) o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 27. listopadu 2000

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová