21 Cdo 39/2006
Datum rozhodnutí: 05.12.2006
Dotčené předpisy:





21 Cdo 39, 90, 91, 3164/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci zástavní věřitelky J. P., zastoupené advokátkou, proti 1) dlužníku P. Ch., zastoupenému advokátem, a 2) zástavní dlužnici M. P. (dříve D.), o soudní prodej zástavy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 7/2000, o dovolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. prosince 2003 č.j. 62 Co 499/2003-169, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2004 č.j. 29 Co 375/2004-208, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2004 č.j. 29 Co 493/2004-217 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2005 č.j. 29 Co 414/2005-291, takto:


I. Dovolání dlužníka se odmítají.


II. Dlužník je povinen zaplatit zástavní věřitelce na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky; jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Zástavní věřitelka se domáhala, aby ve prospěch její pohledávky ve výši 650.000,- Kč byl nařízen prodej zástavy, a to "rodinného domu čp. 1555, postaveného na pozemku parc. č. 3580, a pozemků parc. č. 3580 zast. pl. a parc. č. 3581 zahrada v kat. území H. P., vše zapsáno na LV č. 2292 u Kat. úřadu P.". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že podle smlouvy o půjčce ze dne 2.10.1998 půjčila dlužníku 750.000,- Kč, které se jí zavázal vrátit spolu s 32% úrokem ročně nejpozději do 30.6.1999, a že k zajištění této pohledávky bylo zřízeno na základě zástavní smlouvy ze dne 15.6.1998 "a dodatků k ní" zástavní právo k uvedeným nemovitostem. Protože dlužník půjčku nevrátil, domáhá se zástavní věřitelka uspokojení z "výtěžku prodeje zastavených nemovitostí".


Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.12.2003 č.j. 62 Co 499/2003-169 potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11.9.2003 č.j. 9 C 7/2000-159, kterým dlužníku nebylo prominuto zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12.10.2001 č.j. 9 C 7/2000-87. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že předpoklady pro prominutí zmeškání lhůty podle ustanovení § 58 odst. 1 o.s.ř. nebyly splněny.


Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 24.9.2004 č.j. 29 Co 375/2004-208 mimo jiné potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4.6.2004 č.j. 9 C 7/2000-194, kterým bylo pro opožděnost odmítnuto odvolání dlužníka proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12.10.2001 č.j. 9 C 7/2000-87, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno až po uplynutí odvolací lhůty.


Městský soud v Praze dalším usnesením ze dne 16.12.2004 č.j. 29 Co 493/2004-217 zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12.10.2001 č.j. 9 C 7/2000-87 ve vztahu k zástavní dlužnici a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně znemožnil zástavní dlužnici "realizaci procesních práv", neboť věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti při jednání dne 12.10.2001, ačkoliv k němu nebyla řádně předvolána.


Městský soud v Praze dále usnesením ze dne 31.10.2005 č.j. 29 Co 414/2005-291 potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25.7.2005 č.j. 9 C 7/2000-266, kterým bylo rozhodnuto, že zpětvzetí žaloby vůči dlužníku není účinné, odmítl odvolání dlužníka, směřující proti výrokům tohoto usnesení o zastavení řízení proti zástavní dlužnici a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi zástavní věřitelkou a zástavní dlužnicí, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že zpětvzetí žaloby vůči dlužníku není účinné, neboť rozhodnutí ve věci již nabylo právní moci, a že k odvolání proti výroku o zastavení řízení vůči zástavní dlužnici a proti akcesorickému výroku o náhradě nákladů řízení není dlužník legitimován.


Proti všem výše uvedeným usnesením odvolacího soudu podal dlužník dovolání.


Zástavní věřitelka navrhla, aby dovolání dlužníka proti usnesením odvolacího soudu byla odmítnuta, neboť jsou "naprosto bezdůvodná" a "dovolací důvody nejsou dány".


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přezkoumal napadená usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že proti usnesení ze dne 30.12.2003 č.j. 62 Co 499/2003-169 bylo dovolání podáno opožděně a že proti ostatním napadeným usnesením nejsou dovolání přípustná.


Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení § 240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu. Podle ustanovení § 240 odst.3 o.s.ř. lhůta je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání; neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení.


V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu zjištěno, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.12.2003 č.j. 62 Co 499/2003-169 bylo dlužníkovi doručeno uložením (srov. § 46 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2004) dne 19.1.2004 (adresát si zásilku u držitele poštovní licence vyzvedl dne 29.1.2004) a že dovolání proti tomuto usnesení dlužník podal dne 2.7.2004 u držitele poštovní licence k přepravě na adresu soudu prvního stupně.


Z uvedeného vyplývá, že lhůta k podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu uplynula podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 57 odst. 1 a 2 o.s.ř. dnem 19.3.2004. Protože usnesení odvolacího soudu obsahuje správné poučení o nepřípustnosti dovolání a protože dovolání bylo odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit soudu, až dne 2.7.2004, tedy po uplynutí dvouměsíční zákonné lhůty (§ 240 odst. 1 věta první o.s.ř.), jejíž zmeškání nelze prominout (§ 240 odst. 2 věta první o.s.ř.), je opožděné. Nejvyšší soud České republiky proto toto dovolání dlužníka proti tomuto usnesení podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218a o.s.ř. - protože to v rozporu s ustanovením § 241b a 208 odst. 1 o.s.ř. neučinil soud prvního stupně - odmítl.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].


Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst.1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m odst.2 (§ 336n) a v § 338za odst.2 o.s.ř. (§ 238 a § 238a o.s.ř.).


Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst.1 písm.b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení § 75a o.s.ř. [§ 239 odst.3 o.s.ř.].


V posuzovaném případě dlužník dovoláním napadá jednak usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání dlužníka ve smyslu ustanovení § 208 odst. 1 o.s.ř. pro opožděnost, jednak usnesení odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k zástavní dlužnici zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, a jednak usnesení odvolacího soudu jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby (§ 96 o.s.ř.) a jímž bylo odmítnuto jeho odvolání podle ustanovení § 218 písm. b) o.s.ř.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. není dána, a to již proto, že usneseními odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem "věc sama" je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede; v řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tedy věcí samou nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto. Napadená usnesení odvolacího soudu jsou rozhodnutím výlučně procesní povahy, která věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou a nejsou tedy rozhodnutím o věci samé. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř., protože usneseními soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání nelze důvodně dovozovat ani z ustanovení § 239 odst.2 písm.a) o.s.ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř., a nikoliv zastavil-li soud prvního stupně řízení z důvodu zpětvzetí žaloby (§ 96 o.s.ř.). Přípustnost dovolání nevyplývá rovněž z ustanovení § 239 odst.1 a 2 o.s.ř., neboť nejde o případy v těchto ustanoveních uvedené. Přípustnost dovolání nelze důvodně dovozovat ani z ustanovení § 239 odst.3 o.s.ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, a nikoliv odmítl-li soud prvního stupně podle ustanovení § 208 odst.1 o.s.ř. odvolání pro opožděnost (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.11.2001 sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněné pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).


Protože dovolání dlužníka směřují proti rozhodnutím odvolacího soudu, proti nimž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.


V dovolacím řízení vznikly zástavní věřitelce v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.500,- Kč [srov. § 14 odst.3, § 15, § 17 odst.1 písm.b) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč [srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb. ], celkem ve výši 1.575,- Kč. Protože dovolání dlužníka byla odmítnuta, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby zástavní věřitelce tyto náklady nahradil. Dlužník je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která zástavní věřitelku v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).


Jiným účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, a proto bylo ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř. rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 5. prosince 2006


JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.


předseda senátu