21 Cdo 3899/2007
Datum rozhodnutí: 21.08.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 190 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.11.1999, § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 3899/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Mgr. L. F., zastoupené advokátkou, proti žalované U. P., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 294/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. května 2007 č.j. 16 Co 84/2007-318 takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 48.000,- Kč s 10% úrokem ode dne podání žaloby do zaplacení a aby jí platila částku 2.000,- Kč měsíčně jako náhradu na výživu pozůstalé manželce. Žalobu odůvodnila zejména tím, že její manžel pracoval u žalované jako údržbář, jeho nadřízení měli snahu dosáhnout toho, aby manžel ze zaměstnání odešel a zpochybňovali jeho pracovní výsledky a kvalifikaci. Manžel žalobkyně se nebyl schopen s tímto jednáním svého zaměstnavatele smířit, a byl proto léčen pro stavy psychické dekompenzace plynoucí z komplikované situace v zaměstnání, pocitů selhání a nespravedlnosti . Dne 12.9.1998 ukončil u žalované pracovní poměr, neboť od 13.9.1998 mu byl přiznán plný invalidní důchod a dne 21.12.1998 spáchal sebevraždu. Toto tragické úmrtí je důsledkem psychické dekompenzace, jejímž původem byla náhlá újma při plnění pracovních povinností, způsobená šikanováním ze strany zaměstnavatele , a proto je nutno považovat je za pracovní úraz, za nějž žalovaná odpovídá.

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14.12. 2006 č.j. 19 C 294/2001-299 (ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24.1.2007 č.j. 19 C 294/2001-305) žalobu zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Olomouci náklady řízení ve výši 73.282,- Kč . Soud prvního stupně vyšel zejména ze znaleckého posudku, kterým bylo zjištěno, že manžel žalobkyně dlouhodobě trpěl schizoafektivní poruchou, pro kterou byl v minulosti opakovaně hospitalizován , že bezprostřední příčinou jeho sebevraždy byl jeho zdravotní stav, tedy těžká deprese s vnucujícími se nepříjemnými myšlenkami na smrt vlastní či smrt blízkých osob a že tento psychický stav manžela žalobkyně mohl vygradovat i nezávisle na pocitech ze zaměstnání . Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou pracovním úrazem není dána, neboť zejména není splněn předpoklad existence tzv. pracovního úrazu . V daném případě se totiž nejednalo o poškození zdraví krátkodobým náhlým a násilným působením zevních vlivů nezávisle na vůli manžela žalobkyně; předmětný úrazový děj sebevraždu manžela žalobkyně je nezbytné shledat jako kompulzivní krátkodobou reakci manžela žalobkyně, nikoliv však vyvolanou vnějšími zevními vlivy nezávisle na jeho vůli, nýbrž jím nutkavě chtěnou a následně také dokonanou . Podle názoru soudu prvního stupně dále není splněn ani předpoklad tzv. chování se zaměstnance v době úrazu , neboť manžel žalobkyně ke dni 21.12.1998, kdy spáchal sebevraždu, nebyl již tři měsíce v pracovněprávním poměru k žalované (pracovní poměr byl rozvázán dohodou ke dni 12.9.1998 z důvodu odchodu manžela žalobkyně do invalidního důchodu). Není dána ani odpovědnost obecná občanskoprávní , neboť ze skutkových závěrů vyplývá, že sebevražda manžela žalobkyně není v přímé souvislosti s jednáním žalované (zejména pak s namítaným zneuznáváním, zpochybňováním kvalifikace či nespravedlností nadřízených) .

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16.5.2007 č.j. 16 Co 84/2007-318 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta a ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení; ve výroku o povinnosti žalobkyně zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Olomouci náklady řízení ve výši 73.282,- Kč jej změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Olomouci náklady řízení ve výši 24.427,- Kč , a zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a vyslovil souhlas i s jeho právním závěrem, že mezi tvrzeným jednání žalované a následkem, tedy smrtí manžela žalobkyně, není příčinná souvislost . Zdůraznil, že bezprostřední příčinou sebevraždy manžela žalobkyně byl jeho zdravotní stav, když trpěl závažnou schizoafektivní poruchou, jejíž příčina není dosud známa a že atmosféra v zaměstnání mohla ovlivnit průběh jeho poruchy, ale jen nepodstatně . Jak odvolací soud zdůraznil, není najisto postaveno, že škoda žalobkyni vznikla následkem tvrzeného šikanozního jednání vůči jejímu manželovi, tedy že bez tohoto šikanozního jednání by škoda nevznikla .

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Rozebírá zejména průběh manželova onemocnění a odkazuje na námitky, které uvedla již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a zdůrazňuje, že psychické potíže manžela se znovu objevily až po více než čtrnácti letech, a to v souvislosti s jeho potížemi v práci. Uvádí, že od roku 1983 až do roku 1997 žádné zdravotní potíže psychického rázu neměl , byl veselý a společenský a byl odborníkem ve svém oboru , a dovozuje, že onemocnění v roce 1997 je reakcí na nespravedlivé zacházení a šikanu v zaměstnání. Dovolatelka je přesvědčena, že mezi jednáním zaměstnanců žalované a škodou, která jí vznikla v důsledku úmrtí manžela existuje příčinná souvislost, neboť pokud by nebylo šikanozního jednání zaměstnanců žalované, nedošlo by k dekompenzaci zdravotního stavu manžela žalobkyně a k jeho následné smrti a nedošlo by tedy k újmě na její straně. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že manžel žalobkyně pracoval u žalované jako elektrikář od 23.1.1975 do 12.9.1998, kdy s žalovanou uzavřel dohodu o rozvázání pracovního poměru z důvodu jeho odchodu do plného invalidního důchodu. Ke konci pracovního poměru docházelo mezi žalovanou a manželem žalobkyně k neshodám týkajícím se zejména kvality vykonávané práce, obstrukcí při přezkušování z odborné kvalifikace , v nevhodném chování vůči nadřízeným a spolupracovníkům apod., což mělo za následek výpověď ze strany žalované dopisem ze dne 9.3.1998 a následný spor o neplatnost této výpovědi (žalovaná uznala neplatnost výpovědi dopisem ze dne 14.7.1998, výpověď se se souhlasem manžela žalobkyně odvolala a manžel žalobkyně poté vzal žalobu zpět). Manžel žalobkyně dlouhodobě trpěl schizoafektivní poruchou, pro kterou byl v minulosti opakovaně hospitalizován, a to na psychiatrickém oddělení V. n. v O., Psychiatrické klinice F. n. v O. a v Psychiatrické léčebně ve Š. Jeho zdravotní stav byl ve svém důsledku finalizován sebevraždou , kterou spáchal dne 21.12.1998, jejíž bezprostřední příčinou byla těžká deprese s vnucujícími se nepříjemnými myšlenkami na smrt vlastní či smrt blízkých osob .

V posuzovaném případě odvolací soud za tohoto stavu řešil právní otázku, zda v sebevraždě manžela žalobkyně lze spatřovat pracovní úraz jako jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou následkem pracovního úrazu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat, popřípadě zda je dána příčinná souvislost mezi tvrzeným porušením právních povinností a vzniklou škodou ve smyslu § 187 odst. 2 zák. práce.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že k úrazu (sebevraždě) manžela žalobkyně došlo dne 21.12.1998 (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.11.1999 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnost zákon č. 225/1999 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o vojácích z povolání) - dále jen zák. práce .

Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.

Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za pracovní úraz jsou jak vyplývá z výše citovaného ustanovení - existence poškození na zdraví nebo smrt zaměstnance (pracovní úraz), ke kterým došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění. V řízení o odškodnění pracovního úrazu má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o.s.ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.

Pracovním úrazem se rozumí porušení zdraví, které bylo zaměstnanci způsobeno v přímé souvislosti s výkonem jeho zaměstnání nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů. Toto zevní působení, označované též jako úrazový děj, je zpravidla takovou událostí, která vyvolá u postiženého subjektivní potíže, které mu nedovolují pokračovat v obvyklé práci nebo jen s určitými potížemi, nebo jej dokonce z práce vyřazují. O úrazový děj může jít i v případech náhlého poškození zdraví, které nastalo při náhlém napětí sil, velké námaze, nezvyklém úsilí, kdy pracovní výkon přesahuje hranice obvyklé, každodenně vykonávané práce nebo je sice konán v hranicích obvyklé těžké práce, ale za nepříznivých okolností, anebo pohybuje se sice v hranicích obvyklé namáhavé práce, pro kterou však organismus zaměstnance není přizpůsoben nebo na kterou svými schopnostmi nestačí.

Pro závěr, zda byla prokázána existence pracovního úrazu, je nezbytné prokázat, že k poškození zdraví zaměstnance došlo jednak při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a dále, že příčinou tohoto poškození zdraví zaměstnance byl skutkový děj, který má charakter úrazového děje, tedy že k poškození zdraví došlo následkem působení zevních vlivů (fyzické či psychické přetížení trauma), které byly svou povahou krátkodobé, náhlé a násilné (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27.1.1975 Cpj 37/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 11, str. 94 a násl.).

V posuzovaném případě soudy obou stupňů jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků z těchto obecně přijímaných právních názorů vycházely. Správně dovodily, že sebevražda manžela žalobkyně nesplňuje znaky pracovního úrazu, neboť nebyla vyvolána vnějšími vlivy nezávisle na jeho vůli, nýbrž byla jím nutkavě chtěnou a následně také dokonanou , manžel žalobkyně nespáchal sebevraždu při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi, neboť v té době byl již v plném invalidním důchodu, když mezi zánikem pracovního poměru manžela žalobkyně a jeho následnou sebevraždou je více než tříměsíční časová prodleva . Ze znaleckých posudků bylo zjištěno, že manžel žalobkyně trpěl závažnou schizoafektivní poruchou, která se projevovala těžkými depresemi s vnucujícími se myšlenkami na smrt vlastní či blízkých osob, pocity manžela žalobkyně v zaměstnání proto nemohly být jedinou příčinnou jeho sebevraždy a psychické stavy manžela žalobkyně mohly vygradovat sebevraždou i nezávisle na vnějších vlivech konkrétních pocitů v zaměstnání . Dovodil-li proto odvolací soud (spolu se soudem prvního stupně), že nelze hovořit o existenci pracovněprávní odpovědnosti žalované za škodu vzniklou pracovním úrazem manžela žalobkyně , neboť nebyla splněna podmínka existence pracovního úrazu, nedošlo k úrazu manžela žalobkyně při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a protože sebevražda manžela žalobkyně není v přímé souvislosti s tvrzeným šikanózním jednáním žalované , bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá žádný důvod cokoliv měnit.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně aniž by se mohl věcí dále zabývat podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.



Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. srpna 2008

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu