21 Cdo 3898/2007
Datum rozhodnutí: 16.07.2008
Dotčené předpisy: § 38 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 38 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 3898/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci žalobkyně České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti žalované V. D., o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp.zn. 11 C 32/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. února 2007, č.j. 18 Co 132/2006-168, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou dne 1.2.2001 domáhala určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti po zůstavitelce V. V. . Uvedla, že v průběhu řízení o dědictví po zůstavitelce vyjádřila pochybnosti o platnosti závěti, kterou zůstavitelka učinila dne 12.7.1998 ve formě notářského zápisu č. NZ 96/98, N 107/98, před notářkou JUDr. H. H., a jíž za dědičku veškerého majetku ustanovila žalovanou ; že v návaznosti na tuto okolnost bylo Okresním soudem ve Žďáře nad Sázavou uloženo žalobkyni podat tuto žalobu na určení ; že má za to, že zůstavitelka již v době sepsání předmětné závěti trpěla duševní chorobou, pro níž byla později zbavena Okresním soudem ve Žďáře nad Sázavou způsobilosti k právním úkonům, a to v takovém stádiu, které jí činilo k takovému závažnému právnímu úkonu, jakým je závěť, neschopnou ve smyslu § 38 odst. 2 občanského zákoníku ; že z uvedeného důvodu je tedy označená závěť neplatná .

Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 5.4.2005, č.j. 11 C 32/2001-156, určil, že žalovaná není dědičkou ze závěti po zůstavitelce paní V. V., rozené R. ; současně uložil žalované povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni 507,40 Kč a České republice Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou 8.345,- Kč a na soudním poplatku České republice Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou 1.000,- Kč . Vycházel ze závěru, že dle spisu Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp.zn. 23 D 1288/99, zůstavitelka dne 12.7.1998 pořídila závěť formou notářského zápisu sp.zn. NZ 96/98, N 107/98 ; že v této závěti dědičkou svého veškerého majetku, zejména bytového zařízení, porcelánu, obrazů a vkladu na vkladní knížce ustanovila žalovanou ; že pořízení závěti bylo odůvodněno tím, že žalovaná se o zůstavitelku dlouhodobě starala, vypomáhala jí se vším a měly ujednané, že to bude dělat i nadále ; že ze spisu Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp. zn. 5 P 125/99 bylo zjištěno, že zůstavitelka V. V. byla rozsudkem ze dne 25.3.1999, č.j. Nc 409/98-31, zbavena způsobilosti k právním úkonům ; že při rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům soud vycházel ze znaleckého posudku MUDr. J. S., ze kterého vyplývá, že tehdy vyšetřovaná zůstavitelka trpěla těžkou duševní poruchou, demencí, která nebyla jen přechodného rázu, naopak byla rázu trvalého a měla tendenci se neustále zhoršovat ; že v důsledku této poruchy nebyla tehdy zůstavitelka schopna vůbec chápat smysl a účel právních úkonů ; že soud tehdy ustanovil vyšetřované zůstavitelce pro řízení o zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům opatrovnici JUDr. S. Z., která uvedla, že zůstavitelku navštěvovala a proto ví, že zůstavitelka občas trpěla zapomnětlivostí, nevěděla, co se děje v přítomnosti, někdy vůbec nekomunikovala a byla dezorientovaná ; že ze znaleckého posudku vyplývá, že první projevy demence, jako stavu nevratného, byly u zůstavitelky jasně prokazatelné od poslední třetiny roku 1997, ve skutečnosti však byly projevy tohoto onemocnění u zůstavitelky přítomny již mnohem dříve, neboť jsou důsledkem dlouho se rozvíjejících změn a nemusely být ani okolím zůstavitelky rozpoznány, navíc v září 1997 došlo u zůstavitelky k dramatickému vystupňování jejího onemocnění, byla neklidná, zcela dezorientovaná, hledala desítky let mrtvého manžela, obviňovala okolí ze ztráty peněz ; že k návrhu žalované nechal vypracovat revizní posudek Psychiatrickou léčebnou B. Č. ; že tento revizní znalecký posudek vyjádřil plný souhlas se závěry přezkoumávaného znaleckého posudku MUDr. J. S. ze dne 31.10.2002 a potvrdil u zůstavitelky diagnózu demence smíšeného typu, pro kterou byla zůstavitelka dne 12.7.1998 neschopna tuto závěť pořídit ; že z revizního znaleckého posudku soud zjistil, že pro demenci smíšeného typu se nedá zpětně přesně určit její počátek, ale v případě zůstavitelky se zcela určitě klinicky manifestoval v době nejméně pěti měsíců před sepsáním závěti ; že z forenzního hlediska nemají význam tzv. světlé okamžiky, neboť jde-li o skutečně hlubší duševní poruchu, je osobnost nemocného nadále změněna, i když dojde k jistému relativnímu zlepšení, které se projevuje například pouze zlepšenou komunikací ; že na základě shora uvedeného má za jednoznačně prokázanou jistotu, že v okamžiku pořízení závěti byla V. V. ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. k pořízení závěti nezpůsobilá a že na této skutečnosti nemůže nic změnit ani okolnost, že závěť byla pořízena notářským zápisem, tedy veřejnou listinou ve smyslu § 134 o.s.ř., neboť pravost závěti, tedy notářského zápisu, žádným z účastníků zpochybněna nebyla, proto soud dospěl k závěru, že předmětná závěť je absolutně neplatný právní úkon .

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1.2.2007, č.j. 18 Co 132/2006-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že důkaz znaleckým posudkem je soud oprávněn hodnotit podle zásad vyjádřených v § 132 o.s.ř. ; že hodnocení soudu nepodléhají znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti, soud hodnotí přesvědčivost posudku, co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého názoru a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy ; že ve smyslu uvedených atributů, podléhajících hodnocení soudu, nelze znaleckým posudkům vypracovaným v projednávané věci nic vytknout ; že znalecké posudky jsou i z formálních hledisek úplné ; že pokud žalovaná namítala nesoulad odborných zjištění znalců konkrétně se závěrem notářky, která usoudila, že je zůstavitelka způsobilá k pořízení právního úkonu závěti, pak ve vztahu k tomuto problému ze znaleckých posouzení vyplývá, že laikovi nemusel být lékařsky zjištěný zdravotní stav zůstavitelky zřejmý ; že ke stanovisku žalované, vycházející ze svých znalostí geriatrické zdravotní sestry, lze uvést, že odvolacímu soudu je z jeho činnosti známo, že znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, při posuzování schopnosti zůstavitele své jednání ovládnout a posoudit jeho následky, opakovaně vyjadřují názor, že ke správnému hodnocení tak delikátní a odborné otázky, jakou je duševní stav zůstavitele není povolán např. ani praktický lékař ; že skutečnost, že nikdo z odborného personálu domu s pečovatelskou službou neinicioval řízení o omezení či zbavení způsobilosti zůstavitelky k právním úkonům již po její hospitalizaci v psychiatrické léčebně v roce 1997, nemůže mít ve vztahu k objektivním zjištěním o jejím zdravotním stavu, učiněným na základě náležitě zjištěného skutkového stavu věci, žádný význam ; že na základě uvedených skutkových zjištění lze učinit jednoznačný závěr o tom, že závěť ze dne 12.7.1998, sepsanou formou notářského zápisu notářkou JUDr. H. H., kterou byla ustanovena dědičkou veškerého majetku zůstavitelky V. D., zůstavitelka V. V. učinila v duševní poruše, která nebyla jen přechodného rázu, a která ji činila pro tento právní úkon nezpůsobilou a že závěť ze dne 12.7.1998 je proto neplatná podle ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že zůstavitelka před sepsáním závěti, ale i po jejím sepisu až do listopadu 1998 žila v domě s pečovatelskou službou, byla schopna postarat se o denní potřeby, vyřizovat svou korespondenci, chápat doručovaná rozhodnutí správních orgánů, logicky a věcně na ně reagovat a odpovídat, komunikovat s okolím a činit potřebná rozhodnutí týkající se jejího života ; že jí byl do vlastních rukou doručován starobní důchod, který přijímala a sama podepisovala (až do dubna 1999) ; že její problémy nespočívaly v psychickém onemocnění, ale v onemocnění pohybového aparátu a hlavně v pocitu samoty ve stáří ; že zdravotní stav zůstavitelky se zhoršil až v prosinci r. 1998, kdy byla hospitalizována na neurologickém oddělení Nemocnice v N. M. n. M. pro mozkovou cévní příhodu a následně u ní došlo ke změně jejího projevu i pohyblivosti ; že zůstavitelka byla zbavena způsobilosti k právním úkonům po uplynutí více jak 9 měsíců po sepsání závěti ; že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1541/97, zveřejněném pod č. 26/1998 v časopise Soudní judikatura vyložil, že nebyl-li občan zbaven způsobilosti k právním úkonům ani v této způsobilosti omezen, nemůže být splněna podmínka, že neměl způsobilost k právním úkonům, k jejímu založení nepostačí ani skutečnost, že řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům bylo zahájeno ; že za nedostatečné považuje i znalecké posudky, které nevycházejí z objektivních informací o zdravotním stavu zůstavitelky ; že za spolehlivý důkaz ve věci zdravotního stavu zůstavitelky by bylo možné považovat pouze psychiatrické chorobopisy ze zdravotní dokumentace psychiatrických oddělení nemocnic či psychiatrických léčeben nejméně z období před 1.9.1997 ; že soud vyslechl pouze svědky, které navrhla žalobkyně, další svědky navrhované žalovanou v roce 2003 soud nevyslechl ; že v pozdější době ani v současnosti již tyto svědky nelze vyslechnout, neboť nežijí ; že soudy vycházely z jednostranně předložených důkazů, čímž byla porušena Listina základních práv a svobod ; že zůstavitelka jako geriatrický pacient nebyla řádně vyšetřena ani léčena a všechny tyto okolnosti mohou mít podstatný vliv na právní posouzení věci a že znalecké posudky z oboru psychiatrie nepodávají objektivní informace o zdravotním stavu zůstavitelky za posledních 20 let jejího života . Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalovaná v dovolání namítá, že zůstavitelka byla zbavena způsobilosti k právním úkonům po uplynutí více jak 9 měsíců po sepsání závěti ; že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1541/97, zveřejněném pod č. 26/1998 v časopise Soudní judikatura vyložil, že nebyl-li občan zbaven způsobilosti k právním úkonům ani v této způsobilosti omezen, nemůže být splněna podmínka, že neměl způsobilost k právním úkonům, k jejímu založení nepostačí ani skutečnost, že řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům bylo zahájeno .

Podle ustanovení § 38 odst. 1 obč. zák. je neplatný právní úkon, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům.

Podle ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. je rovněž neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.

V posuzovaném případě vycházel odvolací soud (i soud prvního stupně) jak výše uvedeno - ze závěru, že závěť ze dne 12.7.1998, sepsanou formou notářského zápisu notářkou JUDr. H. H., kterou byla ustanovena dědičkou veškerého majetku zůstavitelky V. D., zůstavitelka V. V. učinila v duševní poruše, která nebyla jen přechodného rázu, a která ji činila pro tento právní úkon nezpůsobilou , a že závěť ze dne 12.7.1998 je proto neplatná podle ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. .

Z uvedeného vyplývá, že žalovaná závěr odvolacího soudu o neplatnosti sporné závěti, opírající se výlučně o ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák., tj. že zůstavitelka pořídila závěť jednajíc v duševní poruše (nikoli jako osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům), nezpochybňuje. Její argumentace z hlediska ustanovení § 38 odst. 1 obč. zák., tedy že zůstavitelka v době pořízení závěti nebyla zbavena způsobilosti k právním úkonům, nemá pro posouzení dané věci význam, a proto ani není způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z vylíčení zbývajících důvodů dovolání je zřejmé, že žalovaná namítá, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], případně, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Tyto námitky jak výše vysvětleno nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. července 2008

JUDr. Roman Fiala, v. r. předseda senátu