21 Cdo 3896/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 243f odst. 3 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř., § 241a odst. 2 o. s. ř., § 237 o. s. ř., § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř., § 242 odst. 3 o. s. ř.



21 Cdo 3896/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobkyně PREFA MAJETKOVÁ a.s. se sídlem v Pardubicích, Bílé Předměstí, Husova č. 456, IČO 25296736, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru č. 70, proti žalovaným 1) České republice - Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská č. 15/525, IČO 00006947, a 2) České republice - Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, IČO 00025429, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 42, o zaplacení 467.224.000,- Kč s příslušenstvím, o žalobách pro zmatečnost a na obnovu řízení podaných žalobkyní proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2011, č. j. 53 Co 61/2011-222, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. srpna 2010, č. j. 24 C 109/2006-174, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 109/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2014, č. j. 53 Co 169/2014-409, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 8. 2010, č. j. 24 C 109/2006-174, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2011, č. j. 53 Co 61/2011-222, byla odmítnuta žaloba žalobkyně, jíž se domáhala na žalované zaplacení částky 467.224.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a to z důvodu, že žaloba postrádala potřebné náležitosti podle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., a vylíčení rozhodujících skutečností bylo nesrozumitelné. Dovolání proti uvedenému usnesení městského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2012, č. j. 28 Cdo 267/2012-263, pro nepřípustnost odmítnuto, jelikož soudy správně posoudily žalobu jako neprojednatelnou. Ústavní stížnost proti tomuto usnesení dovolacího soudu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. března 2013, sp. zn. IV. ÚS 2993/12.
Usnesení obvodního i městského soudu napadla žalobkyně dne 11. 10. 2011 žalobou pro zmatečnost a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř., neboť má mimo jiné za to, že soudci JUDr. Květoslava Paloncyová, JUDr. Ivan Slivka, JUDr. Renáta Zimová a Mgr. Michaela Wenzlová se dopustili skutků, které naplňují ve prospěch dokonání bezdůvodného obohacení organizovaného zločinu ke škodě žalobkyně skutkovou podstatu trestného činu nadržování organizovanému zločinu dle § 366 TZ, zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 2 písm. c) TZ a dalších skutkových podstat trestných činů jako je účastenství dle § 24 odst. 1 písm. c) TZ odstraňováním překážek dokonání legalizace výnosů z trestné činnosti, která je trestným činem dle § 216 TZ nebo přinejmenším dle § 217 TZ, když soudci jednající v této věci a soudci Krajského soudu v Hradci Králové, jednající v konkursním řízení č. j. 46K 4/2000 úpadce RASTRA AG-CZ a.s. a od toho odvozených sporech, tak porušují rozsáhle princip legality, to je postupovat v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, to je, že lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem stanoveným zákonem . Proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2011, č. j. 53 Co 61/2011-222, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. srpna 2010, č. j. 24 C 109/2006-174, podala žalobkyně dne 29. 5. 2012 také žalobu na obnovu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 17. 12. 2013, č. j. 24 C 109/2006-305, zamítl žalobu na obnovu řízení (výrok I.) i žalobu pro zmatečnost (výrok II.) a rozhodl že náhrada nákladů řízení se žalovaným nepřiznává, ani pokud jde o žalobu na obnovu řízení, ani pokud jde o žalobu pro zmatečnost .

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 7. 2014, č. j. 53 Co 169/2014-409, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. jej potvrdil ve správném znění, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). V odůvodnění usnesení s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 960/2003 uvedl, že dospěl k jednoznačnému závěru, že zmatečnostní důvod dle § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. není dán, že z žalobních tvrzení obsažených ve spise nijak nevyplývají jiné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že v neprospěch žalobkyně bylo rozhodnuto v důsledku trestných činů napadených soudců, a ztotožnil se se závěry, které byly vysloveny v této věci Obvodním soudem pro Prahu 1, zdejším soudem senátem 53 Co (v jeho usnesení č. j. 53 Co 61/2011-222), Nejvyšším soudem (v jeho usnesení č. j. 28 Cdo 267/2012-263) i Ústavním soudem v jeho usnesení IV. ÚS 2293/2012, tedy že zákonné podmínky pro odmítnutí žaloby byly v této věci splněny .
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně směřující podle svého obsahu proti části výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2014, č. j. 53 Co 169/2014-409, (a to v rozsahu, pokud jím bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 12. 2013, č. j. 24 C 109/2006-305, ve výroku II., jímž byla žaloba pro zmatečnost zamítnuta), podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť (i přes značnou rozsáhlost dovolání) v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. dovolatelka řádně a jednoznačně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [dovolatelka sice odkázala na ustanovení § 237 o. s. ř. a nejasně uvedla, že řešení otázky užití § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. v nalézacím i odvolacím soudem je dovolacím soudem rozhodováno rozdílně , avšak z obsahu dovolání nelze jednoznačně seznat, zda tímto má na mysli, že soud prvního stupně a soud odvolací rozhodly v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, či zda se domnívá, že v otázce aplikace § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. je dovolacím soudem rozhodováno rozdílně (v tomto případě pak není z obsahu dovolání zřejmé, kterou rozpornou judikaturu Nejvyššího soudu má dovolatelka případně na mysli, přičemž dovolacímu soudu ani není známo, že by jeho judikatura týkající se aplikace § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. byla rozdílná; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. 21 Cdo 960/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2004, pod číslem 26, ze dne 5. prosince 2013, sp. zn. 21 Cdo 215/2013, či ze dne 29. května 2015, sp. zn. 21 Cdo 1616/2015)], ani samotný dovolací důvod (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Podle ustálené judikatury dovolacího soudu vymezením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání není pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. V dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není způsobilá založit ani námitka dovolatelky, že korupční legalizace výnosů z trestné činnosti, bezdůvodného obohacení organizovaného zločinu, justiční (konkurzní) mafie, na úkor žalobce, tím, že útok na vlastnická práva žalobce prostřednictvím nezákonného trestního řízení proti zástupcům žalobce a konkurzního řízení úpadce RASTRA AG-CZ a. s. zneužitého k útoku na majetek žalobce je dokonáván prostředky popření práva na spravedlivé soudní řízení v řízení o náhradu škody dle zák. č. 82/1998 Sb., nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena , neboť jí byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

Přípustnost dovolání nezakládají ani ostatní námitky dovolatelky, zejména že odvolací soud nepřípustně učinil tzv. souhrnné zjištění, jež vyústilo v nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu , že ve věci jednaly na straně žalované dva orgány státu v rozporu s právem žalobce dle zásady dispoziční, § 6 zák. č. 82/1998 Sb., výkladem § 90 o. s. ř. i samotným ust. § 21a odst. 1 písm. a) o. s. ř. , a že odvolací soud se vůbec nezabýval podáním Ministerstva financí ze dne 29. 6. 2006 ve věci 24 C 109/2006 , neboť k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2015

JUDr. Olga P u š k i n o v á předsedkyně senátu