21 Cdo 3890/2009
Datum rozhodnutí: 05.01.2011
Dotčené předpisy: § 172 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 243b odst. 5 věty první o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




21 Cdo 3890/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Dopravního podniku Ostrava a.s. se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Poděbradova č. 494/2 , IČO 61974757, proti žalovanému J. P. , zastoupenému Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem se sídlem v Ostravě Hrabové, Místecká č. 329/258, o náhradu škody, za účasti České pojišťovny, a.s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 142/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. dubna 2009 č.j. 16 Co 46/2009-109, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.040,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Pěnkavy, advokáta se sídlem v Ostravě Hrabové, Místecká č. 329/258.

Stručné odůvodnění (§ 243c odst.2 o.s.ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.4.2009 č.j. 16 Co 46/2009-109, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 6.11.2008 č. j. 85 C 142/2007-74, ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci náhradu škody ve výši 68.409,- Kč s úroky z prodlení), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Odvolací soud vyložil otázku, zda v projednávané věci došlo k naplnění skutkové podstaty odpovědnosti zaměstnance za škodu ve smyslu ustanovení § 172 odst. 1 zák. č. 65/1965 Sb., a to zejména, zda v jednání žalovaného lze spatřovat zaviněné porušení povinností dospěl-li k závěru, že žalovaný předmětnou dopravní nehodu (a tím vznik škody) nezavinil, a to ani formou nevědomé nedbalosti , neboť v rozhodném období nevěděl, že jeho schopnost k řízení vozidla byla v důsledku jeho zdravotního stavu snížena, a ani to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět nemohl - v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou soudů (ohledně výkladu pojmu zavinění srov. např. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5.2.2004, sp.zn. 21 Cdo 1059/2003)

I když žalobce v dovolání uvedl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že ve skutečnosti podrobuje kritice skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), která jsou významná z hlediska naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce, která byla zaměstnavateli způsobena v důsledku dopravní nehody autobusu dne 13.8.2005. Dovolatel namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jeho názoru pro posouzení věci významné zejména z hlediska zavinění, protože ve Zprávě o dopravní nehodě ze dne 16.8.2005 sám žalovaný uvedl, že si je vědom zavinění dopravní nehody, což ztvrdil svým podpisem , a při vyšetření znalkyněmi uvedl, že nyní vidí příčinu nehody ve zvýšené únavě , přičemž znalkyně vypověděly, že v obecné rovině žalovaný věděl a mohl předvídat, že pokud bude řídit dopravní prostředek v takovém stavu, v jakém ho řídil, může způsobit dopravní nehodu . Na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů [že podle znalkyň se v případě žalobce jednalo o reaktivní anxiozně-depresivní stav a neurastenické potíže, navozené konfliktním manželstvím, rozvodovým řízením a velkým pracovním vytížením , což se projevilo jako náhlá nevolnost, která byla příčinou dopravní nehody, že se u žalovaného jednalo o první náhlou nevolnost , nemohl tedy odhadnout aktuální vystupňování problému a nemohl ani předvídat, že může dojít při jeho potížích k dopravní nehodě , neboť neurastenické potíže u žalovaného sice byly dlouhodobější, avšak i za přítomnosti těchto potíží pracoval bez jakýchkoliv problémů, sám také uvedl, že před rozhodnou pracovní směnou žádné potíže necítil, a tento úzkostně depresivní stav a neurastenické potíže byly u něj diagnostikovány až následně po dopravní nehodě], v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že je irelevantní, že žalovaný nevěděl, kdy přesně k dopravní nehodě, resp. k jeho selhání v důsledku dlouhodobé psychické zátěže dojde , neboť nevolnost žalovaného, v důsledku které došlo ke vzniku dopravní nehody, neměla charakter nahodilé nevolnosti , ale vznikla na základě působení dlouhodobějších faktorů, zejména dlouhodobé psychické zátěže , že tedy schopnost žalovaného k řízení vozidla byla snížena v důsledku jeho zdravotního stavu, což žalovaný mohl předvídat, neboť historická zkušenost je pouze jedním z atributů, jež mohou ovlivnit posouzení otázky zavinění v této věci , žalovaný navíc dlouhodobě pracuje jako řidič z povolání, tj. jedná se o zkušeného řidiče, který se pravidelně zúčastňuje školení řidičů, takže byl seznámen s tím, jaké následky hrozí v případě, že bude řídit dopravní prostředek ve stavu velké psychické zátěže ), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že žalovaný porušil pracovní povinnosti zaviněným jednáním a to ve formě nevědomé nedbalosti a došlo tak k naplnění hmotněprávní podmínky odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 172 zák. práce). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.

Shora uvedené námitky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale jen dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].

Protože dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 4.740,- Kč [srov. § 3 odst. 1, bod 4., § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 1 a § 18 odst. 1, vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 5.040,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 5. ledna 2011

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu