21 Cdo 3883/2013
Datum rozhodnutí: 23.04.2014
Dotčené předpisy: § 35 odst. 2 obč. zák., § 37 odst. 1 obč. zák., § 243e odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



21 Cdo 3883/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Mojmíra Putny v exekuční věci oprávněné Pragner s.r.o. se sídlem v Praze 4, Pod Lesem č. 2147/23, IČO 25636731, zastoupené Mgr. Danielem Kauckým, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží č. 39/51, proti povinným 1) Ing. I. K., a 2) J. B., pro 1.969.357,38 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 66 EXE 337/2012, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2013 č. j. 18 Co 155/2013-62, takto:

Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. září 2012 č. j. 66 EXE 3377/2012-23 ve výroku, jímž byl zamítnut návrh na nařízení exekuce co do částky 1.173.031,38 Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Oprávněná se domáhala, aby byla podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17.6.2004 sp. zn. 2 T 11/2004 "ve spojení" s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9.11.2005 sp. zn. 7 To 471/2005 nařízena exekuce na majetek povinných k uspokojení pohledávky ve výši 1.969.357,38 Kč s příslušenstvím, kterou nabyla smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 14.10.2011 od původního věřitele DINESIA a.s. se sídlem v Praze 8, Střelničná č. 8/1680, IČO 63999579. Původní výše postoupené pohledávky činila 2.469.027,38 Kč a co do částky 499.670,- Kč zanikla "úhradou ze strany povinných".

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 24.9.2012 č.j. 66 EXE 3377/2012-23 vyhověl návrhu na nařízení exekuce pro částku 796.326,- Kč a provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Tomáše Vránu; ohledně dalších 1.173.031,38 Kč návrh na nařízení exekuce zamítl. Zamítavé rozhodnutí zdůvodnil tím, že "nebyla prokázána aktivní legitimace oprávněného, když tento prokázal postoupení pohledávky pouze částky v rozsahu 796.326,00 Kč"; i když je ve smlouvě o postoupení pohledávky "uvedeno rovněž příslušenství pohledávky, tak toto mohou v daném případě představovat pouze náklady na vymáhání (tj. náklady exekučního řízení), neboť původnímu oprávněnému dle předloženého exekučního titulu nebyly přiznány ani úroky z prodlení, ani náklady nalézacího řízení".

K odvolání oprávněné Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2013 č. j. 18 Co 155/2013-62 potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku, kterým byl zamítnut návrh oprávněné na nařízení exekuce pro částku 1.173.031,38 Kč. Dospěl k závěru, že smlouvou ze dne 14.10.2011 byla oprávněné postoupena pohledávka "v její aktuálně evidované výši 796.326,- Kč s příslušenstvím", neboť "gramatický výklad textu čl. 3.1. jednoznačně vede k závěru, že takto je vymezen stav pohledávky v době postoupení, tedy i výše částky, jíž je postupitel oprávněn z uvedeného titulu od (ve smlouvě označených) dlužníků vymáhat" a naopak částka 2.469.027,38 Kč je v uvedeném textu uvedena "jako informace o původní výši dluhu a v době postoupení již nebyla aktuální".

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání. Namítá, že soudy se "přidržely restriktivního ryze gramatického výkladu textu, naprosto pominuly úmysl stran, jímž bylo předmětnou pohledávku postoupit v celé její výši, v jakém trvala ke dni uzavření smlouvy". Z textu čl. III. bod 3.1 smlouvy ze dne 14.10.2011 "jednoznačně vyplývá, že úmyslem účastníků smlouvy bylo postoupit předmětnou pohledávku v takové výši, ve které ke dni převodu trvala, což bylo s ohledem na předchozí částečnou úhradu, v celkové částce 1.963.357,38 Kč". Oprávněná dále soudům vytýká, že se při výkladu úmyslu stran smlouvy při převodu pohledávky nezabývaly skutečnou vůlí převést pohledávku v celé výši a nikoliv pouze "aktuálně účetně evidovanou". Ve smlouvě je převáděná částka vymezena odkazem na trestní rozsudky (exekuční tituly), na základě kterých byla postupovaná pohledávka přiznána, a to slovy "původní výše celkové pohledávky za Dlužníky určená na základě předmětného rozsudku činila 2.469.027,38 Kč", a oprávněná dále odkázala na prohlášení postupitele ze dne 3.2.2012 adresované odvolacímu soudu, ve kterém potvrzuje, že jemu přisouzená pohledávka v trestním řízení byla zcela uspokojena a na jeho prohlášení ze dne 13.10.2011, ve kterém postupitel uvádí, že pohledávka z exekučních titulů vůči němu "byla zcela saturována", a proto postupiteli žádná část pohledávky nezbyla. Oprávněná navrhla proto, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího (popřípadě i soudu prvního stupně) zrušil a aby věc soudům vrátil k dalšímu řízení.

Povinný 2) navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto. Uvedl, že usnesení odvolacího soudu je správné neboť ve smlouvě ze dne 14.10.2011 je jednoznačně určena jako postoupená pohledávka částka ve výši 796.326,- Kč.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky výkladu projevu vůle účastníků smlouvy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013 (dále též jen "obč. zák.") právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu projevu vůle o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37 odst.1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2011 sp. zn. 21 Cdo 3398/2010). Smlouvu jakožto projev vůle je tedy třeba vykládat - jak vyplývá z ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. - nejen podle jazykového vyjádření použitého ve smlouvě, ale i podle dalších skutečností, zejména podle vůle účastníků smlouvy, není-li tato vůle v rozporu s použitým jazykovým projevem (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2013 sp. zn. 21 Cdo 3624/2012).

Pro rozhodnutí v projednávané exekuční věci byl významný obsah ujednání obsaženého v čl. III. bodu 3.1 smlouvy ze dne 14.10.2011, podle něhož se oprávněné postupuje pohledávka "určená na základě rozsudku vydaném Obvodním soudem pro Prahu 8 č.j. 2 T 11/2004 ze dne 17.6.2004 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č. j. 7 To 471/2005 ze dne 9.11.2005", a to "v její výši, která je aktuálně evidovaná jako částka 796.326,- Kč s příslušenstvím", s tím, že "v případě jakékoliv změny se výslovně uvádí, že touto smlouvou je pohledávka postoupena v celkové a úplné výši", a že "pro úplnost postupitel uvádí, že původní výše celkové pohledávky za dlužníky určená na základě předmětného rozsudku činila 2.469.027,38 Kč".

Odvolací soud, který dovodil, že smlouvou ze dne 14.10.2011 byla oprávněné postoupena pohledávka "v její aktuálně evidované výši 796.326,- Kč s příslušenstvím", vzal v úvahu pouze jazykový výklad části textu ujednání obsaženého v čl. III. bodu 3.1 smlouvy, v rozporu s ustanovením § 35 odst.2 obč. zák. však nepřihlédl k tomu, jaká byla skutečná vůle obou zúčastněných stran smlouvy (co ve skutečnosti měl v úmyslu postupitel postupníkovi převést a ten v úmyslu nabýt); k pochopení obsahu projevu vůle může sloužit rovněž širší kontext jednání účastníků, případně i jednání následné, jestliže je z něho možné na obsah vůle zpětně usuzovat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1116/2001).

I když text ujednání obsaženého v čl. III. bodu 3.1 smlouvy ze dne 14.10.2011 není naprosto jednoznačný, lze za přihlédnutí ke všem rozhodným okolnostem bez pochybností dovodit, že úmyslem stran smlouvy bylo převést na oprávněného "celou pohledávku", určenou "na základě rozsudku vydaného Obvodním soudem pro Prahu 8 č. j. 2 T 11/2004 ze dne 17.6.2004 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č. j. 7 To 471/2005 ze dne 9.11.2005", přičemž údaje o "výši, která je aktuálně evidována", a o "původní celkové výši pohledávky" slouží výhradě k identifikaci pohledávky a nikoliv k určení částky, která by měla být předmětem postoupení. Závěr odvolacího soudu proto nemůže obstát.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; protože nejsou podmínky pro zastavení odvolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky proto napadené usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce co do částky 1.173.031,38 Kč, zrušil Nejvyšší soud ČR též toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první a druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem). O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (hlava VI. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. dubna 2014

JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu