21 Cdo 3852/2011
Datum rozhodnutí: 19.02.2013
Dotčené předpisy: § 27 odst. 4 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 244 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 27 odst. 4 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 27 odst. 5 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 31 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 58 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 107 o. s. ř.




21 Cdo 3852/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. P. V. , zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí č. 3, proti žalované REPAROSERVIS spol. s r.o. se sídlem v Praze 10 - Uhříněvsi, Lnářská č. 907/12, IČO 63994445, zastoupené Mgr. Milošem Hrdinou, advokátem se sídlem v Praze 8 - Troji, Trojská č. 112/69, o neplatnost zrušení pracovního poměru ve zkušební době, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 314/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2010 č.j. 11 Co 327/2009-118, takto:

Rozsudek městského soudu, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. ledna 2009 č.j. 6 C 314/2006-67 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. března 2010 č.j. 6 C 314/2006-98 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 14.11.2006 proti společnosti REPAROSERVIS LESNÍ TECHNIKA a.s. se sídlem v Praze 10, Jakobiho č. 328, IČO 26468174, domáhal, aby bylo určeno, že "oznámení o ukončení pracovního poměru ze dne 9.10.2006 dané" touto společností žalobci je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dnem 7.9.2006 vznikl žalobci pracovní poměr ke společnosti REPAROSERVIS LESNÍ TECHNIKA a.s. Při sjednávání "nástupních podmínek" dne 4.9.2006 bylo dohodnuto, že bude u zaměstnavatele pracovat ve funkci vedoucího technického úseku, v níž byl podřízen řediteli společnosti, který je zároveň předsedou představenstva společnosti, a nadřízen dvěma útvarům - oddělením, servisu a oddělení náhradních dílů, a "byla mu předložena k podpisu pracovní smlouva", i když žalobce namítal, že jeho pracovní poměr se zakládá "výhradně jmenováním". Žalobce v týdnu od 11.9.2006 upozornil ředitele společnosti na "absenci takových dokumentů společnosti, jako jsou organizační a pracovní řád", a bylo mu sděleno, že tyto normy nemá společnost ještě vypracovány. Dne 9.10.2006 mu bylo předáno bez jakéhokoliv předchozího jednání zrušení pracovního poměru ve zkušební době. Žalobce má za to, že jde o neplatné rozvázání pracovního poměru, neboť pracovní smlouva je neplatná, když byl přijat do funkce, která se zakládá jmenováním. Dopisem ze dne 10.10.2006 společnosti REPAROSERVIS LESNÍ TECHNIKA a.s. sdělil, že trvá na dalším zaměstnávání.

Společnost REPAROSERVIS LESNÍ TECHNIKA a.s. namítala, že žalobce jako vedoucí technického úseku byl v přímé řídící působnosti vedoucího zaměstnance, který je podřízen statutárnímu orgánu společnosti, že však neměl žádné podřízené vedoucí zaměstnance, neboť "nikdo z jeho podřízených nevykazoval znaky uvedené v ustanovení § 9 odst. 3 zákoníku práce". Žalobce neměl u společnosti žádné rozhodovací pravomoci ani oprávnění ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci. Organizační struktura společnosti předložená žalobcem je pouze pracovní verzí, určená pro zkušební provoz ve čtvrtém čtvrtletí roku 2006. Žalobce se měl v rámci svého pracovního poměru seznamovat s chodem firmy, protože však jeho pracovní morálka byla špatná a neslučitelná s požadovaným pracovním nasazením, byl s ním rozvázán pracovní poměr ve zkušební době.

Obvodní soud pro Prahu 10 - poté, co provedl důkaz "výpisem z OR na REPAROSERVIS lesní technika, a.s. a REPAROSERVIS, spol. s r.o." a co usnesením vyhlášeným při jednání konaném dne 28.1.2009 připustil "změnu v názvu žalovaného na REPAROSERVIS spol. s r.o." - rozsudkem ze dne 28.1.2009 č.j. 6 C 314/2006-67, opraveným usnesení ze dne 8.3.2010 č.j. 6 C 314/2006-98, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 11.424,- Kč k rukám advokáta Mgr. Miloše Hrdiny. Z provedeného dokazování zjistil, že žalobci vznikl pracovní poměr u žalované dnem 7.9.2006 na základě pracovní smlouvy, v níž bylo uvedeno "v kolonce funkce vedoucí technického úseku, řidič referentského vozidla" a v níž byla sjednána zkušební doba v délce 3 měsíců. Poté, co dovodil, že vedoucím zaměstnancem může být pouze takový zaměstnanec, kterému je na základě pověření zaměstnavatele podřízen nejméně jeden další zaměstnanec, jemuž je v rozsahu pověření oprávněn průběžně, soustavně stanovit a ukládat pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jeho práci a dávat mu k tomuto účelu závazné pokyny, aniž by bylo podstatné, jakým způsobem je funkce formálně označena nebo jaké je v rámci zaměstnavatele její postavení ve vztahu k jiným pracovním místům (rozhodující je pouze to, zda zaměstnanci jsou podřízení další zaměstnanci, jimž je oprávněn vydávat závazné pokyny), soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce v době uzavření pracovní smlouvy neměl žádného podřízeného zaměstnance, že "taktéž to nebylo stanoveno ani organizační strukturou, neboť ta byla vytvořena později", a že žalobce nebyl oprávněn průběžně a soustavně stanovovat a ukládat pracovní úkoly, organizovat a řídit práci dalších zaměstnanců, neboť žádné podřízené zaměstnance neměl. Protože obsah pracovní činnosti a postavení žalobce u žalované nezakládaly "znaky pracovního poměru, jež měl být podle ustanovení zákoníku práce založen jmenováním", je rozvázání pracovního poměru žalobce ve zkušební době v souladu se zákoníkem práce.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.9.2010 č.j. 11 Co 327/2009-118 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.720,- Kč k rukám advokáta Mgr. Miloše Hrdiny. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce v době "podpisu pracovní smlouvy" neměl "žádné podřízené vedoucí pracovníky a nebyl oprávněn zadávat jim pracovní úkoly", a odmítl názor žalobce, že by uvedené skutkové zjištění nemělo mít oporu v provedeném dokazování. To, že žalobce neměl žádné "podřízené vedoucí pracovníky", bylo prokázáno výpověďmi svědků M. K., V. K., P. H. a P. Š., přičemž úkolem žalobce bylo ve zkušební lhůtě vytvořit novou strukturu náhle se rozrůstající společnosti a její organizační řád, s předpokladem jmenování do funkce vedoucího zaměstnance. Odvolací soud odmítl rovněž názor žalobce, že by byl "přímo podřízen představenstvu" zaměstnavatele, když předseda představenstva M. K. "nebyl de iure ředitelem společnosti, neboť nebyl do této funkce jmenován, ale byla s ním (neplatně) uzavřena pracovní smlouva"; vykonával-li totiž M. K. práci ředitele společnosti se svým souhlasem a se souhlasem svého zaměstnavatele a pobíral-li za ni mzdu, vykonával ji "de lege", a "není věcí tohoto soudu, aby v této věci řešil platnost pracovního poměru M. K.". Odvolací soud uzavřel, že žalobce nevykonával u zaměstnavatele práci, do níž "by měl a musel být jmenován", a že proto s ním byla sjednána zkušební doba v souladu se zákonem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že ke dni 7.9.2006, který byl v pracovní smlouvě ze dne 4.9.2006 sjednán jako den nástupu do práce, u jeho zaměstnavatele "již existovala organizační struktura, podle které byli žalobci podřízeni další dva vedoucí zaměstnanci, a to vedoucí prodeje náhradních dílů Ing. Jelínek a vedoucí servisu V. K.", a že "funkce vedoucí technického úseku (technický ředitel) v akciové společnosti", na níž byl žalobce přijat, "spadala do okruhu vybraných funkcí, u nichž se pracovní poměr zakládá výlučně jmenováním". Na tom nic nemění ani to, že dne 4.9.2006 podepsal pracovní smlouvu, neboť u všech vedoucích zaměstnanců, u kterých se pracovní poměr měl zakládat jmenováním, byl založen pracovní smlouvou (u ředitele M. K. i bývalého ředitele L. M.) a žalobce "neměl prakticky jinou možnost, než tuto jednotnou pracovní smlouvu podepsat". Žalobce v rámci možností umožněných mu statutárním orgánem zaměstnavatele "úkoloval své podřízené" a operativně řešil činnosti útvaru prodeje náhradních dílů a plnil koncepční úkoly týkající se útvaru servisu, včetně vzájemného propojení těchto dvou útvarů. Žalobce byl přímo podřízen předsedovi představenstva M. K., tedy statutárnímu orgánu žalované, neboť M. K. nikdy nebyl jmenován do funkce ředitele společnosti. Žalobce tedy splnil podmínky pro statut vedoucího zaměstnance, a to jak ve smyslu ustanovení § 27 odst. 5 písm. a) bod 1., tak i ve smyslu ustanovení § 27 odst. 5 písm. b) bod 1. zákoníku práce. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, za právní otázku zásadního významu považuje to, zda podle ustanovení § 65 odst. 1 zákoníku práce "pracovní poměr založený volbou nebo jmenováním vzniká ke dni jmenování nebo ke dni, který byl stanoven k nástupu do funkce, resp. k jakému z těchto dnů má být posuzována otázka, měl-li vedoucí zaměstnanec podřízené vedoucí zaměstnance", a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalobce proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci potvrzen. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), že žalobce uzavřel se společností REPAROSERVIS LESNÍ TECHNIKA a.s. se sídlem v Praze 10, Jakobiho 328, IČO 26468174, dne 4.9.2006 pracovní smlouvu na dobu neurčitou, v níž byl sjednán druh práce "vedoucí technického úseku, řidič referentského vozidla", den nástupu do práce na 7.9.2006 a zkušební doba v délce 3 měsíců. Dopisem ze dne 9.10.2006 zaměstnavatel sdělil žalobci, že s ním zrušuje pracovní poměr ve zkušební době; dopis byl žalobci předán (podle jeho tvrzení) dne 9.10.2006. Žalobce dovozuje, že uvedené zrušení pracovního poměru ve zkušební době je neplatné, neboť u zaměstnavatele zastával pracovní místo (funkci), u něhož se pracovní poměr zakládá jmenováním.

Za tohoto skutkového stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů v projednávané věci (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jaká doba a jaké okolnosti jsou rozhodné (významné) pro závěr, zda je zrušení pracovního poměru ve zkušební době platným právním úkonem. Vzhledem k tomu, že odvolací soud tuto právní otázku vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a že vyřešení této právní otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci určující, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné a že řízení před soudy trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce uzavřel se společností REPAROSERVIS LESNÍ TECHNIKA a.s. pracovní smlouvu dne 4.9.2006, že podle této pracovní smlouvy měl pracovní poměr vzniknout dnem 7.9.2006 a že společnost REPAROSERVIS LESNÍ TECHNIKA a.s. zrušila se žalobcem pracovní poměr ve zkušební době dnem 9.10.2006 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinného do 31.12.2006 - dále jen "zák. práce" (srov. též § 364 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce). Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (§ 27 odst. 2 zák. práce), volbou (§ 27 odst. 3 zák. práce) nebo jmenováním (§ 27 odst. 4 zák. práce).

Pracovní poměr nemůže vzniknout proti vůli zaměstnance; proto i tam, kde se pracovní poměr zakládá volbou nebo jmenováním, může být občan (fyzická osoba) do funkce zvolen nebo jmenován jen se svým souhlasem. Protože zákoník práce nepředepisuje, jakým způsobem má občan (fyzická osoba) souhlas se svým jmenováním nebo volbou projevit, může být také tento souhlas projeven jakoukoliv formou, ať již výslovně, nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl účastník projevit. Vzhledem ke kogentní povaze zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 244 odst. 1 zák. práce a nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 27/96, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 5, Praha, C.H.Beck 1997, str. 451) lze jmenováním založit pracovní poměr pouze v případech v zákoně uvedených (§ 27 odst. 4 a 5 zák. práce). V případech, v nichž zákoník práce stanoví založení pracovního poměru jmenováním, nemůže pracovní poměr vzniknout na základě smlouvy, a jmenováním nelze založit pracovní poměr jinde, než kde je založení pracovního poměru tímto způsobem předepsáno.

V pracovní smlouvě může být sjednána zkušební doba, která činí, pokud nebyla dohodnuta zkušební doba kratší, tři měsíce (§ 31 odst. 1 věta první zák. práce).

Ve zkušební době může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec zrušit pracovní poměr písemně z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu (§ 58 odst. 1 zák. práce). Právní účinky zrušení pracovního poměru ve zkušební době nastávají dnem, v němž byl doručen zrušovací projev druhému účastníku pracovního poměru. Na základě zrušení pracovního poměru ve zkušební době pracovní poměr zaniká dnem, který zaměstnavatel nebo zaměstnanec označil ve svém zrušovacím projevu; za den skončení pracovního poměru mohou určit nejdříve den, v němž bude druhému účastníku řádně doručen zrušovací projev, a nejpozději den, kterým uplyne zkušební doba. Kdyby ve zrušovacím projevu nebyl uveden den rozvázání pracovního poměru nebo kdyby mělo dojít ke zrušení pracovního poměru ke dni předcházejícímu zrušovacímu projevu ("zpětně"), zaniká pracovní poměr dnem, v němž byl druhému účastníku doručen zrušovací projev. Označí-li zaměstnavatel nebo zaměstnanec za den skončení pracovního poměru den, který následuje až po uplynutí zkušební doby, skončí pracovní poměr posledním dnem zkušební doby.

Protože zkušební doba smí být sjednána jen ve smlouvě mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, kterou se zakládá pracovní poměr, protože zkušební doba může být dohodnuta nejpozději při uzavření pracovní smlouvy a protože ke sjednání zkušební doby nemůže dojít po vzniku pracovního poměru, nelze podle ustálené judikatury rozvázat pracovní poměr ve zkušební době u zaměstnance, u něhož se pracovní poměr zakládá volbou nebo jmenováním (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.1.2004 sp. zn. 21 Cdo 1527/2003, který byl uveřejněn pod č. 96 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006).

Platnost právních úkonů, včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů, je třeba - jak dále dovodila ustálená judikatura soudů (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.9.1998 sp. zn. 2 Cdon 829/97, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998) - posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn (srov. též § 240 odst. 1 a 3 zák. práce); tato zásada se samozřejmě uplatňuje rovněž při posuzování platnosti právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době. Vzhledem k tomu, že právní účinky zrušení pracovního poměru nastávají - jak uvedeno výše - dnem, v němž byl zrušovací projev doručen druhému účastníku, posuzuje soud všechna hlediska významná pro závěr o (ne)platnosti zrušení pracovního poměru podle stavu, jaký tu byl k tomuto dni.

Byl-li pracovní poměr založen smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (pracovní smlouvou), může následně (zejména z důvodu organizačních změn) dojít k tomu, že zaměstnanec bude u zaměstnavatele zastávat (aniž by došlo ke změně jeho pracovního zařazení) vedoucí funkci, která se ve smyslu ustanovení § 27 odst. 4 a 5 zák. práce obsazuje jmenováním. Uvedené samozřejmě platí i obráceně; přestane-li být (zejména z důvodu organizačních změn) pracovní pozice, do níž byl zaměstnanec jmenován v souladu se zákonem, vedoucí funkcí uvedenou v ustanovení § 27 odst. 5 zák. práce nebo nemá-li být pracovní místo (z důvodu změny zvláštních předpisů) nadále obsazováno jmenováním, pozbyl tím zaměstnanec právní postavení, které zákon spojuje se zaměstnanci, u nichž se pracovní poměr zakládá jmenováním. Z hlediska rozvázání pracovního poměru není (a nemůže být) významné, zda byl (v souladu se zákonem) pracovní poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem založen pracovní smlouvou, volbou nebo jmenováním nebo zda pracovní místo zastávané zaměstnancem mohlo být obsazováno volbou nebo jmenováním v době vzniku pracovního poměru. Protože platnost právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru se posuzuje k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn, platí též ve vztahu ke zrušení pracovního poměru ve zkušební době, že podle stavu ke dni, v němž bylo zrušení pracovního poměru ve zkušební době doručeno druhému účastníku, se posuzuje též to, zda zaměstnanec zastával takové pracovní místo, které se obsazuje na základě pracovní smlouvy, nebo zda šlo o funkci, u níž vzniká pracovní poměr volbou nebo jmenováním.

V projednávané věci soudy vycházely - jak je zřejmé z jejich rozsudků - z právního názoru, že pro závěr, zda žalobce vykonával u zaměstnavatele vedoucí funkci, která se podle ustanovení § 27 odst. 5 zák. práce obsazuje jmenováním, jsou významné "znaky pracovního poměru", jaké tu byly v době uzavření pracovní smlouvy. Vedeny tímto chybným právním názorem se nezabývaly otázkou, zda žalobcem zastávaná funkce nebyla vedoucí funkcí uvedenou v ustanovení § 27 odst. 5 zák. práce v době, kdy mu bylo doručeno zrušení pracovního poměru ve zkušební době (tj. ke dni 9.10.2006). Právní posouzení věci soudy je proto neúplné a tedy i nesprávné.

V průběhu řízení před soudem prvního stupně vyšlo najevo, že společnost REPAROSERVIS LESNÍ TECHNIKA a.s., IČO 26468174, jako subjekt, proti němuž žalobce podal žalobu, zanikla sloučením s nástupnickou společností REPAROSERVIS spol. s r.o., IČO 63994445, podle smlouvy o fůzi sloučením ze dne 8.7.2008 s rozhodným dnem sloučení 1.1.2008. Protože tím jeden z účastníků řízení ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení a protože bylo možné v řízení ihned pokračovat, měl soud prvního stupně - jak vyplývá z ustanovení § 107 odst. 1 o.s.ř. - usnesením rozhodnout, s kým bude v řízení na místě žalované pokračováno. Soud prvního stupně však na tuto procesní situaci "reagoval" tak, že usnesením vyhlášeným při jednání dne 28.1.2009 - v rozporu s ustanovením § 107 o.s.ř. - "připustil změnu v názvu žalovaného na REPAROSERVIS spol. s r.o.". Uvedené pochybení mělo za následek, že soud prvního stupně pokračoval po zániku žalované společnosti REPAROSERVIS LESNÍ TECHNIKA a.s. v řízení, ačkoliv nebylo pravomocným usnesením rozhodnuto, s kým bude na místě žalované v řízení pokračováno; nápravu způsobem vyplývajícím z ustanovení § 219a odst. 1 písm. d) o.s.ř. nezjednal ani odvolací soud. Dovolací soud k této vadě řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky též tato rozhodnutí (včetně "opravného usnesení") a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 10) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu