21 Cdo 3849/2007
Datum rozhodnutí: 26.08.2008
Dotčené předpisy: § 46 odst. 1 písm. f) předpisu č. 65/1965Sb., § 12 odst. 1 písm. f) předpisu č. 553/1991Sb.




21 Cdo 3849/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce O. Ch., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému S. m. O., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 266/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2007, č. j. 16 Co 100/2007-90, takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 7. 9. 2006 (který žalobce převzal dne 8. 9. 2006) žalovaný sdělil žalobci, že mu dává v souladu s ust. § 46 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/1965, zákoníku práce výpověď z pracovního poměru pro opakované závažné porušení pracovní kázně . Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že při doplňování údajů do tabulky odeslaných bodových přestupků o datu odeslání hlášení spáchání přestupků bylo zjištěno, že není doplněn údaj o odeslání přestupku evidovaného pod sp. zn.: SD 0981/06. Nahlédnutím do knihy Protokol událostí a programů D. a M. M. bylo dále zjištěno, že uvedený přestupek řešil dne 28. 7. 2006 žalobce. Údaje zapsané v knize Protokol událostí i v programech databáze MPO obsahovaly takové nedostatky, na základě kterých není možné identifikovat ani osobu přestupce, ani provést hlášení o přestupku příslušnému orgánu agendy řidičů. Tohoto jednání se žalobce dopustil přesto, že dne 19. 4. 2006 převzal upozornění na možnost výpovědi ze strany zaměstnavatele pro závažné porušení pracovní kázně, které žalovaný spatřoval v nedodržování standardních a oficiálních postupů ověřování totožnosti přestupců a vědomém vykazování činnosti, kterou prokazatelně nemohl vykonat.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že, i když jednání, vytknutých v dopise ze dne 18. 4. 2006, se dopustil, neučinil to úmyslně ani ze zlé vůle někoho poškodit . Při kontrole přestupce dne 28. 7. 2006 šlo o to, že přestupce byl ochoten pokutu zaplatit, proto žalobce zjistil jeho totožnost postupem podle zákona č. 553/1992 Sb. a do služebního záznamu sdělil takové údaje, podle kterých lze přestupce identifikovat ( např. číslo cestovního pasu a RZ vozidla ). Připomněl, že je zaměstnancem žalovaného 10 let, že až do 22. 3. 2006 mu žádné nedostatky vytýkány nebyly a že jeho jednáním nevznikla újma ani žalovanému ani dotčeným občanům nebo veřejnosti.

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 2. 2007, č.j. 19 C 266/2006-76, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce se jednáním uvedeným ve výpovědi z pracovního poměru dopustil soustavného méně závažného porušování pracovní kázně. Vycházel přitom z toho, že je evidentní, že si práci ulehčoval, pokud si údaje o totožnosti osob bez občanských průkazů neověřil přes operátora na centrále a spolehl se jen na svou paměť, jak tomu bylo v případě dvou osob - bezdomovců, když vykázal kontrolované osoby, které prokazatelně v okamžiku kontroly byly zemřelé , a z toho, že dne 28. 7. 2006 při zjišťování totožnosti přestupce - řidiče zjistil údaje o jménu a příjmení z cestovního pasu či řidičského průkazu, ale i tento údaj nezjistil řádně, když se pravděpodobně nejednalo o osobu příjmením B., ale B., a údaj sdělený přestupcem o místě trvalého bydliště si neověřil vůbec , ač zákon o obecní policii v § 12 jednoznačně stanoví, co se rozumí prokázáním totožnosti, a sice kromě jména, příjmení, data narození též bydliště .

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 5. 2007, č. j. 16 Co 100/2007-90, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď daná žalobci žalovanou dopisem ze dne 7. 9. 2006 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 21.635,- Kč k rukám advokátky. Vzhledem k obsahu výpovědi se zaměřil na vytýkané porušení pracovní kázně ze dne 28. 7. 2006 . Vycházeje ze stejného skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně, dovodil, že, jestliže žalovaný netvrdí, že by byl dán strážníkům jednoznačný pokyn, že v případě každého přestupku je nutno prokázat totožnost přestupce nejen jménem a datem narození, ale rovněž ověřeným bydlištěm této osoby, tak vzhledem k okolnostem případu, kdy bylo zjištěno jméno, příjmení, datum narození přestupce, a kdy přestupce souhlasil s uloženou blokovou pokutou a tuto zaplatil, nebyl již důvod ověřovat bydliště osoby. Míra spolehlivosti, z níž se zjištění provádí, byla totiž dostatečná a, neporušil-li žalobce výslovný pokyn v každém případě zjišťovat i adresu přestupce, žalobce neporušil pracovní kázeň tím, že v daném případě k údajům, které měl zjištěny, nezjišťoval adresu přestupce přes operační středisko MPO. Stejně tak chybu při přepisu příjmení přestupce nelze považovat za porušení pracovní kázně, ale o lidsky pochopitelný omyl. Žalobce si ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, vyložil vzhledem k okolnostem případu správně a, neexistoval-li jednoznačný pokyn vždy a za každých okolností zjišťovat kompletně totožnost, nemůže obstát závěr soudu prvního stupně, že žalobce porušil pracovní kázeň ve třech případech méně závažně; není tedy splněna podmínka dáni výpovědi pro soustavně méně závažné porušení pracovní kázně.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že všechna tři jednání žalobce (označená v dopise ze dne 18. 4. 2006 a ve výpovědi z pracovního poměru), při kterých nedodržel oficiální a standardní způsob ověřování totožnosti, měla stejný skutkový základ, a proto mu zaměstnavatel mohl dát platnou výpověď. Vytýká dále odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil s ohledem na to, že míru spolehlivosti, s níž se zjištění totožnosti provádí podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, neposoudil ve spojitosti s povinností stanovené obecním policiím ust. § 123b odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů . Podle názoru dovolatele zjištění (resp. zápis) nepřesných údajů žalobcem, které by byly správné, kdyby si je žalobce ověřil přes O. s. M. p. O., nenaplnilo dikci ust. § 12 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů . Skutečnost, že M. p. O. nebyla schopna v důsledku nesprávně zjištěných nebo uvedených údajů o konkrétním přestupci ze strany žalobce dostát této zákonné povinnosti, zvyšuje intenzitu závažnosti jednání žalobce, který si byl nové právní úpravy provedené v zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, vědom, a pouze kvůli své nedbalosti nebo pohodlnosti nepostupoval v souladu se zákonem. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání a, je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání žalobců.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době vzhledem k tomu, že předmětem řízení je výpověď z pracovního poměru daná dopisem ze dne 7. 9. 2006 doručeným žalobci dne 8. 9. 2006 (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 12. 2006, tedy do dne, kdy byl zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, zrušen (srov. § 395 bod 1. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) dále jen zák. práce .

Soud prvního stupně i odvolací soud posuzovaly výpověď z pracovního poměru, kterou žalovaný dal žalobci dopisem ze dne 7. 9. 2006 jako výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně; ani dovolatel tento názor soudů nezpochybňuje.

Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) věty za středníkem zák. práce pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.

O soustavné méně závažné porušování pracovní kázně se jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 1992, sp. zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994). O soustavné porušování pracovní kázně z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní kázně na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní kázně.

Odvolací soud se proto správně zabýval tím, zda se žalobce dopustil porušení pracovní kázně také jednáním dne 28. 7. 2006; kdyby se o porušení pracovní kázně jednáním žalobce dne 28. 7. 2006 nejednalo, nešlo by o tři porušení pracovní kázně a navíc by nedošlo k porušení pracovní kázně poté, co byl žalobce dopisem ze dne 18. 4. 2006 na možnost výpovědi upozorněn.

Žalovaný v dovolání namítá, že všechna tři jednání žalobce, při kterých nedodržel oficiální a standardní způsob ověřování totožnosti, měla stejný skutkový základ, a proto mu zaměstnavatel mohl dát platnou výpověď , a že odvolací soud nesprávně právně posoudil míru spolehlivosti, s níž se zjištění totožnosti provádí podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii . Podstata jeho námitek tak směřuje proti zjištění, zda jednáním dne 28. 7. 2006 žalobce porušil pracovní kázeň.

Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.

Jednotícím kritériem pro všechny druhy povinností, jejichž porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru, je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; závadné chování zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovní kázně [srov. § 73 odst. 1 písm. c) zák. práce].

V projednávané věci odvolací soud správně z ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, dovodil, že míra spolehlivosti zjišťování totožnosti strážníkem se odvíjí od konkrétních okolností případu. Souhlasit lze také s tím, že za okolností nastalých dne 28. 7. 2006 (bylo zjištěno jméno, příjmení, datum narození přestupce, přestupce souhlasil s uloženou blokovou pokutou a tuto zaplatil) byla míra spolehlivosti zjištění bydliště přestupce (žalobce vyšel z údajů samotného přestupce) přiměřená okolnostem, za nichž byla totožnost zjišťována, zejména, nevydal-li žalovaný v tomto směru žádný pokyn (žalovaný nic takového netvrdil ani neprokazoval). Na tom nemůže nic změnit ani tvrzení dovolatele, že mělo být přihlédnuto také k ust. § 123b odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů . Dovolatel totiž přehlíží, že z citovaného ustanovení lze dovodit toliko povinnost obecní policie oznámit uložení pokuty v blokovém řízení příslušnému obecnímu úřadu. Měl-li žalovaný za to, že ke splnění uvedené povinnosti potřebuje určité konkrétní údaje při zjišťování totožnosti přestupce, neměl postup strážníků obecní policie ponechat na jejich úvaze (v mezích § 12 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii), ale upravit postup v těchto případech vlastním pokynem. Neučinil-li tak a žalobce postupoval (v mezích povinností ze zákona vyplývajících) podle vlastní úvahy, nelze v tomto jeho jednání spatřovat porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru.

Je-li jak výše uvedeno správný závěr odvolacího soudu, že žalobce svým jednáním dne 28. 7. 2006, vytýkaným mu ve výpovědi z pracovního poměru, pracovní povinnost neporušil, je správný i jeho závěr, že se žalobce nedopustil tří porušení pracovní kázně a že výpověď z pracovního poměru pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně ze dne 7. 9. 2006 je z tohoto důvodu neplatná.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo, a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. srpna 2008

JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.

předseda senátu