21 Cdo 384/2016
Datum rozhodnutí: 23.11.2016
Dotčené předpisy: § 200y odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 200z odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 200za odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 35 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.08.2006, § 37 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.08.2006, § 152 obč. zák. ve znění do 31.08.2006, § 155 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.08.2006, § 165 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.08.2006, § 165a odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.08.2006



21 Cdo 384/2016
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci zástavního věřitele CAVEAT EMPTOR s. r. o. se sídlem v Chomutově, Blatenská č. 3218/83, IČO 28750845, zastoupeného doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská č. 3218/83, proti zástavním dlužníkům 1) Z. K. , a 2) Mgr. H. Št. , oběma zastoupeným Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze 5 Smíchově, Nádražní č. 58/110, o soudní prodej zástavy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 12/2010, o dovoláních zástavního věřitele a zástavních dlužníků proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2015 č. j. 72 Co 75/2015-464, takto:

I. Dovolání zástavních dlužníků se zamítá .
II. Usnesení městského soudu [s výjimkou části, ve které bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. listopadu 2014 č. j. 20 C 12/2010-428 ve výroku o věci samé tak, že k uspokojení pohledávky zástavního věřitele ve výši 20 miliónů Kč vyplývající ze smlouvy o úvěrové lince č. 2006/04/LCD ze dne 8. 11. 2004, ve znění jejích dodatků č. 1 až 14, se nařizuje prodej zástavy v rozsahu 1/2 spoluvlastnického podílu zástavního dlužníka 1) a v rozsahu 1/4 spoluvlastnického podílu zástavní dlužnice 2), a to pozemku parc. č. 1464 a budovy, vše v katastrálním území N. M., obec P., zapsaných u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha na listu vlastnictví č. 1499] se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:
Zástavní věřitel (jeho právní předchůdce Česká spořitelna, a. s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, IČO 45244782) se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 25. 1. 2010 domáhal, aby soud nařídil k uspokojení jeho pohledávky ve výši 56 499 670,69 Kč s 16,08% úrokem p. a. z částky 52 273 836,73 od 7. 1. 2010 do zaplacení a nákladů tohoto soudního řízení soudní prodej zástavy ve vlastnictví zástavního dlužníka 1), zástavní dlužnice 2) a J. Š., a to nemovitosti: pozemek parc. č. 1464, budova, v části obce N. M., na pozemku parc. č. 1464, která je zapsaná spolu s vyznačením zástavního práva pro zástavního věřitele na listu vlastnickém č. 1499 pro obec P., katastrální území N. M., okres P., vedeném u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha . Žalobu zdůvodnil tím, že poskytl společnosti CON INVEST a. s. na základě smlouvy o úvěrové lince č. 2006/04/LCD ze dne 8. 11. 2004 úvěr na financování oběžných prostředků až do výše 20 000 000 Kč ve znění dodatku č. 1 ze dne 30. 3. 2005, dodatku č. 2 ze dne 25. 4. 2005, kterým byla navýšena úvěrová částka na 30 000 000 Kč a nově definován účel úvěru, dodatku č. 3 ze dne 22. 9. 2005, kterým byla navýšena úvěrová částka na 55 000 000 Kč, dodatku č. 4 ze dne 30. 1. 2006, dodatku č. 5 ze dne 31. 3. 2006, dodatku č. 6 ze dne 25. 5. 2006, dodatku č. 7 ze dne 27. 6. 2006, dodatku č. 8 ze dne 9. 8. 2006, kterým byla snížena úvěrová částka na 50 000 000 Kč, dodatku č. 9 ze dne 29. 8. 2006, dodatku č. 10 ze dne 30. 10. 2006, dodatku č. 11 ze dne 29. 11. 2006, dodatku č. 12 ze dne 10. 1. 2007, dodatku č. 13 ze dne 16. 7. 2007, dodatku č. 14 ze dne 7. 1. 2009 a uznání závazku se splátkovou dohodou ze dne 28. 5. 2009 , že společnost CON INVEST a. s. úvěr vyčerpala, že na základě uznání závazku se splátkovou dohodou ze dne 28. 5. 2009 bylo datum konečné splatnosti stanoveno tak, že celý zůstatek úvěru byl splatný nejpozději do 31. 7. 2009 , že ke dni 6. 1. 2010 činí pohledávka 56 499 670,69 Kč (z toho jistina po splatnosti činí 52 746 758,20 Kč, řádný úrok po splatnosti 472 921,47 Kč a úrok z prodlení ve výši 16,08 % p. a. 3 752 912,49 Kč) a že úvěrový dlužník tuto pohledávku, která je zajištěna zástavním právem k nemovitosti ve vlastnictví zástavního dlužníka 1), zástavní dlužnice 2) a J. Š. na základě smlouvy o zastavení nemovitosti č. ZN/2/2006/04/LCD ze dne 9. 8. 2006 uzavřené mezi zástavním věřitelem, zástavním dlužníkem 1), zástavní dlužnicí 2) a J. Š. s právními účinky vkladu práva ke dni 9. 8. 2006, řádně nezaplatil.

Zástavní dlužníci zejména namítali, že smlouva o zastavení nemovitosti ze dne 9. 8. 2006 je neplatná jednak proto, že ke stejným nemovitostem byla již v minulosti opakovaně zřizována zástavní práva ve prospěch zástavního věřitele k zajištění fakticky zcela nebo zčásti totožné pohledávky zástavního věřitele, přičemž ze smlouvy o zastavení nemovitosti ze dne 9. 8. 2006 nevyplývá, že by se jí nahrazovaly či rušily předchozí zástavní smlouvy, anebo že by předchozí zástavní práva zanikala, a jednak pro její neurčitost (nesrozumitelnost), neboť v ní nejsou řádným, určitým a srozumitelným způsobem specifikovány zajištěné pohledávky.

Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 18. 10. 2010 č. j. 20 C 12/2010-43 nařídil k uspokojení pohledávky zástavního věřitele (jeho právního předchůdce České spořitelny, a. s.) ve výši 56 499 670,69 Kč s 16,08% úrokem p. a. z částky 52 273 836,73 Kč ode dne 7. 1. 2010 do zaplacení prodej zástavy, a to nemovitostí pozemku parc. č. 1464, budovy v části obce N. M. na pozemku parc. č. 1464, zapsaných na LV č. 1499, obec P., katastrální území N. M., okres P., u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha , a rozhodl, že zástavní dlužníci 1) a 2) a J. Š. jsou povinni zaplatit zástavnímu věřiteli (jeho právnímu předchůdci České spořitelně, a. s.) na náhradě nákladů řízení 12 600 Kč k rukám advokáta Mgr. Marka Vojáčka. Dospěl k závěru, že zástavní věřitel (jeho právní předchůdce Česká spořitelna, a. s.) doložil, že jeho pohledávka vzniklá na základě smlouvy o úvěrové lince č. 2006/04/LCD ze dne 8. 11. 2004 je zajištěna zástavním právem k uvedeným nemovitostem podle smlouvy o zajištění nemovitosti č. ZN/2/2006/04/LCD ze dne 9. 8. 2006 a že zástavními dlužníky jsou zástavní dlužník 1), zástavní dlužnice 2) a J. Š. Soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 200z odst. 2 občanského soudního řádu bez nařízení jednání, neboť shledal, že všechny zástavním věřitelem (jeho právním předchůdcem Českou spořitelnou, a. s.) předložené listiny byly ověřeny notářem, a že se tak jedná o veřejné listiny.

K odvolání zástavního dlužníka 1) Městský soud v Praze poté, co zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2010 č. j. MSPH 88 INS 8429/2010-A-26 byl na majetek J. Š. prohlášen konkurs a že řízení o soudní prodej zástavy ve vztahu mezi zástavním věřitelem (jeho právním předchůdcem Českou spořitelnou, a. s.) a zástavní dlužnicí 2) a J. Š., kteří rovněž podali odvolání proti usnesení soudu prvního stupně a kteří ve vztahu k jimi vlastněné 1/2 předmětných nemovitostí mají postavení nerozlučných společníků, bylo přerušeno podle ustanovení § 263 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona usnesením ze dne 7. 7. 2011 č. j. 72 Co 250/2011-86 zrušil usnesení soudu prvního stupně ve vztahu mezi zástavním věřitelem (jeho právním předchůdcem Českou spořitelnou, a. s.) a zástavním dlužníkem 1) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně pochybil, jestliže vydal přezkoumávané rozhodnutí, aniž by ve věci nařídil jednání, neboť za situace, kdy zástavní dlužník 1) vyslovil svůj nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, mohl soud prvního stupně přistoupit k rozhodnutí bez nařízení jednání pouze za podmínky, že by zástavní věřitel skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti podaného návrhu doložil listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, avšak tato podmínka splněna nebyla, neboť s výjimkou výpisu z katastru nemovitostí zhotoveného dne 20. 1. 2010 Úřadem městské části Praha 4 jsou všechny ostatní předložené listiny kopiemi soukromých listin, které sice jsou opatřeny otiskem úředního razítka notářky JUDr. Marie Tláškové, avšak toto razítko v souladu s připojenou doložkou svědčí pouze o provedené vidimaci osvědčující shodu mezi pořízenou kopií a listinou, z níž byla tato kopie pořízena, která pro závěr o splnění uvedené podmínky nepostačuje.

Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 17. 1. 2012 č. j. 20 C 12/2010-110 nařídil k uspokojení pohledávky zástavního věřitele (jeho právního předchůdce České spořitelny, a. s.) ve výši 56 499 670,69 Kč s 16,08% úrokem p. a. z částky 52 273 836,73 Kč ode dne 7. 1. 2010 do zaplacení prodej zástavy, a to nemovitostí pozemku parc. č. 1464 a budovy v části obce N. M. na pozemku parc. č. 1464, zapsaných na LV č. 1499, obec P., katastrální území N. M., okres P., u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha , a rozhodl, že zástavní dlužník 1) je povinen zaplatit zástavnímu věřiteli (jeho právnímu předchůdci České spořitelně, a. s.) jednu třetinu nákladů řízení, ve výši 7 400 Kč, k rukám advokáta Mgr. Marka Vojáčka. Vzal za prokázané, že na základě smlouvy o úvěrové lince č. 2006/04/LCD ze dne 8. 11. 2004 vznikla zástavnímu věřiteli pohledávka, která je zajištěna zástavním právem k předmětným nemovitostem zřízeným smlouvou o zajištění nemovitosti č. ZN/2/2006/04/LCD ze dne 9. 8. 2006, že spoluvlastníkem zástavy je spolu se zástavní dlužnicí 2) a J. Š. i zástavní dlužník 1), který je tak zároveň zástavním dlužníkem, a že účinky zástavy nastaly vkladem do katastru nemovitostí . Vzhledem k tomu, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, dospěl soud prvního stupně k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky pro to, aby nařídil prodej zástavy, a že další argumentace zástavního dlužníka 1) ohledně namítané neplatnosti smlouvy o zastavení nemovitosti přesahuje rámec této fáze řízení o soudním prodeji zástavy.

K odvolání zástavního dlužníka 1) Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2012 č. j. 72 Co 111/2012-126 zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že se náležitě nevypořádal s námitkou zástavních dlužníků zpochybňující způsobilost zástavní smlouvy ze dne 9. 8. 2006 č. ZN2/2006/04/LCD doložit existenci zástavního práva pro její absolutní neplatnost jednak z důvodu její neurčitosti, a jednak z důvodu počáteční nemožnosti plnění, vyšlo-li v průběhu řízení z listin citovaných soudem prvního stupně najevo, že v době uzavření této smlouvy již předmětné nemovitosti byly zatíženy zástavním právem zajišťujícím pohledávky, jejichž původ je odvozován od stejné smlouvy o úvěrové lince, přičemž k zániku těchto dřívějších zástavních práv mělo dojít až v důsledku jednostranného písemného prohlášení zástavního věřitele o vzdání se těchto práv. Závěr soudu prvního stupně, že zástavní věřitel v řízení doložil alespoň pravděpodobný vznik zástavního práva k předmětným nemovitostem, shledal odvolací soud nepodloženým a pro nedostatek důvodů též nepřezkoumatelným a dodal, že soud prvního stupně pochybil též v tom, že rozhodl o nařízení prodeje celých předmětných nemovitostí, přestože zástavní dlužník 1), jehož osoby se toto rozhodnutí týká, je podle zjištění soudu prvního stupně vlastníkem pouze jejich poloviny, zatímco druhá polovina těchto nemovitostí je součástí společného jmění zbývajících dvou zástavních dlužníků , ve vztahu k nimž bylo o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto dosud nepravomocným usnesením soudu prvního stupně ze dne 18. 10. 2010 č. j. 20 C 12/2010-43.

Obvodní soud pro Prahu 2 poté, co usnesením ze dne 9. 8. 2012 č. j. 20 C 12/2010-134 rozhodl, že na straně zástavního věřitele bude v řízení nadále pokračováno se společností CAVEAT EMPTOR s. r. o., se sídlem Chomutov, Blatenská 3218/83, IČ 28750845 , na kterou byly původní zástavní věřitelkou Českou spořitelnou, a. s. postoupeny veškeré pohledávky za společností CON INVEST a. s. vzniklé ze smlouvy o úvěrové lince ze dne 8. 11. 2004 č. 2006/04/LCD usnesením ze dne 24. 10. 2012 č. j. 20 C 12/2010-140 zamítl návrh na nařízení soudního prodeje zástavy k uspokojení pohledávky zástavního věřitele ve výši 56 499 670,69 Kč s 16,08% úrokem p. a. z částky 52 273 836,73 Kč od 7. 1. 2010 do zaplacení v rozsahu 1/2 podílu zástavního dlužníka 1) na nemovitostech pozemku parc. č. 1464 a budově v části obce N. M. na pozemku parc. č. 1464, zapsaných na LV č. 1499, obec P., katastrální území N. M., okres P., u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha , a rozhodl, že zástavní věřitel je povinen zaplatit zástavnímu dlužníkovi 1) jednu třetinu nákladů řízení, ve výši 14 800 Kč, k rukám advokáta Mgr. Tomáše Ference. Dovodil, že smlouva o zastavení nemovitosti ze dne 9. 8. 2006 č. ZN2/2006/04/LCD, která má zřízením zástavního práva na předmětné nemovitosti ve prospěch zástavního věřitele (jeho právního předchůdce České spořitelny, a. s.) zajišťovat mimo jiné i veškeré budoucí pohledávky právního předchůdce zástavního věřitele, vyplývající ze smlouvy o úvěrové lince č. 2006/04/LCD a z neplatnosti této smlouvy, jakož i z této smlouvy, kteréžto budoucí pohledávky vzniknou právnímu předchůdci zástavního věřitele v období od uzavření této smlouvy do 31. 8. 2011 až do celkové výše 50 000 000 Kč , je neplatná, neboť v ní jednak není určitě vymezeno, jaká je skutečná výše zástavním právem zajištěné pohledávky [podle smlouvy o úvěrové lince ze dne 8. 11. 2004 č. 2006/04/LCD se právní předchůdce zástavního věřitele zavázal poskytnout společnosti CON INVEST a. s. úvěrovou částku až do výše 20 000 000 Kč s tím, že tento bude splácen ve smlouvě uvedeným způsobem , dodatky k této smlouvě byl následně úvěr navýšen celkem až na částku 55 000 000 Kč (dodatkem č. 3 ze dne 22. 9. 2005) a poté snížen na částku 50 000 000 Kč (dodatkem č. 8 ze dne 9. 8. 2006)], a jednak žádným způsobem blíže nespecifikuje, co se rozumí příslušenstvím pohledávky a v jaké výši má být takto zajišťované příslušenství zajištěno . Neplatnými soud prvního stupně shledal také zástavní smlouvy uzavřené ve prospěch právního předchůdce zástavního věřitele dne 8. 11. 2004 a dne 25. 4. 2005, v nichž je podle jeho názoru rovněž neurčitě vymezena zajišťovaná pohledávka, neboť opět není zřejmé, co se rozumí jejím příslušenstvím, a dodal, že pokud by platné byly, žalobce neprokázal, že zástavní práva těmito smlouvami zřízená již netrvají, což by mělo ten důsledek, že by nebylo možné žalobcem zmíněnou zástavní smlouvou opětovně zřídit zástavní právo k předmětným nemovitostem, protože by trvalo zástavní právo zřízené již dříve . Uzavřel, že zástavní věřitel nedoložil, že zástavní právo k zástavou zajištěným nemovitostem skutečně vzniklo, což tak není ani pravděpodobné .

K odvolání zástavního věřitele a zástavního dlužníka 1) Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 2. 2013 č. j. 72 Co 548/2012-160 zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že tím, že rozhodl bez nařízení jednání, se soud prvního stupně opět dopustil procesní vady , jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť za situace, kdy zástavní dlužník 1) s rozhodnutím věci bez nařízení jednání nesouhlasil, mohl soud prvního stupně přistoupit k rozhodnutí věci bez jednání pouze za podmínky, že by zástavní věřitel doložil skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti podaného návrhu listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, avšak tato podmínka nebyla splněna.

K odvolání zástavní dlužnice 2) a J. Š. Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 6. 2013 č. j. 72 Co 159/2013-265 (správně č. j. 72 Co 159/2013-165) zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 18. 10. 2010 č. j. 20 C 12/2010-43 ve vztahu mezi zástavním věřitelem a Ing. Petrem Benešem, insolvenčním správcem dlužníka J. Š., a v tomto rozsahu řízení zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby v této části, ve vztahu mezi zástavním věřitelem a zástavní dlužnicí 2) toto usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodl, že ve vztahu mezi zástavním věřitelem a Ing. Petrem Benešem, insolvenčním správcem dlužníka J. Š., nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovodil, že s ohledem na skutečnost, že insolvenční správce dlužníka J. Š. svým podáním ze dne 2. 9. 2011 navrhl, aby soud v přerušeném řízení vedeném vůči tomuto účastníku řízení dále pokračoval, a že zástavní věřitel vzhledem k probíhajícímu konkursu navrhl, aby soud řízení ve vztahu k J. Š. zastavil, jsou dány podmínky pro to, aby poté, co odvolací soud rozhodl o odvolání zástavního dlužníka 1) bylo rozhodnuto i o zbývajících odvoláních, a dospěl k závěru, že odvolání zástavní dlužnice 2) je důvodné, neboť soud prvního stupně pochybil, jestliže vydal přezkoumávané rozhodnutí, aniž by ve věci nařídil jednání, protože zástavní dlužnice 2) vyslovila svůj nesouhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání a listiny, které zástavní věřitel předložil a o jejichž obsah soud prvního stupně opírá přezkoumávané rozhodnutí (s výjimkou výpisu z katastru nemovitostí zhotoveného dne 20. 1. 2010 Úřadem městské části Praha 4), nepředstavují listiny vydané nebo ověřené státními orgány ani veřejné listiny notáře.

Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 20. 11. 2014 č. j. 20 C 12/2010-428 zamítl návrh na nařízení soudního prodeje zástavy k uspokojení pohledávky zástavního věřitele ve výši 56 499 670,69 Kč s 16,08% úrokem p. a. z částky 52 273 836,73 Kč od 7. 1. 2010 do zaplacení v rozsahu 1/2 podílu zástavního dlužníka 1) a v rozsahu 1/4 podílu zástavní dlužnice 2) na nemovitostech pozemku parc. č. 1464 a budovy v části obce N. M. na pozemku parc. č. 1464, zapsaných na LV č. 1499, obec P., katastrální území N. M., okres P., u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha , a rozhodl, že zástavní věřitel je povinen zaplatit zástavním dlužníkům na náhradě nákladů řízení 22 500 Kč k rukám advokáta Mgr. Tomáše Ference. Dovodil, že zástavním věřitelem předložená smlouva o zastavení nemovitosti ze dne 9. 8. 2006 č. ZN2/2006/04/LCD, která má zřízením zástavního práva na předmětné nemovitosti ve prospěch zástavního věřitele (jeho právního předchůdce České spořitelny, a. s.) zajišťovat mimo jiné i veškeré budoucí pohledávky právního předchůdce zástavního věřitele, vyplývající ze smlouvy o úvěrové lince č. 2006/04/LCD a z neplatnosti této smlouvy, jakož i z této smlouvy, kteréžto budoucí pohledávky vzniknou právnímu předchůdci zástavního věřitele v období od uzavření této smlouvy do 31. 8. 2011 až do celkové výše 50 000 000 Kč , je neplatná, neboť v ní jednak není určitě vymezeno, jaká je skutečná výše pohledávky zajištěné zástavním právem (z důvodu navyšování a snižování poskytnutého úvěru), a jednak žádným způsobem blíže nespecifikuje, co se rozumí příslušenstvím pohledávky a v jaké výši má být takto zajišťované příslušenství zajištěno . K námitce zástavního věřitele, že závazek jeho právního předchůdce poskytnout původně sjednaný úvěr zanikl a byl nahrazen novým (tzv. privativní novace), soud prvního stupně uvedl, že o tento případ se v dané věci nejedná, neboť dodatky uzavíranými k původní smlouvě o úvěrové lince č. 2006/04/LCD ze dne 8. 11. 2004 se sice zvyšoval úvěrový rámec a došlo i k dalším změnám, avšak nevyplývá z nich, že by měla původně uzavřená smlouva zaniknout, součástí původně uzavřené smlouvy byly bez ohledu na její dodatky platné všeobecné podmínky poskytování úvěru právnickým a fyzickým osobám podnikatelům včetně úvěrů hypotečních právního předchůdce zástavního věřitele a došlo pouze ke změně obsahu dosavadního závazku (úpravě vzájemných práv a povinností). Pokud by však došlo k privativní novaci, původně zřízené zástavní právo by podle názoru soudu prvního stupně zajišťovalo i závazek nový, kterým byl původní závazek nahrazen; uzavíral-li tedy právní předchůdce zástavního věřitele následně novou zástavní smlouvu, pak tato zástavní smlouva zajišťovala závazek (pohledávku), který v té době byl již zajištěn zástavním právem k téže zástavě. Neplatnými soud prvního stupně shledal rovněž zástavní smlouvy ze dne 8. 11. 2004 a ze dne 25. 4. 2005, jimiž mělo být zřízeno zástavní právo ve prospěch právního předchůdce zástavního věřitele k téže zástavě (k týmž nemovitostem) jako zástavní smlouvou ze dne 9. 8. 2006, neboť zajišťovaná pohledávka je v nich podle jeho názoru rovněž neurčitě vymezena (opět není zřejmé, co se rozumí jejím příslušenstvím), a dodal, že i kdyby tyto zástavní smlouvy nebyly neplatné z uvedených důvodů ke dni 9. 8. 2006, kdy byl uzavřen dodatek č. 8 ke smlouvě o úvěrové lince ze dne 8. 11. 2004 a zvýšen (správně snížen) úvěrový limit na 50 000 000 Kč a kdy byla zároveň uzavřena zmíněná zástavní smlouva , jakož i ke dni 15. 8. 2006, kdy nastaly právní účinky vkladu zástavního práva, činila celková výše nesplacené jistiny čerpaného úvěru 48 087 677,56 Kč, že na základě zástavních smluv ze dne 8. 11. 2004 a 25. 4. 2005 byly zajištěny totožné pohledávky do výše 30 000 000 Kč a že zástavní smlouva ze dne 9. 8. 2006 by pak byla neplatná z důvodu nemožného plnění, protože by trvalo zástavní právo dříve k předmětným nemovitostem zřízené a zajišťující nesplacený závazek . Soud prvního stupně uzavřel, že zástavní věřitel nedoložil, že zástavní právo k zástavou zajištěným nemovitostem skutečně vzniklo, což tak není ani pravděpodobné .

K odvolání zástavního věřitele Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 8. 2015 č. j. 72 Co 75/2015-464 změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jen tak, že k uspokojení pohledávky zástavního věřitele ve výši 20 miliónů Kč vyplývající ze smlouvy o úvěrové lince č. 2006/04/LCD ze dne 8. 11. 2004, ve znění jejích dodatků č. 1 až 14, se nařizuje prodej zástavy v rozsahu 1/2 spoluvlastnického podílu zástavního dlužníka 1) a v rozsahu 1/4 spoluvlastnického podílu zástavní dlužnice 2), a to pozemku parc. č. 1464 a budovy, vše v katastrálním území N. M., obec P., zapsaných u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha na listu vlastnictví č. 1499 , jinak je v tomto výroku potvrdil a rozhodl, že zástavní věřitel je povinen zaplatit zástavním dlužníkům na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 13 829 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 178 Kč, oboje k rukám advokáta Mgr. Tomáše Ference. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že zástavní smlouva ze dne 9. 8. 2006 splňuje požadavek nezaměnitelné identifikace zajištěné pohledávky a že z tohoto hlediska není důvodu považovat předmětnou zástavní smlouvu za neplatnou . Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že trvá-li zástavní právo k nemovitosti, nemůže být zástavní právo znovu zřízeno k zajištění téže pohledávky stejnou zástavou, avšak na základě zjištění, že byly uzavřeny celkem 3 zástavní smlouvy, na jejichž základě bylo po dobu několika let v katastru nemovitostí zapsáno zástavní právo ke stejným nemovitostem (zástavě), s tím, že prvními dvěma zástavními smlouvami (ze dne 8. 11. 2004 a ze dne 25. 4. 2005) se zajištěná pohledávka v rozsahu 30 milionů Kč zjevně překrývala s pohledávkou zajištěnou v pořadí třetí zástavní smlouvou ze dne 9. 8. 2006, dospěl k závěru, že sice bylo namístě uvažovat o absolutní neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 9. 8. 2006, ale nikoli jako celku, nýbrž v souladu s ustanovením § 41 občanského zákoníku jen částečné, neboť zmíněný důvod neplatnosti (totožnost zajištěné pohledávky) se týká zástavním právem zajištěné pohledávky jen co do částky 30 milionů Kč a zbylé výše zástavním právem až do výše 50 milionů Kč zajištěné pohledávky, tedy konkrétně pohledávky co do částky 20 milionů Kč, kterou lze z povahy věci vydělit z obsahu předmětné zástavní smlouvy, se zmíněný důvod neplatnosti netýká. Vzhledem k tomu, že ve smyslu ustálené judikatury zástavní právo vznikne (při splnění ostatních zákonem stanovených podmínek) i tehdy, je-li jím zajištěna jen část pohledávky, je odvolací soud přesvědčen, že nic nebrání tomu, aby ohledně této výše pohledávky mohlo být žalobě vyhověno. Zástavním věřitelem opakovaně namítanou argumentaci tzv. privativní novací shledal odvolací soud nepřípadnou, a to ze stejných důvodů, které zmínil nejen soud prvního stupně v napadeném usnesení, ale i zástavní dlužníci v jejich vyjádření k odvolání .

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali dovolání oba zástavní dlužníci (v rozsahu, v němž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé) a zástavní věřitel (v rozsahu, v němž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé).

Zástavní dlužníci v dovolání namítají, že existence předchozích zástavních smluv způsobuje celkovou neplatnost zástavní smlouvy ze dne 9. 8. 2006, že v daném případě z povahy věci není možno aplikovat § 41 občanského zákoníku, že, byť na základě smlouvy o úvěrové lince č. 2006/04/LCD uzavřené dne 8. 11. 2004 byla původní pohledávka sjednána na nižší částku, která byla postupně navyšována a zajišťována zástavními právy, představuje i takto zvyšovaná pohledávka co do své identity stále jednu pohledávku, že zajišťovanou pohledávku je třeba v právním slova smyslu považovat za jeden předmět právního vztahu a že z povahy věci (i z hlediska praktického) je vyloučeno oddělit část pohledávky přesahující původně zajištěných 30 milionů Kč a část pohledávky představující původních 30 milionů Kč, neboť jde o pohledávku peněžitou a je nemožné následně rozeznat, které peníze či částky z pohledávky jsou zajištěny a které nikoliv. Neztotožňují se se závěrem odvolacího soudu o částečné neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 9. 8. 2006 a mají za to, že ani nebyly dány podmínky pro rozhodnutí o částečné neplatnosti, neboť žádný ze soudů nezkoumal ani okolnosti, za nichž došlo k úkonu, ani vůli stran podle § 35 odst. 2 občanského zákoníku. Předmětná zástavní smlouva je podle mínění zástavních dlužníků neplatná též pro neurčitost a nesrozumitelnost specifikace zajištěné pohledávky, neboť převážnou většinu zajištěných pohledávek v ní tvoří budoucí pohledávky, které jsou definovány jako veškeré budoucí pohledávky banky vyplývající ze smlouvy o úvěrové lince nebo její neplatnosti, anebo z úvěrové smlouvy, které vzniknou do 31. 8. 2011 až do celkové výše 50 mil. Kč , avšak v rozporu s § 155 odst. 4 občanského zákoníku nikde nebyl specifikován druh těchto pohledávek. Zástavní dlužníci navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje i ve zbylé části výroku o věci samé, nebo aby usnesení odvolacího soudu v měnící části výroku o věci samé zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Zástavní věřitel ve svém dovolání namítá, že v projednávané věci nebyly uzavírány jen nové zástavní smlouvy, ale také nové smlouvy úvěrové, a že odvolací soud se odchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu, posoudil-li pohledávku jako pořád stejnou a neposoudil-li nové úvěrové smlouvy jako privativní novaci . Zástavní věřitel má za to, že pokud se strany dohodly, že dlužníkovi bude úvěr poskytnut v určité výši a splatný v určitém čase, a následně se dohodly, že v této výši poskytnut nebude, ale bude poskytnut jiný úvěr (v jiné výši), který bude splatný jindy, pak postupovaly striktně podle ustanovení § 570 občanského zákoníku, takže závazek poskytnout původně sjednaný úvěr zanikl a byl nahrazen novým. Uvádí, že i kdyby se zástavní smlouvy kryly, je nutno uvážit, že v rozsahu, v jakém se pohledávky nepřekrývaly (který odpovídá dovoláním nenapadené měnící části usnesení odvolacího soudu), není možné dovodit neplatnost předmětné zástavní smlouvy ani ohledně příslušenství pohledávky, že v zástavní smlouvě bylo výslovně sjednáno, že se zástava vztahuje i na příslušenství, a že jsou-li důvody pro nařízení soudního prodeje zástavy ohledně určité pohledávky, pak, je-li zástavní smlouvou zajištěno i příslušenství této pohledávky, by ohledně něj mělo též dojít k nařízení soudního prodeje zástavy, což se však v napadeném rozhodnutí, jímž bylo zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno i ohledně příslušenství z části pohledávky, ohledně níž byl soudní prodej zástavy nařízen, nestalo. Zástavní věřitel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu v potvrzujícím výroku zrušil nebo pokud by pro uvedený postup neshledal důvody aby usnesení odvolacího soudu v tomto výroku změnil tak, že se dále nařizuje prodej zástavy (předmětných nemovitostí) v rozsahu 1/2 spoluvlastnického podílu zástavního dlužníka 1) a v rozsahu 1/4 spoluvlastnického podílu zástavní dlužnice 2) pro úrok ve výši 16,08 % p. a. z částky 20 000 000 Kč jdoucí od 7. 1. 2010 do zaplacení, jinak se v tomto výroku potvrzuje .

Zástavní věřitel navrhl, aby dovolací soud dovolání zástavních dlužníků zamítl, neboť se nedomnívá, že by v dané věci šlo či vůbec mohlo jít o neplatnost zástavní smlouvy, byť i částečnou .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V projednávané věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky procesního práva, za jakých podmínek může soud v řízení o soudní prodej zástavy přihlédnout k neplatnosti zástavní smlouvy. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání zástavního věřitele a zástavních dlužníků jsou podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustná.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání zástavních dlužníků není důvodné a že dovolání zástavního věřitele je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době vzhledem k tomu, že zástavním věřitelem předložená zástavní smlouva byla uzavřena dne 9. 8. 2006 posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb. a č. 160/2006 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 8. 2006 (dále jen obč. zák. ).

Podle ustanovení § 200y odst. 1 o. s. ř. řízení o soudním prodeji zástavy je zahájeno na základě žaloby, kterou se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li zvláštní právní předpisy soudní prodej zástavy.

Podle ustanovení§ 200z odst. 1 o. s. ř soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem.

Podle ustanovení § 200za odst. 3 o. s. ř. podle vykonatelného usnesení o nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy.

Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 152 obč. zák.); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky (srov. § 155 odst. 1 větu druhou obč. zák.). Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 165 odst. 1 obč. zák.). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě, nebo soudním prodejem zástavy (srov. § 165a odst. 1 obč. zák.).

Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Soudní prodej zástavy (jako jedno z řízení upravených v občanském soudním řádu) není sporem a ani řízením nalézacím nebo vykonávacím (exekučním). Jde o zvláštní typ řízení před soudem (z pohledu ustanovení § 2 o. s. ř. jde o jinou právní věc), jehož smyslem je jak bez pochybnosti vyplývá z ustanovení § 165a odst. 1 obč. zák. dosáhnout zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek, z něhož se může (by se mohl) uspokojit zástavní věřitel.

V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou jak vyplývá z ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř. v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003 sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno pod č. 89 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že povaha řízení o soudním prodeji zástavy (jako první fáze soudního prodeje zástavy), určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř., u nichž se vyžaduje toliko osvědčení, jednak nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se okolností uvedených v ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř., jednak ani neumožňuje soudu provádět dokazování ke sporným tvrzením účastníků. Řízení o soudním prodeji zástavy je tedy charakterizováno tím, že se v něm neprovádí dokazování ke sporným tvrzením účastníků; nedoloží-li zástavní věřitel některou z okolností uvedených v ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř., nemůže být jeho návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy vyhověno, i kdyby ji zástavní věřitel hodlal prokazovat dokazováním, a naopak, budou-li tyto okolnosti řádně osvědčeny, nemůže zástavní dlužník zabránit vyhovění návrhu zástavního věřitele, i kdyby rozhodné skutečnosti popíral a i kdyby o nich požadoval dokazování.

To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy (bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán), a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. například § 268 odst. 3 o. s. ř.) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 odst. 1 o. s. ř. Judikatura soudů proto již dříve mimo jiné dovodila, že právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy (§ 267 odst. 1 o. s. ř.), se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. též právní názor vyjádřený v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004 nebo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, které bylo uveřejněno pod č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011).

Dokládá-li zástavní věřitel zástavní právo k zástavě zástavní smlouvou (smlouvou o zřízení zástavního práva), je nepochybné, že je vždy významné pro závěr o zástavním právu (kromě jiných okolností) též to, zda jde o platný právní úkon; na základě neplatné zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) totiž zástavní právo vzniká i kdyby podle takové smlouvy došlo ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nebo kdyby nastal jiný modus zástavního práva jen tehdy, jsou-li splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 161 odst. 1 obč. zák. anebo v jiných případech stanovených právními předpisy. Judikatura soudů proto dospěla k závěru, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo ve smyslu ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř. doloženo zástavní právo k zástavě, přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, avšak jak vyplývá z povahy řízení o soudním prodeji zástavy jakožto první fáze soudního prodeje zástavy jen tehdy, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo uveřejněno pod č. 113 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011). To, že důvod neplatnosti zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) vyšel z jejího obsahu nebo jinak za řízení najevo, znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, že jej nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a že nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti smlouvy, neboť povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř., neumožňuje soudu provést dokazování ke sporným tvrzením (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3447/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 869/2012).

V projednávané věci zástavní věřitel předložil soudu jak je zřejmé z obsahu spisu listiny, které osvědčovaly (ze kterých se jevilo jako pravděpodobné), že jeho pohledávka vůči společnosti CON INVEST a. s. ze smlouvy o úvěrové lince č. 2006/04/LCD ze dne 8. 11. 2004 je na základě smlouvy o zastavení nemovitosti č. ZN/2/2006/04/LCD ze dne 9. 8. 2006 zajištěna zástavním právem k předmětným nemovitostem a že zástavními dlužníky jsou zástavní dlužník 1), zástavní dlužnice 2) a J. Š. (zejména smlouvu o úvěrové lince č. 2006/04/LCD ze dne 8. 11. 2004 a její dodatky a smlouvu o zastavení nemovitosti č. ZN/2/2006/04/LCD ze dne 9. 8. 2006). Soudy tak v této fázi řízení nesprávně (a nadbytečně) prováděly dokazování ke skutečnostem, jimiž zástavní dlužníci zpochybňovali zástavní právo zástavního věřitele k předmětným nemovitostem podle zástavní smlouvy ze dne 9. 8. 2006 (mimo jiné např. smlouvou o zastavení nemovitosti č. ZN/2006/04/LCD ze dne 8. 11. 2004, smlouvou o zastavení nemovitosti č. ZN1/2006/04/LCD ze dne 25. 4. 2005 a návrhy na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí podle těchto smluv ze dne 8. 11. 2004 a ze dne 25. 4. 2005), které se jak vyplývá z výše uvedeného v řízení o soudním prodeji zástavy (jako první fázi soudního prodeje zástavy) neprovádí, a to ani v případě, že zástavní dlužníci rozhodné skutečnosti uvedené v ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř. popírají, a neměly přihlížet k zástavními dlužníky namítané neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 9. 8. 2006 z důvodu, že ke stejným nemovitostem byla již v minulosti opakovaně zřizována zástavní práva ve prospěch zástavního věřitele k zajištění zcela nebo zčásti totožné pohledávky zástavního věřitele, neboť tento důvod neplatnosti smlouvy nevyšel z jejího obsahu ani jinak (bez provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti zástavní smlouvy) za řízení najevo.

Stejně tak nebyl důvod k tomu, aby se soudy zabývaly námitkou zástavních dlužníků, že zástavní smlouva je neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost specifikace zajištěné pohledávky, neboť smlouvu jako výsledek projevů vůle je třeba vykládat jak vyplývá z ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. nejen podle jazykového vyjádření použitého ve smlouvě, ale i podle dalších skutečností, zejména podle vůle účastníků smlouvy (na to, jakou měli účastníci při uzavření smlouvy vůli nebo jaké tu byly další pro výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. rozhodné skutečnosti, je třeba usuzovat především z okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, a tímto způsobem zjištěná vůle účastníků se při výkladu projevu vůle neprosadí, jen jestliže by byla v rozporu s jazykovým projevem), a podle ustálené judikatury lze právní úkon považovat za neplatný podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. pouze v případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle. Pro výklad projevu vůle však soudy neměly (nemohly mít) zjištěny všechny potřebné skutečnosti, neboť povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř., jim neumožňovala provést k objasnění takových skutečností dokazování. Prostor pro uplatnění námitky neplatnosti zástavní smlouvy z důvodů, které nevyšly z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo, se zástavním dlužníkům vytvoří až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy (bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán).

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu, který dospěl byť z nesprávných důvodů k zákonu odpovídajícímu závěru, že nic nebrání tomu, aby ohledně pohledávky ve výši 20 000 000 Kč vyplývající ze smlouvy o úvěrové lince č. 2006/04/LCD ze dne 8. 11. 2004, ve znění jejích dodatků č. 1 až 14, mohlo být žalobě vyhověno, je v části, v níž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé, správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání zástavních dlužníků proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Protože v části, ve které bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o nařízení soudního prodeje zástavy k uspokojení zbývající části pohledávky zástavního věřitele ze smlouvy o úvěrové lince č. 2006/04/LCD ze dne 8. 11. 2004 (ve znění jejích dodatků č. 1 až 14), usnesení odvolacího soudu naopak jak rovněž vyplývá z výše uvedeného správné není a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky je v této části a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. listopadu 2016

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu