21 Cdo 3819/2015
Datum rozhodnutí: 16.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 věta první o. s. ř., § 106 obč. zák., § 329 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb., § 389 předpisu č. 262/2006Sb.



21 Cdo 3819/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce O. M. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Doudou, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova č. 242, proti žalovaným Škrobárnám Pelhřimov, a.s., se sídlem v Pelhřimově, Křemešnická č. 818, IČO 600 71 206, zastoupené JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Zrzavého č. 3259/9, o náhradu škody, za účasti České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 452 72 956, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 6 C 2/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 3. března 2015 č.j. 15 Co 641/2014-70, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 3.3.2015 č.j. 15 Co 641/2014-70 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k předpokladům odpovědnosti za škodu a k běhu promlčecí lhůty srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 5. 2003 sp. zn. 21 Cdo 2308/2002, který byl uveřejněn v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1932, sv. 25, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 10. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2877/2004 uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 52, roč. 2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.7.2011 sp. zn. 21 Cdo 752/2010 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 153, roč. 2011, k otázce, kdy je možné zdravotní stav považovat za ustálený srov. také například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10.8.2010 sp. zn. 21 Cdo 149/2009 a k tvrzení, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.8.2002 sp.zn. 25 Cdo 1839/2000, který byl uveřejněn pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2010 sp.zn. 21 Cdo 740/2009) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Namítá-li žalobce v dovolání, že věc nelze posoudit bez podání znaleckého posudku a že v posuzované věci nelze zatím dospět k závěru o tom, zda vůbec a popř. kdy započal běh promlčecí lhůty , zpochybňuje skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, předestírá opačné skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, tedy uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., a dovolání proto trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 16. listopadu 2015

JUDr. Zdeněk Novotný předseda senátu