21 Cdo 3819/2013
Datum rozhodnutí: 26.02.2014
Dotčené předpisy: předpisu č. 216/1994Sb., § 39 obč. zák., § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., § 274 písm. h) o. s. ř., § 40 odst. 1 písm. c) předpisu č. 120/2001Sb.



21 Cdo 3819/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Mojmíra Putny v exekuční věci oprávněné AB 4 B. V., soukromé společnosti s ručením omezeným se sídlem v Amsterodamu, Strawinskylaan č. 933, Nizozemí, zastoupené JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše č. 13, proti povinné J. Š. , zastoupené JUDr. Janou Betlamovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Dómská č. 8, pro 63.075,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 43 EXE 17003/2011, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. května 2013 č.j. 12 Co 1637/2012-53, takto:

Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
K návrhu oprávněné (dříve PPF B2 B. V., soukromá společnost s ručením omezeným se sídlem v Amsterodamu, Strawinskylaan č. 933, Nizozemí) Okresní soud v Mostě usnesením ze dne 20.12.2011 č.j. 43 EXE 17003/2011-13 nařídil podle vykonatelného rozhodčího nálezu sp. zn. BUL-PPF2-J 1056/2011, který vydal rozhodce JUDr. Radim Kuchta dne 20.7.2011, exekuci na majetek povinné k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 44.367,72 Kč s úrokem z prodlení ve výši 1.975,90 Kč, s úrokem z prodlení vyčísleným součtem částky 6.341,60 Kč a částky ve výši 0,08 % denně z částky 46.097,62 Kč ode dne 16.6.2011 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 18.707,38 Kč, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 25.385,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, a provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Igora Olmu.

K odvolání povinné, v němž namítala, že podkladem pro vydání napadeného usnesení byla smlouva mezi ní a oprávněnou, společností PPF B2 B. V., soukromá společnost s ručením omezeným, obsahující rozhodčí doložku, ve které není stanoveno konkrétní jméno rozhodce (rozhodců) a v níž rozhodčí doložka obsahuje pouze odkaz na možnost určení rozhodce prostřednictvím zástupce obchodní společnosti zabývající se realizací rozhodčích řízení, která však není rozhodčím soudem zřízeným zákonem, a že tedy takové rozhodnutí není "přípustným exekučním titulem", Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24.5.2013 č.j. 12 Co 1637/2012-53 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že skutečnosti uváděné povinnou v odvolání nejsou způsobilé zpochybnit napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť, "je-li spor rozhodnut rozhodcem určeným podle pravidel rozhodčí smlouvy mezi účastníky uzavřené podle § 7 a násl. zákona č. 216/1994 Sb., není exekuční soud již oprávněn posuzovat platnost rozhodčí smlouvy jako takové ani ujednání o způsobu určení rozhodce" a "domůže-li se povinná na základě svých tvrzení v příslušném soudním řízení zrušení předmětného rozhodčího nálezu, bude toto důvod pro zastavení exekuce".

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Nesouhlasí s odvolacím soudem v tom, že by exekuční soud nebyl oprávněn posuzovat ani platnost rozhodčí smlouvy jako takové, ani ujednání o způsobu určení rozhodce, a poukazuje na judikaturu soudů, která "již dlouhodobě zastává názor, že zákon č. 216/1997 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů ve znění pozdějších změn a doplňků nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána v exekučním řízení". Povinná navrhla, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se návrh na nařízení exekuce zamítá a že oprávněná je povinna zaplatit povinné náhradu nákladů řízení.

Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání povinné zamítl. Uvedla, že tvrzení v dovolání povinné nejsou způsobilá zpochybnit rozhodnutí soudů obou stupňů, a souhlasí též s názorem odvolacího soudu v tom, že důvodem pro zastavení exekuce by bylo teprve zrušení předmětného rozhodčího nálezu soudem. Rozhodčí nález byl vydán orgánem, který k tomu měl sjednánu pravomoc (příslušnost), a představuje proto "vykonatelný exekuční titul".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Vykonatelný rozhodčí nález vydaný rozhodcem nebo stálým rozhodčím soudem je titulem pro soudní výkon rozhodnutí [§ 274 písm. h) o.s.ř.] nebo exekučním titulem [§ 40 odst. 1 písm. c) ex. řádu]. Soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci však lze nařídit a provést jen tehdy, byl-li rozhodčí nález vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, a je-li vykonatelný po stránce materiální a formální. Ustálená judikatura soudů již dospěla k závěru, že rozhodce nemá pravomoc k vydání rozhodčího nálezu podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích řízení, v platném znění (dále též "zákon o rozhodčím řízení"), jestliže by měl rozhodovat spor na základě rozhodčí doložky, která je neplatná podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jako je tomu například tehdy, byl-li rozhodce určen podle rozhodčího řádu nebo jiných pravidel, vydaných právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. V případě, že rozhodce neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc, nejde o titul, způsobilý k nařízení soudního výkonu rozhodnutí anebo exekuce. Kdyby již byl soudní výkon rozhodnutí (exekuce) nařízen, musí být tento v každém jeho stádiu pro nepřípustnost zastaven podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., jakmile soud (dodatečně) zjistí nedostatek pravomoci rozhodce, který v dané věci rozhodčí nález vydal (srov. například usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10.7.2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod č. 92 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013).

Vzhledem k tomu, že se odvolací soud (vycházeje z jiného právního názoru) věcí z tohoto pohledu nezabýval a neobstaral si k tomu potřebná skutková zjištění, je jeho právní posouzení věci neúplné a tedy (zatím) i nesprávné.

Nejvyšší soud České republiky proto napadené usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první a druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (srov. § 243g odst. 1 o.s.ř.), jestliže se nákladech řízení nebude rozhodovat ve zvláštním režimu (§ 87 ex. řádu).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu