21 Cdo 3818/2007
Datum rozhodnutí: 02.09.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 3818/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. L., zastoupeného advokátem, proti žalované U. a.s., o 543.301,90 Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 145/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2007 č.j. 16 Co 367/2006-141, takto:

Dovolání žalované se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 543.301,90 Kč s 2% úroky z prodlení od 30.7.2003 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 14.12.1998 pracoval u žalované, naposledy od 1.1.2001 do 31.5.2003 jako starší technik . V souvislosti s výkonem této funkce uzavřeli účastníci dne 1.6.2001 smlouvu o mzdových podmínkách , v níž se mimo jiné dohodli, že základní mzda žalobce bude činit 40.000,- Kč a že mu bude vyplácena odměna ke smluvní mzdě v závislosti na plnění stanovených ukazatelů dle přílohy této smlouvy (v této příloze ze dne 1.6.2001 žalovaná určuje pro žalobce odměnu ke smluvní mzdě, která bude poskytována ve výši 100% základní měsíční mzdy v závislosti na plnění vlastních projektů ). Podle zvláštního dodatku k příloze ze dne 6.8.2001, zvláštního dodatku k příloze ze dne 9.10.2001 a zvláštního dodatku k příloze ze dne 25.6.2002, podepsaných oběma účastníky, pak žalovaná stanovila výši zainteresovanosti žalobce na přidělených projektech, na základě plnění dále stanovených ukazatelů (1. včasné dokončení projektu, 2. dodržení plánovaných nákladů). Ačkoli žalobce požadovaná kriteria pro výplatu těchto tzv. bonusů splnil, žalovaná mu je z neznámých důvodů přestala vyplácet a ve vztahu k projektu mu dluží 300.000,- Kč a ve vztahu k projektům 141.830,- Kč. Tím, že žalovaná tyto peněžité nároky nezahrnula do průměrného výdělku žalobce, došlo rovněž k tomu, že žalobci bylo v I. a II. čtvrtletí roku 2003 vyplaceno na náhradě mzdy za čerpanou dovolenou a za dobu překážek v práci na straně žalované o 101.471,- Kč méně, než mu náleželo.

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17.7.2006 č.j. 19 C 145/2005-102, ve znění opravného usnesení ze dne 13.10.2006 č.j. 19 C 145/2005-107, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech řízení 69.369,- Kč a České republice na účet Okresního soudu v Olomouci 18.141,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zvláštní dodatky k příloze ze dne 6.8.2001, ze dne 9.10.2001 a ze dne 25.6.2002, kterými byly stanoveny ukazatele pro jednotlivé projekty významné pro výši odměny žalobce (tj. včasné dokončení projektu a dodržení plánovaných nákladů), nelze považovat jak tvrdí žalovaná za neplatné z důvodu neurčitosti a nesrozumitelnosti. S přihlédnutím k tomu, že podle smlouvy o mzdových podmínkách byla žalobci stanovena základní měsíční mzda 40.000,- Kč a podle přílohy k této smlouvě byla pro žalobce určena odměna ve výši 100% základní měsíční mzdy (tj. 40.000,- Kč) v závislosti na plnění stanovených ukazatelů při plnění vlastních projektů , je podle názoru soudu prvního stupně zřejmé, že tím je stanoven základ, z jakého se odměna počítá tedy 40.000,- Kč . Rovněž je stanoveno i období, pro jaké tyto dodatky platí, jímž je podle mínění soudu termín předání a převzetí díla, když termíny předání a převzetí díla vyplývají z jednotlivých smluv o dílo a protokolů o předání a převzetí díla . Protože z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že v dodatcích uvedené ukazatele byly ze strany žalobce dodrženy (u všech projektů, jichž se zvláštní dodatky týkají, bylo dílo dokončeno v termínu a byly dodrženy plánové náklady, dokonce byla i úspora ), soud prvního stupně shledal nárok žalobce na doplatek odměny podle zvláštních dodatků za opodstatněný a na základě podrobného výpočtu žalobci přiznal požadovaných 441.830,- Kč. Tím, že tato částka nebyla žalobci vyplacena a zohledněna v průměrném výdělku, došlo ke zkreslení jeho výše a při výplatách mzdy za I. čtvrtletí 2003 bylo žalobci vyplaceno o 25.786,- Kč méně, než mu náleželo, a za II. čtvrtletí 2003 o 75.685,40 Kč méně, než mu náleželo , přísluší žalobci podle názoru soudu rovněž zbývajících 101.471,- Kč.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26.4.2007 č.j. 16 Co 367/2006-141 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 441.838,- Kč (správně 441.830,- Kč) s 2% úroky z prodlení od 30.7.2003 do zaplacení ; v odstavci I. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 101.471,90 Kč, a v odstavci III. výroku o nákladech řízení státu, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zvláštní dodatky k příloze č. 1 ze dne 6.8.2001, ze dne 9.10.2001 a ze dne 25.6.2002 jsou platnými právními úkony. Podle jeho názoru nelze přehlédnout , že smlouvu o mzdových podmínkách ze dne 1.6.2001 (o stanovení základní měsíční mzdy 40.000,- Kč a příslibu odměn ve výši 100% základní měsíční mzdy v závislosti na splnění stanovených ukazatelů podle přílohy této smlouvy, tj. plnění vlastních projektů s tím, že tato odměna bude vyplácena formou čtvrtletích záloh) a přílohu k této smlouvě uzavřel žalobce s tehdejším generálním ředitelem žalované a že odměny podle následných Zvláštních dodatků k příloze, resp. zálohy na tyto odměny, byly nejen žalobci, ale i dalším zaměstnancům placeny do doby, než došlo k výměně generálního ředitele, a teprve poté zastávala žalovaná názor, že tyto zvláštní dodatky nejsou platné . Zabývaje se námitkami žalované o nejasnosti a nesrozumitelnosti těchto dodatků odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že základ, z jakého se měla odměna počítat, byl 40.000,- Kč, tedy měsíční mzda , obdobím, za které měla být odměna vyplácena, bylo období, jaké bylo sjednáno ve smlouvě o dílo nebo v obchodní smlouvě , a nárok na vyplacení odměny vznikl okamžikem předání stroje (díla) zákazníkovi . Ohledně plánovaných nákladů ke každému zvláštnímu dodatku , který byl se žalobcem sjednán, pak existovala příloha, která konkretizovala např. plánované náklady , vypracovaná příslušným zaměstnancem. Vzhledem k zásadě neformálnosti právních úkonů, ze které vycházel tehdy platný zákoník práce přitom nelze podle názoru odvolacího soudu zpochybňovat platnost zvláštních dodatků tím, že skutečné výrobní náklady na jednotlivé zakázky lze podle kalkulačního vzorce stanovit pouze odhadem. Za neopodstatněnou odvolací soud považoval rovněž námitku žalované, že přiznání nároku žalobci by bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť jak zdůraznil jednak v řízení nebylo prokázáno , že by žalobce svou činností poškozoval žalovanou, a jednak jeho požadavek na výplatu mzdy za provedenou práci nelze považovat za jednání, které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit žalované újmu. Kasační výrok svého rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že rozsudek soudu prvního stupně, pokud byla žalobci přiznána částka 101.471,90 Kč, je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný [§ 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř.].

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o věci samé) podala žalovaná dovolání, jeho přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že zvláštní dodatky o hmotné zainteresovanosti, na základě kterých byly žalobci předešlým vedením žalované vypláceny až do roku 2002 vysoce nadstandardní odměny k základní mzdě , jsou formulovány velmi vágně a umožňují prakticky libovolný výklad . Protože byly dokonce zneužívány k výplatám obrovských odměn za úspory dosažené tím, že část výroby byl zadávány konkurenčním firmám formou subdodávek , nové vedení žalované považovalo tyto dohody za neplatné pro jejich neurčitost a další výplatu odměn zastavilo. Odvolací soud však shledal zvláštní dodatky o hmotné zainteresovanosti žalobce platnými právními úkony, aniž by tento svůj závěr vysvětlil a aniž by se přitom vypořádal s kteroukoliv z námitek žalované , která od samého počátku uváděla celou řadu argumentů, v čem nejasnost a neurčitost dodatků spočívá . Žalovaná v průběhu řízení upozorňovala na nejasnost zde použitých pojmů a na objektivní nemožnost vyhodnotit splnění podmínek, když není ani pojmově jasno, co se má porovnávat, a ani není jasno, s jakými číselnými hodnotami se má porovnávat (např. kolik činily určité plánované výdaje) . Ačkoliv kalkulace nákladů je vysoce odbornou ekonomickou otázkou a každý kvalifikovaný ekonom ví, že existuje nespočet metod a způsobů alokace režijních (tzn. nepřímých) nákladů k jednotlivým zakázkám , odvolací soud bez potřebných ekonomických znalostí a bez přizvání znalce dospěl k závěru, že bylo povinností žalované výrobní náklady vyhodnotit. Soudy podle mínění dovolatelky, ačkoliv to explicitně v rozsudcích neuvedly, postupovaly tak, jakoby implicitně činily žalovanou výlučně odpovědnou za nejasnosti ve zmíněných dodatcích , což fakticky znamenalo přenesení důkazní povinnosti na žalovanou, která měla prokazovat, že žalobci nárok na odměnu nevznikl, přičemž žalobce nemusel prokazovat ani jaké podmínky mu byly určeny ani to, že tyto podmínky splnil ; soudy tak v důsledku porušily jeden ze základních principů civilního procesu - odpovědnost stran za prokázání vlastních tvrzení . Žalovaná je přesvědčena , že v případě špičkově odměňovaných manažerů, jakým byl žalobce, nelze vycházet z principu slabého zaměstnance proti silnému zaměstnavateli, ale je nutno uplatňovat klasický přístup vigilantibus iura . Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že za situace, kdy byl velmi nespokojen s rozsudkem soudu prvního stupně, měl zrušit tento rozsudek v celém rozsahu pro nepřezkoumatelnost, neboť, zrušil-li jej pouze zčásti, byla tím žalovaná fakticky zcela zbavena možnosti oponovat v opravném prostředku způsobu, jímž se soud vyrovnal s jejími námitkami a argumenty v otázce neplatnosti zvláštních dodatků . Podle názoru dovolatelky lze potvrdit jen celý výrok , a že proto odvolací soud tím, že potvrdil jen část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně vykročil z mezí zákona a uplatnil tak soudní moc způsobem, který zákon nepředpokládá , přičemž tato vada řízení má již ústavní rozměr . Za zásadní konečně považovala otázku, jak mají soudy postupovat při přiznávání mzdových nároků zaměstnanců z hlediska povinnosti srazit pojistné na zdravotní pojištění, sociální zabezpečení a daň z příjmu fyzických osob, když z rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, jakým způsobem se má žalovaná s těmito povinnostmi vyrovnat. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a z důvodu procesní ekonomie též rozsudek soudu prvního stupně .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) přezkoumal napadený potvrzující rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004).

Žalovaná sice v dovolání uvádí, že podle jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a má judikatorní přesah ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. , z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že žalovaná ve vztahu k nároku na pohyblivou složku mzdy závislou na dosažených výsledcích zaměstnance (žalobce) nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že převážně nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou námitek dovolatelky je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (namítá-li, že odvolací soud bez potřebných ekonomických znalostí a bez přizvání znalce dospěl k závěru o objektivní možnosti vyhodnocení dodržení plánovaných nákladů , jako jednoho z kritérií pro přiznání odměny), a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné, zdůrazňuje-li mimo jiné že zvláštní dodatky o hmotné zainteresovanosti byly dokonce zneužívány k výplatám obrovských odměn za úspory dosažené tím, že část výroby byla zadávána konkurenčním firmám formou subdodávek . Žalovaná současně oproti skutkovým zjištěním soudů o podmínkách pro poskytování žalovaných odměn (že základ, z jakého se měla odměna počítat, byl 40.000,- Kč, tedy měsíční mzda , že obdobím, za které měla být odměna vyplácena, bylo období, jaké bylo sjednáno ve smlouvě o dílo nebo v obchodní smlouvě , že plánované náklady konkretizovala příloha vypracovaná příslušným zaměstnancem a že nárok na vyplacení odměny vznikl okamžikem předání díla zákazníkovi ) předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že předmětné zvláštní dodatky o hmotné zainteresovanosti jsou pojmově nejasné a jsou formulovány velmi vágně a umožňují prakticky libovolný výklad ), na jejichž základě pak předkládá svoje vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že zvláštní dodatky jsou neplatné pro jejich neurčitost ). Tím, že dovolatelka na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalované uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu však nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá jak uvedeno výše přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Dovolatelka rovněž namítá vadný postup odvolacího soudu, který podle jejího názoru tím, že potvrdil jen část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, vykročil z mezí zákona a ucelenou věc roztrhl na dvě . V uvedené výtce, že odvolací soud postupoval nesprávně, jestliže jeho rozhodnutím došlo k tzv. rozštěpení původně jednotného práva, o němž bylo rozhodnuto jedním výrokem, na dvě práva se samostatným skutkovým základem, která mají v dalším řízení samostatný osud, lze spatřovat námitku vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Protože však případná vada řízení (i kdyby byla opodstatněná) spočívající v tom, že odvolací soud neměl vydat částečný potvrzující rozsudek, i když dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je správné jen v části výroku o věci samé, není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesně právní povahy, nelze ji považovat za způsobilý podklad pro úvahu dovolacího soudu, zda napadeného rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. zásadní právní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. To platí i pro výtky dovolatelky, že soudy vycházely z principu ochrany slabého zaměstnance a porušily tak jeden ze základních principů civilního procesu - odpovědnost stran za prokázání vlastních tvrzení a že se nevypořádaly s celou řadou argumentů a námitek, které žalovaná v dovolání blíže rozvádí. Uvedená tvrzení rovněž představují námitky vad řízení podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., které nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Obstát konečně může ani námitka dovolatelky, že z rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, jakým způsobem se má žalovaná vyrovnat se svými povinnostmi z veřejnoprávních předpisů, konkrétně s povinností srazit pojistné na zdravotní pojištění, sociální zabezpečení a daň z příjmu fyzických osob . V této souvislosti vychází ustálená soudní praxe z názoru, že vzhledem k tomu, že mzda (náhrada mzdy) náležející zaměstnanci po 1.1.1993 podléhá dani z příjmu, soud od 1.1.1993 stanoví ve svém rozhodnutí přiznanou mzdu (náhradu mzdy) v hrubé výši a je pak věcí plátce daně, popřípadě samotného poplatníka (pojištěného), aby v souladu se zákonem splnil své povinnosti při výběru a placení (odvodu) daně (zálohy na daň, pojistného). Provede-li plátce daně (pojistného) tyto stanovené srážky z plnění, které má podle rozhodnutí soudu (nebo jiného titulu) vyplatit oprávněnému, a odvede-li také sražené částky výše uvedeným příslušným orgánům, může se - bude-li oprávněným podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí - domáhat zastavení výkonu rozhodnutí v takovém rozsahu, v jakém byl povinen z pohledávky, tvořící základ pro stanovení zálohy na daň (nedoplatku daně, pojistného), tyto srážky provést (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.11.2005, sp. zn. 21 Cdo 436/2005).

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky dovolání proto žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Vzhledem k tomu, že se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto až v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. září 2008

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu