21 Cdo 3812/2013
Datum rozhodnutí: 25.09.2014
Dotčené předpisy: § 114b o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 153a o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 40 IZ.




21 Cdo 3812/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. M. K. , zastoupeného Mgr. Martinem Strakou, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská č. 674/55, proti žalovanému JUDr. J. C. , advokátovi se sídlem v Praze 2, Trojanova č. 342/18, jako insolvenčnímu správci dlužníka SALEZA a.s. (v době do 11.6.2014 SAZKA a.s.) se sídlem v Praze 9, K Žižkovu č. 851, IČO 47116307, zastoupenému Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 583/15, o 1.946.250,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 325/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2013 č.j. 62 Co 79/2013-110, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 14.12.2011 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil celkem 1.946.250,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl od roku 1996 zaměstnancem dlužníka a že na základě "Pracovní smlouvy s individuální úpravou pracovních a mzdových podmínek" ze dne 30.6.2010, která nahradila původní pracovní smlouvu ze dne 1.2.1996 a která byla dále změněna dohodami ze dne 1.7.2010 a 17.10.2010, byl (s účinností od 18.10.2010) sjednán druh vykonávané práce jako "MUS00262 manager dceřiné společnosti" a měsíční mzda ve výši 149.300,- Kč. Poté, co byl u dlužníka usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27.5.2011 č.j. MSPH 60 INS 628/2011-B-244 prohlášen konkurs, žalovaný (jako insolvenční správce dlužníka) zaslal žalobci dne 28.7.2011 "Oznámení o zastavení výplaty a poskytování veškerých plnění z titulu Pracovní smlouvy", které obsahuje výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Žalobce požaduje zaplacení mzdy za měsíce srpen a září 2011, odstupné, sjednané odchodné a peněžité vyrovnání z konkurenční doložky. Za žalovaného žalobce označil v žalobě "JUDr. J. C., IČ 14897857, insolvenčního správce společnosti SAZKA, a.s., se sídlem Trojanova 18, 120 00 Praha 2".

Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 1.3.2012 č.j. 19 C 325/2011-16 vyzval žalovaného (v záhlaví usnesení označeného jako "JUDr. J. C.") ve smyslu ustanovení § 114b občanského soudního řádu, aby "se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení písemně vyjádřil ve věci samé k žalobě, která je připojena". Usnesení bylo žalovanému (spolu se žalobou a s usnesením ze dne 1.3.2012 č.j. 19 C 325/2011-15, jímž byl žalovaný vyzván, aby se do 30 dnů od doručení usnesení vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby ve věci "bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání") doručeno do jeho datové schránky insolvenčního správce dne 9.7.2012.

Obvodní soud pro Prahu 2 poté rozsudkem ze dne 16.10.2012 č.j. 19 C 325/2011-29 rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 1.946.250,- Kč a na náhradě nákladů řízení 189.506,- Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Straky. Dovodil, že byly splněny předpoklady pro rozhodnutí věci rozsudkem pro uznání ve smyslu ustanovení § 153a občanského soudního řádu, neboť žalovaný nevyhověl výzvě obsažené v usnesení ze dne 1.3.2012 č.j. 19 C 325/2011-16 a ve věci se písemně nevyjádřil a ani soudu nesdělil, jaký důvod mu v tom brání, a má se tedy za to, že nárok uplatněný žalobou uznal. V záhlaví rozsudku označil za žalovaného "JUDr. J. C., IČ: 14897857, Trojanova 18, 120 00 Praha 2" a usnesením ze dne 8.1.2013 č.j. 19 C 325/2011-78 opravil tento údaj tak, že "má správně znít: JUDr. J. C., IČ 14897857, se sídlem Trojanova 18, 120 00 Praha 2, insolvenční správce SAZKA, a.s., IČ: 47116307, se sídlem K Žižkovu č. 851, 190 93 Praha 9".

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.5.2013 č.j. 62 Co 79/2013-110 změnil rozsudek soudu prvního stupně (ve znění "opravného usnesení") tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Odvolací soud dovodil, že "žalovaný byl v usnesení ze dne 1.3.2012 nesprávně označen", neboť "z identifikace žalovaného v tomto rozhodnutí není zřejmé, že se jedná o insolvenčního správce úpadce SAZKA a.s.", když v záhlaví usnesení "je uvedeno pouze datum narození JUDr. C., uvedeno není ani identifikační číslo tohoto podnikatele, a především pak v něm není vyjádřena skutečnost, že žalovaný nevystupuje v řízení sám za sebe, ale jako insolvenční správce úpadce SAZKA a.s.", a uzavřel, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a občanského soudního řádu, neboť nenastala fikce uznání nároku žalovaným ve smyslu ustanovení § 114b občanského soudního řádu. Podle odvolacího soudu na tomto závěru nic nemění ani okolnost, že usnesení (s výše popsanou vadou v označení žalovaného) bylo doručeno do datové schránky insolvenčního správce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá především, že "je v této věci nutno posuzovat doručení kvalifikované výzvy žalovanému komplexně vzhledem ke všem okolnostem, které doručování doprovázely, a nikoli pouze formalisticky hodnotit jeden aspekt, a to označení žalovaného v usnesení", kterým byl žalovaný vyzván k vyjádření. Žalobce zdůraznil, že v žalobě, která byla žalovanému "společně s kvalifikovanou výzvou" doručena do "datové schránky JUDr. J. C., insolvenčního správce", byl žalovaný označen v souladu s požadavky vyplývajícími z ustanovení § 42 občanského soudního řádu a § 40 insolvenčního zákona, a že tedy žádné "pochybnosti ohledně totožnosti žalovaného" nemohly nastat, když "v kontextu všech doručovaných listin a způsobu jejich doručování je identifikace JUDr. J. C. jako insolvenčního správce společnosti SAZKA, a.s. zřejmá a nezpochybnitelná". Žalovaný podle názoru žalobce nereagoval na výzvu "ze své vlastní vůle, ačkoliv mu byla řádně doručena, a teprve v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně poukazoval na to, že "není dle jeho názoru aktivně legitimován v tomto sporu". Žalobce v dovolání dále zdůrazňuje, že se v projednávané věci jedná o pracovněprávní spor, v němž by soud měl "poskytovat ochranu žalobci jakožto slabší straně sporu". Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzuje.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě, shledá-li je přípustným, zamítl. Uvádí, že "otázka vymezená žalobcem pro dovolací přezkum byla již dovolacím soudem řešena a odvolací soud respektoval konstantní judikaturu" a že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, neboť podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebyly dány, když "absentuje vydání kvalifikované výzvy adresované insolvenčnímu správci, který tak nebyl řádně vyzván k podání vyjádření k žalobě a poučen o následcích, kdyby ve stanovené lhůtě své vyjádření nepodal". Žalovaný dále namítá zejména, že "nebyly dány zákonné podmínky pro vydání kvalifikované výzvy", že "žaloba nebyla podána kompletní a bezvadná, když absentují tvrzení a označení a doložení důkazů k výši příjmů a průměrné mzdy žalobce a k aktu odvolání žalobce", a že při rozhodování soudu prvního stupně "nebyly vzaty v úvahu předpisy insolvenčního práva, které vylučují aplikaci ustanovení občanského soudního řádu o rozsudku pro uznání a rozsudku pro zmeškání", a že "žaloba nebyla podána důvodně".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době projednat a rozhodnout - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (mimo jiné) vyřešení otázky procesního práva, jaký má při aplikaci ustanovení § 114b a § 153a odst.3 občanského soudního řádu význam okolnost, že žalovaný, který se na výzvu soudu vydanou podle ustanovení § 114b občanského soudního řádu ve stanovené lhůtě nevyjádřil ve věci samé, byl v záhlaví usnesení soudu označen nesprávně (neúplně). Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba z hlediska toho, zda v ní byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst.3 a § 114b občanského soudního řádu, i v současné době posuzovat - s přihlédnutím k době, kdy soud prvního stupně vydal usnesení ze dne 1.3.2012 č.j. 19 C 325/2011-16 a rozsudek ze dne 16.10.2012 č.j. 19 C 325/2011-29 - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2012 (dále jen "OSŘ").

Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) OSŘ nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 OSŘ), a ve věcech uvedených v § 120 odst. 2 OSŘ (srov. § 114b odst.1 OSŘ).

K podání vyjádření podle ustanovení § 114b odst. 1 OSŘ předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení; bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu (srov. § 114b odst.2 OSŘ).

Usnesení podle ustanovení § 114b odst.1 OSŘ musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno; usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba (srov. § 114b odst.4 OSŘ).

Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle § 114b odst.1 OSŘ včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3 OSŘ) musí být poučen (srov. § 114b odst.5 větu první OSŘ).

Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také, má-li se ve smyslu § 114b odst.5 OSŘ za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (srov. § 153a odst.3 OSŘ).

Z uvedeného vyplývá, že o uložení povinnosti žalovanému k podání vyjádření ve věci podle ustanovení § 114b odst.1 OSŘ soud (předseda senátu) rozhodne formou usnesení. Vzhledem k tomu, že v záhlaví každého usnesení je třeba uvést - jak vyplývá z ustanovení § 169 odst.1 OSŘ - "označení účastníků", musí být rovněž v usnesení podle ustanovení § 114b odst.1 OSŘ uvedeno označení žalovaného, kterému soud (předseda senátu) ukládá povinnost k podání vyjádření ve věci.

Insolvenční správce, na něhož přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jedná svým jménem na účet dlužníka a označuje se způsobem, z něhož je patrno, že tak činí při výkonu funkce insolvenčního správce; součástí jeho označení je i nezaměnitelné označení dlužníka, s jehož majetkovou podstatou nakládá (srov. § 40 odst. 1 insolvenčního zákona). Judikatura soudů již dříve (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1997 sp. zn. 2 Cdon 1566/96, které bylo uveřejněno pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, přijaté ještě za dřívější právní úpravy, jehož závěry jsou i nadále přijímány jako správné) dospěla k závěru, že insolvenční správce se jako účastník občanského soudního řízení, v němž jde o nakládání s majetkovou podstatou, označuje stejně, jak se označují (jako účastníci řízení) fyzické a právnické osoby, přičemž se (navíc) k těmto údajům připojí označení jeho funkce (např. "insolvenční správce dlužníka XY").

Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný - jak dovodil též odvolací soud - nebyl v záhlaví usnesení soudu prvního stupně ze dne 1.3.2012 č.j. 19 C 325/2011-16 uveden správně (úplně), protože k označení insolvenčního správce JUDr. J. C. jako žalované fyzické osoby nebyl připojen údaj o jeho funkci. V uvedeném pochybení soudu prvního stupně však nelze bez dalšího spatřovat důvod, pro který by usnesení podle § 114b odst.1 OSŘ nemohlo mít zákonem stanovené účinky. Vady jen procesněformální povahy, které by obsahovalo usnesení podle § 114b odst.1 OSŘ, mohou mít následek uvažovaný odvolacím soudem, jen kdyby byly způsobilé zabránit žalovanému ve splnění povinnosti podat řádně a včas vyjádření ve věci. Uvedené pochybení soudu prvního stupně však v projednávané věci takový následek nepochybně nemělo.

Dovolací soud souhlasí se žalobcem v tom, že důsledky pochybení soudu prvního stupně v označení žalovaného, k němuž došlo v záhlaví usnesení ze dne 1.3.2012 č.j. 19 C 325/2011-16, nelze vnímat odtrženě od dalších skutečností, zejména od toho, že žalovanému byla spolu s tímto usnesením doručena též žaloba, která vymezovala věc, v níž se měl žalovaný vyjádřit, a že žalovaný byl v žalobě označen správně (úplně). Jestliže tedy byla žalovanému současně s usnesením soudu prvního stupně ze dne 1.3.2012 č.j. 19 C 325/2011-16 doručena též žaloba, nemohl mít podle názoru dovolacího soudu žalovaný - navzdory uvedenému procesněformálnímu nedostatku - žádné pochybnosti o tom, že doručeným usnesením byla uložena právě jemu povinnost podat vyjádření ve věci jako insolvenčnímu správci dlužníka SAZKA a.s. a v jaké věci má vyjádření podat; nepodal-li žalovaný soudem požadované vyjádření ve věci, nemohlo to být z důvodu, že by snad nemohl rozpoznat smysl a účel usnesení ze dne 1.3.2012 č.j. 19 C 325/2011-16 nebo že by se uložená povinnost měla týkat někoho jiného, popřípadě že by při podání vyjádření neměl vystupovat ve funkci insolvenčního správce dlužníka. Závěr odvolacího soudu, že by pouze z důvodu nesprávného (neúplného) označení žalovaného v záhlaví usnesení soudu prvního stupně ze dne 1.3.2012 č.j. 19 C 325/2011-16 nemohlo dojít k uznání nároku podle § 114b odst.5 OSŘ, proto nemůže obstát.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243e odst. 2 věta první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst.1 a § 243g odst.1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. září 2014

JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu