21 Cdo 3791/2007
Datum rozhodnutí: 26.08.2008
Dotčené předpisy: § 35 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 37 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 151a odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 151b odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 151b odst. 4 předpisu č. 40/1964Sb.




21 Cdo 3791/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce S. s.r.o., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) Č. s., a.s., zastoupené advokátem, 2) R. v.o.s., jako správci konkurzní podstaty společnosti F. s.r.o., o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 166/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. května 2007, č.j. 10 Co 482/2006-262, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

III. Druhý žalovaný nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal (žalobou změněnou před soudem prvního stupně), aby bylo určeno, že zástavní právo podle zástavní smlouvy ze dne 20. 5. 1998, uzavřené mezi žalobcem F. s.r.o. a E. B. S. (CR) a.s. k nemovitostem budově č.p. 328 na pozemku parcelní číslo 1041 (stavební parcela), pozemku parcelní číslo 1041 (stavební parcela) a pozemku parcelní číslo 1026 (stavební parcela), vše v katastrálním území K. V., zapsaným na listu vlastnickém pro k. ú. K. V., obec K. V., okres K. V., vedených u K. ú. pro K. k., katastrální pracoviště K. V., neexistuje . Žalobu zdůvodnil zejména tím, že spolu s druhým žalovaným společností F. s.r.o. je na základě kupní smlouvy ze dne 14. 11. 1997 podílovým spoluvlastníkem uvedených nemovitostí se spoluvlastnickým podílem ve výši 50/100, že dne 20. 5. 1998 uzavřel žalobce a společnost F. s.r.o. jako zástavci se společností E. B. S. (CS) a.s. jako zástavním věřitelem zástavní smlouvu k zajištění pohledávky (úvěru ve výši 1.110.000,- USD) ze smlouvy o úvěru, kterou uzavřela společnost F. s.r.o. s E. B. S. (CR) a.s. dne 27. 5. 1998, že z formulace zástavní smlouvy vyplývá, že se mělo jednat o zajištění již vzniklé pohledávky, že ke dni uzavření zástavní smlouvy však neexistovala žádná pohledávka zástavního věřitele z titulu úvěrové smlouvy, protože tato úvěrová smlouva nebyla ještě uzavřena, že zástavní smlouva nezajišťovala budoucí pohledávku z úvěrové smlouvy; zástavní smlouva je proto neplatná.

Usnesením ze dne 25. 4. 2002, č.j. 16 C 166/2001-40, nevyhověl Okresní soud v Karlových Varech návrhu žalobce, aby do řízení na stranu žalovaného přistoupila jako další účastník společnost F. s.r.o., s odůvodněním, že vyhověním návrhu žalobce učiněném ve fázi závěrečných návrhů a očekávání vynesení konečného rozhodnutí by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení, neboť by bylo třeba provádět další důkazy, zatímco důkazy do současné doby provedené by nebylo možné nadále použít .

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 3. 2003, č.j. 13 Co 463/2002-54, změnil usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 4. 2002, č.j. 16 C 166/2001-40, tak, že se připouští, aby do řízení na straně žalovaného jako další účastník přistoupila společnost F. s.r.o. , neboť uzavřela-li společnost F. s.r.o. společně se žalobcem zástavní smlouvu, když určení neplatnosti této smlouvy je předmětem řízení, pak se ho musí účastnit všichni ti, kdož ji uzavřeli .

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2003, č.j. 80 K 10/2003-44, byl na společnost F. s.r.o. prohlášen konkurz a správcem konkurzní podstaty byla ustanovena společnost R. v.o.s. (nyní P.), která podala návrh na pokračování v tomto řízení.

K odvolání první žalované Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18. 11. 2005, č.j. 13 Co 764/2004-146, rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 9. 2004, č.j. 16 C 166/2001-95, jímž bylo žalobě vyhověno zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Okresní soud v Karlových Varech poté rozsudkem ze dne 3. 7. 2006, č.j. 16 C 166/2001-187, žalobě znovu vyhověl a rozhodl, že první žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 29.494,- Kč k rukám advokáta.

K odvolání první žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 5. 2007, č.j. 10 Co 482/2006-262, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že první žalované se přiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně 50.309,- Kč a před soudem odvolacím 29.084,- Kč splatných k rukám advokáta a že žalobce a druhý žalovaný nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po doplnění dokazování dovodil, že zástavci byli ideálními spoluvlastníky zastavených nemovitostí, a to každý z jedné poloviny. V době uzavření zástavní smlouvy, stejně jako smlouvy o úvěru, jednal za každou společnost navenek a podepisoval jednatel, kterým byl v obou společnostech M. T. (nyní F.), který byl v okamžiku uzavření zástavní smlouvy oprávněn jménem obou společností jednat samostatně. Zástavní smlouva s ohledem na její další obsah splňuje všechny náležitosti a v okamžiku uzavření zástavní smlouvy byly splněny i věcné a formální podmínky pro její uzavření. Odvolací soud dodal, že ani slovo byl nelze vykládat tak, jak tvrdí žalobce. S poukazem na ustanovení § 35 obč. zák. považoval pochybnost, kterou žalobce naznačoval, za zcela odstraněnou logickým a systematickým výkladem právního úkonu, který jednatel s právním předchůdcem první žalované učinil. Protože výklad zástavní smlouvy neumožňuje uvažovat o neexistenci zástavní smlouvy , odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Připomněl, že v řízení o určení, zda tu zástavní právo je či není, jsou věcně legitimováni jen zástavní věřitel a zástavní dlužník a že v projednávané věci je splněna podmínka věcné aktivní legitimace žalobce, stejně tak pasivní legitimace druhého žalovaného, za kterého v současné době vystupuje po prohlášení konkurzu správce konkurzní podstaty. Naléhavý právní zájem vůči druhému žalovanému je rovněž dán, protože určení, že tu právní vztah je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu .

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce vytýká odvolacímu soudu, že řádně nevyložil, jaké skutečnosti má za prokázané a které nikoliv, že neuvedl, o jaké konkrétní důkazy svá zjištění opřel, že neodůvodnil, proč nehodnotil rovněž další důkazy, které byly v řízení provedeny a nakonec, že chybí řádné a komplexní podrobné právní odůvodnění celé záležitosti. Rozsudek odvolacího soudu nepovažuje za přesvědčivý a namítá, že v řízení bylo prokázáno, že v zástavní smlouvě byla použita formulace, na základě které měla být předmětem zajištění jednoznačně již existující pohledávka, že z textu smlouvy nevyplývá, že by se jednalo o zajištění závazku, který má vzniknout teprve v budoucnosti, že v době uzavření zástavní smlouvy žádná pohledávka prvního žalovaného vůči druhému žalovanému ani vůči žalobci neexistovala. Odvolací soud na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu věc nesprávně právně zhodnotil, když dospěl k závěru, že zástavní právo existuje. Jasnost projevu vůle odvolací soud shledal pouze ve skutečnosti, že osoba jednající za žalobce a druhého žalovaného byla v době uzavření zástavní smlouvy identická a že tak bylo všem účastníkům zjevné, že se jedná o zajištění pohledávky, která teprve v budoucnu vznikne. Z textu smlouvy je nesporné, že strany chtěly zajistit již existující závazek, tj. úvěr, který již byl nejen uzavřen, ale i poskytnut, tj. vyčerpán . V době uzavření zástavní smlouvy se jednalo o budoucí závazek, o jehož zajištění se podle textace zástavní smlouvy jednat nemělo a nemohlo. Oba účastníci zástavní smlouvy museli v době podepisování zástavní smlouvy vědět, že úvěrová smlouva ještě podepsána není. Dovolatel je přesvědčen, že text zástavní smlouvy neodpovídá skutečnému průběhu dané záležitosti , neboť nebyl zajišťován již existující závazek, nebyly řádně naplněny obsahové náležitosti zástavní smlouvy, která měla zajišťovat závazek, který vznikne teprve v budoucnu; zástavní smlouva neobsahovala specifikaci zajišťované pohledávky ani z ní nevyplývalo, že by se mělo jednat o závazek či pohledávku, která teprve v budoucnu vznikne. Výkladem zástavní smlouvy nelze dovodit či opravit projev vůle smluvních stran. Na rozdíl od odvolacího soudu má za to, že vymezení možnosti zajištění pohledávky vzniklé v budoucnu by muselo výslovně vyplývat z textu zástavní smlouvy, a to zejména i s ohledem na zákonný požadavek na řádné označení zajišťované pohledávky. Takovéto pochybení projevu vůle pak nelze odstranit výkladem, jak učinil odvolací soud . Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

První žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, neboť zástavní smlouva byla dostatečně určitá a na jejím základě bylo v příslušném katastru nemovitostí správně zapsáno zástavní právo.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Otázku vzniku zástavního práva ze zástavní smlouvy, uzavřené dne 20. 5. 1998, je třeba i v současné době posuzovat s ohledem na dobu, kdy byla zástavní smlouva uzavřena podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 7. 1998 Sb., tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů (dále jen obč. zák. ).

Podle ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou odděleny.

Podle ustanovení § 151b odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.

Podle ustanovení § 151b odst. 2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.

Podle ustanovení § 151b odst. 4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.

Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že smlouva o zřízení zástavního práva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná, že ke vzniku zástavní smlouvy je třeba, aby její účastníci v ní určili (jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo zajišťuje, a že zástavní právo může být zřízeno nejen k zajištění pohledávky, která již vznikla, ale také za účelem zabezpečení pohledávky, která má vzniknout teprve v budoucnu nebo jejíž vznik je vázán na splnění podmínky podle ustanovení § 36 odst.2 věty první obč. zák. (odkládající podmínky). Pohledávkou, která vznikne v budoucnu, se rozumí pohledávka, jež bude založena na základě smlouvy uzavřené na základě smlouvy o smlouvě budoucí (§ 50a obč. zák.), popřípadě podle jiného ujednání (dohody, smlouvy) účastníků, jež obsahuje závazek zřídit určitou pohledávku v budoucnosti.

Podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) je - jak vyplývá z ustanovení § 151b odst. 4 věty první obč. zák. - kromě určení předmětu zástavního práva (zástavy) též označení zajišťované pohledávky. Má-li být zástavním právem zajištěna pohledávka, která vznikne v budoucnu, je třeba ji v zástavní smlouvě označit nikoliv (jen) podle titulu, na jehož podkladě bude založena, ale především tak, v jaké podobě podle něj vznikne; má-li být například podle smlouvy účastníků v budoucnu uzavřena smlouva o půjčce, je třeba zajišťovanou pohledávku v zástavní smlouvě označit jako půjčku a nikoliv jako závazek poskytnout půjčku , i když v době uzavření zástavní smlouvy ještě k půjčce nedošlo a - vzhledem k tomu, že má být zástavním právem zajištěna budoucí pohledávka - vlastně ani dojít nemohlo. Při určení zajišťované pohledávky v zástavní smlouvě přitom není třeba rozlišovat, zda jde o pohledávku již existující nebo budoucí (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2117/2003, který byl uveřejněn pod č. 110 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Zákon k platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva vyžaduje, aby v ní byla určena zajišťovaná pohledávka, a nikoliv také to, aby taková pohledávka ve skutečnosti vznikla. Platná je proto zástavní smlouva i tehdy, jestliže zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla, jestliže zajišťovaná pohledávka zanikla ještě před uzavřením zástavní smlouvy, jestliže zajišťovaná pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu, ve skutečnosti nevznikne, jestliže se nesplní podmínka, na níž je závislý vznik zajišťované pohledávky, apod. Zástavní právo je právem akcesorickým. Vyplývá z toho, že zástavní právo platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná. Neexistuje-li tedy pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, není to důvodem neplatnosti zástavní smlouvy; tato okolnost má za následek, že podle zástavní smlouvy - ačkoliv jde o platný právní úkon a i když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - zástavní právo nevznikne (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001, který byl uveřejněn pod č. 76 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).

V projednávané věci byla v zástavní smlouvě, uzavřené dne 20. 5. 1998 mezi E. B. S. (CR) a.s. (právním předchůdcem první žalované) - jako zástavním věřitelem a S. s.r.o. a F. s.r.o. jako zástavci zajišťovaná pohledávka určena tak, že zástavní věřitel uzavřel s 1. zástavcem (F. s.r.o.) smlouvu o úvěru, podle které byl 1. zástavci poskytnut úvěr ve výši USD 1.110.000,-. Z uvedeného označení zajišťované pohledávky nelze úspěšně dovozovat, že by zástavním právem měla být zajištěna pohledávka již existující a nikoliv pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu. Protože jak výše uvedeno - při určení zajišťované pohledávky v zástavní smlouvě není třeba rozlišovat, zda jde o pohledávku již existující nebo budoucí, a protože zajišťovaná pohledávka byla v zástavní smlouvě ze dne 20. 5. 1998 označena dostatečně určitě a srozumitelně, nemůže být zástavní smlouva ze dne 20. 5. 1998 považována z tohoto pohledu za neplatný právní úkon.

Dokazováním před soudy bylo zjištěno, že první žalovaná (její právní předchůdce) poskytla druhému žalovanému smlouvou o půjčce ze dne 27. 5. 1998 úvěr ve výši 1.110.000 USD, přičemž tato částka je v zástavní smlouvě uvedena. Protože zajišťovaná pohledávka ve skutečnosti vznikla, nebylo možné dospět k závěru, že by zástavní smlouva ze dne 20. 5. 1998 byla neplatným právním úkonem nebo že by podle ní nevzniklo zástavní právo.

Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani tvrzení dovolatele, že nebyl zajišťován již existující závazek, že nebyly řádně naplněny obsahové náležitosti zástavní smlouvy, která měla zajišťovat závazek, který vznikne teprve v budoucnu, a že zástavní smlouva neobsahovala specifikaci zajišťované pohledávky ani z ní nevyplývalo, že by se mělo jednat o závazek či pohledávku, která teprve v budoucnu vznikne.

Podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.

Z uvedených závěrů vycházel i odvolací soud, když dovodil, že výklad zástavní smlouvy neumožňuje uvažovat o neexistenci zástavní smlouvy , vycházeje zejména z výkladu vůle účastníků, na kterou usuzoval z okolností, za nichž byla zástavní smlouva ze dne 20. 5. 1998 uzavřena. I pro výklad zástavní smlouvy (jako písemného projevu vůle) je totiž třeba použít ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku a tedy i tento právní úkon vykládat nejenom podle jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem; z písemné smlouvy přitom může vyplývat pouze použité jazykové vyjádření a nikoliv také vůle účastníků nebo další rozhodné skutečnosti. Na to, jakou měli účastníci při uzavření zástavní smlouvy vůli nebo jaké tu byly další pro výklad projevu vůle rozhodné skutečnosti, je třeba usuzovat především podle okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, a tímto způsobem zjištěná vůle účastníků se při výkladu projevu vůle neprosadí, jen jestliže by byla v rozporu s jazykovým projevem [tedy jen kdyby byla slovy nepochybně vyjádřena jiná (odlišná) vůle účastníků].

Souhlasit nelze ani s námitkami dovolatele, jimiž zpochybňuje správnost postupu odvolacího soudu, jestliže odvolací soud bez bližšího odůvodnění dospěl ke zcela jiným závěrům než ve svých předchozích rozhodnutích , jestliže se nezabýval otázkou naléhavého právního zájmu a dovoláním napadené rozhodnutí řádně nezdůvodnil. Přehlíží totiž, že odvolací soud je soudem přezkumným, proto v případě, že s některými závěry soudu prvního stupně souhlasí a tyto závěry nejsou odvoláním napadeny, není třeba, aby je znovu v odůvodnění svého rozhodnutí rozebíral, a že ani odvolací soud není vázán svým vlastním předchozím zrušovacím rozhodnutím. Platí také, že vyhoví-li soud žalobě na určení, je v takovém rozhodnutí implicitně vyjádřen jeho názor, že ve věci je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení; v projednávané věci by navíc závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu vedl rovněž k zamítnutí žaloby a správnost rozsudku odvolacího soudu by tedy zpochybněna nebyla.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly první žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč [srov. § 5 písm. b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2007 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce první žalované advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad ve výši 1.957,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby první žalované tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 12.257,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který první žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.); druhému žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. srpna 2008

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu