21 Cdo 3787/2014
Datum rozhodnutí: 26.08.2015
Dotčené předpisy: § 61 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.03.2006, § 208 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 13.09.2009




21 Cdo 3787/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce R. K. , zastoupeného Mgr. Bc. Vítězslavem Jírou, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova č. 564/6, proti žalovanému MORAVSKÉMU ZEMSKÉMU MUZEU, příspěvkové organizaci se sídlem v Brně, Zelný trh č. 299/6, IČO 00094862, zastoupenému JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 222/5, o 507.099,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 55 C 48/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2014 č.j. 15 Co 199/2013-326, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek městského soudu o zamítnutí žaloby o zaplacení 308.254,- Kč s úrokem z prodlení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným se odmítá .
II. Ve výroku, kterým byl změněn rozsudek městského soudu tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 158.892,- Kč s úrokem z prodlení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení se rozsudek krajského soudu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 12.2.2008 (a změněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě mzdy poskytované při neplatném rozvázání pracovního poměru za dobu od 13.2.2006 do 24.6.2010 celkem 483.405,- Kč s úrokem z prodlení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl u žalovaného zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 15.5.2000 jako "domovník - údržbář" a že žalovaný mu dal dne 8.3.2005 výpověď z pracovního poměru, která byla pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6.11.2007 č.j. 49 C 122/2006-98, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28.4.2009 č.j. 15 Co 292/2008-114, určena za neplatný právní úkon. Žalobce požaduje po žalovaném náhradu mzdy poskytovanou při neplatném rozvázání pracovního poměru, a to ode dne 13.2.2006, kterým měl na základě neplatné výpovědi skončit jeho pracovní poměr, ve výši průměrného výdělku, který činil 9.220,- Kč měsíčně.

Žalovaný sice "uznal nárok žalobce co do důvodu", namítl však, že v době od 13.2. do 31.3.2006 byl žalobce uznán dočasně práce neschopným, a požadoval, aby "jeho povinnost zaplatit žalobci náhradu mzdy byla stanovena pouze po dobu 6 měsíců".

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30.6.2010 č.j. 55 C 48/2008-86 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 468.376,- Kč s úrokem z prodlení, žalobu o zaplacení dalších 15.029,- Kč s úrokem z prodlení zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 44.997,80 Kč k rukám advokáta Mgr. Bc. Vítězslava Jíry a "České republice na účet městského soudu v Brně" 19.340,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že za dobu, kdy byl žalobce v pracovní neschopnosti (od 13.2. do 31.3.2006), musela být žaloba zamítnuta, neboť žalobci v této době "nevznikal nárok na mzdu", a přiznal žalobci náhradu mzdy za "celé zbývající období (od 1.4.2006 do 24.6.2010). Vycházel ze závěru, že "žalovaný, ačkoli si byl vědom toho, že žalobce trvá na svém dalším zaměstnávání, se až do doby, kdy soud ve věci rozhodoval, nepokusil se žalobcem jednat ani o ukončení pracovního poměru, ani žalobci v rozporu se svou zákonnou povinností práci nepřiděloval, choval se tedy zcela pasivně, naprosto nedbal na to, že porušuje zákon, a spoléhal zřejmě právě na ustanovení § 61 odst. 2 zákoníku práce s tím, že toto porušení zákona bude sankcionováno pouze uložením povinnosti k náhradě mzdy za šest měsíců", a že proto "není na místě využít moderačního práva".

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18.10.2011 č.j. 15 Co 7/2011-123 zrušil rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že žalobci vznikl nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, "ve znění ke dni 13.2.2006", když k tomuto dni měl skončit pracovní poměr žalobce neplatnou výpovědí, a to za dobu šesti měsíců ode dne, kdy oznámil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, přičemž je třeba "od těchto šesti měsíců odečíst dobu, kdy byl žalobce v pracovní neschopnosti". Při určení výše náhrady mzdy však nelze vycházet ze žalobcem tvrzeného průměrného výdělku 9.220,- Kč měsíčně, neboť žalobce v rozhodném období (v říjnu, listopadu a prosinci 2005) neodpracoval 22 dnů; správně měl být zjištěn žalobcův pravděpodobný měsíční výdělek. Odvolací soud dále vytknul soudu prvního stupně, že při posuzování žalobcova nároku podle ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce "měl přihlížet jen k těm okolnostem, které existovaly po uplynutí 6 měsíců z celkové doby, za níž zaměstnanci měla být poskytnuta náhrada", a které "se týkají poměrů zaměstnance", a že okolnosti na straně zaměstnavatele tu jsou bezvýznamné.

Městský soud v Brně - poté, co žalobce změnil se souhlasem soudu žalobu tak, že se po žalovaném domáhá zaplacení náhrady mzdy poskytované při neplatném rozvázání pracovního poměru za dobu od 1.4.2006 do 30.10.2010 ve výši 507.099,-Kč s úrokem z prodlení - rozsudkem ze dne 23.1.2013 č.j. 55 C 48/2008-300 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 198.845,- Kč s úrokem z prodlení, žalobu o zaplacení dalších 308.254,- Kč s úrokem z prodlení zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 68.280,30 Kč k rukám advokáta Mgr. Bc. Vítězslava Jíry a České republice "na účet Městského soudu" 3.499,- Kč a že České republice se proti žalobci nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobci přísluší náhrada mzdy poskytovaná při neplatném rozvázání pracovního poměru pouze za dobu 6 měsíců ode dne, kdy oznámil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, s výjimkou období, kdy byl žalobce v pracovní neschopnosti, za něž již byla žaloba "předchozím rozsudkem pravomocně zamítnuta", tedy za dobu od 1.4. do 13.8.2006. Ze znaleckého posudku V. W. soud prvního stupně zjistil, že žalobcův "pravděpodobný průměrný měsíční výdělek" činil 10.410,- Kč; vzhledem k tomu, že žalobce požadoval pouze průměrný hrubý výdělek ve výši 9.220,- Kč měsíčně a že soud nemůže "překročit žalobní požadavek", poskytl žalobci náhradu mzdy za dobu od 1.4. do 13.8.2006 pouze ve výši 39.953,- Kč. Náhradu mzdy za dobu od 14.8.2006 do 20.5.2009, kdy nabyl právní moci rozsudek soudu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, soud prvního stupně žalobci nepřiznal s odůvodněním, že žalobce dne 7.7.2006 uzavřel s jiným zaměstnavatelem (Českou republikou - Městským soudem v Brně) novou pracovní smlouvu, na jejímž základě vykonával funkci "údržbáře a řidiče", a že "s přihlédnutím k povaze pracovní náplně a dosahovaného výdělku vykonával žalobce u jiného zaměstnavatele práci za podmínek zásadně rovnocenných jako u žalovaného", i když měl "sice více pracovních povinností, zato byl lépe honorován". Náhradu mzdy požadovanou za dobu od 21.5.2009 do 30.10.2010 soud prvního stupně posoudil podle "nového" zákoníku práce (zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů), neboť nárok vznikl v době po 1.1.2007) a dovodil, že žalobce v tomto období nepracoval u žalovaného pro překážky na straně zaměstnavatele, když mu žalovaný nepřiděloval práci (žalovaný sice prokázal, že "žalobce v červenci 2010 vyzval, aby se do práce dostavil, tvrzení žalobce, že tak učinil, avšak bezvýsledně, nijak nevyvrátil"), a že žalobci za toto období náleží (z obdobných důvodů jako náhrada za dobu od 1.4. do 13.8.2006) náhrada mzdy do výše 9.220,- Kč měsíčně.

K odvolání účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29.4.2014 č.j. 15 Co 199/2013-326 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, kterým bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci 39.953,- Kč s úrokem z prodlení, a kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 308.254,- Kč s úrokem z prodlení, a změnil tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 158.892,- Kč s úrokem z prodlení a že žalovaný je povinen zaplatit České republice "na účet Městského soudu v Brně" na náhradě nákladů řízení 1.346,- Kč; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 136.320,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Juříčka. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci vznikl nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů za dobu od 1.4. do 13.8.2006 ve výši 39.953,- Kč; i když pravděpodobný výdělek žalobce byl znaleckým dokazováním zjištěn ve výši 10.410,- Kč, nemohla být žalobci přiznána - s ohledem na "vázanost petitem žaloby" - vyšší náhrada nežli jím požadovaných 9.220,- Kč měsíčně. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně také v tom, že za dobu od 14.8.2006 do 20.5.2009 požadovaná náhrada žalobci ve smyslu ustanovení § 61 odst.2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů nenáleží, neboť žalobce pracoval u jiného zaměstnavatele za podmínek výhodnějších než u žalovaného a současně vykonával podnikatelskou činnost; žalobce se dnem 11.7.2006 zapojil do práce u jiného zaměstnavatele v Brně jako údržbář a řidič a nově vykonávaná práce pro něho byla výhodnější, když dosahoval průměrný měsíční výdělek v roce 2006 14.670,-Kč, v roce 2007 15.630,-Kč a v roce 2008 15.840,-Kč. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobce nemá právo na náhradu mzdy za dobu od 21.5.2009 do 30.10.2010, neboť "v tomto období objektivně nemohl konat pro žalovaného práci, neboť byl v pracovním poměru u jiného zaměstnavatele a nebyl tedy připraven nastoupit do práce u žalovaného a žalovaný neměl povinnost vyčkávat s nástupem žalobce do práce až do doby než ukončí svůj pracovněprávní vztah s jiným zaměstnavatelem". O povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu; vzhledem k tomu, že ve věci byl "převážně úspěšný" žalovaný, přiznal mu náhradu ve výši 85% účelně vynaložených nákladů.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, a výroku o náhradě nákladů řízení státu) podal žalobce dovolání. Nesouhlasí se závěrem soudů o tom, že z doby 6 měsíců, za kterou přísluší zaměstnanci "nezkrátitelná" náhrada podle ustanovení § 61 odst.1 a 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (tj. z doby od 13.2. do 13.8.2006), je třeba "vyjmout" dobu "pracovní neschopnosti" žalobce (tedy dobu od 13.2. do 31.3.2006), neboť mu ve skutečnosti byla přiznána náhrada "pouze za cca 4,5 měsíce a nikoliv za 6 měsíců". U nového zaměstnavatele (České republiky - Městského soudu v Brně) se žalobce nezapojil do práce "za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších", když "druh práce, který měl u žalovaného po dání neplatné výpovědi vykonávat, kdy došlo ke zrušení jeho původního místa (domovník - údržbář) a vzniku nového pracovního místa (provozní elektrikář) je naprosto odlišný od práce, kterou žalobce po neplatném skončení pracovního poměru vykonával u jiného zaměstnavatele, kde byl nucen po neplatném ukončení pracovního poměru vzít méně kvalifikovanou práci údržbáře - řidiče, než byla práce provozního elektrikáře, kdy toto místo bylo u žalovaného nově vytvořeno a žalobci přislíbeno"; žalobce dovozuje, že náhrada mzdy za dobu od 14.8.2006 do 20.5.2009 mu měla být přiznána v nezkrácené výši. Žalobce odmítá rovněž názor odvolacího soudu, podle kterého "byl zaměstnán u jiného zaměstnavatele a nemohl tak objektivně konat práci pro žalovaného" v době po 20.5.2009; žalobce totiž na výzvu žalovaného ze dne 15.7.2010 se dostavil na své původní pracoviště, kde však "zjistil, že mu nemá kdo práci přidělit a že výzva k nástupu do práce byla ze strany žalovaného pouze formální". Žalobce dále soudům vytýká, že vycházely z nesprávně určeného pravděpodobného výdělku, když s odůvodněním, že nemohou žalobci přiznat více, než on v žalobě požadoval, přiznaly žalobci náhradu mzdy pouze ve výši 9.220,- Kč měsíčně. Podle žalobce jsou soudy "vázány pouze petitem žaloby, ve kterém žalobce požadoval zaplacení 522.128,- Kč a ne měsíční částky 9.220,- Kč", a soudy ani nezohlednily valorizaci náhrady mzdy, když nárok vznikl v roce 2006 a rozhodováno o něm bylo až v roce 2014. O náhradě nákladů řízení soudy měly správně rozhodnout podle ustanovení § 142 odst.3 občanského soudního řádu, neboť "rozhodnutí o výši plnění záviselo jak na úvaze soudu, tak na znaleckém posudku, nepočítaje v to žádost zaměstnavatele o snížení nároku žalobce podle ustanovení § 61 odst. 2 zákoníku práce". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené výroky rozsudku odvolacího soudu a aby věc vrátil (v tomto rozsahu) odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Pro rozhodnutí soudů ve věci samé bylo v první řadě významné vyřešení právní otázky, za jakých předpokladů může soud na žádost zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 61 odst.2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 628/2004 Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004 Sb., č. 169/2005 Sb., č. 253/2005 Sb., č. 342/2005 Sb., a č. 413/2005 Sb. (zákoníku práce ve znění účinném do 31.3.2006 - dále jen "ZP") snížit, popřípadě vůbec nepřiznat náhradu mzdy.

Požádal-li zaměstnavatel o snížení, popřípadě o nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 ZP, je podle ustálené judikatury soudů (srov. zejména Stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru ze dne 9.6.2004 zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.3.2002 sp. zn. 21 Cdo 700/2001, který byl uveřejněn pod č. 67 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.10.2001 sp. zn. 21 Cdo 2905/2000, který byl uveřejněn pod č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.3.2004 sp. zn. 21 Cdo 1950/2003, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) především podstatné, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 ZP může soud z těchto hledisek přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil; jestliže tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy snížena nebo dokonce nepřiznána. V případě, že zaměstnanec u jiného zaměstnavatele dosáhl nižší výdělek a že tedy nelze dovodit, že se zapojil do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných s podmínkami, které by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, nejsou splněny podmínky nejen k nepřiznání náhrady mzdy, ale ani k jejímu snížení.

Z uvedené ustálené judikatury soudů odvolací soud - jak je nepochybné z odůvodnění napadeného rozsudku - vycházel, když dovodil, že náhradu mzdy za dobu od 14.8.2006 do 20.5.2009 je třeba žalobci podle ustanovení § 61 odst.2 ZP nepřiznat, neboť u svého "nového" zaměstnavatele (České republiky - Městského soudu v Brně) začal podle pracovní smlouvy ze dne 7.7.2006 pracovat za podmínek v zásadě nejméně rovnocenných s podmínkami, které měl při výkonu práce u žalovaného před podáním neplatné výpovědi. Odvolací soud náležitě přihlédl k tomu, že u "nového" zaměstnavatele (České republiky - Městského soudu v Brně) žalobce pracoval ve stejném místě výkonu práce a v obdobném druhu práce jako u žalovaného a s vyšším výdělkem, než kolik činil znaleckým posudkem zjištěný pravděpodobný výdělek žalobce u žalovaného. Poukazuje-li žalobce na to, že u žalovaného měl zastávat místo provozního elektrikáře, které mělo být u žalovaného "nově vytvořeno a žalobci přislíbeno", nemá tato okolnost (i kdyby byla prokázána a i kdyby s ní byly spojeny pro žalobce lepší pracovní podmínky než při výkonu dosavadní práce) pro právní posouzení věci význam, neboť z hlediska ustanovení § 61 odst.2 ZP je - jak uvedeno výše - relevantní pouze srovnání podmínek, které má zaměstnanec u svého "nového" zaměstnavatele, s podmínkami, které zaměstnanec měl u "dosavadního" zaměstnavatele před neplatným rozvázáním pracovního poměru.

Opodstatněné nejsou ani námitky žalobce o tom, že soudy nebyla "zohledněna valorizace náhrady mzdy".

Zaměstnanci se při neplatném rozvázání pracovního poměru poskytuje náhrada mzdy - jak vyplývá z ustanovení § 61 odst.1 ZP - ve výši průměrného výdělku, který se zjišťuje způsobem uvedeným v ustanovení § 17 zákona č. 1/1991 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů (účinného do 31.12.2006) za příslušné rozhodné období (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 991/2001). Zcela výjimečně může být zaměstnanci poskytnuta náhrada ve výši odpovídající průměrnému výdělku, který by zaměstnanec dosáhl, kdyby mu zaměstnavatel umožnil (po neplatném rozvázání pracovního poměru) konat práci v souladu s pracovní smlouvou, zejména tehdy, přísluší-li zaměstnanci náhrada mzdy za dlouhé období a došlo-li v mezidobí ke změnám ve vývoji mzdové úrovně (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2003 sp. zn. 21 Cdo 1945/2002). O takový výjimečný případ s velmi dlouhým obdobím náhrady mzdy spojeným se změnami mzdové úrovně se v projednávané věci zcela nepochybně nejedná.

Žalobce ve svém dovolání vyjadřuje též nesouhlas s tím, že do doby 6 měsíců soudy "započetly" také dobu od 13.2. do 31.3.2006, kdy byl žalobce uznán dočasně práce neschopným, a že takovým postupem "fakticky zkrátily" dobu 6 měsíců na období "cca 4,5" měsíce. Přehlíží ovšem, že k tomuto rozhodnutí nedošlo v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ale již v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30.6.2010 č.j. 55 C 48/2008-86 (výrokem o zamítnutí žaloby o zaplacení 15.029,- Kč s úroky z prodlení), který (v uvedeném výroku) samostatně nabyl právní moci a který proto nelze nyní přezkoumat cestou mimořádného opravného prostředku.

Soudům nelze důvodně vytýkat ani to, že žalobci přiznaly (za dobu, po niž má právo na náhradu mzdy) náhradu v jím požadované výši (do částky 9.220,- Kč měsíčně), i když dokazováním (znaleckým posudkem) zjistily, že žalobcův pravděpodobný výdělek činil v rozhodném období 10.410,- Kč měsíčně. Soudy správně uvedly, že byly v tomto směru "vázány" žalobou, a že proto nemohly překročit žalobcův návrh (§ 153 občanského soudního řádu); "vázanost" žalobou se tu projevila nejen v tom, jakou celkovou částku žalobce požadoval po žalovaném, ale - protože požadoval plnění za jednotlivé měsíce - i tím, jaká plnění požadoval za každý měsíc celkového období. Žalobci za řízení nic nebránilo, aby - poté, co byla zjištěna skutečná výše jeho pravděpodobného výdělku - změnil tomu odpovídajícím způsobem žalobu; jestliže to neučinil, není nyní opodstatněné dovozovat, že mu soudy měly odpovídající plnění přiznat "bez návrhu".

Žalobce ve svém dovolání zpochybňuje rovněž rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, když dovozuje, že soudy měly rozhodnout o povinnosti k náhradě nákladů řízení namísto ustanovení § 142 odst.2 občanského soudního řádu podle ustanovení § 142 odst.3 občanského soudního řádu. Přehlíží zřejmě, že úspěch ve věci měli (podle odvolacího soudu) žalobce ve výši 7,5% a žalovaný ve výši 92,5% a že aplikace ustanovení § 142 odst.3 občanského soudního řádu by v projednávané věci měla (musela mít) za následek, že by žalovanému nebyla přiznána náhrada "jen" 85% jeho účelně vynaložených nákladů, ale v plném rozsahu. Navíc, ustanovení § 142 odst.2 občanského soudního řádu bylo odvolacím soudem použito v souladu se zákonem, protože základ nároku byl mezi účastníky "nesporný" a předmětem rozepře mezi účastníky byla výše plnění a "moderace" podle ustanovení § 61 odst.2 ZP, v němž byl žalovaný (podle závěrů rozsudku odvolacího soudu) převážně úspěšný.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení 308.254,- Kč s úrokem z prodlení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky není podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné; Nejvyšší soud ČR proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.

Pro rozhodnutí soudů o nároku na náhradu mzdy za dobu od 21.5.2009 do 30.10.2010 bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, za jakých předpokladů má právo na náhradu mzdy zaměstnanec, s nímž zaměstnavatel neplatně rozvázal pracovní poměr a kterému zaměstnavatel po pravomocném určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nadále nepřiděluje práci podle pracovní smlouvy a pracovněprávních předpisů. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení této otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 158.892,- Kč s úrokem z prodlení, podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 158.892,- Kč s úrokem z prodlení, opodstatněné.

Otázku náhrady mzdy za dobu od 21.5.2009 do 30.10.2010 (za dobu po právní moci rozsudku, kterým byla určena neplatnost výpovědi z pracovního poměru, do dne, než byl tento pracovní poměr skutečně ukončen) je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že nárok na náhradu mzdy z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele měl žalobci vzniknout od 21.5.2009 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb. a č. 382/2008 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 13.9.2009 (dále jen "zák. práce").

Byla-li - jak tomu bylo v projednávané věci - neplatnost rozvázání pracovního poměru určena pravomocným soudním rozhodnutím a trvá-li pracovní poměr účastníků i nadále, řídí se vztahy mezi účastníky počínaje dnem právní moci rozhodnutí opět jen pracovní smlouvou a příslušnými pracovněprávními předpisy; zaměstnavatel je mimo jiné povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat a vytvářet podmínky pro úspěšné plnění jeho pracovních úkolů [srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce] a zaměstnanec je povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce].

Podle ustálené judikatury soudů (srov. například právní názor vyjádřený pod bodem IX. Stanoviska Občanskoprávního kolegia a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 zákoníku práce ze dne 9.6.2004 sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, které bylo přijato za účinnosti dřívější, obsahově identické, právní úpravy a které je i nadále přijímáno jako správné) má zaměstnanec právo na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku podle ustanovení § 208 zák. práce tehdy, jestliže zaměstnavatel, který se zaměstnancem neplatně rozvázal pracovní poměr, po právní moci rozhodnutí soudu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nepřiděluje zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, ačkoliv pracovní poměr účastníků i nadále trvá.

Náhrada mzdy podle ustanovení § 208 zák. práce má charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel (např. proto, že podle jeho mylného názoru pracovní poměr skončil) v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; nárok na náhradu mzdy má zaměstnanec po celou dobu, dokud tato překážka trvá. Zákon tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele. Ke ztrátě na výdělku následkem nesplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (např. v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele) ovšem může u zaměstnance dojít jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy, a jestliže tedy nemohl práci podle pracovní smlouvy vykonávat jen a právě v důsledku postupu zaměstnavatele. Nemůže-li zaměstnanec konat práci podle pracovní smlouvy, nemá nárok ani na náhradu mzdy podle ustanovení § 208 zák. práce (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.10.2007 sp. zn. 21 Cdo 2584/2006, uveřejněný pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.8.2001 sp. zn. 21 Cdo 2315/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.12.2002 sp. zn. 21 Cdo 353/2002).

Ze samotné skutečnosti, že se žalobce "dnem 11.7.2006 zapojil do práce u jiného zaměstnavatele v Brně", nelze důvodně dovozovat, že by žalobce nebyl připraven, ochoten a schopen "znovu" nastoupit (po právní moci soudního rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí) do práce u žalovaného. I když si zaměstnanec, s nímž zaměstnavatel neplatně rozvázal pracovní poměr a který se zapojil do práce u jiného zaměstnavatele, nesjednal svůj nový pracovněprávní vztah na dobu určitou (na dobu trvání sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru), může si jinak (jiným ujednáním) zajistit, aby mohl znovu nastoupit do práce u zaměstnavatele, jakmile se stane pravomocným rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.3.2006 sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, který byl uveřejněn pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007). Odvolací soud tedy postupoval v rozporu se zákonem, jestliže dovodil, že žalobce byl "v pracovním poměru u jiného zaměstnavatele a nebyl tedy připraven nastoupit do práce u žalovaného", aniž by se zabýval také tím, zda si žalobce (smluvně nebo jinak) zajistil, že po právní moci soudního rozhodnutí o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru mu pracovněprávní vztah u jiného zaměstnavatele nebude bránit ve výkonu práce pro žalovaného.

Pracovněprávní předpisy předpokládají, že ten z účastníků, který způsobil, že druhý z účastníků nemůže plnit své povinnosti z pracovního poměru, je povinen druhému z účastníků vyjádřit ochotu plnit povinnosti, vyplývající pro něj z pracovního poměru, popřípadě mu sdělit odstranění překážky bránící výkonu práce; na druhé straně však jen ten z účastníků, který je ochoten (připraven) plnit své povinnosti z pracovního poměru, se může domáhat tomu odpovídajícího plnění po druhém účastníku. Přestal-li tedy zaměstnavatel v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat zaměstnanci práci (např. v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele), ačkoliv zaměstnanec byl připraven práci konat, je zaměstnanec povinen znovu nastoupit do práce až poté, co jej zaměstnavatel k tomu vyzval a vyjádřil tak ochotu zaměstnanci práci opět přidělovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.3.2007 sp. zn. 21 Cdo 807/2006).

V posuzovaném případě je nesporné, že pracovní poměr mezi účastníky trval i po právní moci rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6.11.2007 č.j. 49 C 122/2006-98, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28.4.2009 č.j. 15 Co 292/2008-114, kterým byla určena neplatnost výpovědi dané žalovaným dne 8.3.2005, a že žalovaný byl povinen ve smyslu ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce žalobci bez ohledu na (neplatnou) výpověď z pracovního poměru přidělovat práci podle pracovní smlouvy. Jestliže zaměstnavatel neplní povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, protože podle jeho mylného názoru pracovní poměr účastníků skončil, má porušení této povinnosti za následek, že ani zaměstnanec nemůže "podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práci podle pracovní smlouvy". Za této situace bylo na žalovaném, aby vyjádřil ochotu žalobci znovu práci přidělovat a aby jej vyzval k nástupu do práce. Jestliže tak učinil - jak vyšlo za řízení najevo - teprve výzvou ze dne 15.7.2010, náleží mu nepochybně náhrada mzdy podle ustanovení § 208 zák. práce do dne, v němž měl podle výzvy znovu nastoupit do práce u žalovaného, i kdyby žalovaný byl vskutku připraven a ochoten žalobci řádně přidělovat práci podle pracovní smlouvy; kdyby žalovaný nebyl ochoten či schopen - jak za řízení před soudy uváděl žalobce - přidělovat práci, ačkoliv žalobce vyzval k nástupu do práce, byl by odůvodněn závěr, že žalobce má právo na náhradu mzdy podle ustanovení § 208 zák. práce za celé období od 21.5.2009 do 30.10.2010.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 158.892,- Kč s úrokem z prodlení, není správný. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek tomto výroku, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o náhradě nákladů řízení státu podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243e odst. 2 věty první o.s.ř. v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst.1 a § 243g odst.1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. srpna 2015

JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu