21 Cdo 3772/2007
Datum rozhodnutí: 16.07.2008
Dotčené předpisy: § 469a odst. 1 písm. a) předpisu č. 40/1964Sb., § 243b odst. 5 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 3772/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce F. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem , o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 77/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. prosince 2006, č. j. 11 Co 566/2006-133, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.332,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Okresního soudu v Karlových Varech dne 21.3.2005 se žalobce domáhal určení, že důvody vydědění žalobce F. B. jeho otcem F. B., zemřelým dne v K. V., uvedené v listině o vydědění a notářském zápise o vydědění ze dne 18.3.2003, nejsou dány a že žalobce F. B., narozený dne, je dědicem ze zákona . Uvedl, že otec žalobce, pan F. B., zemřelý dne, žalobce vydědil listinou o vydědění ze dne 18.3.2003 ; že jako důvod vydědění uvedl, že mu jeho syn neposkytuje pomoc v nemoci a ve stáří, kterou nutně potřebuje ; že písemnou vlastnoručně napsanou závětí ze dne 18.3.2003 a notářským zápisem o závěti a vydědění č. NZ 47/2003 z téhož dne otec žalobce odkázal veškerý majetek J. K. ; že svého otce podle svých možností minimálně dvacetkrát ročně navštěvoval v jeho bydlišti v R. č.p. ; že při těchto návštěvách pomáhal svému otci s pracemi na zahradě, nosil dříví, pomáhal s údržbou domu ; že vzhledem k tomu, že se družka zemřelého paní K. několikrát vyjádřila, že si nepřeje, aby svého otce navštěvoval, pozůstalý syn své návštěvy otce v jeho bydlišti omezil ; že i nadále však udržoval se svým otcem kontakt při jeho návštěvách v K. V. ; že zemřelý ho několikrát navštívil v jeho bydlišti ; že v době hospitalizace zůstavitele ho navštěvoval i na interním oddělení karlovarské nemocnice ; že vztahy mezi otcem žalobce a žalobcem byly dobré ; že pozůstalý syn se v rámci objektivních možností o otce staral a poskytoval mu potřebnou pomoc v nemoci a ve stáří .

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 26.7.2006, č.j. 9 C 77/2005-107, určil, že žalobce F. B. narozený je dědicem po svém otci F. B., zemřelém dne ; rozhodl, že zjištění, že důvody pro vydědění žalobce uvedené v listině o vydědění a notářském zápise o vydědění ze dne 18.3.2003 nejsou dány, se zamítá ; uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 24.369,50 Kč k rukám jeho zástupce. Vycházel ze závěru, že není dostatek důvodů pro závěr, že žalobce v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc ve stáří nebo v jiných závažných případech, případně, že žalobce o zůstavitele neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl ; že žalobce za zůstavitelem dojížděl a navštěvoval ho ; že žalobce zůstaviteli poskytoval pomoc různými pracemi ; že žalobce zůstaviteli i finančně vypomáhal, byť šlo spíše o menší částky ; že z potvrzení MUDr. R. B. a MUDr. J. M. zjistil, že žalobce byl zůstaviteli nápomocen i při zajišťování lékařské péče ; že je zřejmé, že ve vztazích žalobce a zůstavitele se promítaly negativně okolnosti rozvodu zůstavitele s žalobcovou matkou, v nichž stál žalobce na straně matky ; že to patrně negativně ovlivnilo některé výroky zůstavitele o žalobci ; že přitom však zůstavitel sám vyhledával žalobce i jeho pomoc a žalobce ho navštěvoval a pomoc mu poskytoval, což je pro posouzení důvodnosti vydědění rozhodné ; že v tomto řízení má být rozhodováno pouze o tom, zda žalobci přísluší dědické právo a v tomto směru rozhodl soud kladně ; že zamítl žalobu, pokud se žalobce domáhal nároku, jímž by bylo určeno, že důvody vydědění nejsou dány ; že takový výrok by nebyl určením práva a jestliže je určeno, že žalobce je zůstavitelovým dědicem, na určení neexistence důvodu vydědění není naléhavý právní zájem .

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5.12.2006, č.j. 11 Co 566/2006-133, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení, když rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.306,- Kč k rukám jeho zástupce. Dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že k podstatnému zhoršení zdravotního stavu zůstavitele došlo až v období posledního roku jeho života, tedy poté, kdy byla sepsána listina o vydědění ; že v okamžiku sepsání této listiny zůstavitel nevyžadoval zvýšenou péči, k tomu došlo až následně, v období, které není předmětem přezkoumávání soudem ; že skutečnosti, na základě kterých byl zůstavitel odkázán na pomoc jiné osoby, nastaly až po sepsání listiny o vydědění ; že zůstavitel žil ve společné domácnosti s matkou žalovaného, a to až do okamžiku její smrti, tedy do ; že do této doby se dle výpovědi samotného žalovaného a dle výpovědi svědků jím navržených (V. K., Z. K., J. K. mladšího a M. G.) o zůstavitele vzorně starala jeho družka, žalovaný navštěvoval zůstavitele za života své matky častěji i s rodinou a zůstavitel rozhodně nebyl odkázán na jinou pomoc ; že nebylo tedy prokázáno mimo jakoukoli pochybnost, že zůstavitel nezbytně potřeboval potřebnou pomoc od žalobce v době své nemoci tak, jak má na mysli ustanovení § 469a odst. 1 písm. a) občanského zákoníku, a že by proto byl dán důvod vydědění podle tohoto zákonného ustanovení ; že zdravotní stav zůstavitele se zcela jistě zhoršil poté, kdy sepsal listinu o vydědění, a to v souvislosti s jeho následným vážným onemocněním, toto období však již nepřísluší soudu přezkoumávat .

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že otázku zásadního právního významu ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o.s.ř. spatřuje ve vymezení a rozlišení důvodu vydědění dle ustanovení § 469a odst. 1 písm. a) občanského zákoníku a důvodu vydědění dle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku ; že řešení této otázky je nezbytné proto, že soud sice formálně odkazuje ve své argumentaci na správné ustanovení občanského zákoníku, ale ve skutečnosti celou věc posuzuje ve světle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, tj. neprojevování opravdového zájmu, tedy podstatně menší intenzity konání ; že právní podstata předmětné věci spočívá v tom, zda-li byl objektivně naplněn důvod vydědění dle § 469a odst. 1 písm. a) občanského zákoníku ; že jde tedy o to, zda-li byl zůstavitel ohledně uspokojování svých sociálních a zdravotních potřeb potřebný a zda-li mu pak tedy jako potřebnému adekvátní pomoc v nemoci a ve stáří poskytována byla ; že poskytování pomoci potřebnému přitom ze strany potomka předpokládá opravdu účinné její neposkytování, tedy konání výrazně překračující rámec pouhého běžného formálního příbuzenského styku, tedy klade na potomka vyšší nároky v případě, kdy se řeší otázka vydědění dle § 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, tedy neprojevování opravdového zájmu ; že soud se s právním hodnocením věci vypořádal tak, že obsah ustanovení § 469a odst. 1 písm. a) občanského zákoníku zaměnil za obsah ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, když celou věc ač formálně odkazuje na správné ustanovení občanského zákoníku posuzuje obsahově ve skutečnosti z pohledu projevování opravdového zájmu, a tedy ve svém právním hodnocení naprosto nerozlišuje mezi obsahem důvodu vydědění dle § 469a odst. 1 písm. a) a obsahem důvodu vydědění dle § 469a odst. 1 písm. b) a zaměňuje, resp. nedostatečně odlišuje, běžný příbuzenský styk s pomocí v nemoci a stáří . Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce uvedl, že dovolání žalovaného je zjevně bezdůvodné a navrhl, aby je Nejvyšší soud zamítl a přiznal mu náhradu nákladů řízení .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

Dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Vydědění ve smyslu ustanovení § 469a obč. zák. je projevem zůstavitelovy vůle, kterým odnímá dědici dědické právo, jež by mu jinak podle zákona náleželo. Nezbytnou obsahovou náležitostí tohoto projevu zůstavitelovy vůle je výslovné uvedení důvodu vydědění (§ 469a odst. 3, část věty za středníkem, obč. zák.). Výčet důvodů způsobilých k vydědění je ustanovením § 469a odst. 1 obč. zák. vymezen taxativně (srov. např. zprávu Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 5. 1985, sp. zn. Cpj 13/1985, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 1985, str. 271, 272).

Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech (§ 469a odst. 1 písm. a/ obč. zák.); jestliže o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl (§ 469a odst. 1 písm. b/ obč. zák.); jestliže byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku (§ 469a odst. 1 písm. c/ obč. zák.) nebo jestliže trvale vede nezřízený život (§ 469a odst. 1 písm. d/ obč. zák.).

Pro platnost vydědění z důvodu uvedeného v § 469a odst. 1 písm. a/ obč. zák. je nezbytné, aby se zůstavitel ocitl v situaci, kdy pro zdravotní či jiné potíže nastalé v důsledku onemocnění či věku, případně pro potíže způsobené jinými okolnostmi (např. přírodní katastrofou, požárem, povodní) potřebuje pomoc; kdy není schopen sám si, bez cizí pomoci, obstarat své základní životní potřeby (zdravotní, hygienické aj.). Současně musí jít o situaci, kdy o uvedené potřeby zůstavitele není postaráno jinak; kdy potomek má reálnou možnost zůstaviteli potřebnou pomoc poskytnout a kdy zůstavitel potomkem nabídnutou pomoc neodmítne. Neposkytnutí pomoci zůstaviteli ze strany potomka přitom musí odporovat dobrým mravům.

Z výše uvedeného vyplývá, že v daném případě odvolací soud při řešení otázek rozhodných pro posouzení platnosti vydědění žalobce listinou o vydědění pořízenou zůstavitelem aplikoval i interpretoval ustanovení § 469a odst. 1 písm. a/ obč. zák. v souladu s ustalenou judikaturou soudů. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska těchto právních otázek, nemůže mít zásadní význam.

Z vylíčení zbývajících důvodů dovolání je zřejmé, že žalovaný namítá, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], případně, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Tyto námitky jak výše vysvětleno nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 2.500,- Kč (srov. ustanovení § 5 písm. d), § 10 odst. 3, § 14, § 15, § 16, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát JUDr. V. K. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.; § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve výši 532,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem částku 3.332,- Kč, zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. července 2008

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu