21 Cdo 3769/2014
Datum rozhodnutí: 28.01.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 písm. věty první) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 469a odst. 1 písm. a) obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. ve znění do 31.12.2013



21 Cdo 3769/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně PhDr. D. K. , zastoupené JUDr. Boženou Hokeovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Doudlebská č. 1046/8, proti žalovaným 1) E. L. , 2) Mgr. A. M. , oběma zastoupeným JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova č. 1250, a 3) I. K. , o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 355/2007, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2013, č.j. 29 Co 397/2012-179, ve znění opravného usnesení ze dne 21. ledna 2014, č.j. 29 Co 397/2012-197, takto:

I. Dovolání žalovaných 1) a 2) se odmítá .
II. Žalované 1) a 2) jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.900,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Boženy Hokeové, advokátky se sídlem v Praze 4, Doudlebská č. 1046/8; ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3) se žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.3.2013, č.j. 29 Co 397/2012-179, ve znění opravného usnesení ze dne 21.1.2014, č.j. 29 Co 397/2012-197, není podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 [(dále jen o.s.ř. ), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)] přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce nedůvodnosti vydědění žalobkyně zůstavitelem Ing. V. L. podle § 469a odst. 1 písm. a) a písm. b) obč. zák. (ve znění účinném do 31.12.2013) srov. například rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.4.2001, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.5.2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 403/2007; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.5.2008, sp. zn. 21 Cdo 1825/2007, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.7.2008, sp. zn. 21 Cdo 3772/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.11.2009, sp. zn. 21 Cdo 3992/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.10.2014, sp. zn. 21 Cdo 2088/2013] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. K podání dovolatelky ze dne 25.11.2013 dovolací soud nepřihlédl, neboť jím bylo dovolání doplněno v rozporu s ustanovením § 241 odst. 4 o.s.ř.

Námitka dovolatelek týkající se vázanosti odvolacího soudu nálezem Ústavního soudu ze dne 7.11.2012, sp. zn. I. ÚS 295/10, není důvodná, neboť Ústavní soud se ve zmiňovaném nálezu zabýval otázkou aplikace ustanovení § 469a odst. 2 obč. zák. (ve znění do 31.12.2013), jež na daný případ nedopadá, a proto z jeho právních názorů nelze činit pro projednávanou věc jakékoliv závěry. Pokud žalované 1) a 2) namítají porušení práva na spravedlivý proces, pak přehlíží skutečnost, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího.

V části, v níž dovolatelky uplatnily jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. (vznáší-li výhrady proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkového závěru, které byly pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, když namítají, že jednání žalobkyně vůči zůstaviteli trvale překračovalo zásady společenské slušnosti , proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, namítají-li, že se odvolací soud nevypořádal s obsahem dopisu žalobkyně zůstaviteli apod., a uplatňují-li vady řízení, např. že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesplňuje náležitosti uvedené v ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. ), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky, jimiž dovolatelky uplatňují zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 3 o.s.ř. [namítají-li, že odvolací soud je nesprávným postupem při jednání ze dne 7.3.2013 zbavil možnosti jednat před soudem ], neboť v této části rovněž neuplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak - jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Uvedený předpoklad v projednávané věci však naplněn není, neboť - jak uvedeno výše - dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Poukazují-li dovolatelky na občanský zákoník účinný od 1.1.2014 a v něm široce koncipovanou zásadu autonomie vůle zůstavitele, pak neberou náležitě v úvahu, že zůstavitel zemřel před účinností nového ObčZ, a že při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele. Navíc posouzení otázky, zda skutečnou vůlí zůstavitele bylo vydědit žalobkyni, nebylo pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující (tato otázka nebyla žádným z účastníků zpochybněna).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku odvolacího soudu (ve znění opravného usnesení) podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2015 JUDr. Roman Fiala předseda senátu