21 Cdo 372/2006
Datum rozhodnutí: 06.12.2006
Dotčené předpisy: § 3 předpisu č. 221/1999Sb., § 2 odst. 2 předpisu č. 221/1999Sb., § 5 odst. 1 předpisu č. 221/1999Sb., § 5 odst. 2 předpisu č. 221/1999Sb., § 60 odst. 2 předpisu č. 221/1999Sb., § 144 odst. 2 předpisu č. 221/1999Sb., § 5 odst. 2 předpisu č. 150/2000Sb., § 7 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 7 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 80 odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 104 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.





21 Cdo 372/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva obrany (Vojenského úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, proti žalovanému N. Š., o 62.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 209/2004, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. listopadu 2005 č.j. 16 Co 223/2005-57, takto:


I. Dovolání žalobkyně se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se domáhala žalobou doručenou Okresnímu soudu v Ostravě dne 12.2.2004, aby jí žalovaný zaplatil 62.700,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila zejména tím, že uzavřela se žalovaným dne 31.8.2001 písemnou Dohodu o náhradě nákladů při propuštění ze služebního poměru před stanovenou dobou setrvání ve služebním poměru, v níž uznal svou povinnost k náhradě nákladů vynaložených na jeho výcvik a kterou se zavázal, že svůj dluh určený co do důvodu i výše žalobkyni uhradí do 31.8.2003; přes výzvu však žalobkyni dosud nic nezaplatil.


Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 1.3.2005 č.j. 61 C 209/2004-38 řízení zastavil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 37,- Kč, že znalkyni MUDr. Z. N. se přiznává znalečné v celkové výši 4.756,- Kč, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Ostravě" na náhradě nákladů řízení 4.756,- Kč a že po právní moci usnesení bude věc postoupena "Ministerstvu obrany České republiky jako služebnímu orgánu pravomocnému věc projednat a rozhodnout". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že "§ 60 ve spojení s § 144 a násl. zákona č. 221/1999 Sb. stanoví pro právní vztahy náhrady nákladů vynaložených na výcvik vojáka z povolání založených dohodami uzavřenými s účinností od 1.12.1999 pravomoc k projednání a rozhodnutí věci služebním orgánům" a že vzhledem k tomu "nejsou soudy dle § 7 odst. 1 o.s.ř. pravomocné tuto věc projednat a rozhodnout".


K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2.11.2005 č.j. 16 Co 223/2005-57 usnesení soudu prvního stupně (s výjimkou odvoláním nenapadeného výroku o přiznání znalečného MUDr. Z. N.) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že žalovaný dne 31.8.2001 podepsal Dohodu o náhradě nákladů při propuštění ze služebního poměru před stanovenou dobou setrvání ve služebním poměru a o jejich úhradě, v níž se zavázal - v souladu s ustanovením § 60 zákona č. 221/1999 Sb.- zaplatit žalobkyni částku 62.700,- Kč. Protože žalovaný nesplnil "náhradovou povinnost", a to "za účinnosti zákona č. 221/1999 Sb.", odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, jestliže řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil a "rozhodl o postoupení věci pravomocnému služebnímu orgánu". Ze zákona č. 221/1999 Sb. podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že upravuje "komplexně vznik, změnu, zánik a obsah služebních poměrů vojáků z povolání". Ustanovení § 144 a následující tohoto zákona upravují zásady řízení ve věcech služebního poměru; v žádném případě však nestanoví, "že služební orgány vydávají rozhodnutí pouze v případech, kdy to výslovně stanoví zákon", a proto s poukazem na § 1 citovaného zákona lze dojít k závěru, že "je v pravomoci služebního orgánu vydávat rozhodnutí ve věcech náhrady nákladů za studium". S ohledem na rozhodnutí, která služební orgány vydávají "v tak zásadních věcech jako je zánik, propuštění, zrušení služebního poměru" a v dalších případech odvolací soud uzavřel, že "vzhledem k ustanovení § 1 a § 144 zákona č. 221/1999 Sb. vyplývá pravomoc služebních orgánů rovněž rozhodnout o náhradě nákladů za zvýšení kvalifikace, neboť nepochybně smyslem a účelem zákona č. 221/1999 Sb. je komplexní úprava vzniku, změny, zániku a obsahu služebních poměrů vojáků z povolání".


Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud "pochybil v nesprávné aplikaci" ustanovení § 60 a § 144 a následujících zákona č. 221/1999 Sb. Podle názoru dovolatelky žádné ustanovení tohoto zákona "nehovoří o pravomoci služebních orgánů vydávat rozhodnutí ve věcech náhrady nákladů spojených s rozšířením vzdělání vojáků z povolání". V ustanoveních § 144 a násl. zákona č. 221/1999 Sb., je dána pravomoc služebních orgánů řešit věci týkající se služebního poměru, ovšem není jim zde svěřena pravomoc vydávat rozhodnutí ve věci náhrady nákladů za studium. Podle názoru dovolatelky "žádné ustanovení zákona č. 221/1999 Sb. nezmocňuje služební orgán k vydání rozhodnutí o povinnosti nahradit náklady spojené s rozšířením vzdělání vojáka z povolání". Žalobkyně jako věřitelka se svého práva na plnění z uzavřené dohody a řádné zaplacení dluhu dlužníkem domáhá v souvislosti s ustanoveními § 60 zákona č. 221/1999 Sb. a tvrdí, že na základě této dohody vzniká mezi jejími účastníky závazkový vztah, který "je založen na základě smluvní volnosti a rovnosti obou smluvních stran". Náhrada nákladů vzniklých v důsledku rozšíření vzdělání - jak dovolatelka zdůrazňuje - "je pak logickým vyústěním tohoto závazkového vztahu" a jeho porušení "nelze řešit autoritativně jedním z jeho účastníků". V opačném případě, kdy by došlo k "autoritativnímu rozhodnutí příslušného služebního orgánu o náhradě nákladů spojených s rozšířením vzdělání, by nebyla druhému účastníku závazkového vztahu dána možnost svému závazku dostát dobrovolně a současně by tím byla i narušena rovnost práv účastníků dohody o rozšíření vzdělání". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.


V posuzované věci žalobkyně uplatnila nárok na náhradu nákladů při propuštění ze služebního poměru před stanovenou dobou setrvání ve služebním poměru. Protože ze žaloby a z obsahu spisu nepochybně vyplývá, že žalobkyně nepodává žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, je pro posouzení věci především významné, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku uplatněném žalobou na peněžité plnění podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. dána pravomoc soudu.


Dovolatelka - vycházejíc z ustanovení § 60 a § 144 zákona č. 221/1999 Sb. - v podstatě namítá, že žádné z výše uvedených ustanovení nehovoří o pravomoci služebních orgánů vydávat rozhodnutí ve věcech náhrady nákladů spojených s rozšířením vzdělání vojáků z povolání a že je dána pravomoc služebních orgánů řešit věci týkající se služebního poměru, ovšem není jim svěřena pravomoc vydávat rozhodnutí ve věci náhrady nákladů za studium. Z uvedeného podle dovolatelky vyplývá, že žádné z ustanovení zákona 221/1999 Sb. nezmocňuje služební orgán k rozhodnutí o povinnosti nahradit náklady spojené s rozšířením vzdělání vojáka z povolání. Na základě dohody vzniká podle názoru dovolatelky mezi účastníky závazkový vztah, který je založen "na smluvní volnosti a rovnosti obou smluvních stran"; nemůže být proto v případě jeho porušení řešen autoritativně jedním z jeho účastníků. S těmito názory dovolatelky nelze souhlasit.


Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.


Podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.


Služebně právní vztahy, jichž se nárok žalobkyně týká, vznikají dnem, který byl stanoven jako den nástupu do služby v rozhodnutí služebního orgánu o povolání občana České republiky (který složil vojenskou přísahu a splňuje další zákonem stanovené předpoklady - srov. § 3 zákona č. 221/1999 Sb.) do služebního poměru (§ 5 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb.). Služební poměr vojáka z povolání, zakládající se mocenským aktem služebního orgánu (dnem bezprostředně následujícím po dni doručení rozhodnutí o povolání občana do služebního poměru - srov. § 5 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb.), je svojí povahou právním poměrem veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Vzájemné vztahy účastníků tohoto poměru se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva a ukládat povinnosti. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým žalobkyně svůj požadavek na zaplacení náhrady škody procesně uplatnila, neboť žaloba ve smyslu ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. o splnění povinnosti je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř.


Protože se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., tj. občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř., jen stanoví-li to zákon.


Řízení ve věcech služebního poměru vojáků z povolání upravuje zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (který nabyl účinnosti dnem 1.12.1999), tím způsobem, že pravomoc činit právní úkony ve věcech služebního poměru jménem České republiky svěřuje služebním orgánům, kterými jsou prezident republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci (srov. § 2 odst. 2 tohoto zákona). Postup uvedených orgánů v rámci řízení ve věcech služebního poměru, včetně opravných prostředků, pak zmíněný zákon vymezuje v Části deváté pod marginální rubrikou "Rozhodování ve věcech služebního poměru" v ustanoveních § 144 až 158. Uvedená ustanovení - kromě jiného - stanoví, že řízení ve věcech služebního poměru proběhne rovněž za účasti občana, jehož služební poměr vojáka zanikl, či za účasti pozůstalých (srov. § 144 zákona), tedy že proběhne i tehdy, když služební poměr vojáka zanikl (srov. § 158 zákona), a že návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu soudem je možno podat až po vyčerpání opravného prostředku podle ustanovení § 153, a to v době 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 157 odst. 1 cit. zákona, po 1.1.2003 srov. rovněž § 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). Vedle zmíněných procesních ustanovení upravujících postup služebních orgánů v rámci řízení ve věcech služebního poměru obsahuje zákon č. 221/1999 Sb. v Části čtvrté pod marginální rubrikou "Péče o vojáky" též hmotněprávní ustanovení o dohodě o zvýšení nebo rozšíření vzdělání (srov. § 60 zákona), která komplexně vymezují zákonné předpoklady uzavírání výše uvedených dohod a povinností z nich plynoucích. Z uvedeného nelze úspěšně vyvozovat, že služební orgány vydávají rozhodnutí pouze v případech, kdy to výslovně stanoví zákon; s ohledem na komplexnost úpravy zákona č. 221/1999 Sb. je v pravomoci služebního orgánu vydávat rozhodnutí ve věcech náhrady nákladů za studium. Jestliže služební orgány vydávají rozhodnutí v tak zásadních věcech jako je vznik, změna, zánik a obsah služebních poměrů, musí být námitka dovolatelky ohledně rovného postavení účastníků nerozhodná.


Z uvedeného vyplývá, že pravomoc k projednání a rozhodnutí věcí, které vyplývají po 1.12.1999 z právních poměrů osob konajících vojenskou činnou službu formou základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení v ozbrojených silách České republiky, na základě žaloby podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř., zákon nesvěřuje soudu ani ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. Projednání a rozhodnutí o dané věci tedy brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), který nelze odstranit (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).


Protože usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. je správné, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


Věcná správnost usnesení odvolacího soudu není dotčena tím, že věc byla soudem prvního stupně nepřesně postoupena ministerstvu obrany, které - a v tom je třeba dovolání přisvědčit - není služebním orgánem ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 220/1999 Sb.; protože však smyslem výroku o postoupení věci (§ 104 odst. 1 druhá věta o.s.ř.) je, aby věc byla postoupena příslušnému kompetentnímu orgánu, uvedený výrok dostatečně zajišťuje, aby věc byla postoupena do dispozice ministra obrany, jako nejvyššího ze služebních orgánů, do jejichž pravomoci náleží jednat a rozhodovat v právních vztazích osob, které konají vojenskou činnou službu (§ 2 odst. 1 zákona č. 220/1999 Sb.), jenž je podle sdělení náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky ze dne 18.1.2006 č.j. 5142/2006-MSP-CKDP, uveřejněného pod č. 13 Sbírky instrukcí a sdělení ministerstva spravedlnosti ČR, roč. 2006, služebním orgánem příslušným stanovit, který ze služebních orgánů v rámci organizační struktury ozbrojených sil České republiky věc v dalším řízení projedná a rozhodne.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. § 142 odst. 1 věta první o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 6. prosince 2006


JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.


předseda senátu