21 Cdo 372/2003
Datum rozhodnutí: 24.06.2003
Dotčené předpisy: § 46 odst. 1 písm. f) předpisu č. 65/1965Sb., § 213 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb., § 122 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb., § 123 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb., § 211 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 372/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Okresnímu ústavu sociálních služeb v S., příspěvkové organizaci, zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 8 C 100/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. května 2002 č.j. 14 Co 773/2001-143 ve znění usnesení ze dne 28. června 2002 č.j. 14 Co 773/2001-148, takto:

Rozsudek a usnesení krajského soudu se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 3.1.1996 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce "z důvodu, pro který by s ním organizace mohla okamžitě zrušit pracovní poměr, a dále pro závažné porušení pracovní kázně". Porušení pracovní kázně, pro které by se žalobcem mohl být okamžitě zrušen pracovní poměr, žalovaný spatřoval v tom, že žalobce, který u něj pracoval jako "řidič - údržbář", "dne 8.12.1995 kolem 14. hod. v místnosti bývalé budovy Domova důchodců v H. P. během své pracovní doby požíval alkohol (pivo)". Závažné porušení pracovní kázně žalobcem shledával v tom, že "téhož dne, tj. 8.12.1995 kolem 14.50 hod", žalobce "neuposlechl příkazu svého nadřízeného a výslovně odmítl jízdu do podniku T.".

Žalobce se domáhal určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil tím, že dne 8.12.1995 "žádný alkohol nepil" a "po zjištění skutečnosti, že požíval alkohol, nebyla nadřízeným provedena dechová zkouška ani odběr krve". Ke druhému důvodu výpovědi uvedl, že jízdu "odmítl z důvodu, že požil alkoholický nápoj a jako řidič si je vědom svých povinností, toto mu však ze strany zaměstnavatele nebylo dokázáno, protože nebyla provedena dechová zkouška ani odběr krve na zjištění hladiny alkoholu".

Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 6.1.1997 č.j. 8 C 100/96-24 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1.048,- Kč a "do pokladny Okresního soudu v Sokolově" částku 154,- Kč. Soud prvního stupně neměl za prokázáno, že by žalobce "požil alkohol v pracovní době". Výpovědi svědků M. V. a P. M., kteří "viděli, jak žalobce pivo popíjí", považoval za nevěrohodné; svědek M. V. totiž podepsal čestné prohlášení, že žalobce "dne 8.12.1995 v pracovní době, konkrétně ve 14.00 hodin, nepožíval alkoholické nápoje (pivo)", a svědek P. M. se po "závažné chorobě dostavil k soudu z bydliště, které není v obvodu procesního soudu", aniž by "uplatnil nárok na svědečné", a "jako jediný viděl žalobce vedle piva požívat i rum, přitom žádný z dalších zúčastněných se o rumu vůbec nezmínil". Další svědek A. L. "pouze viděl, že žalobce drží v ruce láhev piva", a proto jeho výpověď "nemůže být důkazem toho, že žalobce požil alkohol v pracovní době". Kromě toho soud prvního stupně výpověď svědka A. L. nepovažoval za "dostatečně objektivní" vzhledem k jeho "konfliktnímu vztahu se žalobcem". Ostatní svědci "pak žalobce neviděli ani s lahví v ruce, ani neviděli, že by alkohol požíval, pouze uváděli, že tak, jak se žalobce choval (byl hlučný až agresivní), působil na ně jako člověk podnapilý, z jeho dechu cítili alkohol". "Takovéto svědectví" je podle soudu prvního stupně "nedostačující k důkazu o tom, že žalobce dne 8.12.1995 kolem 14-té hodiny na svém pracovišti požil alkohol". Další důvod k výpovědi ("neuposlechnutí příkazu svého nadřízeného k jízdě do podniku T. dne 8.12.1995 kolem 14.50 hodin") je podle názoru soudu prvního stupně důvodem "vykonstruovaným", neboť "smyslem tohoto příkazu k jízdě bylo dostat žalobce do situace, kdy by byl přistižen policií při jízdě automobilem po požití alkoholu". Byl-li nadřízený žalobce A. L. "přesvědčen o tom, že žalobce požil alkohol, pak jeho pokyn k jízdě nebyl vydán v souladu s právními předpisy".

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6.10.1997 č.j. 14 Co 361/97-42 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 2.875,- Kč a náhradě nákladů odvolacího řízení 5.144,50 Kč advokátu a že žalobce je povinen zaplatit "Českému státu - Okresnímu soudu v Sokolově" částku 154,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že "není dán výpovědní důvod spočívající v žalobcově neuposlechnutí příkazu nadřízeného p. L. k jízdě do podniku T."; jestliže byl žalobci jako řidiči tento příkaz "dán za situace, kdy nadřízený žalobce byl přesvědčen o tom, že tento požil alkohol, sám tímto příkazem porušil obecně závazný právní předpis o pravidlech silničního provozu, pokud dal příkaz pracovníku, který nebyl způsobilý k řízení motorového vozidla". Ke druhému důvodu výpovědi [požívání alkoholu (piva) žalobcem během pracovní doby] odvolací soud z výpovědi svědkyně V. Ž., jejíž výslech sám provedl, zjistil, že svědkyně před koncem pracovní doby při konfliktu žalobce s jeho nadřízeným A. L. "ze žalobce cítila alkohol a viděla, že tento se choval jinak než jindy, a to arogantně a agresivně". Alkohol z dechu žalobce podle odvolacího soudu cítili i další svědci, kteří u soudu prvního stupně "shodně vypovídali o způsobu jeho chování". Jestliže "byl z dechu žalobce cítit alkohol v průběhu pracovní doby, a to před jejím koncem, je podle názoru odvolacího soudu nepochybné, že k požití alkoholu muselo dojít během pracovní doby, a není rozhodné, zda se tak stalo ve 14 hod. nebo ve 14.30 hod. ev. později". Skutečnost, že "k požití alkoholu došlo", podle odvolacího soudu "nepřímo prokazuje" i další jednání žalobce, který se odmítl podrobit dechové zkoušce, přičemž jeho vysvětlování důvodu tohoto odmítnutí je v rozporu s výpovědí svědkyně Ž. a je nutno je považovat za účelové. Odvolací soud uzavřel, že "požití alkoholu zaměstnancem v pracovní době na pracovišti, a to zvlášť v případě pracovníka, který je zaměstnán ve funkci řidiče, je nutno posoudit přinejmenším jako závažné porušení pracovní kázně, a tedy jako důvod k výpovědi z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 28.1.1999 č.j. 21 Cdo 2128/98-60 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že skutkové zjištění odvolacího soudu, podle kterého žalobce dne 8.12.1995 během pracovní doby požíval alkohol (pivo), tedy že se stal skutek uvedený ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 3.1.1996, nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud totiž v rozporu s ustanovením § 132 o.s.ř. vzal v úvahu jen ty důkazy, z nichž lze dovodit, že žalobce dne 8.12.1995 požíval v pracovní době alkohol, a do procesu hodnocení důkazů nezahrnul důkazy provedené u soudu prvního stupně, z nichž vyplývají skutečnosti, které uvedenému závěru odporují, a s těmito důkazy se nevypořádal.

V dalším řízení Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 2.6.1999 č.j. 14 Co 212/99-70 rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6.1.1997 č.j. 8 C 100/96-24 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že při zjišťování skutkového stavu věci nehodnotil výpověď žalobce jako účastníka řízení v souvislosti s ostatními provedenými důkazy a s jeho vlastními tvrzeními obsaženými v žalobě. Zjištěný skutkový stav proto nemá oporu v provedeném dokazování.

Okresní soud v Sokolově poté rozsudkem ze dne 29.7.1999 č.j. 8 C 100/96-75 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6.253,- Kč "na účet" advokáta a "státu - do pokladny Okresního soudu v Sokolově částku 154,- Kč". Shodně jako ve svém předchozím rozhodnutí dovodil, že výpovědi svědků M. V. a P. M., kteří "viděli, jak žalobce pivo popíjí", jsou nevěrohodné. Svědek M. V. totiž podepsal čestné prohlášení, že žalobce "dne 8.12.1995 v pracovní době, konkrétně ve 14.00 hodin, nepožíval alkoholické nápoje (pivo)", a jeho vysvětlení, že žalobce sice neviděl požívat alkohol ve 14.00 hodin, ale až ve 14.30 hodin, nemůže obstát, neboť žalobce by se mohl "těžko přivést během několika minut" do podnapilého stavu. Nevěrohodnost svědka P. M. vyplývá podle názoru soudu prvního stupně z toho, že se po "závažné chorobě dostavil k soudu z bydliště, které není v obvodu procesního soudu", aniž by "uplatnil nárok na svědečné", a že "jako jediný viděl žalobce vedle piva požívat i rum, přitom žádný z dalších zúčastněných se o rumu vůbec nezmínil". Svědek A. L. "pouze viděl, že žalobce drží v ruce láhev piva", a jeho výpověď proto "nemůže být důkazem toho, že žalobce požil alkohol v pracovní době"; vzhledem k jeho "konfliktnímu vztahu se žalobcem (aniž by byl způsoben jakýmikoliv důvody)" ji navíc nelze považovat za "dostatečně objektivní". Ostatní svědci žalobce neviděli ani s lahví v ruce, ani neviděli, že by alkohol požíval, pouze uváděli, že tak, jak se žalobce choval (byl hlučný až agresivní), působil na ně "jako člověk podnapilý, z jeho dechu cítili alkohol"; takovéto svědectví je podle soudu prvního stupně "nedostačujícím důkazem". Žalobce v žalobě i ve své výpovědi před soudem popíral, že by požil dne 8.12.1995 v pracovní době alkohol (pivo), a nelze proto dovodit, že by tímto důkazem bylo prokázáno "naplnění výpovědního důvodu". Uvedl-li žalobce v žalobě, že jízdu "odmítl z důvodu, že požil alkoholický nápoj", jde o "nešťastnou formulaci myšlenky" žalobce, jejímž obsahem bylo "podivení nad jednáním nadřízeného, který ho obviňuje z požívání alkoholu v pracovní době, a současně mu dává příkaz k uskutečnění jízdy motorovým vozidlem". Jednoznačným důkazem o tom, že žalobce dne 8.12.1995 požil alkohol, mohl být podle názoru soudu prvního stupně výsledek dechové zkoušky; kdyby se žalobce odmítl dechové zkoušce podrobit, mohla být tato skutečnost použita jako důvod k výpovědi. Vzhledem k tomu, že další výpovědní důvod (neuposlechnutí příkazu nadřízeného k jízdě) je důvodem "vykonstruovaným", je výpověď z pracovního poměru ze dne 3.1.1996 neplatným právním úkonem.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19.4.2000 č.j. 14 Co 930/99-95 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 9.276,80 Kč a náhradě nákladů odvolacího řízení 2.495,80 Kč advokátu a že žalobce je povinen zaplatit "státu - Okresnímu soudu v Sokolově" částku 154,- Kč. Na základě dosud provedených důkazů odvolací soud dovodil, že svědci M. V. a P. M. viděli žalobce v pracovní době požívat alkohol (pivo) a že další svědci (A. L., V. Ž., M. Č. a L. L.) ze žalobce "v pracovní době alkohol cítili a z jeho chování pozorovali, že je pod vlivem alkoholu". Důvod, pro který považoval soud prvního stupně výpověď M. V. za nevěrohodnou, nemůže obstát, neboť jím spolupodepsané prohlášení je třeba považovat ve srovnání se svědeckou výpovědí za důkaz "méně věrohodný, když jde o listinu vyhotovenou na žádost žalobce, s jejímž podpisem nejsou spojeny žádné právní následky na rozdíl od svědecké výpovědi, kterou svědek činí po příslušném poučení o trestnosti svého jednání". Nevěrohodná není ani výpověď svědka P. M., neboť "není k dispozici žádná zpráva o jeho zdravotním stavu, z níž by snížená věrohodnost svědka vyplývala", a o jeho věrohodnosti nic nevyplývá ani z toho, že neuplatnil nárok na svědečné, aniž by byly známy důvody vzdání se tohoto nároku. Výpověďmi svědků V. Ž., M. Č. a L. L. bylo prokázáno, že z dechu žalobce byl cítit alkohol, že jeho chování bylo "oproti jindy" hlučné a agresivní a že vůči svému nadřízenému A. L. se "choval až vulgárně". Žalobce se odmítl - jak vyplývá z výpovědi svědka L. L. - podrobit dechové zkoušce na alkohol; jeho vysvětlení, že tak učinil z hygienických důvodů, je nevěrohodné a vyvrací je výpověď svědkyně V. Ž. Výpověď žalobce je nevěrohodná i v tom, že uváděl, že žádný příkaz k jízdě od A. L. dne 8.12.1995 v odpoledních hodinách nedostal, neboť podle výpovědí svědků M. V. a L. L. odmítl jet spolu s A. L. na policii s odůvodněním, že "není blbej, že nechce přijít o řidičák". Podle názoru odvolacího soudu je "nerozhodná" výpověď svědka L. V., který uvedl, že "za jeho přítomnosti žalobce nepil", neboť se vyjadřoval k době, kdy se setkal se žalobcem, což mělo být v dopoledních hodinách, a výpověď svědkyně H. V., která žalobce vůbec neviděla. Za nevěrohodnou považuje odvolací soud také výpověď svědka "Bednáře" (správně R. B.), který - i v rozporu s výpovědí žalobce - popřel, že by vůbec někdo na pracovišti požíval alkoholické nápoje. Na základě uvedeného hodnocení důkazů odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce dne 8.12.1995 během pracovní doby požíval alkohol (pivo). Vzhledem k tomu, že žalobce pracoval u žalovaného jako řidič, je třeba "požití alkoholu i v malém množství" považovat za porušení pracovní kázně, pro které by zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zákoníku práce, a tedy i za důvod pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.f) zákoníku práce. Výpověď z pracovního poměru ze dne 3.1.1996 je proto - aniž by se bylo potřebné zabývat dalším v ní uvedeným výpovědním důvodem - platným právním úkonem.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 12.9.2001 č.j. 21 Cdo 2519/2000-117 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud vytknul odvolacímu soudu, že se odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, aniž by opakoval důkazy, které byly před ním provedeny. Dovolací soud zdůraznil, že odvolací soud, měl-li pochybnosti o správnosti skutkového závěru soudu prvního stupně a o hodnocení věrohodnosti výpovědí žalobce a svědků před tímto soudem, měl - kromě výslechu svědkyně V. Ž. - zopakovat další důkazy (zejména výslechy svědků M. V., P. M. a A. L.) a opatřit si tak podklady pro posouzení věrohodnosti výpovědí svědků a žalobce, které by byly rovnocenné s podklady, z nichž vycházel soud prvního stupně, a současně dbát o to, aby podklady pro posouzení věrohodnosti výpovědí byly zjištěny co nejúplněji.

Krajský soud v Plzni poté rozsudkem ze dne 22.5.2002 č.j. 14 Co 773/2001-143 ve znění usnesení ze dne 28.6.2002 č.j. 14 Co 773/2001-148 rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29.7.1999 č.j. 8 C 100/96-75 změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 9.276,80 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.004,-Kč advokátu a že žalobce je povinen zaplatit "státu - Okresnímu soudu v Sokolově" částku 154,-Kč. Odvolací soud doplnil dokazování - po zjištění, že svědek P. M. již zemřel - zopakováním výslechů svědků M. V. a A. L., které provedl prostřednictvím soudu prvního stupně, a vyžádáním zpráv o pověsti těchto svědků a žalobce z místa jejich bydliště. Při hodnocení provedených důkazů přihlédl k tomu, že sice pouze svědek M. V., který vypovídal shodně před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem, a svědek P. M. viděli žalobce v pracovní době požívat alkohol (pivo), však další svědci ze žalobce v pracovní době alkohol cítili a z jeho chování pozorovali, že je pod vlivem alkoholu; v posledně uvedeném smyslu vypovídali svědci A. L. a V. Ž. (před soudy obou stupňů) a svědci M. Č. a L. L. Výpovědi těchto svědků odvolací soud považuje (na rozdíl od soudu prvního stupně) za věrohodné. Svědek M. V. opakovaně vysvětlil, z jakého důvodu podepsal tzv. "čestné prohlášení" žalobci, které potvrzovalo, že rozhodného dne ve 14 hod. žalobce nepil alkoholické nápoje. Podle odvolacího soudu nelze svědeckou výpověď ve srovnání s tímto listinným důkazem považovat za méně věrohodnou. Věrohodnost výpovědi tohoto svědka není snižována ani zjištěním jeho pověsti v bydlišti; ze zprávy, kterou provedl důkaz odvolací soud, sice vyplývá, že byl postižen dvakrát pro přestupek, jednalo se však o přestupky majetkového charakteru, jichž se dopustil před řadou let. Svědek A. L. před odvolacím soudem potvrdil svoji dřívější svědeckou výpověď, i když již není zaměstnancem žalovaného. O tomto svědkovi nejsou žádné "negativní poznatky" a není důvod jeho výpovědi nevěřit. Odvolací soud považuje za zcela nevěrohodnou výpověď žalobce o důvodech odmítnutí dechové zkoušky (z hygienických důvodů), která je v rozporu i s výpovědí svědků V. Ž. a A. L. V údajích o příkazu k jízdě od nadřízeného A. L. dne 8.12.1995 odpoledne po 14 hod. je výpověď žalobce v rozporu s výpovědí svědků L. L. a M. V. Tito svědci byli spolupracovníky žalobce a není dán žádný důvod ke zpochybňování jejich věrohodnosti. Ani o žalobci v místě jeho bydliště nebyly zjištěny negativní poznatky. Výpověďmi svědků M. V., A. L., V. Ž., L. L. a M. Č., kteří viděli chování žalobce, které hodnotili odlišně od jeho chování v jiných případech a slyšeli, že odmítal dechovou zkoušku, bylo prokázáno, že žalobce v pracovní době na pracovišti požil alkoholické nápoje. Výpověď žalobce je třeba hodnotit jako účelovou nejen v důvodech odmítnutí dechové zkoušky, ale jako celek i pro rozpor s jeho vlastním návrhem na zahájení řízení, kde sám uvedl, že odmítl jízdu pro požití alkoholu. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaný prokázal důvod výpovědi, uvedený ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 3.1.1996, neboť "požití alkoholu i v malém množství nutno považovat za porušení pracovní kázně, pro které by zaměstnavatel mohl okamžitě pracovní poměr zrušit dle § 53 odst.1 písm.b) zákoníku práce".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud, dříve než ve věci opětovně rozhodl, požádal soudkyni soudu prvního stupně, aby vyslechla svědky, které již sama jednou vyslýchala, a poté opět na podkladě důkazů, které provedl soud prvního stupně, změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl. Dovolatel má za to, že odvolací soud nepostupoval tak, jak požadoval Nejvyšší soud České republiky ve svém zrušovacím rozsudku ze dne 12.9.2001 č.j. 21 Cdo 2519/2000-117, a že jeho rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal - vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu (ve znění opravného usnesení) byl sice vydán po 1.1.2001 (dne 22.5.2002), ale ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), neboť rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 29.7.1999 - podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen "o.s.ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání podle ustanovení § 238 odst.1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že řízení před odvolacím soudem trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.

Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zákoníku práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně.

Ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 3.1.1996 dané podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zákoníku práce žalovaný mimo jiné vytýkal žalobci, že "dne 8.12.1995 kolem 14. hod. v místnosti bývalé budovy Domova důchodců v H. P. během své pracovní doby požíval alkohol (pivo)". Je nepochybné, že pro posouzení, zda tímto jednáním žalobce porušil pracovní kázeň, popřípadě zda šlo o porušení pracovní kázně, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, bylo mimo jiné významné zjištění, zda žalobce skutečně dne 8.12.1995 "během své pracovní doby požíval alkohol (pivo)".

Při zjišťování skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že výpovědi svědků M. V. a P. M. požití alkoholu (piva) žalobcem dne 8.12.1995 v pracovní době neprokazují, neboť jsou nevěrohodné, že tvrzený výpovědní důvod neprokazuje ani výpověď svědka A. L., neboť ji nelze považovat "za dostatečně objektivní", a že výpovědi svědků, kteří požití alkoholu žalobcem dovozovali z jeho hlučného až agresivního chování a z toho, že z jeho dechu cítili alkohol, jsou "nedostačujícím důkazem". Odvolací soud naproti tomu dovodil, že výpovědi svědků M. V. a P. M. o požití alkoholu (piva) žalobcem dne 8.12.1995 v pracovní době jsou věrohodné a že spolu s dalšími důkazy (zejména výpověďmi svědků A. L., V. Ž., M. Č. a L. L.) v tomto směru prokazují výpovědní důvod. Odvolací soud současně považoval za nevěrohodné výpovědi žalobce a svědka R. B., o jejichž věrohodnosti soud prvního stupně nepochyboval. Z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud ke svému závěru dospěl na základě hodnocení stejných důkazů jako soud prvního stupně; z důkazů provedených před soudem prvního stupně odvolací soud zopakoval (při jednání dne 6.10.1997) jen výslech svědkyně V. Ž. a výslech svědků A. L. a M. V. sice opětovně provedl (dne 8.4.2002), avšak prostřednictvím soudu prvního stupně. Výslech svědka P. M. nebylo možno zopakovat, neboť v mezidobí zemřel.

Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o.s.ř.) a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 věta první o.s.ř.); doplnit dokazování odvolací soud může buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (§ 213 odst.2 věta druhá o.s.ř.).

Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě - jak dovolací soud zdůraznil již ve svém předchozím rozsudku ze dne 12.9.2001 č.j. 21 Cdo 2519/2000-117 - je třeba, aby odvolací soud opakoval důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně, neboť při hodnocení důkazů (§ 132 ve spojení s § 211 o.s.ř.) spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o.s.ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 14.4.1966 sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 27.6.1968 sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2000 sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení). Jestliže tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změní (§ 220 o.s.ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213 o.s.ř.; odvolací řízení pak trpí vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Rozhodne-li se odvolací soud, že zopakuje důkazy provedené před soudem prvního stupně (včetně důkazů vypovědí účastníků řízení nebo svědků), z ustanovení § 213 odst.2 o.s.ř. vyplývá, že takovéto dokazování může provést jen sám. Prostřednictvím soudu prvního stupně nebo dožádaného soudu může toliko dokazování doplnit (provést důkazy, které nebyly před soudem prvního stupně provedeny), a to samozřejmě jen tehdy, je-li to účelné a nebude-li provedení důkazu tímto způsobem na újmu správnosti a úplnosti zjištění skutkového stavu věci.

V projednávané věci měl odvolací soud (stejně jako při svém předchozím rozhodování) pochybnosti o správnosti skutkového závěru soudu prvního stupně a o hodnocení výpovědí žalobce a svědků soudem prvního stupně z hlediska jejich věrohodnosti. Měl proto - jak vyplývá z výše uvedeného a jak již bylo uvedeno v předchozím rozsudku dovolacího soudu ze dne 12.9.2001 č.j. 21 Cdo 2519/2000-117 - zopakovat nejen výslech svědkyně V. Ž., ale i další důkazy (zejména výslechy svědků M. V. a A. L.) a opatřit si tak pro posouzení věrohodnosti výpovědí žalobce a svědků podklady, které by byly rovnocenné s podklady, z nichž vycházel soud prvního stupně. Odvolací soud však v řízení po rozsudku dovolacího soudu ze dne 12.9.2001 č.j. 21 Cdo 2519/2000-117 v rozporu s vysloveným právním názorem, který byl pro něj závazný, jen provedl opětovné výslechy svědků M. V. a A. L. prostřednictvím soudu prvního stupně, ačkoliv měl sám jejich výslechy zopakovat, neboť jen tímto způsobem zopakované dokazování mu mohlo opatřit podklady, které by byly rovnocenné s podklady, z nichž vycházel soud prvního stupně, a to zejména při hodnocení důkazů z hlediska jejich věrohodnosti.

Protože odvolací soud sám nezopakoval potřebné důkazy, nejsou jeho skutkové závěry v souladu s ustanoveními § 122, § 123, § 211 a § 213 o.s.ř. Řízení před odvolacím soudem tedy trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedená vada pak měla též za následek to, že se odvolací soud nevypořádal s odlišnou výpovědí svědka M. V. (ze dne 8.4.2002), který tvrdil (oproti své původní výpovědi před soudem prvního stupně), že viděl žalobce pouze s láhví v ruce, ale neviděl ho z ní pít.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto spolu s akcesorickým usnesením ze dne 28.6.2002 č.j. 14 Co 773/2001-148 zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem, § 243b odst. 2 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, věty druhá a třetí, o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. června 2003

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu