21 Cdo 372/2001
Datum rozhodnutí: 29.11.2001
Dotčené předpisy: § 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 35 odst. 2 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb., § 37 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb., § 476 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb.




21 Cdo 372/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně V. F. proti žalovaným 1) Ing. P. V., 2) V. V., 3) J. V., 4) P. V., o určení neplatnosti části závěti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 77/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2000 č.j. 21 Co 306, 307/200-104, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

J. D. podal dne 13.3.1997 u Obvodního soudu pro Prahu 4 žalobu, kterou se domáhal, aby bylo určeno, že "rodina Ing. P. V. nemá dědickou způsobilost ze závěti pořízené dne 19.7.1993 po paní E. V., neboť se zachovala proti poslední vůli zůstavitelky zavrženíhodným způsobem".

J. D. dne 5.6.1997 zemřel. Na jeho místo do řízení nastoupila žalobkyně (jako jeho dědička), která se souhlasem soudu prvního stupně změnila žalobu tak, že se domáhala, aby bylo určeno, že závěť pořízená dne 19.7.1993 paní E. V. je v ustanovení: "Svůj majetek odkazuji rodině P. V. v ulici N. č. 17, K. P." neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že "pojem rodina nemá jak právní subjektivitu, tak ani způsobilost k právním úkonům", a že proto nemůže být závětním dědicem.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9.4.1999 č.j. 12 C 77/97-80 ve znění usnesení ze dne 13.10.1999 č.j. 12 C 77/97-92 zamítl žalobu na určení, že závěť pořízená dne 19.7.1993 paní E. V. je v ustanovení: "Svůj majetek odkazuji rodině P. V. v ulici N. č. 17, K. P." neplatná, a rozhodl, že žalobkyně "je povinna uhradit náklady řízení ve výši 21.000,- Kč k rukám právní zástupkyně žalovaných". Soud prvního stupně zjistil, že "rodinu P. V." tvořili v den sepsání závěti žalovaní, že zůstavitelka E. V. měla ke všem členům této rodiny "výjimečný vztah" (jako jediní ze sousedů ji mohli navštěvovat v bytě) a že její vůle odkázat jim svůj majetek byla "všeobecně známá a chápaná". Vymezení dědiců obsažené v závěti ze dne 19.7.1993 "rodině, kterou zůstavitelka přesně specifikovala určením místa bydliště a příjmením", je za této situace dostatečně určité a vyplývá z něj, že dotčenou částí závěti povolala za své dědice žalované.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.7.2000 č.j. 21 Co 306, 307/2000-104 rozsudek soudu prvního stupně "ve znění opravného usnesení" potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit "žalovaným společně a nerozdílně" na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.000,- Kč "na účet jejich právní zástupkyně" a že se zamítá návrh žalobkyně na připuštění dovolání "k otázce, zda závěť obsahující určení dědice jako rodiny je z hlediska ust. § 37 občanského zákoníku úkonem určitým a platným". Odvolací soud dovodil, že žalobkyně má - i když nebyla v dědickém řízení odkázána na soud ve smyslu ustanovení § 175k o.s.ř. a i když dědické řízení po J. D., jehož je závětní dědičkou, dosud nebylo skončeno - na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že "nejsou žádné pochybnosti o tom, které osoby obmyslela zůstavitelka ve své závěti jako rodinu V. - ty, co bydleli na uvedené adrese", a že proto napadená část závěti ze dne 19.7.1993 není z hlediska ustanovení § 37 obč. zák. neplatným právním úkonem. Tvrzením žalobkyně, že zůstavitelka E. V. byla v době pořízení závěti "v tolik neuspokojivém zdravotním stavu, který mohl zapříčinit nedostatek rozumových i určovacích schopností tak, že závěť byla absolutně neplatná dle ust. § 38 odst.2 občanského zákoníku", a důkazními návrhy žalobkyně v tomto směru se odvolací soud nezabýval s odůvodněním, že "v tomto směru nebylo žalováno a ani v průběhu řízení nebyl skutkový základ žaloby (který byl postaven na neurčitosti závěti) změněn a nebylo navrženo připuštění takové změny", že žalobkyně se "osobně nesetkala se zůstavitelkou, tato nenavštěvovala lékaře, žádný ze svědků nenaznačil, že by měl pochybnosti o jejím duševním zdraví" a že tomu nenasvědčují ani skutečnosti, že zůstavitelka "se léčila bylinami, nenavštěvovala lékaře a zemřela na rakovinu pravého prsu ve věku 78 let". Zamítnutí návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání proti svému rozsudku odvolací soud zdůvodnil tím, že rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní právní význam, neboť "pojem rodiny ve smyslu rodiče a děti je tímto způsobem obvykle užívaným a jestliže závěť obsahuje určení dědicem rodinu jako tomu bylo v tomto konkrétním případě, jedná se o zcela určité označení konkrétní rodiny, která se v době pořízení závěti sestávala ze zcela konkrétních lidí způsobilých ujmout se svého dědického práva".

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že označení dědice v závěti "pojmem rodina" je svým obsahem neurčité a že tuto neurčitost nelze odstranit ani výkladem projevu vůle, neboť obsah právního úkonu lze jen "vykládat, nikoli doplňovat či měnit". Subjekt označený jako "rodina" nemá podle názoru dovolatelky "právní způsobilost" a nemůže být tedy ani závětním dědicem. Žalobkyně dále odvolacímu soudu vytýká, že se měl zabývat platností závěti též z pohledu ustanovení § 38 odst.3 (správně § 38 odst.2) obč. zák. Z výpovědí svědků totiž vyplývá, že zůstavitelka byla v době pořízení závěti v natolik nepříznivém zdravotním stavu, který mohl "zapříčinit nedostatek rozumových i určovacích schopností při tomto úkonu", a odvolací soud postupoval nesprávně, když se i přes námitky žalobkyně odmítl věcí z tohoto pohledu zabývat; podle názoru dovolatelky odvolací soud v tomto směru nedostatečně zjistil skutkový stav věci. Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen "o.s.ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde ve smyslu ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř. nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (kdy tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky].

Dovolání může být podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Protože postupem podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozsudek odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, resp. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Závěť je jednostranný právní úkon, kterým fyzická osoba (zůstavitel) činí o svém majetku pořízení pro případ své smrti. Podstatnou obsahovou náležitostí tohoto právního úkonu je rovněž ustanovení dědice k dědictví jako celku nebo k jeho poměrné části, popřípadě k jednotlivé věci nebo jiné hodnotě z dědictví anebo nařízení jiného způsobu naložení se zanechaným majetkem (zřízení nadace).

Právní úkon musí být učiněn určitě a srozumitelně, jinak je neplatný (srov. § 37 odst.1 obč. zák.).

Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst.2 obč. zák.).

V posuzovaném případě zůstavitelka E. V. pořídila dne 19.7.1993 závěť, v níž ustanovila svými dědici "rodinu P. V. v ulici N. č. 17, K. P.".

V tom, jak zůstavitelka v závěti ze dne 19.7.1993 (v její části napadené žalobou) vymezila dědice svého majetku, nelze bez dalšího dovodit, kdo (které fyzické osoby) se mají stát jejími dědici. Nepřesnost závěti v tomto směru však není bez dalšího důvodem její neplatnosti. Závěť je pro neurčitost ve vymezení okruhu povolaných dědiců neplatná jen tehdy, kdyby nebylo možné ani výkladem právního úkonu (způsobem uvedeným v ustanovení § 35 odst.2 obč. zák.) dovodit, kdo se má stát dědicem zůstavitelky. Výklad závěti může směřovat jen k objasnění jejího obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu nelze "nahrazovat" nebo "doplňovat" vůli, kterou zůstavitelka při pořízení závěti neměla nebo kterou sice měla, ale neprojevila ji. O tom, že obsah závěti (včetně objasnění toho, kdo je povolán za dědice) lze za použití zákonem stanovených interpretačních pravidel vykládat, nebyly a nejsou v ustálené judikatuře soudů žádné pochybnosti (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21.7.1977 sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněný pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.3.1983 sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný pod č. 49 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1984, aj.).

Soudy obou stupňů dospěly na základě výsledků dokazování k závěru, že "nejsou žádné pochybnosti o tom, které osoby obmyslela ve své závěti jako rodinu V.". Pomocí výkladu právního úkonu tedy dovodily, že v závěti ze dne 19.7.1993 (v její části napadené žalobou) byli - přes nepřesnost použitého slovního vyjádření - dědici zůstavitelky E. V. ustanoveni dostatečně určitým a srozumitelným způsobem a že z tohoto důvodu závěť nemůže být neplatná. Z výše uvedeného je zřejmé, že soudy v tomto směru (v tom, že vykládaly obsah závěti) postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou soudů.

Názor dovolatelky, že neurčitost závěti ze dne 19.7.1993 (v její části napadené žalobou) nelze pomocí výkladu odstranit, neboť subjekt označený jako "rodina" nemá "právní způsobilost", nebere v úvahu výše uvedenou ustálenou judikaturu soudů a pomíjí to, že v předmětné závěti nebyla slova "rodina P. V. v ulici N. č. 17, K. P." použita k označení právnické osoby, ale fyzických osob, které se - jak soudy dovodily - podle vůle zůstavitelky měly stát jejími dědici.

Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval jejím tvrzením, že zůstavitelka byla v době pořízení závěti v natolik nepříznivém zdravotním stavu, který mohl "zapříčinit nedostatek rozumových i určovacích schopností při tomto úkonu", a že neprovedl důkazy, které k prokázání tohoto svého tvrzení navrhovala. Z pohledu dovolacích důvodů dovolatelka má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tímto způsobem tedy dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst.3 písm.b) o.s.ř.

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodů podle ustanovení § 241 odst.3 písm.b) o.s.ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že přípustnost dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není z hlediska ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř. založena.

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Protože dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. není v této věci přípustné, protože ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen, a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani dovolatelka netvrdí), že by rozsudek trpěl některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. listopadu 2001

JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.

předseda senátu