21 Cdo 3712/2013
Datum rozhodnutí: 09.01.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 49a obč. zák., § 39 obč. zák.



21 Cdo 3712/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce SVET NESSA s. r. o. se sídlem v Milovicích, Družstevní č. 20, IČO 27246477, zastoupeného Mgr. Arkady Alexandrovem, advokátem se sídlem v Praze 5 Hlubočepích, Strakonická č. 1199/2d, proti žalované České spořitelně, a. s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, IČO 45244782, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4 Podolí, Bohuslava Martinů č. 1051/2, o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 10 C 99/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. června 2013 č. j. 22 Co 23, 24/2013-807, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Nováka, advokáta se sídlem v Praze 4 Podolí, Bohuslava Martinů č. 1051/2.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2013 č. j. 22 Co 23, 24/2013-807 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k neplatnosti právního úkonu pro omyl jednajícího srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. 26 Cdo 1898/99, k nezbytnosti posuzovat neplatnost smlouvy, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl, nebo aby tím využil jeho omylu, podle ustanovení § 49a občanského zákoníku a nikoli podle ustanovení § 39 občanského zákoníku srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. 21 Cdo 826/2005, který byl uveřejněn pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 31 Cdo 135/2007, který byl uveřejněn pod č. 60 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010, k otázce vztahu ustanovení § 49a občanského zákoníku k ustanovení § 39 občanského zákoníku srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2506/99 uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 12/2000, s. 566, z jehož odůvodnění vyplývá, že skutečnost, že účastník smlouvy uvedl jiného účastníka úmyslně v omyl, nemá za následek absolutní neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, a k jednání v rozporu s dobrými mravy srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1582/2012) a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. V části, v níž dovolatel uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posuzování platnosti zástavní smlouvy a smlouvy o úvěru, a namítá-li, že soudy neprovedly i jiné než účastníky navržené důkazy, jejichž potřeba vyšla v řízení podle názoru dovolatele najevo), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. ledna 2014

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu